Mistrovství Evropy v basketbalu je minulostí. Někomu přineslo radost, jinému zklamání, jednomu zábavu, druhému problémy. Obecně se ale média a fanoušci shodují na tom, že to byl jeden z nejlepších EuroBasketů v historii. Nechybělo drama, překvapení, špičkový basketbal a pochopitelně ani kontroverze.
Takže o čem se v uplynulých 14 dnech hodně mluvilo?
1) ROZHODČÍ
Nikoliv v dobrém, aby bylo jasno. Ono totiž obecně platí, že pokud se o rozhodčích mluví, pak to většinou v dobrém není. A tady byli rozhodčí rozhodně zmiňováni více, než by bylo zdrávo. Zkuste si vygooglit „Eurobasket + Referees“ a vyjedou vám toho kvanta.
Některé chyby byly do nebe volající. V zápase Litva – Německo například nikomu nechyběla šestka, která se měla házet za technickou chybu, ale neházela. V utkání Gruzie – Turecko, o kterém ještě bude řeč, zase nikomu nechybělo 22 vteřin, které uplynuly v přerušené hře.
Ve čtvrtfinále Polsko – Slovinsko zase v samotném těsném závěru rozhodčí zřejmě nevěděli, jestli písknou faul za dvě šestky nebo za tři, tak raději nepísknuli žádný. Když ve finále Španělé vehementně reklamovali, že se míč dotknul obroučky a měli dostat dalších 14 vteřin, což bylo naprosto očividné, dostal Scariolo pro jistotu technickou chybu. A tak dále, a tak dále.
FIBA některá provinění přiznala, některé rozhodčí dokonce poslala domů, ale stejně by se stálo zamyslet nad tím, jestli by náhodou akci takovéhoto kalibru neměli pískat euroligoví rozhodčí. Tohle byla totiž tragédie.
2) SELHÁNÍ HVĚZD
Tento EuroBasket měl tři jasné superstar. Giannise Antentokounmpa. Luku Dončiče. Nikolu Jokiče. Tedy čtyři poslední MVP NBA a k tomu zázračné dítě světového basketbalu.
Někde se ale něco pokazilo, protože ani jeden z těchto borců nakonec nehrál o medaile. Řekové vypadli ve čtvrtfinále s domácími Němci, Slovinci ve stejné fázi totálně selhali s podceňovanými Poláky, přičemž Luka poslední minuty sledoval s pěti fauly jen z lavičky, a Srbové dokonce vyletěli už v osmifinále s Italy. Blamáž.
Troufnu si říct, že FIBA z tohoto vyústění radost neměla.
3) INDIVIDUÁLNÍ EXPLOZE
Velkých individuálních výkonů byl turnaj plný.
Nás pochopitelně nejvíce těší 17 asistencí Tomáše Satoranského, což je unikátní výkon v jakékoliv soutěži, tady to navíc byl rekord historie EuroBasketu. Jen je škoda, že to nestačilo na postup.
Luka Dončič sice z turnaje vyletěl neslavně, ale když ještě o nic moc nešlo, tak diktoval. Jeho 47 bodů proti Francii je druhým nejlepším výkonem v dějinách evropského šampionátu. Primát mimochodem drží Belgičan Eddy Terrace, který v roce 1957 ztrestal Albánii 63 body.
Mateusz Ponitka dovedl Poláky k výhře nad Slovinskem životním výkonem, jehož součástí bylo 26 bodů, 16 doskoků a 10 asistencí. Triple-double, teprve čtvrtý na EuroBasketu vůbec.
No a ve finále zářil Juancho Hernangoméz, nejlepší střelec šampionů, který popravil Francii mimo jiné sedmi trojkami. Možná to nebyl oficiální rekord. Ale v souboji o zlaté medaile nikdy žádný herec lépe nehrál.
4) Turecko – Gruzie
O zmizelých 22 vteřinách v tomto zápase jsem se už zmínil. To ale byl jen začátek. Přímo na hřišti se rozkohoutili hostující Korkmaz a domácí Sanadze, za což je rozhodčí poslali do šaten. Kdyby věděli, co se tam stane, možná by to neudělali.
Výpovědi se samozřejmě podstatně liší, nicméně podle tureckých funkcionářů zažili v zákulisí gruzínskou férovku, kdy se na Korkmaze vrhlo několik hráčů domácího týmu. Pak tam v historkách lítali i nějací organizátoři, dokonce policie, Turci vyhrožovali, že pokud nedostanou záběry z bezpečnostních kamer, tak turnaj předčasně opustí, no prostě samé radosti.
Turci nakonec turnaj neopustili, FIBA vyšetřovala, Gruzínci vypadli už v základní skupině. Život šel dál.
5) Francouzské déjà vu
Francie prolezla přes osmifinále i čtvrtfinále skrz prodloužení. To by ještě nebyl takový div. Celé je to ale mnohem zajímavější.
V osmifinále proti Turecku prohrávala Francie v závěrečné minutě 75-77, když Fournier ztratil míč a jeho spoluhráč Luwawu-Cabarot dokonce 24 vteřin před koncem nesportovně fauloval Cediho Osmana. Turci tedy měli dvoubodové vedení, dvě šestky k dispozici a míč z autu. Osman ale totálně selhal. Nejprve nedal ani jednu šestku a pak nezvládl vyhodit, takže dal Francii šanci na vyrovnání. Fournier sice tři vteřiny před koncem neproměnil nájezd, ale Gobert uklidil ze vzduchu míč do obroučky, čímž poslal zápas do prodloužení. V něm Francie o bod vyhrála.
Ve čtvrtfinále proti Itálii si to Francouzi pro velký úspěch zopakovali. Krátce před koncem prohrávali 75-77 (ano, nachlup stejné skóre jako den před tím), faulovali a 17 vteřin před koncem šel Fontecchio na dvě šestky. Borec, který do měl do té doby z trestných hodů zhruba 90procentní úspěšnost. Nedal ani jednu, Francouzi vyrovnali a v prodloužení vyhráli.
Od nervy drásajících dramat si tak odpočinuli až v semifinále, kde zlikvidovali Poláky rozdílem 41 bodů. Bylo to shodou okolností nejvyšší vítězství letošního EuroBasketu.
6) Bizarní osmifinálová neděle
Neděle 11. září nabídla na EuroBasketu jednu opravdu zajímavou statistickou kuriozitu. Bylo by to ještě lepší, kdyby to o koš nepokazili naši reprezentanti.
7) Českých 88
V posledních čtyřech zápasech na šampionátu nastřílelo Česko přesně 88 bodů. Na internetu to upoutalo docela pozornost, mnohdy dost nežádanou. Symboliku asi vysvětlovat nemusím, ale pokud by někdo nevěděl, opět odkážu na google, tentokrát třeba s hesly „Jakub Železný + 88“.
8) Jakub Bažant
Čistě domácí téma, na které někteří diváci žehrají už delší dobu, ale tentokrát byly ty připomínky opravdu časté. Navíc vůbec poprvé to zřejmě někdo zmínil bez obalu v něčem, co má poměrně velký dosah. A primárně se to vůbec nevěnuje basketbalu.
Komentovat zápas jistě není prdel, obdivuju každého, kdo do toho jde, zvlášť pokud to dělá dobře. Ale je-li ta zpětná vazba taková (a je taková konstantně), pak asi fakt není všechno v pořádku.
Svatební koláčky se nejí před obřadem!
9) Naturalizace Lorenzo Browna
Lorenzo Brown nemá žádné španělské předky, nikdy ve Španělsku nežil, nikdy dříve ho nereprezentoval a dokonce údajně Španělsko sám ani nikdy nenavštívil jako turista. Zavítal tam pouze jako basketbalista s evropskými kluby, jejichž byl hráčem.
Přesto je Lorenzo Brown čerstvým mistrem Evropy.
Otevřel tak opět palčivou otázku naturalizovaných reprezentantů, kteří ke své nové „vlasti“ mají jen minimální nebo dokonce vůbec žádnou vazbu. Lorenzo Brown navíc neprošel žádným dlouholetým procesem. O občanství žádal na poslední chvíli, prakticky až poté, co Španělé přišli na to, že jim jaksi chybí guardi. Tamní úřady mu vyhověly a odůvodnily to „výjimečnými okolnostmi“.
Myslete si o tom, co chcete. Lorenzo Brown je teď šampion. Dokonce byl pravděpodobně nejužitečnějším hráčem Španělů, ale díkybohu tuhle cenu dostal Willy Hernangoméz, takže se předešlo další eskalaci diskuse. Ačkoliv to možná není dobře.
10) Španělsko
To máme všichni za to, že jsme Španělsko podceňovali. Přijeli v podstatě s „B“ týmem, v němž většinu tvořili nováčci na takovéto akci. Už žádní Gasolové, žádný Rubio, Ibaka, Llull, Mirotič, Navarro a všechna tahle velká jména. Za lídry byli považovaní bratři Hernangomézové a už zmíněný vandrovník Brown.
Jenže Španělsko je basketbalová velmoc. Letos v létě se hrálo osm juniorských šampionátů a na žádném neskončili žlutočervení (a žlutočervené) hůře, než stříbrní. Tam je kde brát. Takže i „B“ tým má ohromnou kvalitu. Navíc ho koučuje Scariolo, což je trenérská extratřída. Pak ani moc nevadí, když v osmifinále, čtvrtfinále i semifinále prohrává jeho tým pokaždé dvouciferným rozdílem. Stejně si najde cestu k vítězství. A ve finále už to byla velká jízda, v níž Španělsko prohrávalo pouze 0:1 a pak už nikdy.
Zasloužený titul. A čtvrté zlato z Eurobasketu pro Rudyho Fernandeze, což ho v historických tabulkách poslalo na dělené druhé místo, kde je v obležení Sovětů a jednoho Jugoslávce.
---------
Text: OM
Foto: Celý širý internet