Mediální lekce: Vojtěch Hruban, fotbalisti a nespravedlnost

Autor: Petr Koten

Psaní o psaní o basketbalu.

V pondělí 15. října vyšel na poslední straně Hospodářských novin text Josefa Káninského nazvaný Fotbalistům sláva, sportovcům čest. A já díky němu dostal chuť vyjádřit se ke stavu novinářského stavu, k jeho životu a dílu. Na něco z toho dojde dnes, na něco zas někdy jindy.

Podotýkám, že s Pepou Káninským jsem nějaký čas seděl v jedné redakci a polemizoval s jeho nevšedními, ale podnětnými názory (škoda, že o basketu nepíše víc). S Vojtěchem Hrubanem jsem se až záhadně míjel, pokud jsme spolu nějaké rozhovory dělali, pak snad na začátku jeho reprekariéry.

Pepa mimo jiné píše: „Basketbalový i atletický šampionát nabídly zajímavé porovnání obou sportů s fotbalem pod různými úhly. Potvrdily, že fotbal vytváří standard, podle něhož se měří a s nímž se ostatní poměřují. Zároveň se ukázalo, proč to čeští fotbalisté v mediálně obnaženém světě mají těžší než drtivá většina jejich krajanů sportovců. A sportovkyň.“

Ano, různým lidem je měřeno různě. V životě. I v médiích. Ovšem platí to nejen mezi sporty, ale také mezi jednotlivými zástupci toho kterého sportu. Kde je spravedlnost? Tu hledejte před nebeskou branou. Mezi lidem se jí nedovoláte. Jisté vykoupení existuje - mediální obraz se může měnit. Jenže taky platí, že to nemusí být k lepšímu...

Že mají novináři psát pravdu? Myslím, že se o to snaží, ale úhel pohledu bude vždycky subjektivní. No a faktem je, že novinář potřebuje krmit své publikum. Jak? Nejlehčí způsob je používat zavedený mediální obraz.

Klišé však používáme všichni, nejen novináři.

Dejme znovu prostor Hospodářským novinám a novináři Káninskému: „Členové úspěšného basketbalového týmu toho po návratu z Číny měli možnost napovídat více, než kolik příležitostí dostanou za celý rok. Což o to, fanoušci nepříliš poznamenaní touto kolektivní hrou se dozvěděli leccos zajímavého... Občas je ale lepší více přemýšlet o slovech, jež se otištěná nebo odvysílaná stanou veřejným majetkem. Tak se například křídelní hráč Vojtěch Hruban pro magazínovou přílohu MF Dnes pustil do srovnání inteligence napříč sporty. ,Fotbalisty znám víceméně jen z televize, takže o nich nemůžu moc mluvit. Jak vystupují navenek, ať už jsou to jejich účesy, modelky a podobně, to není basketu moc vlastní. Basketbalisté, zejména ti špičkoví, jsou obvykle docela chytří kluci, protože v tomhle sportu je potřeba o hře dost přemýšlet a hrát i hlavou.’“

Vojta Hruban se dopustil hodnocení. A vy jistě už tušíte, že to a něj brzy schytá. Jak k jeho výroku došlo, o to jsem se zajímal také. Takže vám mohu říct, že k silnějším slovům byl Hruban tlačen zpovídajícím. Ale víte co? Předpokládal bych to, i kdybych se nezeptal. Novináři trochu toho koření na své stránky potřebují, a tak poklidnost rozhovoru je potřeba trochu nabourat. Třeba postrkováním k odpovědi, kterou by zpovídaný na první dobrou neřekl.

A jak Hrubanova slova zhodnotil Káninský? „Ajajaj. Těžko říct, co je vlastní českému basketbalu. Ale v zámořské NBA, která je vysněnou metou těch nejlepších (zatím ji hráli čtyři Češi), mají hráči modelky za partnerky běžně, a že by nechodili k holiči, se nedá říci. Možná by se ten, kdo by se chtěl příště pustit do takového hodnocení a srovnávání, mohl obeznámit s osobností Dennise Rodmana. Mezi námi kluky a holkami, bavíme se fakt o tom, že chytrost se pozná, nebo dokonce měří podle vlasů? Nebo že ošklivé ženy jsou chytřejší než hezké, takže si vybírají muže ,lepší kategorie’? Tak to bych vážně nedoporučoval. S představou basketbalistů o sobě samých jako o těch chytrých se setkávám třicet let. Nevypozoroval jsem, že by se to nějak výrazně projevovalo mimo sport. S tvrzením, že zrovna při téhle hře se musí přemýšlet více než u jiných, bych pak kohokoli od košů poslal podebatovat například s baseballisty. Jenže ono se přemýšlet musí i u fotbalu. A prosím pěkně, kdo by tady chtěl ve vážné debatě nějak solidně argumentovat, že sice možná jo, ale méně než v jiných odvětvích? Stereotyp fotbalisty jako nafintěného blbečka už pomalu mizí dokonce i z hospod.“

Já dodávám: jedno či dvě klišé z úst sportovce a kolik se kolem nich nadělá, že? (Ne, to ještě není všechno.) V zásadě je ta kritika jednoho banálního výroku asi pravdivá. Baseball mi tedy přijde spíše sportem šablonovitým než přemýšlivým, ale možná o něm jen nevím dost. Takže nehodnotím.

„Nemám nic proti Vojtěchu Hrubanovi, ať mi odpustí, že jsem si ho tak vybral. Na světovém šampionátu si počínal náramně, a tak se může těšit i z toho štěstí, že mu nikdo nevyčítá přespávání v manželčině hotelovém pokoji ve volných dnech mezi zápasy čínského turnaje. To mu fotbalisté mohou závidět,“ uzavírá Káninský jednu část svého textu - a dál se věnuje českým atletkám.

Pokud teď čtenář pociťuje nespravedlnost páchanou novinářem na sportovci, pak správně. To jsou ty vytržené věty z kontextu, které následně při titulkovém nebo twitterovém dění udělaly z nejednoho člověka neskutečného hlupáka. Ano, v Česku se to děje asi hlavně fotbalistům, v Americe mnoha hráčům z NBA.

Ještě jednou Josef Káninský, slibuji, že naposled: „Chudáci fotbalisti. Zrovna ve chvíli, kdy česká basketbalová sláva stoupala k čínským oblakům, zazdili kvalifikační zápas v Kosovu. Lidé porážku a výkon porovnávali - s velkým gustem i po právu - s odhodlaností baskeťáků. Ale dobře jim tak, čutálistům. Mají vědět, že v jejich sportu se skoro nic neodpouští. Na druhé straně v něm lze dosíci slávy nedozírné. Stačilo, aby v pátek Alex Král lehce prokličkoval anglickou obranou, a v tom okamžiku novináři ze země soupeřů začali porovnávat jeho kučeravé kadeře s legendární hřívou Karla Poborského, hrdiny z Eura 1996 v Anglii a hráče Manchesteru United. Ne, to není návrat k debatě o vztahu účesů a sportovních kvalit. Připomínám jen, že ve fotbale je přechod mezi zbožňováním a zatracením rychlý. Jen se v návalu emocí z vítězství nesmíme ztratit v realitě. Kde tedy po výhře nad Angličany jsme? Po všem tom kartáčování za předešlé nezdary, po nichž hráči i trenér napovídali spoustu věcí, že by bylo možné je dlouho chytat za slovo, tak jako Hrubana a oštěpařky, fotbalisty chvalme...“

Na tomto dlouhém a - připouštím - úmorném odstavci jsou pro nás cenná tři slova. „Chytat za slovo.“ Autor nám tu přiznává, že se dopustil zkratky. Že na ní chtěl ukázat, jak není s každým nakládáno stejně. A já cítím, že to tu musím několikanásobně zdůraznit.

Noviny jsou zkratka života. Novinář po ní chce dojít do správného cíle, ale občas se na ní ztratí, občas se zamotá.

Psali o vás a nedopadlo to, jak jste si přáli? Překroutili vaše slova? Nepochopili? A pak vás za to, co jste řekli, ale vlastně neřekli, další poplivali? Nejste v tom sami.

Zvlášť v době diskusí a sociálních sítí platí: Kdo mluvíš do médií, nezavděčíš se.

Však se podívejte, jak dopadla u čtenářů Anna Satoranská po červnovém rozhovoru s magazínem ONA Dnes.

Ale nebojte, mlýny melou. Protože platí také: Kdo píšeš do médií, nezavděčíš se.

Autoři to kolikrát schytají jak od čtenářů i od těch, o kterých píší. Čím větší snaha, tím bolestivější bývá náraz. Připravte si airbagy.

Takže nakonec je nejlepší nebrat tu žurnalistickou produkci tragicky. Nic není staršího než včerejší noviny.