Páteční večer, 11. dubna 2003. V AmericanAirlines Areně se chystala nezvyklá sláva. Že si pro pocty šel právě Michael Jordan, to neudivilo tehdy a nepřekvapí to ještě dnes. Pro basketbalového skorodůchodce však právě rušili číslo 23 v Miami Heat. A to už zvláštní bylo.
Jordan byl zrovna hráčem Washington Wizards a do konce kariéry mu chybělo odehrát pouhé čtyři zápasy - včetně toho miamského. Zásadní část basketbalového života strávil, jak ví každý, v dresu Chicago Bulls. Ale Heat?
„Abychom uctili tvou velikost a vše, čehos v basketbalu dosáhl - a nejen v NBA, ale pro všechny fanoušky na celém světě - chceme tě dnes večer poctít a vyvěsit tvůj dres, číslo 23, ke stropu arény,“ pravil poněkud kostrbatě Pat Riley, prezident a trenér Heat. „Nikdo nikdy neobleče dres Miami Heat s číslem 23. Ty jsi nejlepší,“ dodal.
„Ten chlap byl největším hráčem v historii téhle hry a já si myslím, že by to nebyl špatný nápad, kdyby každý tým v naší lize vyvěsil jeho číslo jakožto připomínku, co je to velikost,“ vypověděl Riley o něco později.
Číslo 23 bylo tehdy vůbec prvním vyřazeným ze sady floridského klubu, až šest let nato se dostalo na 33, které v Heat nosíval Alonzo Mourning.
Jordan byl pochopitelné nadšený: „To je zdaleka nejlepší dárek, jaký jsem mohl dostat. Aby byl váš dres vytažený v hale jiného klubu, to už něco znamená… Je to každopádně něco velice, velice vzácného.“
Často se objevuje, že Jordan byl prvním hráčem, jemuž pověsili ke stropu dres v klubu, za který nikdy nenastoupil. Není to pravda. O necelý rok dříve se v New Orleans Areně objevila sedmička Peta Maraviche, ikony basketbalu ve státě Louisiana a bývalé hvězdy New Orleans Jazz. Jako třetí se do vybrané party zařadil Kobe Bryant, krátce po jeho smrti v lednu 2020 nechali v Dallas Mavericks vyřadit jeho číslo 24. Napříč ligou ještě ze soupisek mizí šestka, zasvěcená zůstane Billu Russellovi.
Kdo o Patu Rileym něco zaslechl, napadne ho otázka, zda byl tenhle muž opravdu jen zdvořilý. Anebo za tímto tahem skrývalo ještě něco jiného?
Byl to způsob lanaření?
Tohle by totiž přesně odpovídalo Rileyho stylu.
Když o 15 měsíců později do Heat přišel Shaquille O’Neal, nabídl mu prý Riley, že třiadvacítku stáhne, aby vznikl prostor pro jeho číslo 32. Protřelý manažer se pivotu gigantické postavy i ega snažil vlichotit, že určitě musí být pro Miami první volbou (O’Neal se ceremonie na South Beach dočkal v roce 2016, devět let po Mourningovi a Timu Hardawayovi). Shaq ale řekl ne a Jordanova 23 v hale zůstala.
A když před čtyřmi lety přicházel na Floridu současný tahoun Jimmy Butler, uslyšel od Rileyho dokonce nabídku na dres s číslem 23. I on, který toto numero oblékal v Minnesota Timberwolves a Philadelphia 76ers, myšlenku zapudil, přišla mu kacířská. Vzal si 22. V NBA začínal v dresu Chicago Bulls s číslem 21. Trikot s třiadvacítkou dokonce fyzicky vznikl, po „náborovém“ setkání mezi Heat a Butlerem ho coby vzácnou relikvii ukořistil hráčův agent Bernie Lee.
Jordan v roli živé vody
Proč by to Riley na Jordana vůbec měl zkoušet? Heat tehdy potřebovali pořádně vzmužit. Dnes se těžko věří, že kdy strádali. Tehdy se však ocitli na svém nejnižším bodě. Po dekádě a půl v lize už nebyli novými chlapci ve městě a slibný tým z konce tisíciletí se Východní konferencí k výraznému úspěchu neproboxoval. Potíže Alonza Mourninga s ledvinami, jež se projevily během letu ze zlaté olympiády v Sydney 2000, ohlásily začátek konce jedné etapy. Tisíciletí začali Heat bez stonající podkošové hvězdy na hřišti, jistota účasti v play off jim skončila. Návštěvnost v jejich hale patřila k nejnižším, horní patra arény byla halena závěsem. Klub ročně prodělával zhruba třicetimilionové sumy.
Pat Riley, kouč ze staré školy, vyhlášený svými dlouhými a tvrdými tréninkovými jednotkami, zažíval horké chvíle. U dna jej přidržel třeba i výsměšný článek Petera Maye pro ESPN. Podpis smlouvy mezi Heat a Lamarem Odomem v létě 2003 byl pro Maye známkou blížícího se Rileyho konce v NBA. Prostovlasý univerzál měl sice napříč ligou pověst velkého talentu, jenže i nevyzrálé osobnosti.
„Riley má Síň slávy jistou, je čtyřnásobným šampionem PŘED DÁVNÝMI ČASY. Takzvaná Rileyho přitažlivost je věcí dávné minulosti, stejně jako dobré vyhlídky jeho klubu. A taky je otázka, jak dlouho ještě Riley v Miami zůstane. Pošle ho další sezona s 25 až 30 výhrami na křeslo do kanceláří? Anebo mu ukáží dveře? Už prohlásil, že slova jako přestavba a mladý se Heat v dalším ročníku netýkají,“ psal novinářský specialista na Celtics.
Kde je dnes Riley * a kde May **?
Situace se pro Heat rychle otočila. Na soupisku přibyl mladíček Dwyane Wade, nakonec výrazně překonal všechny přísliby. Z Odoma se stala důležitá protihodnota v největším tradu léta 2004. Do Miami tehdy zamířil Shaquille O’Neal. Zájem publika okamžitě stoupnul a klubu se brzy povedlo naplnit ty nejvyšší ambice. Až na Kubě muselo být vidět, jak se v červnu 2006 tančí na plážích díky prvnímu titulu v dějinách klubu.
Což ovšem neznamená, že by příchod Michaela Jordana nedodal Miami Heat na ještě větším lesku.
V měsících po O’Nealově nastěhování se na vody NBA stále vracely vlny spekulaci o Jordanově podpisu s Heat.
Dávalo to mimořádný smysl.
Že by to Pat Riley ani nezkusil? To nezní pravděpodobně.
Tehdy jedenačtyřicetiletý Jordan mohl ještě zastínit svůj předchozí comeback, v letech 2001 až 2003 se sice stal tahounem Washington Wizards, ale úspěchy se nedostavily. Klub se do play off nepodíval. V Miami byla slušná naděje, že by přece jen končil na vrcholu.
Už o rok dřív vábili Jordana z Los Angeles Lakers, kde se s O’Nealem a Kobem Bryantem potkali i Karl Malone a Gary Payton. A trénoval je Phil Jackson. Proč by tomu nedali šanci v Miami?
Ví se, že před sezonou 2004-05 lákali Pat Riley se Shaqem za vidinou titulu Karla Malona (čtrnáctinásobný účastník Utkání hvězd NBA řekl ne na jejich nabídky v létě, ještě v prosinci o návrhu znovu zauvažoval, ale nakonec v 41 letech potvrdil konec kariéry).
S Miami tehdy spojovali i Dereka Fishera (třicetiletý rozehrávač ještě nebyl ani v polovině svých NBA dní, ale už si užíval roli ceněného veterána, po osmi sezonách toho léta opustil LA Lakers, jenže upřednostnil návrh Golden State Warriors).
A navíc by Jordan zapadl na tehdejší soupisku Heat i věkově. U titulu 2006 byl nejen tehdy čtyřiatřicetiletý Shaq (do té doby 13 účastí v All-Star Game, později přidal další dvě) a šestatřicetiletý Alonzo Mourning (sedmkrát na ASG), ale i sedmatřicetiletý Payton (devětkrát na ASG), třicetiletý Jason Williams (kdo by tipoval, že oblíbený „White Chocolate“ nikdy pozvánku na Utkání hvězd NBA neobdržel?), devětadvacetiletý Antoine Walker (třikrát na ASG) nebo dvaatřicetiletý Derek Anderson. Rok poté - ve svých šestatřiceti - kádr Heat doplnil Penny Hardaway (čtyři účasti na ASG) a do klubu se vrátil stejně starý Eddie Jones (třikrát na ASG).
Mike maká, ale nevrací se
Brát si hvězdy za zenitem zkrátka byla Rileyho strategie. Protože se Miami po Shaqově etapě a prvních oslavách titulu stalo jednou z nejvyhledávanějších basketbalových destinací, byly to správně položené základy.
Takže se není co divit, že se věty obsahující slova Miami, Heat, zájem, Michael a Jordan vracely do médií po několik měsíců roku 2004.
V červenci si na Floridě vehementně zapopírali zprávy o tom, že Jordan má zájem o místo v kádru.
V srpnu projelo internetem několik vět, jak se Jordan chystá na návrat v dresu Heat. Pat Riley se tomu veřejně vysmál.
V první zářijový den se na ESPN píše, že Jordan se v chicagské Hoops Gym poptával na možnost zahrát si tu tréninkový zápas. To se ovšem dle Jordanovy mluvčí Estee Portnoyové nedá považovat za náznak možného návratu na hřiště. Krátce předtím Jordan trénoval v kalifornské Santa Barbaře, tu čest zahrát si s ním a proti němu dostaly některé známé tváře univerzitní scény, jmenovitě Chris Paul, Mustafa Shakur, Rashad McCants, Jarrett Jack a Joey Graham.
Ke konci září píší v Denver Post: „Ligou se šíří zvěsti, že Michael Jordan maká jako ďas ve snaze zkusit si, zda by se mohl připojit k Shaquillu O’Nealovi v Miami. Tvrdí to Kiki Vandeweghe.“ Citovaným je bývalá hvězda Denver Nuggets, v té době jejich generální manažer.
Zdroje blízké Jordanovi reagovaly vyjádřením, že slavný sportovec se na palubovku rozhodně vrátit nehodlá. On sám dostával v té éře otázky na další comeback znovu a znovu, pokaždé odpovídal záporně. V pořadu Pardon The Interruption na ESPN popřel možnost návratu a vyloučil, že by se se Shaquillem O’Nealem o potenciálním příchodu do Miami Heat vůbec bavil. „Není mi jasné, kde se ty drby berou,“ poznamenal.
„Není ani špetka pravdy na spekulacích, že má Michael ambici vrátit se k basketbalu,“ tlumila naděje i mluvčí Portnoyová. „Řekl mi: ,Myslím, že je načase, aby ty zkazky někdo uložil k ledu.’ Zaskočilo ho to, ale i potěšilo. Ale ty drby jsou podle něj hodně směšné. Chce, abyste věděli, že se opravdu do hry nechystá.“
Na tom si vytrval až do startu sezony, a tak ho na začátku přípravy Miami Heat „zastoupil“ Bimbo Coles. Šestatřicetiletý rozehrávač se pokoušel vybojovat smlouvu na svou patnáctou sezonu v NBA, avšak neuspěl a s basketbalem se rozloučil.
Michael Jordan si na NBA rozhodně nepřestal věřit. Ještě v říjnu 2005 v rozhovoru pro televizní pořad 60 Minutes pravil: „No jistě. Samozřejmě, že bych měl co nabídnout. Tělo teď sice říká ne. Ale má mysl tvrdí, že ano, stále bych mohl hrát. A pořád si myslím, že bych si vedl lépe než většina hráčů v NBA.“ Oslavy 43. narozenin se mu blížily…
Šprochy o námluvách mezi hledajícím se floridským klubem a největším jménem basketbalového světa ale rozhodně dávají smysl. A to obousměrně.
Koupím klub NBA. Kdekoli
Už víme, co by Miami motivovalo k hovorům s Jordanem. Stejně dobré důvody žhavit linku s rozhodujícími muži v Heat měl ovšem i Jordan. Právě hledal své místo v NBA. A komisionář David Stern ho v tom všemožně podporoval, hodlal ho v lize stůj co stůj udržet.
Ve Washingtonu to Jordanovi krutě nevyšlo, většinový vlastník Abe Pollin mu na jaře 2003 po konci hráčské kariéry dal vale poměrně drsně. Proto se Jordan viděl pouze v roli majitele klubu, menšinový počet akcií či funkcionářskou židli odmítal. V rodících se Charlotte Bobcats mu zakladatel Robert Johnson nabízel minoritní podíl i jakékoliv místo. Po podřízené roli ovšem Jordan netoužil, a navíc mu návrat do Severní Karolíny taky moc nevoněl…
Koupě Milwaukee Bucks před sezonou 2003-04 už byla v podstatě hotovou věcí, než prodávající Herb Kohl přece jen cukl. Obával se, že se Jordan chystá klub přestěhovat, což by Kohlovy politické ambice ve státě Wisconsin dosti pošramotilo. Kšeft za 168 milionů dolarů proto padl.
Eminentní zájem měl slavný muž o Chicago Bulls, to asi neudiví. Jenže nebyl důvod o prodeji vůbec jednat. „Jerry Reinsdorf je dobrý majitel klubu. Je to šikovný obchodník. Jeho rodina si basketbal užívá. A já zcela rozumím tomu, proč si chce Bulls držet,“ chápal Jordan, že tady neuspěje.
A tak hledal dál, krátce padlo jméno Atlanta Hawks, ale ještě mnohem víc se mluvilo o jeho zájmu o… Miami Heat. Zvěst o námluvách s floridským klubem se na veřejnosti objevovala už v létě 2003, rok nato spekulace zesílily.
Jordan a jeho lidé to i nepřímo potvrzovali.
Ještě jednou dejme prostor mluvčí Portnoyové: „Michael opakovaně prohlásil, že hledá způsoby, jak se vrátit do NBA coby majoritní vlastník klubu. Spekulace sice komentovat nebudeme, ale Michaelův zájem zůstává silný.“
Zhruba v téže době se také veřejně objevuje nová myšlenka.
Co takhle Las Vegas Heat?
Řekněme si upřímně, že Kohlovy obavy ze stěhování Bucks z Milwaukee byly namístě, finančně i divácky strádající Heat byli další na ráně. Vypadalo to, že NBA v téhle části Floridy byla chybou...
Vegas Baby, Vegas
Jordan o klubu NBA v Las Vegas snil, to připustil opakovaně. Slavně o tom promluvil v letním čísle magazínu Cigar Aficionado, který s ním získal velký rozhovor. „Toužím po klubu v Las Vegas. Kdo by ho nechtěl? Jen být ve Vegas vám otevírá mnoho ekonomických příležitostí. Ale není tu jen Michael Jordan, kdo tuhle ideu shledává atraktivní. Našli byste mnoho dalších potenciálních majitelů či investorů, kteří by rádi měli tým v Las Vegas. Stane se to? Netuším.“
Jordan se v té době ve Vegas čerstvě zaháčkoval byznysově, do města dostal pobočku svého Michael Jordan’s Steakhouse, zvažoval postavit sportovní halu. Zato vyloučil, že by se zapojil do hazardu. „To není oblast, o kterou bych se jako podnikatel zajímal,“ utvrzoval.
I jména Shaquille O’Neal a Dwyane Wade by ve spojení s Las Vegas dávala smysl.
Jenže tehdejší - i dnešní - majitel klubu Micky Arison neměl zájem se Heat vzdávat. „Ani o tom jednat nebudu. Za poslední tři čtyři dny se bavím o dost víc než v minulých letech,“ vzkázal do médií z francouzské riviéry krátce po příchodu O’Neala. To je jen další střípek do mozaiky zachycující, jak byl Shaqův návrat do floridského sportu důležitý.
Jordanova etapa hledání skončila až roku 2006, kdy se smířil s menšinovým podílem v Charlotte Bobcats. V březnu 2010 vyplatil ze zadluženého klubu Johnsona zcela a převzal Bobcats, později přejmenované na Hornets. Vyšlo ho to na 275 milionů. Po třinácti letech se svého podílu vzdal, kompenzován byl třemi miliardami dolarů.
Stern a psík u jeho nohy
Stáli v samotném Vegas o NBA? Rozhodně! Na městské radnici si nepřáli nic jiného. Starosta Oscar Goodman už krátce po svém prvním zvolení v roce 1999 zamířil do New Yorku, objednán byl do dvou tamních kanceláří. V sídle NHL z jeho návrhu na nový klub byli nadšení. Jenže řekněme si upřímně: lední hokej nebyl tím hlavním, pro co si Goodman přijel. Budiž, jako doplněk by se snad šiknul. Tehdejší mise proto byla považována za neúspěch. O Vegas coby dobrém kandidátu na franšízu NBA totiž pochyboval ten hlavní muž. David Stern.
„Jen přes mou mrtvolu. Las Vegas nedostane klub NBA, dokud tam bude možné legálně sázet na zápasy,“ pravil boss basketbalové ligy, máme-li věřit Goodmanovi. Co ještě bývalý politik o vztahu se Sternem pověděl? „Během let se ze mě stal pejsánek žadonící u jeho nohou. Kam šel on, tam jsem se snažil dostat taky. Tlačil jsem na něj, říkal jsem mu, že se ve Vegas plete. Vždycky byl milý, ale vždycky jsem od něj slyšel: NE.“
Ani NBA All-Star Game v roce 2007, která se konala ve Vegas, Sterna nepřesvědčila. Naděje města na klub NBA naopak povadly. Bláznivé dění na bulváru Strip a jeho okolí vyústilo v zadržení 362 výtržníků. „Byl to tragický víkend. Zápas byl skvělý, ale co se dělo kolem, bylo hrozivé,“ smutnil starosta Goodman.
„Stern se o stěhování týmu do Vegas odmítá bavit, i když se město a okolí probouzí s novými obyvateli a příchod velké sportovní ligy do města je patrně nevyhnutelný. Přitom NBA mívá obvykle náskok před ostatními soutěžemi,“ napsal v polovině nultých let známý chicagský novinář - a Jordanův životopisec - Sam Smith. Protentokrát byl větším vizionářem než Stern.
V minulých dekádách si ve Vegas užívali sólo členové univerzitního týmu UNLV, basketbalisté kralovali v Thomas & Mack Center pro 19 522 osob. Pak se postupně přidávali další. Přes léto ve městě usadila hlavní část NBA Summer League a americké basketbalové hvězdy se sem sjíždí za reprezentačními kempy.
Prvním ligovým týmem ve městě neřesti byly Las Vegas Aces, v létě 2018 se do Nevady přestěhovaly San Antonio Stars. Ženský sport před pěti lety ještě nekvetl jako dnes, pro tápající basketbalovou ligu WNBA bylo Vegas spásou. První klub přinesl i první titul. Ve dvanáctitisícové Michelob Ultra Areně, jež je součástí ikonického Mandalay Bay Resortu and Casina, se slavilo v létě 2022 a letos je na sukces zaděláno zas.
Aces jen těsně předběhly Vegas Golden Knights, kteří přinesli zápasy NHL od podzimu 2018. A do nové T-Mobile Areny pro 17 500 hokeje chtivých diváků hned v první sezoně dostali finále Stanley Cupu. Titul přišel v červnu 2023, zas v závěsu za Aces.
Další radost by dle této logiky měli zajistit Las Vegas Raiders. Na ligu amerického fotbalu NFL se ve městě pravidelně chodí od září 2020. I pro ni vznikla nová aréna, Allegiant Stadium pojme 65 000 diváků.
Co bude dál? Stěhování baseballových Oakland Athletics? Je s MLB v jednání od května 2021, hledá se místo pro vlastní stadion. Konečně nový klub NBA, o který si veřejně říká LeBron James? Samozřejmě by se mohlo hrát v T-Mobile Areně či v Thomas & Mack Center, ovšem společnost Oak View Group plánuje investici 10 miliard dolarů, jejíž součástí bude hala ještě modernější a úchvatnější.
I David Stern se měnil
Stern zůstal komisionářem NBA do roku 2014, kdy předal funkci Adamu Silverovi. Striktní pohled na sportovní sázení se v Americe během posledních dekád proměnil, na většině území USA následovali Nevadu a tuto formu hazardu legalizovali. K roku 2023 tak učinilo 34 států plus Washington D. C.
„S Las Vegas máme velice zajímavý vztah,“ poznamenal Stern na Global Gaming Expo v roce 2016, tedy už jako emeritní šéf NBA. „Liga došla k úspěchu díky fanouškům basketbalu a příznivcům z domovských měst. Říkával jsem, že se mi nepozdává, aby někdo odcházel z haly naštvaný, protože domácí tým sice zvítězil, jenže on prohrál peníze. Ovšem během těch let jsem přijal, že řádně spravovaný sázkařský byznys bude ku prospěchu věci.“
Exstarosta Goodman proto soudí, že už není otázkou zda, ale kdy bude mít Vegas i klub mužské basketbalové profiligy. „Věřím, že nakonec i Stern řekl Silverovi, že je to dobrý nápad dostat k nám do Vegas tým.“
* I po dvou dekádách stojí v čele Miami Heat, slavil sedm postupů do finále NBA a do důchodu se nechytá.
** Nikdy předtím jsem o něm neslyšel, dlouhé roky však publikuje pro The Boston Globe a o Celtics napsal několik knih.
----------
Autor: Petr Koten
Pokud se chcete dozvědet mnohem víc z historie NBA, neváhejte investovat do jeho knihy Basketbal: Velký americký příběh. Je to zábavné čtení.