Vím, že všichni v poslední době nadšeně a právem oslavujeme úspěchy dospělého mužského basketbalu.
Kvapem se nám blíží Mistrovství světa v Číně, na které se poprvé v samostatné české historii nebudou naši nejlepší hráči dívat jen v televizi. Čerstvě jsme zabodovali i na poli diplomacie a poměrně nečekaně jsme získali spolupořadatelství ME v roce 2021, takže se za dva roky uvidíme v O2 Aréně a budeme doufat, že si zanadáváme tak maximálně na předraženou kolu z postmixu. Posledními časopisy, které v posledních týdnech neměly materiál o Tomášovi Satoranském jsou Mateřídouška a Pestrý svět. Honza Veselý je úřadující Pán Evropy a nezbývá než doufat, že ho zranění na MS pustí.
To všechno je pěkné.
Ale já coby přeborník v blbých analogiích nezklamu ani tentokrát - je to jako mít barák s krásnou fasádou, který ovšem stojí na vratkých základech.
Za základy považujme mládežnický basketbal na všech jeho úrovních. Nechci se tady teď vůbec pouštět do rozebírání mládežnického systému v Česku, to si snad nechme na nějaké dlouhé zimní večery (vzhledem k obsáhlosti tématu bychom ale potřebovali zimu minimálně nukleární). Tohle samozřejmě bude o výkladní skříni české basketbalové mládeže, tedy juniorské reprezentaci.
Těžko totiž můžeme s vážnou tváří tvrdit, že se český basketbal nezadržitelně dere do nejužší špičky v Evropě a přitom mít všechny tři juniorské reprezentace v B divizích, kde poměřují své síly s různými Lucembursky a Albániemi.
Ale pozor! I tady se blýská na lepší příští, protože jako první dala v uplynulém týdnu věci do pořádku reprezentační dvacítka. A udělala to suverénně.
Loňský čtvrtfinálový debakl s Polskem znamenal pro tým Ládi Sokolovského a Patrika Smažáka velké zklamání. Čtvrtfinále značí v každém podobném systému pověstný zápas pravdy (termín, který každý Čech zná, protože je každoročně v květnu omílán do zblbnutí při hokejovém šampionátu). Letos to nebylo jinak. Celé to bylo o tom vyhrát skupinu, abychom se vyhnuli Rusku, které bylo považováno za jasného favorita. Na tom je dobře vidět, jak je to celé nevyzpytatelné, protože Rusko nakonec skončilo bramborové a na postup může zapomenout.
Naše úvodní zápasy s Rumunskem a Albánií byly spíše na rozehřátí, ačkoliv Rumuni v první půlce kousali. Finy jsme smetli bezprecendentní trojkopalbou, která se ve zbytku turnaje už bohužel neopakovala. Klíčový zápas s Bulharskem pak byl pravou zkouškou charakteru, kterou za celý tým na výbornou složil hráč, jenž by nezaujatému a neinformovanému fanouškovi připadal jako nejméně pravděpodobný typ basketbalového hrdiny - Marek Welsch.
Čtvrtfinále s Islandem bylo především soubojem s vlastní hlavou a žádné pošušňáníčko pro fajnšmekry se nekonalo. Svou velikost naštěstí pro nás ukázal Vít Krejčí. Soupeř nikým podobným nedisponoval. Naopak semifinále s Belgií byla v našem podání lahoda, takový menší basketbalový orgasmus, prakticky celou dobu na jednu bránu. Ideální stylová tečka na postup bez jediné porážky. Ta se nakonec dostavila ve finále s Portugalskem, ale finále B divize vlastní není finálem v pravém slova smyslu. Vítěz je oficiálně 17. v Evropě, poražený je 18. v Evropě. Najdi rozdíl ...
Klíčový byl postup. Český tým ho dosáhl týmovými výkony, které se ovšem opíraly o individuální kvalitu Krejčího. Když náš tým nedržela střelba z dálky, dovedl si pomoci buď nájezdy rozehrávačů a křídel, nebo velmi efektivní hrou zády ke koši, kterou předváděli především Štafl, Kovář a v některých momentech i Karlovský. Hra měla systém a řád, v útoku to šlapalo prakticky od prvního zápasu, v obraně tam tedy občas chyby byly (a velké), ale v klíčovém zápase proti Belgii si to sedlo pěkně.
Nevybavuju si během zápasů s Bulharskem, Islandem a Belgií ani jediný moment, kdy by stav vypadal nějak beznadějně, nebo kdy by se mi zdálo, že jsou naši mlaďasové dole. Dokonce ani v té válce s Bulharskem to tak nebylo. Dotahovali prakticky pořád Bulhaři, sice urputně, ale dotahovali. Láďa Sokolovský dobře reagoval na vývoj utkání, time-outy přišly tam, kde měly být, nenechával na hřišti zbytečně trápící se hráče a naopak se některé nebál nechat sedět.
Jedna velká kaňka - mít šestky 55 procent za celý turnaje je ostuda. Spolu s Kosovem jsme byli vůbec nejhorší. Zahazovat šestky v tak velké míře je úplně zbytečná komplikace, navíc v situaci, kdy skoro všichni hráči jsou schopní střelci. Šestky jsou o hlavě.
Původně jsem myslel, že bych tady k jednotlivým výkonům napsal něco formou školního známkování. Ale jsme uprostřed letních prázdnin a především jsem si všimnul, že klasické známkování už nefrčí, teď je trendy slovní hodnocení. Jeho prostřednictvím totiž lze "postihnout osobnost žáka v její plné šíři, dokonce učiteli umožňuje její hlubší poznání" a navíc zajišťuje mnohem větší a širší informovanost jak samotných žáků, tak jejich rodičů (long live Google!).
Takže se na známky vyprdnu a tady je prostě pár nesouvislých myšlenek k tomu, co jsem v uplynulém týdnu viděl:
Vít Krejčí byl v 19 letech jednoznačným lídrem mančaftu a jeho účast v top pětce celého turnaje je zasloužená. Neřeknu nic nového, když napíšu, že při skoro dvou metrech má velmi dobrou kontrolu míče, nebezpečný nájezd (hlavně na pravou ruku), není to ale typická studna, naopak má o hře přehled a neštítí se nahrávat. Úspěšnost střelby ve druhé půlce turnaje sice trochu haprovala (nakonec byl stejně i v ní mezi nejlepšími hráči na turnaji), ale já bych ho volného nenechával. Navíc umí střílet i po driblinku, takže jeho "vyřešení" ze strany obranců není jednoduché. Spolehlivě doskakuje i brání. Nedělá moc ztrát, pět jich měl jen měl proti Islandu, kdy ale byla jeho usage maximální a ten zápas nám v podstatě vyhrál sám.
Čistou jedničku by ode mě ale nedostal především kvůli zápasu s Bulharskem. Nejde ani tak o to, že se trápil střelecky, to občas sedne na každého. Horší byly ty mentální chyby. Krejčí se vyfauloval už před koncem normální hrací doby. Byl tam jeden naprosto zbytečný faul na půlce v prvním poločase, kdy šel do dopředu ztraceného vypíchnutí míče, prakticky už dvě vteřiny před tím bylo jasné, že bude faulovat. A hlavně tam ve čtvrté čtvrtině přišla technická chyba, která navíc v kombinaci s faulem a technickou lavičky znamenala čtyři šestky pro soupeře. To byla pro Krejčího čtvrtá chyba, Sokol ho sice sundal dolů, ale hrát se čtyřma faulama v takovém vyrovnaném zápase je docela tlak, což se potvrdilo tři minuty před koncem zápasu, kdy Krejčí udělal útočný faul a musel z placu.
Takové situace prostě musí lídr zvládat lépe. Ale to je i o zkušenostech. Snad Krejčí konečně v příští sezoně dostane zaslouženou šanci mezi dospělými a pak teprve uvidíme, kde jsou jeho limity. Celkově vzato až na zápas s Bulharskem (a trochu nevýrazný zápas s Portugalskem, ale tam o nic nešlo) byl Krejčí výborný a můžeme s úspěchem pochybovat, zda bychom postoupili bez něj.
Ještě se vraťme k zápasu s Bulharskem. To byl totiž opus magnum Marka Welsche. Při absenci Krejčího to vzal na sebe, čtvrtá čtvrtina a prodloužení byly vyloženě jeho a to se všemi klady i negativy, které to neslo. Pěkných je 32 bodů, ale Marek v zápase, kdy měl míč prakticky pořád a v závěru už jen všichni čekali, co s ním udělá, ztratil jen jeden balon. Nebál se najíždět doprava, doleva, střílel trojky, ze stop jumpu a při obraně na míč to je takovej ten protivnej hajzlík, kterýho proti sobě fakt mít nechcete. Těžiště nízko, furt před váma.
Welsch je nakonec hráč, kterého asi budu do budoucna s tímhle turnajem mít spojeného nejvíc. Je to klišé, ty řeči o srdci, bojovnících, sebevědomí, a tak dál - ale u něj to je fakt vidět.
Většina jeho negativ pramení z malé výšky. Oficiálně 180 centimetrů, ale ve skutečnosti působí ještě menší. Ve své hlavě si ale tenhle handicap nepřipouští, takže z toho občas vzniknou ztráty nebo složité zakončení z nájezdů, protože tak jak nemá problém přehrát 1 na 1 svého chlapa, tak má občas při malé výšce problém s výpomocí od vysokých křídel nebo dlouhých, jejichž ruce mu zkrátka překážejí. Ovšem kdyby si ten handicap připouštěl, bylo to nakonec mnohem horší, protože ustrašený střední rozehrávač je k ničemu.
Za třetího nejdůležitějšího hráče bych považoval Míru Štafla. Ta jistota v zakončení je parádní. Ono už se to teď moc nenosí, doba je taková, že je poptávka po těch různých stretch 4, tedy křídlech a nezřídka i dlouhých, kteří pálí za tři. Štafl trojky za celý turnaj vysmažil tři, ale to není jeho hra. On úřaduje dole. Někdy to vypadalo, že to nejlepší, co mohou všichni udělat, je dát mu balon na písmena a nechat ho si pohrát se svým obráncem. Štafl nakonec skončil turnaj s úspěšností z pole 67,9 procenta, což je - hádáte správně - první místo mezi všemi hráči na celém turnaji.
Pěkně to dole umí řešit i Kovář, který v loňské sezoně pod Růžičkou dostal tuny minut v KNBL a i na jeho jistotě je to vidět. Navíc je výrazně ochotnější ke střelbě trojek a nejsou to žádné cihly. Jak už jsem psal výše, byly momenty, kdy se mi hodně líbil i Karlovský, který byl spolehlivým střídajícím hráčem. Ačkoliv ten jeho styl při střelbě trojek je - mírně řečeno - neortodoxní.
Jan Zídek. U něj vidět, že si je moderních trendů dobře vědom a ví, že budoucnost basketu je ve střelbě, ideálně ve střelbě z dálky. Honza je to, co Američani označují jako streaky shooter. Když mu to padá, tak pánbů s vámi. Když mu to nepadá, tak tam zatím není moc plánů B nebo C. Potíž samozřejmě je, že se na to nedá úplně spolehnout. A ty výkyvy nejsou jen v rámci turnaje, ale rovnou i v rámci zápasů.
Honza má navíc mentalitu "bezcharakterního" střelce, takže to zvedá kdykoliv, kdy vyloženě nemá v obličeji ruku obránce. A někdy i s ní. Je to jeho role, přepokládám, že to po něm trenér chce. Má přes dva metry, pokud ho na perimetru přebere menší hráč nebo vysoké křídlo nestíhá close-out, tak je to střela úplně zadarmo. Navíc to není jen o trojkách, Honza střílí i dvojky ze střední vzdálenosti (což je podle moderních analytik jedna z nejméně výhodných střel v basketu, to jen tak mimochodem) a viděl jsem tam i nějaké náznaky takového Dirkova "one-leggede fadeaway jumperu". Otázka je, jak si s tím povede na univerzitě a následně mezi dospělými, protože zády ke koši tady na turnaji nehrál skoro vůbec, do úniku nechodil, vlastní střelu si nahoře nevytvoří. Ale v Portugalsku to byl devátý nejlepší střelec turnaje a dělal většinou dobře to, co měl.
Slavík, Novotný a Lukáč plnili roli spolehlivých "role plejerů". Nechce se po nich, aby tým táhli, ale kdokoliv z nich je schopný vystřelit z dálky, Novotný a Slavík se nebojí ani občasných nájezdů, obrana slušná.
Český tým tak absolvoval turnaj v základní rotaci devíti hráčů, což je úplně v pohodě. Nabízí to dost variant i v té situaci, kdy trenérský tým očividně chtěl, aby byl pokud možno pořád na hřišti jeden z dvojice Krejčí - Welsch,
Česká mládežnická škola si tak odškrtla první letní úkol. Ty nejstarší už v příštím roce ta "různá Lucemburska" nečekají. V pátek začíná svou cestu B divizí osmnáctka. Na úvod hraje s Lucemburskem.
Comments