Nikdo se sice neptal, ale stejně to povím.
Když se řekne nejvyšší česká basketbalová soutěž, kterou v soukromí ještě pořád silou zvyku nazývám "matonkou", jako první se mi vybaví následující zápas:
Bylo 8. května 1999, tedy svátek, Den vítězství. Nějakým přičiněním osudu se stalo, že jsme ten den zůstali s tátou doma "sami dva chlapi v chalupě" a tak jsme se rozhodli si den zpestřit výletem. Praha je matka měst, od Nymburka coby kamenem dohodil, cíl byl tedy jasný. Nejprve jsme měli namířeno za historií. Vystáli jsme dlouhou frontu před Thunovským palácem, abychom si mohli v rámci Dne otevřených dveří prohlédnout sídlo Sněmovny.
Tak se stalo. Pořád nám ale zbývalo dost času a tak došlo na přemítání, co s načatým dnem. Nevím, koho z nás dvou to napadlo, ale byla to myšlenka za všechny prachy. Odpoledne se na Folimance hraje páté finále mezi USK a Kunínem, zní to jako dobrý program.
Táta byl určitě nadšenej, protože se mnou od žáčků jezdil prakticky na každý zápas a až teď po těch letech měl konečně šanci vidět kvalitní basket ...
Lístky byly, já měl radost. Pro mě to byla tehdy na prahu dospělosti první návštěva basketbalového zápasu nejvyšší soutěže a hned taková pecka. Folča byla narvaná, připadalo mi to jako kdybych byl na NBA. Kunín nakonec ten zápas urval, pamatuju si křepčení Sanderse, Jelínka, Lapova, na druhé straně smutek Tremla, Cyrulika, Hrubého ... ale nejvíc ze všeho si pamatuju jinou událost z toho zápasu.
Přímo před náma seděla tehdy vycházející hvězda českého basketu Jirka Welsch. Jeho preference byly jasné, na palubovce se v dresu Kunína o titul rval jeho brácha Petr. A to vám povídám, že se Jirka při fandění nedržel zpátky. Dokonce tak moc, že v jeden moment se neudržel a počastoval rozehrávače domácích Václava Hrubého (zrovna on uměl emoce v lidech probouzet) několikaslovným titulem, který dodnes umím ocitovat slovo od slova. Psát to přesně nebudu, jen řeknu, že tam bylo trochu fat shamingu a také zaznělo označení zvířete, které bylo teď v dubnu 2020 v médiích hodně zmiňované, protože ho v jedné vesnici na Uherskohradišťsku sežrali, jelikož samo nechtělo žrát.
Tak tohle si prosím pěkně pamatuju přesně. Z Thunovského paláce si už nepamatuju skoro nic.
Nevím, jestli je zrovna tohle kritérium pro určení zásadního utkání ligové historie. Fakt ne. Ale těch následujících 20 zásadních zápasů z posledních 20 let jsem se snažil vybrat opravdu zodpovědně. Čestně!
Jejich pořadí je čistě náhodné.
1) HVĚZDNÁ TROJKA A OSUDOVÁ FACKA
13. května 2003
rozhodující zápas semifinále
BK OPAVA - MLÉKÁRNA KUNÍN 91:88
Play-off 2003 bylo jedno z nejlepších, které český basketbal kdy zažil.
Před jeho začátkem nebylo pochyb o tom, že největším favoritem na titul je BK Opava. Slezané prohráli za celou sezonu dva zápasy, a to venku v Brně a v Kuníně, což byli oba soupeři těžké váhy. Byl to jeden z nejlepších týmů, které se v české lize podařilo poskládat. Jména jako Czudek, Sokolovský, Sucharda, Beneš, Staněk, Klapetek, Hrubý či Rajevac budí posvátnou hrůzu i dnes a to si prosím vemte, že tehdy byli někteří z nich dokonce ještě mladí!
Jenže základní část je hezká věc, ale legendy se rodí až v play-off. A tehdejší vyřazovací boje naznačily, že papírovým předpokladům se říká papírové právě proto, že mohou velmi snadno shořet.
V semifinále mezi Opavou a Kunínem se totiž děly věci. Opava v prvním zápase přetlačila Kunín o tři body, aby poté venku rupla o 15 a následně doma v prodloužení o tři. Prohrávala 1:2, hrálo se na tři vítězné. Rýsovalo se velké překvapení. Kunín vedli především cizinci Bobb, Warrick, Bošnjak a dirigoval to celé Petr Welsch. S Pelikánem pod košem a Kovářem nebo Šebkem v záloze to rozhodně nebyl špatný tým. Ale do finále přes Opavu? To by tehdy byl opravdu slušný šok.
Čtvrtý zápas kunínští pod tlakem nezvládli. A tak přišel pátý, jehož dějištěm byla Opava. Textový online přenos je dodnes k nalezení na internetu. Domácí rozhodně nedominovali. Na začátku druhého poločasu prohrávali o sedm, na začátku poslední čtvrtiny o pět, dvě minuty do konce to bylo nerozhodně.
Tohle, velevážení čtenáři, tohle byla malá basketbalová válka a zhmotnění onoho bájného "náboje play-off".
K popisu poslední minuty bych si s dovolením vypůjčil z onlinu klíčové pasáže:
86:82
Přesně minuta do konce. Rajevac fauloval Warricka a musel povinně střídat (5 faulů). Warrick bude po oddechovém čase střílet 2 šestky, do hry přijde dnes poprvé Šebek.
86:84
Warrick nedal ani jeden trestný hod, ale útočně doskočil Bošnjak a ten naopak po faulu proměnil oba trestné hody. Na druhé straně najížděl Czudek a velmi tvrdě a hrubě ho fauloval Šebek.
88:86
20 sekund do konce - Czudek nejdříve proměnil obě šestky, ale vzápětí prošel obranou domácích Warrick a zasmečoval. Kunín navíc znovu získal míč a bude po oddechovém čase střílet 2 trestné hody.
91:88
Opava vítězí v poslední sekundě! Obrovské drama vyvrcholilo dramatickým závěrem. Bobb proměnil obě šestky a vyrovnal na 88:88, ale domácí Beneš vystřelil trojkový pokus v poslední sekundě, míč poskakoval po obroučce a nakonec šťastně spadl do koše.
konec zápasu
Domácí oslavují postup a hrdinu koncovky Pavla Beneše. Závěr však pokazil incident s domácími diváky, kteří vběhli na hřiště a jeden z nich pěstmi napadl hostujícího Šebka.
Celý zápas byl balzámem na basketbalovou duši, ale poslední minuta to všechno ještě vygradovala do maximálního extrému.
A zrodila dva hrdiny.
Jedním z nich, tím šťastným, byl Beny se svým životním buzzer beaterem.
Druhým z nich, tím nešťastným, byl onen divák, který v radostné euforii napadl Šébu.
Protože tenhle incident měl dohru v následném finále. Ve finále, které trvalo dlouhých sedm zápasů fantastického basketbalu, až vyústilo v rozhodující souboj, kterému ani dnes nikdo neřekne jinak než:
2) OSTRAVSKÉ PEKLO
8. června 2003
7. zápas finále
BK OPAVA - BK ECM NYMBURK 89:81
Rozhodující utkání pravděpodobně nejepičtějšího finále české ligy ve 21. století.
Poslední velké vítězství bojovníků z Opavy.
Poslední velká - a pořádně hořká - domácí porážka nymburského kolosu.
Začátek nové éry.
Nymburk tehdy ještě nebyl gigantem, jak ho známe dnes. Měl z předchozího roku bronz a bylo jasné, že je tam dost ambicí a "zdrojů", aby v budoucnu do předních pozic české ligy promlouval. Ale favoritem nebyl. Před startem play-off nebyl dokonce ani nejžhavějším kandidátem na finále. Do něj se počítalo se suverénní Opavou a druhým nejčastěji zmiňovaným adeptem bylo Brno.
Brno skončilo základní část na druhém místě s pěti porážkami. Tým vedený ikonickým Miky Pospíšilem tehdy táhli Svoboda, Pavlík, nějaký Benda, Klimek, Černošek, Hájek nebo Wimmer a svojí troškou do předpokládaného medailového mlýna přispívali třeba i mladí Gajdošík s Křemenem. Brno navíc své zápasy hrálo na "Vodovce", což byl na tehdejší dobu opravdu pěkný a moderní svatostánek s velmi slušnou kapacitou.
Ale jak už jsme si ukázali výše, v play-off se nejede - naštěstí - podle logických předpokladů.
Ve čtvrtém zápase semifinále Nymburk před 1700 diváky (byl jsem tam!) překvapivě vykradl Vodovku i když při tom takřka utavil své největší opory Ashanteho Johnsona a Maurice Whitfielda. A o čtyři dny později brněnské dílo zkázy dokonal v domácím prostředí. Mimochodem - ve všech čtyřech utkáních semifinále nymburský Ashante Johnson ani jednou nestřídal. Tehdy nikdo nevěděl, co to znamená nějaký load management ...
Tak se stalo, že Nymburk prošel překvapivě do svého prvního finále. V pozici outsidera.
Úvodní dva zápasy byly záživné. V tom prvním Nymburk v Opavě vedl v poločase o 25 bodů. Před poslední čtvrtinou o 14. Až nakonec v prohrál v normální hrací době o tři.
Aby toho nebylo málo, tak ve druhém zápase na vlastní palubovce Středočeši prohráli v prodloužení.
"Dneska jsme zase klidně mohli vyhrát, stejně jako v neděli v Opavě. Nikdo by se nedivil, kdybychom v sérii vedli 2:0. Všechno je ale úplně naopak...," říkal po zápase domácí asistent Karel Forejt. "Přitom se pro nás utkání vyvíjelo velmi dobře. Jejich klíčoví hráči měli po čtyřech faulech a naši hráči místo najíždění pod koš zbytečně stříleli. Nic však nevzdáváme, pokusíme se v Opavě vybojovat vítězství," dodal.
A jak řekli, tak udělali.
Nymburk ve třetím zápase tažený skvělým Johnsonem vyhrál v Opavě 84:76 a vrátil se do hry.
To ale nebylo všechno. V průběhu zápasu někdo z fanoušků hodil na palubovku plechovku od piva. A protože Opava už měla za profackování Šéby podmínku, musel teď následovat přísnější trest. Slezané přišli o výhodu domácího prostředí.
"Nedovedu si to pořádně vysvětlit, asi je to odraz vzrůstající agresivity celé společnosti," říkal tehdy opavský manažer Dušan Štěnička. "Jestliže se někdo rozhodne škodit, jen těžko mu v tom zabráníme, ať už budou opatření sebelepší. Bohužel," podotkl.
Opava našla pro zbytek finále azyl v Ostravě.
Pátý zápas se tam hrál za stavu 2:2. O bod ho vyhráli domácí po velké chybě Tomáše Grepla. Pár vteřin před koncem namazal domácím na snadný šoupák, který bohužel pro něj rozhodl.
"Asi za to může fakt, že nemáme zkušenosti s takhle vypjatými souboji. V závěru se Grepl nechal zbytečně zatlačit do rohu, přitom stačilo míč jenom hodit směrem ke koši a Opava by už neskórovala," byl ke Greplovi nekompromisní nymburský trenér Růžička.
Šesté utkání ale bylo nejjednoznačnější v celé sérii, Nymburk ho překvapivě snadno zvládl. A tak se jelo na rozhodující zápas do Ostravy. Mám to z první ruky, protože jsem tam v jednom z autobusů cestoval taky. Už samotná cesta, která z Nymburka do Ostravy není krátká, byla zážitkem. Někteří ji totiž pojali podle hesla "I cesta může být cíl", takže bylo docela veselo.
Hala Tatran k Ostravě neodmyslitelně patří. Je to specifické místo a vzhledem k její osobitosti bychom ji mohli označit za "Folimanku východu". Její problém ale dobře vypluje na povrch, když zadáme do googlu hesla hala + Tatran + Ostrava. Jako první odkaz na nás vykoukne web Ostravské památky. Je to tak. Hala Tatran něco pamatuje. Některé věci tam tehdy chyběly. Třeba klimatizace.
V proskleném Tatranu bylo subjektivně asi 50 stupňů Celsia, tehdejší novinové zprávy hovoří o "úmorném vedru", já bych méně diplomaticky řekl, že tam bylo jako v chlívě, hlava na hlavě, kdyby tam tehdy někdo chtěl natáčet reklamu na deodorant, byla by to pro něj životní výzva. Vím, že jsem stál někde v rohu a přestože mám přes dva metry, příliš komfortním výhledem jsem nedisponoval. Podle oficiálního zápisu bylo v hale 1200 diváků, já ale tvrdím, že je to hodně podstřelené. Potili jsme se všichni až na prdeli a to nejenom z toho vedra.
Opava nezačala dobře, ale bohužel pro Nymburk našla recept. Skvělí Czudek se Sokolovským zvládli ve druhém poločase postupně nasměrovat svůj tým tam, kde jej od před začátkem play-off všichni očekávali. Na trůn pro nejlepší český tým.
Takhle popsal tehdejší poslední minuty iDnes: K výborně hrajícím Czudkovi a Sokolovskému se v pravou chvíli přidal i Stuchlý, který dal za poločas jen 2 body, ale v druhé půli jich přidal 11, a také Rajevac. Czudek se Stuchlým zvýšili v poslední minutě až na rozdíl 8 bodů, a i když Whitfield vykřesal naději pro Nymburk dvěma rychlými trojkami, domácí díky trestným hodům vedení udrželi a drama v posledních sekundách se nekonalo.
A pak mohli opavští hráči udělat to, na co měli chuť všichni lidi v hale - svléknout se do půl těla.
Skončilo jedno z nejlepší play-off v dějinách českého basketbalu. Opavská radost byla nezměrná. Nymburský smutek byl hluboký.
Cesta do Ostravy je dlouhá. Ale cesta z Ostravy po prohraném sedmém finále může být nekonečná. Jenže aniž by to nymburší tehdy tušili, jejich éra právě začínala.
3) NENÁPADNÝ DEBUT
3. října 2007
první zápas sezony
USK PRAHA - A PLUS OHL ŽS BRNO BC 57:61
Co si budeme nalhávat, tohle by sám o sobě nebyl vůbec důležitý zápas. Začátek sezony, dva týmy se kterými se na nejvyšší příčky nepočítalo, nízké skóre. Domácí ztratili 24 míčů, o 16 víc než soupeř, což je asi stálo vítězství. Také další statistiky svědčí o tom, že to byl spíše zážitek jen pro opravdové hardcore fanoušky. Domácí například stříleli trojky s úspěšností 15 procent, hosté dokonce za 11 procent, zkrátka a dobře, hráči byli po začátku sezony ještě poněkud rezaví. Navíc se to hrálo na Folče, kde jsou nejtvrdší obroučky v naší sluneční soustavě, takže se fakt nebylo čeho chytit.
Myslím, že o pozicích obou týmů a kvalitě hry (a taky tehdejšího brněnského skautingu) dobře svědčí komentář brněnského trenéra Hummela: "Z družstva USK jsem znal jen Kotase a Dvořáka. Bylo to typické první utkání, nervozita byla překvapivě na obou stranách, i když domácí měli docela dobrý začátek. Potom ale znervózněli."
Přesto se v průběhu těch zoufalých a nenápadných 40 minut hry stal jeden zásadní moment pro český basketbal.
Půl minuty do konce první čtvrtiny nahlásili domácí střídání. Ze hřiště šel Lukáš Kotas a za něj nastoupilo číslo osm. Dres s osmičkou tehdy nosil jeden ušatý patnáctiletý kluk z Flóry. A tohle byla jeho premiéra mezi dospělými.
Vrhnul se do toho po hlavě. Své první dva body stihl ještě do konce první čtvrtiny, na začátku té druhé si došel pro faul a proměnil také svoji první šestku. Celkově to ovšem nebyl nijak zvlášť bombastický debut. Za sedm a půl minuty na hřišti stihl právě ty tři body, tři doskoky a tři ztráty. Zakončil svůj křest ve velkém basketbale s užitečností plus 1.
Ale tenhle nenápadný příběh nabral rychlý spád.
Kluka s číslem osm zanedlouho dobře poznal nejen trenér Hummel, ale každý, kdo se v Česku o basket trochu zajímal.
Dlouho se tady ale nezdržel.
Základ v Seville.
Základ v Barceloně.
Základ ve Washingtonu.
Šesté místo na Mistrovství světa.
Základ v legendárním Chicagu Bulls.
Pozice nejlépe placeného českého sportovce.
Cesta Tomáše Satoranského je obdivuhodná.
4) NEKONEČNÉ DERBY
2. února 2019
poslední zápas základní části
BK ARMEX DĚČÍN - SLUNETA ÚSTÍ NAD LABEM 106:109 po třetím prodloužením
Severočeské derby je takovou studnicí zásadních okamžiků, že o jeho umístění na tento seznam nebylo pochyb. Stačilo jen si vybrat. Jako první mě napadl Vyoralův televizní dalekonosný zářez, jako druhý pak relativně nedávný Peckův televizní zářez. Ve hře byla i první výhra Ústí v Děčíně po návratu do ligy v roce 2003.
Ale nakonec přece jen těsně zvítězilo nekonečné derby z února loňského roku, které stálo na začátku řetězce událostí, na jehož konci se děčínský tým zásadně změnil.
Před tímhle zápasem Ústí v Děčíně nevyhrálo dlouhých ... wait for it ... 16 let! Ano. Přesně od toho roku 2003.
Ale když už prolomit kletbu, tak ve velkém stylu.
Za celých zdánlivě nekonečných 55 minut nikdo neodskočil na větší rozdíl. Na konci normální hrací doby odmítl konec jednou šestkou Justin Martin. Na konci prvního prodloužení odmítl konec Tomáš Pomikálek. Konec po druhém prodloužení odmítl Lamb Autrey. Až ve třetím prodloužení - přestože ho začali trojkou - už děčínští nenašli na Ústí odpověď.
Takový zápas přesně spadá do kategorie "Instant Classics".
Radost hostů byla převeliká, přesto bych si dovolil tipnout, že za konec byli tak trochu rádi všichni. "Teď jsem neměl ani sílu slavit. Tři prodloužení, to je nepopsatelný pocit," zhodnotil to ústecký nestárnoucí Pavel Houška.
Ironií osudu se stalo, že za čtyři dny si tyto dva týmy daly na stejném místě rematch, tentokrát už v rámci nadstavby. A Ústí znovu vyhralo v dramatické koncovce, tentokrát po ukázkovém obranném selhání domácích.
A už to jelo, pro Válečníky netypická šňůra porážek nešla zastavit. Až to celé dospělo k hořkému rozvodu jednoho zdánlivě nerozlučitelného basketbalového manželství.
Bůďa OUT.
Enter Grepl.
5) TRAPAS! STŘELECKÁ KATASTROFA! BASKETBALOVÁ KURIOZITA!
31. března 2012
osmé kolo nadstavby
NYMBURK - DĚČÍN 73:28
To všechno jsou reálné titulky českých serverů po utkání, ve kterém Děčín dokázal v roce 2012 dát v Nymburce jen 28 bodů. Celé je to navíc o to pikantnější, že jediný koš hostů v poslední čtvrtině dal až se závěrečným klaksonem Honza Bejček, který to pravděpodobně může považovat za svůj největší moment v nejvyšší soutěži, protože touto trefou zachránil Děčín od nelichotivého rekordu. I když jen napůl ...
Historicky nejmenší počet nastřílených bodů v zápase totiž skutečně je 28. Ale Děčín v tom díky Bejčkovi alespoň není sám. "Povedlo" se to ještě v únoru 2010 Vyšehradu, celkem nepřekvapivě také proti Nymburku.
Tehdy ale Nymburk alespoň dal 114 bodů, kdežto proti Děčínu ke kvalitě zápasu zrovna moc nepřispěl a zhruba 150 diváků (to je kvalifikovaný odhad) v nymburské hale tak žádné velké orgie nezažilo.
Kdybyste si velkoformátovým tiskem vytiskli děčínskou statistiku z tohoto "rekordního" utkání (za dva 19 procent, za tři 16 procent, čtyři házené šestky, dvě asistence, 17 ztrát) a udělali si z toho papírovou čepici, můžete v tom klidně jít koledovat na Halloween. Strašidelné je to dost.
A aby toho nebylo málo, tohle je tehdejší titulek z děčínských stránek:
Jak vidno, v Děčíně ten den neměl formu nikdo. Byl to totální KNOUCK OUT.
Ale mezi zásadními zápasy minulosti nemusí být vždycky jen samé skvosty.
Pokračování příště ...
Comments