Náš starý známý Lukáš Kuba se pustil do další záslužné mravenčí práce. Tentokrát poskládal dohromady dream team z hráčů, kteří vynikali v basketbale v období od konce první světové války do založení NBA (k přečtení ZDE). Tedy velmi dávno. A když už se tím obdobím hluboko v minulém století zabýval, nenapadlo ho nic lepšího, než mě požádat, zda bych k tomu nenapsal svou stručnou představu o tom, jak bude basketbal vypadat naopak za sto let od současnosti.
Je to zajímavá otázka. Člověk může popustit totálně uzdu své fantazii. Sto let je totiž ukrutně dlouhá doba. Tak moc dlouhá, že je celkem jisté, že tu už nebudu nejen já, ale ani nikdo z vás. Ne, ani vy, vy nebo vy. A vy už vůbec ne. Sorry. To znamená jediné – nikdo mě nebude konfrontovat s tím, co tady vyplodím. Absolutní tvůrčí svoboda, nulová odpovědnost. Krása.
Když se podíváme opačným směrem, tedy do doby před sto lety, zjistíme, že se basketbal změnil velmi.
Co se pravidel týká, byly tu dvě změny velké a několik menších. Jednou z těch zásadních bylo zavedení limitu na útok. Tím skončily doby, kdy jeden tým bubnoval dlouhé minuty do míče, aby právě jemu zbyl čas na poslední střelu. Hra se zásadně zrychlila, nabrala na dynamičnosti. Tím druhým přelomovým pravidlem bylo zavedení tříbodové linie. Hráči se s ní seznamovali sice trochu pomaleji, nebyla to okamžitá střelnice, ale všichni vidíme, jak basketbal vypadá nyní. V době analytické je tříbodová střelba nutnost. Měnil se taky tvar „bedny“, v NBA povolili zónu, změn doznala některá pravidla v posuzování faulů, čerstvě třeba NBA změnila posuzování kroků (konečně, chtělo by se říct), a tak dále.
Hra se zkrátka pořád vyvíjí.
No a pak se samozřejmě mění i lidé, kteří tu hru hrají. Na nejstarších dostupných záběrech můžeme vidět „strejdy“ oblečené kolikrát v legračních úborech, kteří na hřišti vypadají všelijak, jen ne příliš atleticky. Ale tak je to u každého sportu. Tohle byli pionýři, bez kterých by nebyl Magic, Bird, Jordan, LeBron nebo Curry. Někdo ty cesty musí prošlapat. Je nepochybné, že atletické schopnosti hráčů se za 100 let změnily tak moc, že ze hry horizontální udělaly hru vertikální.
Z těch starobylých záběrů je rovněž zřejmé, že hra byla tehdy …ehm, „bílá“. I když ty záběry jako takové jsou černobílé. Ano, příchod černošských hráčů basketbal změnil, změnil ho k lepšímu a díkybohu za to. Když se vyvíjí společnost jako taková, nemůže to sportu nijak uškodit. To platí obecně, na basketbalu je to možná jenom trochu víc vidět.
Takže jak že bude ten basketbal vypadat za těch 100 let?
Přestože jsem o pár řádků výše napsal, že se hra neustále vyvíjí, je opravdu těžké si představit, že by se opět měla změnit TAK výrazně. Vždyť basketbal už prošel třemi staletími, to je poměrně dost času na jeho vysoustružení do ideální podoby.
Co si dovedeme představit? Reálně snad zavedení nějakého čtyřbodového oblouku. Můžeme vidět, že někteří už z míst, která by mohla být za čtyři body, běžně střílejí. Akorát je to pořád za tři body (a nejčastěji za nula). Doufejme ale, že se to nestane. V zájmu basketbalu opravdu není, aby se změnil na střelnici z nesmyslných vzdáleností. Čerstvou ochutnávku jsme koneckonců dostali teď při poslední NBA All-Star game. A vlastně i v českém utkání hvězd zavedli vícebodový puntík, který byl hojně využíván. Ani v jednom případě na to nebyl hezký pohled.
Ale co dalšího zásadního by připadalo v úvahu? Někdo možná přijde s tím, že podkošový prostor, v němž se nesmí pískat prorážení, je zbytečný, nebo aspoň zbytečně velký. Možná se změní pravidla pro podepisování hráčů z univerzit nebo ze středních škol. Třeba někdo přijde s tím, že by se měl trochu zkrátit hrací čas, nebo rovnou sezona. Jenže v kontextu stovky let jsou to všechno jen kosmetické úpravy. Těžko si představit, že by někdo třeba chtěl hrát basket v šesti lidech, což by byla skutečná revoluce. Třeba vás napadne i něco divočejšího. Pokud ano, nebojte se projevit. Rádi s vámi budeme diskutovat, nebo se vám aspoň rádi budeme smát.
Těžko si taky připustit, že by se fyzické schopnosti hráčů zvedly tak zásadně, jako se to stalo od 20. let minulého století. Je ale třeba možné, že se basketbal bude muset vypořádat s využitím různých materiálů, které výrazně pomohou ve výskoku nebo při běhu. Věda je v tomhle pořád neprobádané území a boty, které vám přidají pár centimetrů do vertikálu, nezní ani trochu mimozemsky.
A to nemluvíme o možnostech medicíny. Hráči, kterým už táhne na čtyřicítku, jsou většinově považováni spíš za kuriozitu, ale takový LeBron James masivními investicemi do svého těla dokazuje, že hranice jsou nekonečné. Tedy ne asi úplně nekonečné, ale proč by se za dalších sto let nemohla průměrná aktivní kariéra prodloužit třeba o pět let? Kdo teď může vědět, jakým způsobem půjde v budoucnu nahradit přetržený křízový vaz nebo urvaná achilovka. Každý není Martin Kříž a nějaká nová převratná metoda by se většině normálních lidí hodila.
Budou v roce 2023 hrát basketbal roboti? Vždyť už hrají. Sice zatím vypadají poněkud nemotorně, ale při střelbě jsou ledově klidní a strojově přesní. Spíš než hráči ale budou možná první v ohrožení rozhodčí. Robotický sudí může být za pár desítek let naprosto bezchybný, nenechá na sebe vyvíjet tlak a nadávat mu bude zcela zbytečné. Nakonec v takovém tenisu už na řadě turnajů nejsou potřeba lajnoví rozhodčí, takže proč by to za sto let nešlo v basketu posunout ještě o kousíček dál?
Přesto je ale všem jasné, že basketbal bude za sto let vypadat jinak hlavně kvůli tomu, jakým způsobem ho budeme sledovat. Smart televize, smartphony, tablety, to je všechno fajn. Ale proč by za sto let nemohl člověk být přímo v centru všeho dění, i když bude sedět někde doma? Komisionář Adam Silver koneckonců před pár dny představil aplikaci, která vám dovolí se naskenovat při sledování zápasu přímdo těla libovolného hráče, takže když Ja Morant brutálně zasmečuje přes nějakého nebožáka, může se docela dobře stát, že ve vaší televizi žádný Ja Morant nebude, ale v jeho siluetě bude trhat obroučky váš realistický avatar, přestože máte 20 kilo nadváhy, křečový žíly a v sobě už čtvrtý pivo a dva utopence.
Gaučový sport dostane úplně nový rozměr.
Ano, tohle se stane. A vlastně je to, co jsem popsal v předchozím odstavci, jen taková ochutnávka. Blbůstka. Sice pěkná, ale pořád jen blbůstka.
Docela dobře si dovedu představit, že za sto let budete moci sledovat prostřednictvím nějaké technologie zápas tak, jako byste se ho reálně účastnili. Nesledovat to jen 2D v televizi, ale prostřednictvím nějaké virtuální reality být přímo na palubovce a klidně se postavit do cesty Zionovi na průraz. Tedy ne přímo Zionovi, ten nejspíš nebude hrát už za tři roky, natož za sto let, tak daleko medicína zatím bohužel není. Ale váš prapravnuk se dost možná bude virtuálně odněkud z Vinohrad v reálném čase účastnit zápasu, ve kterém bude někde v Severní Americe hrát Zionův prapravnuk.
Jo, tohle si představit dovedu.
A třeba to bude všechno úplně jinak. Nevím. Nikdo nevíme.
Jedno ale vím jistě. Já ani vy u toho už nebudeme. Takže si pořádně užívejme to, co máme teď. Co by za to dali naši prapradědové a pradědové v roce 1923.
----------
Text: OM