Abych pravdu řekl, hastagy tohoto typu mi vždycky připadají poněkud křečovité. Zhruba na úrovni hesel "Jeden za všechny, všichni za jednoho" nebo amerického "There is no I in TEAM". Jenže! Po čtvrtečním zápase naší basketbalové reprezentace proti Rusku a nedělnímu utkání v Bosně mě popravdě nenapadá lepší titulek. Náš historický postup na Mistrovství světa v basketbalu totiž nezařídila nějaká zázračná individualita, fantastický koučing (tak tohle konkrétně určitě ne) nebo prachsprostá náhoda. Tenhle skvělý úspěch je výsledkem bezprecendentní bojovnosti a toho pověstného klišovitého srdíčka, dvou faktorů, které byly v obou zápasech u našeho týmu patrné od první do čtyřicáté minuty. Ti kluci byli menší, dělali chyby, dostávali se pod tlak a v obou zápasech i do situací, kdy už to vypadalo zle nedobře, ale RVALI SE JAKO LVI. A já narovinu říkám, že jsem dlouho od žádného našeho reprezentačního týmu takové nasazení a takovou touhu neviděl. A jak je vidět, stačí to ... a stačí to i proti lepším týmům.
Tím prvním odstavcem by se to celé klidně dalo odbýt, ale já jsem grafoman, takže:
Tohle je seznam našich účastí na vrcholných akcích podle Wikipedie (olympiády jsem uřízl, je to tam odshora dolů "bez účasti"):
Nic moc.
Tak jak to, že se za rok u té čínské kolonky objeví z ničeho nic konečně nějaké pořadí? (a opravdu v tuhle chvíli nezáleží na tom, jaké bude) Co se najednou stalo, že se je český basket s velkým předstihem jako šestá země vůbec jistým účastníkem?
Protože:
1) NOVÝ SYSTÉM
Pojďme do té euforie hodit hned na začátek vidle. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom si to malovali za každou cenu na růžovo. Faktor nového systému kvalifikace mistrovství světa a samotného finálového turnaje je nepopiratelný.
V první řadě se rozšířil počet účastníků z 24 na 32, přičemž na Evropu připadá 12 míst. V momentě, kdy tohle píšu, jsou zabraná tři evropská místa - Řecko, Německo a Česko. Prakticky hotovo je taky v případě Španělska, Litvy a Francie a velkorysý systém pustí na turnaj i další favority.
Následující teze nejde ze své podstaty rozporovat a je to vlastně banalita - "Pokud by se systém kvalifikace na MS nezměnil, Česká republika by měla složitější na turnaj postoupit". Takový názor jsem si schopný obhájit kdykoliv a argumentů pro to budu mít víc než dost. Ponechme teď stranou, jestli je takové rozšiřování dobře pro turnaj (není, samozřejmě že NENÍ, udělal to hokej, udělal to fotbal a ze sportovního hlediska to sebou nepřináší nic jiného, než spoustu zbytečných zápasů). Ale znamená snad výše uvedené, že Česko je na turnaji neprávem nebo jenom shodou náhod?
Zkusme to rozklíčovat. Česko je momentálně v žebříčku FIBA na 24. místě na světě, na 15. Evropě. V první fázi kvalifikace jsme měli ve skupině Finsko (13. v Evropě), Island (26.) a Bulharsko (28.). Na první pohled to není nejsilnější skupina. Koneckonců za předpokladu, že na MS mělo postoupit papírově 12 nejlepších evropských týmů, by z naší skupiny nepostoupil NIKDO!
Jiné skupiny vypadaly podle evropského pořadí v žebříčku FIBA následovně:
A)1,5,19,30
B)10,11,12,29
C)4,17,23,38
D)6,8,25,32
E)2,8,18,24
F)naše skupina
G)3,4,16,31
H)7,20,21,27
Z tohoto pohledu je naše skupina očividně anomálií. V žádné jiné neabsentoval tým z první dvanáctky evropského pořadí. V "béčku" byly dokonce tři, ve čtyřech skupinách po dvou a ve dvou alespoň jeden. No, nemůžeme si stěžovat, tenhle los jsme nacvičili dobře. Argument o tom, že mnoha týmům v kvalifikaci chyběly největší hvězdy a tak je pořadí FIBA v tomto případě nerelevantní je sice pravdivý, ale ve vztahu k našemu týmu nemá žádný významn, protože nám chyběl Saty s Veselkou taky.
Ano, měli jsme štěstí na skupinu. Na druhou stranu - lépe postavené Finsko jsme přehráli doma i venku, jediné zaváhání bylo v nešťastném únorovém zápasu na Islandu, který nakonec nepostoupil. Vzhledem k naprosto idiotskému pravidlu, že v další fázi se počítají i zápasy se všemi týmy, nám ale tahle porážka zůstala. Teoreticky nás to třeba mohlo mrzet, protože Francie s Ruskem například poslední tým své skupiny (Belgie) dvakrát porazili a zbytečně body neztratili. Jenže jinak Rusové prohráli ve skupině třikrát, Finové taky a tady veškeré diskuse končí. Měli jsme dobré podmínky, ale využili jsme je téměř na 100 procent. Postoupili jsme zaslouženě.
Mimochodem k tomu přenášení VŠECH zápasů do další fáze - jakou logiku má, aby si například taková Litva s Polskem přenesli zápasy s Kosovem, které prohrálo všech šest zápasů v průměru o téměř 30 bodů?!
2) NEJSILNĚJŠÍ TÝM V SAMOSTATNÉ HISTORII
Znovu musím odkázat k té smutné tabulce z Wikipedie - určit nejsilnější tým v české samostatné historii by nemělo být tak složité, jak se zdá ... Je to asi jako určovat nejlepší českou rychlobruslařku nebo horolezce. Jsou tu další, co jezdí po oválu a lezou po skalách, ale velké výsledky má jen Sáblíková a Ondra. S basketem je ale ten problém, že velké výsledky zatím neměl nikdo.
Vždycky se tak nějak tradovalo, že nejsilnější tým byl v minulosti ten kolem Welsche a Bartoně. Budiž. Tak se tedy podívejme na 12. místo na mistrovství Evropy v roce 1999 (což byl do roku 2015 náš největší úspěch). Tehdy soupiska vypadala následovně:
Petr Czudek
Petr Welsch
Vladan Vahala
Marek Stuchlý
Jiří Welsch
David Klapetek
Jiří Okáč
Luboš Bartoň
Petr Treml
Martin Ides
Kamil Novák
Pavel Bečka
Byla to tehdá velká sláva, když jsme v prvním zápase porazili Litvu se Strombergasem a Sabonisem, který se už tehdy pohyboval jako medvěd po 15 letech drezúry u Berousků. V druhém utkání jsme střihli Řeky a vypadalo to na velkou jízdu. Jenže tím to skončilo, Německo, Chorvatsko, Itálie i Turecko se s námi nemazali. Naši nejlepší hráči na turnaji byli Bartoň a Bečka.
Aby bylo jasno. Bartoňovi i Welschovi bylo tehdy 19 let, ale Bartoň byl v juniorských kategoriích považován za jednoznačně větší talent a lepšího hráče, v roce 1999 už měl za sebou rok na univerzitě ve Valparaisu. Welsch, který hrál tehdy za Spartu, takové renomé jako za několik let ještě zdaleka neměl. V šesti zápasech na turnaji měl Bartoň průměr 30,7 odehrané minuty na zápas, Bečka 30,2 a Welsch 19 minut. To z něj dělalo až šestého nejvytěžovanějšího hráče týmu. Před ním byli ještě veteráni Novák, Okáč a Treml.
Pointa je jednoduchá - Welsch je tak nějak obecně a zřejmě právem považován za našeho nejlepšího basketbalového hráče dekády po roce 2000, ale v roce 1999 ještě zdaleka nebyl na svém vrcholu. Těžko tedy můžeme za historicky nejlepší považovat národní tým z toho roku, který spolu s Bartoněm táhl jako druhý hráč Bečka. V té době válel za Oldenburg, kde dokonce později vyřadili jeho číslo, ale pokud ho přímo srovnáme s Veselým, což můžeme udělat, protože oba byli něco jako PF/C, pak je momentálně Jirka (ač horší střelec) rozhodně lepší hráč.
Jen pro pořádek, z tehdejšího týmu hráli v zahraničí Bartoň (univerzitní Valparaiso), Bečka (Oldenburg) a Ides (univerzitní Davidson), který do dějin ME ve svých 19 letech přispěl 4 doskoky, 7 fauly a 0 body z pěti střel. Sečteno podtrženo, legionáři byli pouze tři hráči (fakticky dva), ostatní hráli českou ligu a je potřeba připomenout, že to byla liga v přednymburské éře, kdy (snad se nepletu) byl nejvýraznější evropskou konfrontací Koračův pohár. V žádném případě ale nemohl nikdo v českém týmu narážet na soupeře kalibru CSKA nebo AEK Atény. Na zkušenosti tedy jednoznačně vítězí současný nároďák.
Když se podíváme o pár let dál, do kvalifikace na Evropu v roce 2003, tak uvidíme, že tehdy už dominoval Jirka Welsch (který ale odehrál jen pět z deseti zápasů, za což mohlo jeho angažmá v NBA). Výraznou roli měl stále Pavel Bečka, všech deset zápasů odehrál jen Petr Czudek, čtyřikrát se zapojil "George" Zídek (tenkrát už poměrně za zenitem, hrál za Sopoty), přibyli třeba Pavel Miloš, Láďa Sokolovský nebo Radek Nečas a nejvýrazněji se proti roku 1999 zapojil Ondřej Starosta, který hrál ve Francii. Luboš Bartoň byl k dispozici na čtyři zápasy. Celkem se do deseti kvalifikačních zápasů zapojilo 23 hráčů. Letos 15 a to Satoranský a Veselý hráli jen poslední dva zápasy. Řekl bych, že pokud jsme většinu kvalifikace odehráli ve 13 lidech (do čehož je započítána i jedna minuta Michala Mareše proti Islandu), pak je to poměrně slušná známka stability. A samozřejmě - letos se postoupilo na MS, v roce 2003 se nepostoupilo nikam.
Kvalifikační úspěch jsme zaznamenali zase až v roce 2007, kdy jsme se podívali na závěrečný evropský turnaj. Jestli měl někdy přijít úspěch téhle generace, pak to bylo právě tady. Welsch, Bartoň a Starosta hráli ve Španělsku, rozehrávku dirigoval naturalizovaný Maurice Whitfield a základní sestavu doplňoval Petr Benda, který tehdy jako hvězda české ligy přestoupil z Brna do Nymburka.
Tohle byl podle mého názoru tým s nejvyšší kvalitou rozhodně v první dekádě třetího tisíciletí, spíš ale od vzniku samostatného Česka. Na turnaji samotném to ale nedopadlo dobře. V prvním zápase jsme statečně vzdorovali Němcům a padli jsme až v prodloužení, Dirkules nám tehdá dal 35 bodů. Průser je, když má váš první pivot dva doskoky za zápas. Proti Litvě jsme byli bez šance od začátku, náš první pivot měl - jen tak mimochodem - jeden doskok. Nestačili jsme pak ani na Turecko. Náš tým v kategorii body, doskoky i asistence vedl na turnaji Bartoň, slušně zahráli i Welsch s Bendou a pak ... díra. Prostě jsme neměli vyrovnaný mančaft.
A pak už jsme na Eurobasketu 2013, což je v podstatě méně zkušený letošní tým bez Schilba s Welschem, Bartoněm a Bendou, stejně jako v roce 2015, kde už ale minimálně Luboš neměl - při vší úctě - co dělat.
Tak jsme se dostali až do letošního roku.
3) VYROVNANOST ... TAK TROCHU
Ono to dost souvisí s předchozím bodem, ale přece jen bych to rád vypíchl - máme na první pohled podezřele stabilní tým. Znovu opakuju - v průběhu kvalifikace jsme použili 15 lidí včetně Satyho a Veselky. Na druhý pohled to zase taková záhada není. Viděno reálně, je to svým způsobem znouzectnost, protože není moc kde brát. Nechci přímo říkat, že jsme z hovna upletli bič, ale řekněme snad jenom, že česká liga není zrovna superlíheň talentů.
Když se podívám na loňských deset nejužitečnějších hráčů ligy, tak jsou tam dva Češi. Pecka a Šiřina. Jakub v reprezentaci je jako rozehrávačská dvojka, Pecka není a přepokládám, že pod Ginzburgem ani nebude (nemám důvod si myslet něco jiného po tom, co loni vzal na ME raději ....... nikoho, než aby zavolal Peckovi. Jeli jsme na Mistrovství Evropy v 11 lidech!)
Ve druhé dvacítce to není lepší - znova dva Češi - Hruban a Bujnoch. Ve zkratce - v první padesátce užitečnosti je 20 Čechů. To je 40 procent. Nic moc na domácí soutěž. Někteří z těch 20 v reprezentaci jsou, jiní na ni už těžko mohou pomýšlet (Slezák, Zuzák, Houška). Tady toho moc nevymyslíte, pokud během sezony nevystřelí někde nějaká supernova.
V zahraničí toho taky moc neběhá. Okamžitě použitelný by teoreticky mohl být zdravý David Jelínek. Předpokládám, že Pecháčka po loňské epizodě s nominací - nemominací - nominací - odmítnutím nominace nikdo s otevřenou náručí vítat nebude. Hubálka s Chánem nemá smysl řešit, Kyzlink je momentálně snad ve druhé italské lize, Krejčí je mladej a nezkušenej. Zkrátka, rozdílový hráč někde mimo radat v Evropě neběhá.
Jenom taková poznámka: Předchozí čtyři odstavce jsou reálnějším odrazem českého basketu než samotný postup na MS. Účast na mistrovství je skvělá věc, ale nemám pocit, že by vyšla z nějaké dlouhodobé individuální koncepce, která by český basketbal zajišťovala od úplného podhoubí až na nejvyšší úroveň a chrlila talenty. Sešly se prostě dvě mimořádné individuality (které pochopitelně musely v brzkém věku do zahraničí) a několik dalších dobrých hráčů nasbíralo dost zkušeností a dospělo do basketbalově zralého věku, kdy se s tímhle jádrem dá nějak pracovat. Nebude to trvat věčně. Máme okno tak dva, maximálně čtyři roky. A to musíme doufat, že nepřijdou - nedejbože - nějaká zásadní zranění.
Pevně doufám, že zodpovědní lidé zvládnout toho postupu náležitě využít a to především tak, aby z basketu udělali cool sport, který chtějí děti dělat. Nikdo si tady nedělá ambice nějakým způsobem zastínit fotbal a hokej, ale pokud jde o kolektivní sporty, pak by to snad na souboj s líným hokejem (nebo florbalem, či jak se tak parodie na sport s plastovými hůlkami a míčkem pro psy jmenuje) stačit mohlo ... Já vím - u basketu je potřeba přemejšlet a něco umět (pravá, levá ... vida dvojtakt), což je v konkurenci filozofie "Tady si stoupni a chytej míček" mínus. Ale třeba by to šlo.
A teď k té vyrovnanosti ...
Máme dva špičkové hráče v nejlepších letech. Jeden hraje NBA, sice v pro něj špatném týmu, pod mizerným trenérem a především pod nevýhodnou smlouvou, což mu všechno brání v lepší minutáži za mořem, ale v reprezentaci je jednoznačně jedničkou a hra s ním a bez něj, to jsou nebe a dudy. Druhý je jeden z nejlepších evropských hráčů, atleticky skvěle disponovaný, na svou výšku výborný obránce a - nerad bych se pletl, naučil se střílet šestky!
A ačkoliv zejména Honza měl proti Rusku a Bosně svoje rezervy, oba jsou jasnými lídry týmu a těžko předpokládat, že bychom bez nich byli nějakým způsobem lepší. (Proti Rusku byl Saty první nejužitěčnější hráč týmu, Honza druhý. Proti Bosně Saty zase lídr, Honza se trápil s fauly, Nurkičem, přemotivovaností, sám se sebou)
A teď k tomu nejlepšímu - zatímco utkání s Ruskem bychom v žádném případě nevyhráli bez Pumprly, Balvína a pochopitelně Bočiho, pak v Bosně bychom nikdy nevyhráli bez Hrubana, Kříže a Schilba (ten hrál tedy dobře i proti Rusku, ale s Bosnou to byl - podle mého skromného názoru - jeho nejlepší zápas v národním týmu).
Boči byl proti Rusku dokonalou odpovědí na Chvostova. Když si někdo v takhle důležitém zápase vezme 17 střel a všichni v hale si přejí jenom to, aby střílel dál, pak to znamená, že jste dobrý hráč a na takovou úroveň patříte. Pampi je pak úžasný v tom, že dokonale dělá to, co umí (fantastická obrana na míč i bez něj) a nenutí se do toho, co není jeho specialita (střelba). Podle mně odehrál fantastických 20 minut, které se prostě v boxscore nemohou ukázat.
Ano - zápas s Ruskem jsme papírově neměli vyhrát. Měli jsme horší střelbu (45% - 49%), měli jsme víc ztrát (11 - 5) a máme méně zkušené hráče. Ale pokud jeden tým přeskáče druhý tým 44 - 21 (útočné doskoky 17 - 3!!!), tak o čem se chcete bavit? Jestli jeden tým vyhraje na doskoky takovým rozdílem, přestože není výrazně větší (spíše naopak) pak to znamená pouze jediné - ohromnou bojovnost, která umí vyhrávat i takhle důležité zápasy.
BTW, když jsem u té bojovnosti ... Martin Kříž. Ohromně platný hráč, přestože má dřevěnou ruku a bývaly doby, kdy se při jeho střelbě šestek vyplatilo zakrývat dětem oči, aby si náhodou nemyslely, že se to takhle má dělat. Jenže je famózní obránce, výborně čte hru, nenutí se do složitostí (on ani ten driblink není nijak vzorový), nemá problém fláknout sebou na zem a je úžasně platný i s jedním doskokem za zápas (jako proti Bosně).
Opravdu raději budu mít vždycky v týmu jednoho Kříže, než jednoho Musu. Navíc je pravděpodobně ochotný přijmout jakoukoliv roli v týmu, to znamená, že někdy prostě kvůli okolnostem prosedí většinu zápasu na lavičce. Je na to ostatně zvyklý z Nymburka, kde ho na střídačce nechali hnít několik let naprosto nepochopitelně. Krojc je český Tony Allen a to je rozhodně kompliment.
Vojta Hruban podle mě v Bosně odehrál ještě lepší zápas, než tehdy ten třicetibodový proti Finsku. Nebyly to jen ty důležité střely, které nás udržely v zápase a dokonale ztišily celou halu. Tři zisky, z nich jeden naprosto klíčový, přehled, chladná hlava i v případě, kdy se mu Musa směje do ksichtu. Takhle - nemám statistiku +/- moc rád, ale pokud má někdo +16 a NIKDO JINÝ z obou týmů nemá víc než +6, pak to asi znamená, že jste utkání "trochu" ovlivnili.
A jako posledního bych vypíchl Schilba. Což je trochu paradox, protože právě v +/- měl -3, ale hrál ohromně zkušeně (doporučuju pustit si zpomaleně ten získaný čtvrtý faul Nurkiče) a dost často byl tím hráčem, který při tlaku na Satyho dirigoval český útok. Dvacet bodů, jedna ztráta, za celou kvalifikaci (!) ani jedna minutá šestka. Řekl bych, že na takového hráče se můžete spolehnout.
Do toho ohromně bojovný Auda, Balvín, Šiřina a za určitých okolností i Peterka (ačkoliv proti Bosně byl při svém prvním vstupu poněkud nešťastný) a máte celkem slušné jádro týmu, které se rozhodně nemusí bát, že by udělalo na MS ostudu ...
4) ŠTĚSTÍ
... pokud se vyvaruje zbytečných chyb.
Tak například - já vím, že Saty tím nájezdem na konci zápasu s Ruskem rozhodl, protože mu tam naštěstí ten floater spadnul. Ale asi by si chlapci u videa měli říct, že ten nájezd měl přijít minimálně o tři, spíš však o čtyři vteřiny déle. Když necháte soupeři za stavu +2 (a to při nejistotě, jestli ten koš dáte) na poslední útok skoro šest vteřin, je to špatně. A bylo by to špatně i za předpokladu, že by soupeř musel rozehrávat z pod vlastního koše, tím spíš, pokud si může vzít timeout a rozehrát z útočné poloviny. Však měl taky Shved vzhledem k situaci pozici slušnou a času - navzdory Schilbově snaze - víc než dost. Nedal. Měli jsme štěstí.
Mimochodem úplně stejnou chybu jsme udělali na konci první čtvrtiny, kdy jsme mohli poslední útok hrát prakticky až do konce, ale Šiřina najel o pár vteřin dříve. Sice z toho byl Balvínův koš, ale Rusové stihli dát ještě trojku, takže jsme ve výsledku z těhle dvou akcí byli minus jedna. Chyba.
Poměrně velká mentální chyba byl taky Tomášův faul na Kikanoviče 15 vteřin před koncem zápasu v Bosně. Za stavu +6 faulovat zbytečně hráče, který je pod košem úplně sám a dopřát mu tak and1, je prostě špatně. Místo +4 to bylo +3 a pokud bychom ztratili míč, dost zásadně by to měnilo situaci. A to vůbec nemluvím o tom, že posílat soupeře zbytečně na šestky v zápase, kdy dovolíme 18 útočných doskoků taky není dvakrát rozumné.
Ale jasně - ono se to z gauče hezky mluví, na hřišti kolikrát předvládnou reflexy a člověk si chybu uvědomí až později. Naprosto nepochybuju o tom, že Saty je natolik inteligentní hráč, aby si uvědomil, že i tyhle detaily někdy rozhodují zápasy. Tentokrát se tak nestalo, měli jsme ŠTĚSTÍ ...
ZÁVĚREM
Myslím, že basket je nejlepší sport na světě a je skvělé, že se Česká republika bude účastnit přehlídky těch nejlepších z nejlepších. Kdo by si to ještě loni pomyslel. Mám radost a budu se těšit.