"THE WORLD IS CHANGED. I FEEL IT IN THE WATER. I FEEL IT IN THE EARTH. I SMELL IT IN THE AIR. MUCH THAT ONCE WAS IS LOST, FOR NONE NOW LIVE WHO REMEMBER IT"
Toto jsou legendární první slova epické trilogie Pán prstenů, kterou na filmové plátno jedinečným způsobem převedl v roce 2001 Peter Jackson. Proč tím začíná text, který by podle všeho měl být o basketbalu? Za prvé miluju popkulturní reference a za druhé - a především - se tahle slova dají vztáhnout na ledacos. Basketbal nevyjímaje.
Pro jistotu si tu citaci ještě dejme v češtině, ať vyjdeme vstříc i těm, kteří jazykem Shakespearovým nevládnou:
"SVĚT SE ZMĚNIL. CÍTÍM TO VE VODĚ. CÍTÍM TO V PŮDĚ. CÍTÍM TO VE VZDUCHU. MNOHÉ Z TOHO, CO BYLO, JE ZTRACENO. NEBOŤ JIŽ NEŽIJE NIKDO, KDO BY TO PAMATOVAL"
Basketbalová realita není tak osudová jako dění ve Středozemi. Stále ještě naštěstí žije spoustu lidí, kteří pamatují, jak tato krásná hra vypadala před rokem 2000. Proto mohou porovnávat. Pamatují si, že kdysi bylo na hřišti pět jasně určených pozic. Dokonce jsou tací, kteří dokažou vyprávět legendy o dobách dávných, v nichž se při bitvách mezi dvěma koši pohybovali v jednom týmu na hřišti dva klasičtí "těžcí" pivoti. Je mnoho lidí, kteří vnímají, "jakoby to bylo včera", když bylo hlavním úkolem v útoku dostat míč pod koš. Existují lidé, kteří s úsměvem vzpomínají na doby, kdy byl vysoký hráč střílející za tři považován v lepším případě za podivína, na kterého si pobavení diváci ukazovali prstem kroutíce při tom hlavami.
Lidé si stále pamatují jaké to bylo. Ale to nic nemění na tom, že tyhle doby jsou pryč. Dvojka už není cool. Současná doba analytická vychází z banální poučky že tři jsou víc než dva. Může se nám to líbit nebo taky ne, ale neuděláme nic s tím, že je to pravda. Je to matematika pro první třídu, ačkoliv její aplikace do reálné hry je samozřejmě poněkud složitější.
Žijeme v trojkové revoluci. V zámořské NBA už vlastně dávno proběhla a teď jen testuje, kam až může zajít. V Česku zatím tak daleko nejsme, ale hra se nepopiratelně mění i tady.
Čísla hovoří jasně. Podíváme se ně. A zkusíme si je vysvětlit.
Ale nejdřív se ještě vrátíme do roku 2001. Ten byl totiž skutečně do určité míry zlomový nejen na filmovém plátně. Tehdy se v české nejvyšší basketbalové lize mužů staly tři zásadní věci, které, viděno zpětně, byly předzvěstí přicházejících změn.
1) Průměrný počet vystřelených trojek na zápas vyletěl na 38,61 pokusu. Bylo to zhruba o 5,5 dalekonosné střely více než v předchozím roce. A celé další desetiletí poté nebyl nárůst mezi ročníky vyšší než dvě střely.
2) Na Tři krále v roce 2001 se poprvé v historii české nejvyšší soutěže stalo, že oba týmy měly v jednom zápase víc střel za tři než za dva. Byl to souboj NH Ostrava - Sparta Praha, který skončil neatraktivním výsledkem 73-61. Ostrava zvedla 29 trojek a 22 dvojek, Sparta 34 trojek a 31 dvojek.
3) Poprvé se v nejvyšší soutěži objevil tým, který průměrně pálil více než 25 trojek na utkání. Byl to USK Praha, který byl pionýrem moneyballu, ačkoliv o tom pravděpodobně ještě ani nevěděl. Vysokoškoláci průměrně zvedli v zápase 25,6 střel zpoza oblouku. A zaznamenali osm zápasů, ve kterých preferovali trojky před dvojkami. Do té doby věc nevídaná.
Zdá se, že tohle byly tři jasné signály ohlašující rapidní příchod změn v následujících letech. Jenže, chyba lávky. Abych použil porodní slang, byli to zatím jen takzvaní poslíčci. Tedy "ano, něco se chystá, ale zatím ještě běžte domů, ještě to chvíli potrvá".
Následujících víc než deset let se žádný velký boom, natožpak exponenciální růst trojkové palby, nekonal. Naopak, po výrazném skoku v roce 2001 můžeme sledovat určitou dlouholetou stagnaci. Akcelerace pak přišla až v letech 201x.
To je do určité míry podobné s NBA. V zámoří je ovšem poněkud deformovaný vývoj na přelomu tisíciletí, což je do určité míry způsobeno tím, že zámořská soutěž v polovině 90. let tři roky experimentovala s kratší trojkou, kdy pokusy logicky vyletěly nahoru, aby pak zase klesly zpět dolů a všichni k tomu tak trochu hledali klíč.
V sezoně 00/01 tak v NBA jeden tým střílel v průměru 13,7 trojky na utkání. O pět let později to bylo 16 trojek. V sezoně 08/09 jich bylo 18,1 na zápas. Ani tam tedy nikdo žádné "turbo" nemačkal. Tehdy totiž byly ještě různé pokročilé analytiky a advanced stats v plenkách a nikdo si nedovedl představit, jak moc možností trojka nabízí. Když si to pak někdo uvědomil - a těch lidí bylo najednou víc než dost - začaly se dít věci. Během deseti let se pak trojkopalba prakticky zdvojnásobila. V letošní sezoně vystřelí jeden tým v NBA bezmála 35 trojek na zápas. To tedy mimo jiné znamená, že diváci vidí při zápase v průměru 70 trojek.
V NBL se tenhle průměr dostal přes 40 hned v sezoně 01/02, aby se v roce 2009 "vyšplhal" na 41,9 trojek na zápas. Tedy deset let se prakticky nic nedělo.
A pak? Aktuálně jsme na 56 trojkách na zápas. Podobně jako v NBA vidíme v posledních deseti letech větší a větší důraz na střely z oblouku. A jelikož je to pořád o dost menší nárůst než v zámoří, lze celkem spolehlivě říct, že jsme ani zdaleka nedosáhli stropu.
Otázky jsou dvě:
1) Proč to tak je?
2) Je to dobře?
Na otázku číslo 2 má spoustu lidí zápornou odpověď.
Legenda československého basketbalu Kamil Brabenec nedávno slavil své 70. narozeniny a při té příležitosti se objevil na webu ČBF rozhovor [1] s ním. V něm pan Brabenec k současné zamilovanosti hráčů - a to i takzvaných pivotů - do trojkové střelby říká:
"Takový způsob basketbalu se mi moc nelíbí. Za mě má být dlouhý hráč pod košem, aby dostal míč, přehrál svého obránce a dal jednoduchý koš. Neměl by stavět clony metr za trojkou a pod košem nikdo. Střelba z trojek není excelentní, většina hráčů má kolem 30 %, to radši dám šest sedm z deseti košů za dva, než bych to odhazoval z dálky a nechával si stavět clonu deset metrů od koše. Nedokážu si představit, že by Jirka Zídek hrál v dnešní době a stavěl na trojce někomu clony. Hrálo se na to, že dostal míč ke koši, měl střelbu přes hlavu, kterou nikdo neubránil a dával koš za košem. Proto byl pan hráč."
Takový pohled na současný basket se dá jistě pochopit z řekněme estetického hlediska, v číselném vyjádření to ale kulhá na obě nohy. A právě tvrdá čísla v jsou v tomhle případě klíč ke všemu. Tak si některé z nich ukážeme.
"Radši dám šest sedm z deseti košů za dva" se sice hezky řekne, ale mnohem hůř udělá.
Z hráčů NBL, kteří letos vystřelili aspoň 30 dvoubodových pokusů, má úspěšnost alespoň 70 % .... NIKDO. Pokud jde alespoň o 60% úspěšnost, tak tu má 22 hráčů. To na první pohled není žádné extra číslo, nejsou to ani dva hráči na tým.
Onu panem Brabencem zmiňovanou 30% úspěšnost trojek má 63 hráčů z těch, kteří vystřelili zpoza oblouku alespoň 30krát. Ale abychom byli upřímní, 30 % z trojky není nic, o čem chceme psát domů. To 40 % už je mnohem lepších a takových plejerů je momentálně v lize 16. Tedy pouze o šest méně než těch, kteří zvládnou střílet za dva s úspěšností alespoň 60 %.
Tohle porovnání je docela důležité. Protože když budu mít dva týmy, z nichž jeden střílí z trojky 40 % a druhý z dvojky 60 %, tak kdo vyhraje? Nikdo. Matematicky je to plichta. Při deseti střelách je to 12:12, při sto střelách 120:120, atd.
Basketbal má totiž takovou specifickou vlastnost, že kdesi na hřišti je namalovaná čára označující hranici, za níž má každá střela o POLOVINU vyšší hodnotu než před ní. Padesát procent opravdu není málo. Těchto 50 % je řešením řady basketbalových rovnic.
Trojka je prapůvodně postavená na teorii, že čím dál jste od koše, tím složitější střela je. To bezezbytku platí ovšem pouze v prázdné tělocvičně, kde si střílíte sám a nikdo vás nebrání. Herní praxe je mnohem komplexnější.
Celá tato problematika by vydala na diplomovou práci, ale já to tady vezmu zkrátka. Čím blíž jste ke koši, tím větší pravděpodobnost je, že vás bude někdo těsně bránit. Pokud váš útok směřuje k tomu, že chcete míč dostat na hráče v dolním postavení, aby si pohrál se svým obráncem (svými obránci), automaticky se vystavujete tomu, že volíte střelu za míň bodů a navíc s těsnou obranou. Pokud ale váš útok směřuje k tomu, že váš hráč má takzvaně napíchnout obranu a pak vyhodit ven na VOLNÉHO hráče, jdete si pro střelu, která má o 50 % vyšší hodnotu a velmi pravděpodobně bude bráněna jen symbolicky nebo vůbec. Proto chodí dlouzí stavět clony deset metrů od koše, jak podotýká pan Brabenec, aby jejich obránce buď zůstal zalezlý pod clonou (v ideálním případě volná střela pro hráče s míčem), nebo přebral rozehrávače a ten tak měl snadnější práci s nájezdem do postavené obrany.
Pamatujte - většina trojek je asistovaných a jsou to takzvané catch-and-shoot střely. Střelec má srovnané nohy, je v dobrém postavení, pouze chytá míč a střílí. Proč to takhle nehrát, když je to tak jednoduché a navíc je za to o polovinu víc bodů než za nějakou rasovinu pod košem?
Doporučuji všem k přečtení vynikající knihu Kirka Goldsberryho "Sprawlball" [2], která tento fenomén odhaluje v celé jeho nahotě. Já si dovolím vypůjčit následující grafiku:
To, co vidíte na obrázku, nahoře, je průměrná bodová hodnota střely v závislosti na vzdálenosti od koše v NBA mezi sezonami 13/14 až 17/18. Vyplývá z ní, že nejvyšší hodnotu mají střely do vzdálenosti tří stop od koše (necelý metr) a pak až od 23,75 stop od koše, tedy trojkové vzdálenosti (v rozích je trojka kratší, tam má 22 stop).
Ano, je to skutečně tak. Z hlediska bodového výnosu jsou nejlepší smeče a jasné šoupáky zpod koše a potom trojky. Cokoliv vystřeleného za hranicí oblouku pro útočný faul až po trojku nedává z pohledu čísel smysl. Riziko prostě neodpovídá možnému zisku.
V této souvislosti jenom připomínám, že se bavíme o NBA, kde je trojka dál než v Česku. Co to znamená, je - myslím - jasné.
V NBA je dokonce už několik let takový trend, kdy vystřelená dvojka má nižší průměrný bodový výnos než trojka. V letošní sezoně je to 1,11 pro trojky a 1,05 pro dvojky. To jsou čísla, která nelze okecat. Trojka je prostě lepší střelou.
Česká liga v tomhle zatím ještě není tak daleko. V NBL jsou pouze tři týmy, které mají bodový výnos trojek lepší než dvojek - Nymburk, Brno a Olomoucko. U Kolína, který je symbolem trojkové revoluce, je to "šulnul", dvojky mají 1,08, trojky jakbysmet. Koneckonců, co vám budu podívat, mrkněte se sami do tabulky:
Za celou ligu tak má průměrná dvojka hodnotu 1,08 bodu a trojka 1,03 bodu.
Proč to tak je, je samozřejmě zajímavá otázka. Máme trojku blíž a obrany - snad se nikdo neurazí - budou v Česku také o malinko horší než v NBA. Trojka by tady měla kvést. Můžeme samozřejmě říct, že střelci nejsou tak kvalitní, a budeme mít pravdu. Stejně tak možná máme rezervy v samotné přípravě trojkové pozice. A pak je to jistě i o celkové filozofii basketbalu. Ale tohle je jen otázka času. Už jsem říkal, že čísla nelžou?
V Česku sice nemáme Kirka Goldsberryho, ale CrunchTime má to štěstí, že s ním spolupracuje Honza Russnák, který umí výborně analyzovat data a kromě toho je ještě přehledně graficky zpracovat (viz následující dva obrázky). Takže my tady můžeme jít i daleko za hranice toho, co nám nabízejí povrchní statistiky na oficiálním webu ČBF.
Víme například, že v základní části letošního ročníku NBL bylo "v bedně" vystřeleno 7931 střel. Ujmulo se 4621 z nich, což je úspěšnost 58,3 %. Průměrný bodový výnos na jednu střelu je tedy skoro 1,17 bodu. Kam se hrabe trojka, říkáte si.
Jenže co když to rozdělíme ještě víc? Co když vezmeme právě jen ty střely do hranice útočného faulu, které výše uvedený obrázek považuje za nejekonomičtější v celém širém basketbale? Pak získáme 4431 pokusů, z toho 2991 proměněných, úspěšnost 67,5 %, průměrný výnos na střelu nádherných 1,35 bodu.
Jenže taky nám potom zbyde 3500 pokusů dál v bedně, z nichž bylo proměněných 1630, úspěšnost 46,6 % a průměrný bodový výnos .... 0,93 bodu!
I tady bezezbytku platí, že jakmile se střílející jen trochu vzdálí od koše, jde úspěšnost ohromně rychle dolů.
Rozdělme si hřiště na devět zón. Tady vidíte všechny střelecké pokusy v základní části letošního ročníku NBL:
Výše jsme si rozebrali zónu devět a víme, že za hranicí oblouku pro útočný faul jsou střelci častěji neúspěšní než úspěšní.
Mrkneme ještě na dlouhé dvojky.
Zóna 6: Pokusů 751, proměněných 288, úspěšnost 38,3%, průměrný výnos 0,77
Zóna 7: Pokusů 677, proměněných 246, úspěšnost 36,3%, průměrný výnos 0,73
Zóna 8: Pokusů 713, proměněných 268, úspěšnost 37,6%, průměrný výnos 0,75
RESUMÉ: S výjimkou těsné blízkosti koše není v KNBL na hřišti území, ze kterého by měla jedna střela průměrný výnos alespoň JEDEN BOD. Není. Prostě není. Neexistuje.
Vlastně je. Leží za tou čárou, která je namalovaná necelých sedm metrů od koše. Týmy odtamtud letos vysmažily 7419 střel a průměrný výnos byl 1,03 bodu.
Říká se jí TROJKA a patří jí budoucnost.
Pokud není zakončení v těsné blízkosti koše zcela jasné, pak je lepší vyhodit míč na střelce ven. Dlouhé dvojky jsou pak úplný nesmysl a měly by se za jejich vystřelení na tréninku běhat lajny. Tak mluví čísla.
Tady je potřeba podotknout, že zdaleka nejlepší zakončení je trestný hod. V NBL jeho průměrný výnos počítat nehodlám, na to se mám moc rád, jelikož u každého je potřeba zohlednit, zda byl darovaný za střelu za dva nebo za tři body, zda to byl koš s faulem nebo technická chyba. V technických zápisech tyto údaje nejsou, takže bych musel projíždět všechny zápasy, což není nejlepší způsob trávení volného času. Nicméně v NBA se průměrný výnos shooting foulu pohybuje okolo 1,5 bodu a není důvod si myslet, že by to mělo být v Česku nějak výrazně odlišné.
Nejlepší pak samozřejmě je střelecký faul při trojce. Proto v NBA vidíme ten nechutný trend toho, že střelec už dávno nechce jenom dát koš, ale chce být ideálně při střele faulovaný. Proto sledujeme bizarní herecké výkony, které ani zdaleka nepřipomínají shooting motion, vidíme naskakování do obránců, předkopávání nohou, chytání rukou a ... A odměňování toho všeho písknutím rozhodčích. Ale to je na jinou debatu. V takové míře to do Česka zatím zaplaťpánbůh nedorazilo. Nemusíme mít všechno.
Trojková revoluce tady ale je. Nedá se zastavit a bude výraznější a výraznější. Letos poprvé máme dva týmy, které vystřelily víc trojek než dvojek - Kolín a Svitavy. Mnohokrát v sezoně se stalo, že jeden tým měl více než 40 trojkových střel. Bude jich ještě mnohem víc. Může se nám to nelíbit (a pokud jste klasičtí pivoti, pak se vám to jistě nelíbí, protože jste již dávno ohroženým druhem), ale nedá se s tím nic dělat. Pokud se nezmění pravidla, pak je trojková palba tou správnou cestou. Říkají to čísla. A čísla neokecáš.
Tady jsou všechny střely z posledních necelých dvou minut nedávného televizního utkání USK - Opava:
1:51 - Michal Mareš, trojka (83-86)
1:47 - Jakub Slavík, dvě nedané šestky
1:29 - Ondřej Sehnal, nedaná trojka
1:26 - Jakub Šiřina, jedna proměněná šestka (83-87)
0:49 - Luděk Jurečka, nedaná trojka
0:49 - Ondřej Sehnal, dvě proměněné šestky (85-87)
0:13 - Ondřej Sehnal, trojka (88-87)
00:00 - Luděk Jurečka, nedaná trojka
Vidíte tam někde střelu za dva? Nevidíte. Tak vidíte ...
Dámy a pánové,
Příště se podíváme na to, kteří hráči NBL kralují v jednotlivých zónách palubovky.
-------------------
Poznámka: Ještě jednou velké díky Honzovi Russnákovi za zpracování dat z technických zápisů. Je ale potřeba si uvědomit, že ta data do technických zápisů zadávají lidé, kteří občas chybují, takže sem tam možná nějaká střela skončí jinde, než ve skutečnosti byla vystřelená. Je to sice pravděpodobně hluboko pod hranicí statistické chyby, ale jestli je mezi čtenáři nějaký hnidopich, pak ho prosím o shovívavost.
Použité zdroje:
[1] Oslavenec Kamil Brabenec o Wiltu Chamberlainovi a Jiřím Zídkovi [online]. ČBF ©2021[cit. 16. 2. 2021]. Dostupné z https://www.cbf.cz
[2] Goldsberry, Kirk: Sprawlball: A Visual Tour of the New Era of the NBA. New York: Mariner Books, 2019. ISBN: 9781328767516