Po prvním přípravném zápase jsme byli v rozpacích.
Chicago Bulls nastoupili v pondělí do duelu s "béčkem" Milwaukee se základní sestavou, v níž chyběl Tomáš Satoranský. To samo o sobě by ještě nebylo takový problém, ačkoliv mírné zklamání bylo jistě cítit. Role v základní sestavě je stejně trochu mytizovaná. Klíčové nakonec je, kdo zápas končí (pokud není rozhodnutý), ne kdo ho začíná. Střídajících hráčů s výraznou rolí a vysokou minutáží je dost.
Odehraný čas se stejně ani v jednom případě moc lišit nebude, Saty ani jako starter nedostane nějaké absurdní třicítky. A zároveň nebude s cenovkou deset milionů dolarů přikován ke střídačce. Takže panika v tomto případě není na místě.
Přednost na rozehrávce tak dostal Kris Dunn. Domnívám se, že Bulls pořád hledají možnosti, jak se ho zbavit. Dunn se v Chicagu neosvědčil, fanoušci za ním nestojí, ale zároveň by nějakou hodnotu v trejdu pořád mohl mít. Bulls navíc pořád mají na soupisce čtyři rozehrávače. To je zbytečně moc. Posadit ale Dunna na lavičku a ignorovat ho by nebylo moudré, protože aby ho Chicago udalo, je potřeba ho předvést a zvýšit jeho hodnotu. Toho se dá dosáhnout jenom hrou, nikoliv tím, že o něm budu hezky povídat do novin, zatímco on sedí v teplákách na prdeli a tváří se kysele.
Kouč Jim Boylen taky dopředu avizoval, že chce v přípravě hodně experimentovat a prezentovat se "multihandler" systémem, kdy je role rozehrávače hodně rozvolněná mezi několik lidí na palubovce.
Tolik tedy k vysvětlení, proč není pro roli Satyho až tak podstatné, jestli dostal nebo ještě někdy dostane v zahajovací sestavě přednost Dunn. Případně White, ačkoliv to je v současné chvíli asi spíš méně pravděpodobná varianta, pokud tedy jde o ostré zápasy NBA.
Co je ale pro Satyho mnohem podstatnější je to, kdyby byl nucen hrát mimo svoji pozici. To se v prvním zápase dost často dělo. Tomášovou výhodou sice skutečně je, že může příležitostně zastat roli dvojky i trojky, ale nemůže na tom být jeho hra postavená. Proti Bucks jsme totiž až příliš často mohli vidět, jak Tomáš postává někde v rohu a čeká, jestli se třeba někdo z jeho spoluhráčů nesmiluje a nehodí mu balon. Většinou se nikdo nesmiloval a nehodil.
Dunn není klasický "pass first" rozehrávač. Coby White pak disponuje typickou mentalitou zámořských mladých sebevědomých kluků. Totiž že je potřeba na sebe především upozornit, což ale v jejich pojetí nezřídka znamená zároveň zajistit, aby na sebe neupozornil taky někdo jiný. Takže jsme mohli vidět i situaci, kdy White nepůjčil míč ani v protiútoku 3 na 1. Jindy pak neposunul míč na trojce vedle úplně volnému Satymu a raději si střelu vzal sám, přestože k němu dobíhal obránce.
Míč pochopitelně může vyvážet i LaVine. Já se domnívám, že nahrát umí, úplně slepý rozhodně není. Ale je to především skórer, jehož první myšlenkou je, jak zakončit.
Pokud by tak Boylen trval na tom, že Saty na hřišti sice bude, ale primárním rozehrávačem bude někdo jiný, bylo by to kontraproduktivní pro obě strany. Proti Bucks jsme viděli často chaotickou a individualistickou ofenzivu, kdy někdo najížděl nesmyslně do tří chlapů, aniž by se byť jen snažil vyhodit míč ven na někoho volného.
Tomáš totiž klidně může být rozehrávačem a přitom na tom ostatní nebudou nějak biti. Saty je výborný v tom, jak dovede tým postavit do nacvičených akcí. Pak míč klidně odevzdá a už ho až do konce útoku nemusí dostat. Statistiky tohle nezachytí, ale je to ohromně důležitá činnost. Říká se tomu organizace hry. To by měl střední rozehrávač dělat především. Dát tomu řád a myšlenku.
Pokud Tomáš hraje s míčem sám, stejně vždycky kouká v první řadě na to, jestli někdo nemá lepší pozici. Někdy je to možná až trochu moc. Ale Chicago rozehrávače s takovým přístupem nemá.
V prvním přípravném zápase ale nic z toho moc nevyniklo. Co se jeho zapojení do útočných systémů Bulls týká, mohlo to vypadat, jako že je Chicago převlečený Washington ze sezony 2016/2017. Jako by nás přišel strašit duch Scotta Brookse.
Po středečním zápase s Pelicans ale můžeme být výrazně optimističtější. Tomáš nastoupil v základní sestavě s Porterem, Markkanenem, LaVinem a Feliciem. Ta není standardní, to je potřeba říct. Felicio je ničemný a hraje jenom proto, že je Carter zraněný (proto jsem udělal v úvodním fotce k tomuto blogu profesionální grafickou úpravu).
Ovšem sestava Satoranský - Porter - Markkanen - LaVine a Carter by mohla fungovat velmi dobře. Obraz hry byl úplně jiný než v prvním zápase. Míč létal dokola, hráči si půjčovali míč, ale zároveň to nepřekombinovávali na sílu, mělo to hlavu a patu. Nakonec Bulls skončili s 38 asistencemi (v prvním zápase 24). To je víc, než jich měli za celou loňskou sezonu.
S Pelicans vedenými Zionem sice prohráli, ale základní sestava své úseky s přehledem vyhrála. Je to příprava, takže když je Boylen v polovině třetí čtvrtiny stáhnul, zpátky už je nevrátil a nechal tam náhradníky dotrápit se do konce. Ti nakonec odvařili vedení o 23 bodů a prohráli o dva, ale o to v tuhle chvíli vůbec nejde.
Saty zápas skončil s 11 body (střelba 6/5) a osmi asistencemi. Základní sestava měla dohromady 21 asistencí na 27 košů ze hry. Tady se nás dotknul pro změnu jiný duch z washingtonské éry, totiž stylu "everybody eats", který se i v DC na hřiště dostal právě s Tomášem.
Ohlasy po zápase potvrzují, že zodpovědní lidé to viděli podobně. "Myslím, že chvílemi jsme vypadali jako tým. Bylo to přesně tak, jak chceme vypadat," řekl mimo jiné Boylen.
A ještě jedna důležitější věc - kouč vůbec poprvé řekl, že nebude potřebovat celou přípravu na to, aby určil svého prvního rozehrávače. To je po zápase, ve kterém byl Saty jasně nejlepším dirigentem na hřišti, pozitivní znamení.
"Given how well the ball moved with Satoransky starting, he likely is the leader in the clubhouse," myslí si server nbcsports. Jinými slovy, Tomáš je po dnešním výkonu hlavním kandidátem na to, aby za zvuku legendární skladby Sirius nastupoval v United Centrer pod září reflektorů.
Před ostatními má Tomáš náskok. A všechno ve svých rukou.
Chicago (snad) není převlečený Washington.
Comments