"Konec hry! Olympijský basketbalový sen skončil. Dlouhotrvající absence našeho národního týmu na Olympijských hrách se prodlužuje o další cyklus."
Takhle nějak měly vypadat titulky po olympijské kvalifikaci, která se o uplynulém víkendu konala v kanadské Albertě. Předpokládali jsme to všichni, nelžete. A víte co? Ony takové titulky skutečně vyšly. Jenže ne v českých novinách a na českých internetech!
Úvodní odstavec je z kanadského serveru CBA. Jejich článek začíná titulkem CZECHMATE, což je pochopitelně slovní hříčka s frází "šach, mat". Líbilo se mi to tak moc, že jsem to drze ukradl. No a co? Náš reprezentační tým právě Kanaďanům ukradl postup na největší sportovní akci světa. A taky Řekům, když už jsme u toho. Na jejich servery jsem se raději ani neodvážil.
Říkal jsem si, že k tomu senzačnímu úspěchu nebudu nic psát bezprostředně po finále. Že si dám pár dní odstup, aby euforie trochu opadla a abych to celé viděl v jasnějších barvách.
Problém ale je, že nic neopadlo. Pořád je to neuvěřitelné. Pořád je to nepředstavitelné. Pořád cítím euforii a když jsem si před chvílí pouštěl konec zápasu s Kanadou a konec třetí čtvrtiny zápasu s Řeckem, furt jsem byl nadšený.
Čeští basketbalisté dokázali něco velkého. Na tomhle pocitu se od brzkého pondělního rána vůbec nic nezměnilo.
Na Olympiádě chyběl český mužský basketbal dlouhých 41 let (technicky je to 40 let, protože covid). Ona to fakt není prča se tam dostat. Místo je jen pro 12 týmů z celého světa. Navíc tam jsou samozřejmě kontinentální kvóty. Z Evropy je to nakonec šest účastníků. Vedle Česka také Španělsko, Slovinsko, Německo, Itálie a Francie. To je exkluzivní společnost, ve které chybí třeba Srbové, Řekové, Turci, Litevci, Chorvaté, Rusové, Poláci ... tihle všichni se budou moci jen v televizi koukat na to, jak Češi vzdorují například hvězdnému americkému výběru.
Jen samotná účast na Olympiádě je pravděpodobně větším úspěchem než senzační šesté místo na nedávném mistrovství světa. A to už je co říct.
Českému basketbalu se tak zcela nečekaně otevírá další neuvěřitelná příležitost. Má tady loženou šanci, jak tento sport v krátké době znovu dostat do širšího povědomí veřejnosti. Žádný jiný týmový sport nebude Česko v Tokyu reprezentovat. Konkurence bude v tomto směru nulová. Basketbal tedy bude vidět. V olympijském bloku mu budou vyhrazeny přímé přenosy, různé mediální platformy budou dělat své basketbalové speciály a bude to žít na sociálních sítích.
Pokud jste v pondělí zapnuli třeba Twitter, museli jste být v šoku z toho, kdo všechno sleduje basket. Přesněji řečeno - kdo všechno měl potřebu alespoň předstírat, že sleduje basket. Nedalo se tomu utéct.
Olympiáda umí psát silné sportovní příběhy. Vedle panteonu ve kterém jsou všichni ti Zátopkové, Čáslavské, Ledecké nebo mullet z Nagana, umí udělat sportovní celebrity také třeba z rychlobruslařky, moderního pětibojaře, judisty, akrobatického lyžaře nebo slalomáře v peřejích. Proč by něco takového nezvládla udělat taky z basketbalistů? Zvlášť když se občas říká, že týmová reprezentace tmelí celou výpravu. Kluci nepůjdou přehlédnout a důvodem nebude jen jejich výška.
OH mají tu výhodu, že se na ní dívají fanoušci ze všech zákoutí sportovního konání. MS nebo ME v basketu takovou výhodu nemají. Přitáhnout pozornost nebasketbalistů je v jejich případě mnohem složitější.
Basket tohle musí vytěžit.
Reprezentuje ho navíc skvělý tým. Talentovaný. Bojovný. Sympatický. Zábavný. Tihle kluci mají všechny předpoklady pro to, aby motivovali děti k tomu zkusit si basket. Jsou ti takzvaní "role models". Pokud tedy v prázdných halých v Tokyu nebudou příliš zesílené ruchové mikrofony a Ondra Balvín nepropálí nějaké další jméno WhatsAppové skupiny ...
Sledování zápasů českého národní týmu výrazně překračuje hranice pasivního sportování. Je to spíš fyzická aktivita. Ani nepočítám, kolikrát jsem si během zápasu s Kanadou sedl, vstal, sedl, lehl, vyskočil, lomil rukama, chytal se za hlavu, tleskal. Slušný kardio.
Tenhle tým totiž není dokonalý. Dělá chyby. Ale to je na něm právě zábavné. Že i přes všechny ty hrubky a limity má NEUVĚŘITELNOU VNITŘNÍ SÍLU. Tady se mi Caps Lock nesplašil náhodou, opravdu si myslím, že to je klíčová ingredience českého vítězného koktejlu.
Vemte si jen ten zápas s Kanadou. Průběh byl 39 minut nad očekávání příznivý. Ale pak přišla poslední minuta. Kdybyste si pustili jen ji, tak nutně musíte získat dojem, že pokud Češi pojedou do Japonska, tak jen kvůli tomu, aby tam spáchali rituální harakiri. Přijít po takovém průběhu takovým klukovským způsobem o jednoznačné vedení je devastující pro sebeodolnější tým.
Ale aby toho nebylo málo, tenhle tým ještě rychle spadl do ztráty minus pět v prodloužení. RJ Barrett tam v té chvíli ve své mladické nerozvážnosti flexil a štěkal něco směrem k naší lavičce, ale težko se mu divit. V takové situaci to bylo zralé na to svěsit hlavy a jít se ožrat. Ale to Češi né. Čeští basketbalisté v sobě vyhrabali zbytky psychických a fyzických sil, využili toho, že je Kanada pustila ještě trochu k lizu a udeřili.
Ponechme stranou jak. Mám takový pocit, že nyní již památná akce, po které Tomáš Satoranský střelou o desku poslal Čechy do finále proti Řecku, nebyla ideální. Saty je skvělý hráč, ale není to typ Duranta, kterému můžeš deset vteřin do konce dát míč a říct mu, ať jde v souboji jeden na jednoho dělat, co umí. Satyho hlavní síla je jinde. Nicméně v konci tohohle zápasu se podle papírových předpokladů nedělo vůbec nic, takže Saty nakonec hrál na nejlepšího obránce Kanady a jednoho z nejlepších obránců celé NBA (mimochodem, díky za to, že ho Nurse nenechal hrát víc), zvládl to a proměnil těžkou střelu.
Saty je totiž hvězda, inteligentní kluk a národní basketbalový poklad. Takoví hráči velké momenty zvládají, i když je to způsobem, který jinak není jejich doménou. Satoranského byl našim soupeřům čert dlužen. Tenhle týpek z Flóry je na FIBA úrovni naprostou superstar a pro národní tým dýchá. Jak moc je sympatické jeho vyjádření, že účast na OH je pro něj víc než dostat se do NBA? Moc.
Ale nároďák fakt není jenom o něm.
Schilbův opus magnum proti Kanadě jsme zaznamenali všichni. A já se omlouvám, protože jsem nebyl fanouškem jeho nominace. Ondra Balvín dominuje. Honza Veselý své výkony gradoval až k fantastickému finále a jeho verzatilita v obraně je neuvěřitelná. Každý turnaj se těším na to, že dostaneme jednu "Auda game" a dostali jsme ji proti Řecku. Jakub Šiřina nikdy takhle dobře v nároďáku nehrál. Bočiho jsme do zápasu s Řeckem trochu postrádali, ale pak se nám a hlavně Řekům připomněl náramně. Ondra Sehnal si ty trojky střílel, jako by to bylo na Folče a to přitom v televizi ta hala vypadala docela normálně.
Tenhle tým je TÝM. (zní to blbě, vím, ale líp to nesvedu) Není to o individualitách, ale i přesto za to dovedou individuality vzít, když je tým potřebuje.
Dovede se vypořádat i s citelnými absencemi. Vojta Hruban a Martin Kříž by určitě byli součástí téhle party. A oni vlastně jsou. Velkým dílem přispěli k tomu, že se tahle kvalifikace vůbec mohla hrát. Stejně tak Pavel Pumprla, i když ten se sám rozhodl, že už toho součástí být nechce.
Tenhle tým nepřestává překvapovat. A bavit.
Koncert proti Řecku byl kapitolou samo o sobě. Byla to "statement game", demonstrace sebevědomí a síly. V momentě, kdy dal Ondra Balvín trojku na +27, by už nikoho nepřekvapilo ani to, kdyby na hřiště vyběhl Petr Czudek a zasmečoval přes Mitogla.
Bylo to jasné prohlášení o tom, že na OH patříme.
Nikde navíc není napsáno, že se tam kluci jedou obléct do krojů (Blake!), projít se v pětistupech, odehrát tři zápasy, dát na Insta pár selfíček a jet domů. Čtvrtfinále není vůbec nereálné a i kdyby nebylo, už bychom mohli být dost poučení na to, abychom tenhle tým nikdy neodepisovali.
Oni sami to nedělají. Proto jsou úspěšní.
A teď budou hrát na Olympijských hrách.