Autor: Brněnská redakce CrunchTime
------
David Jelínek o basketbale v jednom z nejmenších států světa. O střeleckém rekordu, o cestování do hor i fanoušcích na ulici. Jak vzpomíná na basketbalové začátky v Brně? A existoval pro něj i jiný sport? Zavzpomíná samozřejmě i na olympijské Tokio. Jakým zážitkem bylo slavnostní zahájení olympiády a jakým utkání proti hvězdám NBA? Byl před lety smutný, když sám draftem NBA neprošel?
Své komentáře doplní i legenda českého basketbalu, historicky nejlepší český ligový střelec a hlavně otec a mentor Josef Jelínek. Jak vzpomíná na dobu, kdy jeho 16letý syn patřil k tahounům brněnského prvoligového týmu, který sám trénoval? Mohl si David vybrat jiný sport? Zavzpomíná i na své reprezentační rebelie a zhodnotí synovu roli v národním týmu. A komentuje ještě stále Davidovy výkony?
Kam jsem se vlastně dovolal? Do Andorry?
D: Ano, do Andorry.
Takže všichni bydlí v Andoře? Nikdo nedojíždí?
D: Stát je malý, dohromady má asi 75000 obyvatel, má několik měst a všichni žijeme tady, nikdo nedojíždí.
Dříve jste týmy střídal častěji. Co vás v Andoře tak dlouho drží?
D: Teď to bude šestá sezóna. Na začátku jsem měl smlouvu na dva roky, ale sedl mi klub, má stabilitu, vypracoval se, hrajeme i EuroCup jako druhou nejvyšší evropskou soutěž po Eurolize, takže i kvalitu splňuje. Zabydlel jsem se tady. Prioritou je samozřejmě vždy zájem klubu, ale je vzájemný. Jsem tady spokojený, a pokud není nic, co by mě lákalo víc, není důvod odcházet, když je možnost být tady.
V týmu máte jednoho Andořana, který je i kapitánem. Jakou roli v tom hraje ten jeho původ?
D: Není to jenom o tom. Guillem Colom už je tady dlouho. Mám dojem, že je tady taky těch 5 let, co jsem tady já. Většinou to v těch sportech bývá někdo, kdo je v tom týmu dlouho. Když je to španělská soutěž, tak se to dává třeba Španělovi. V tomto případě, když je tady dlouho a ještě je z Andorry, tak i ten původ hraje svoji roli. Je hezké mít vyloženě toho jednoho dotyčného, který ukázal, že tu kvalitu má a dostal se až do prvního týmu.
A jakou má tedy basketbal v Andoře mládežnickou základnu, když je vlastně basket v rámci sportovních odvětví na té nejvyšší úrovni?
D: V rámci Andorry hraje basket nejvyšší soutěž v rámci všech sportů. Potom jsou tady individuální sporty, kde je to spíš o kvalitě každého zvlášť. Dětí je tady hodně, takže ty mládežnické kategorie tady taky hrají. Zatím ale jezdí jenom v rámci Katalánska, kde jsou poměrně dobré týmy. Tam se ještě nedostávají na tak vysokou úroveň jako jiné základny ze španělské ligy ACB, třeba Barcelona, Badalona a další.
V těch týmech ale nemusí být výhradně Andořané, i když v těch nejmladších kategoriích asi budou. Když přišli hráči ve věku sedmnáct osmnáct let i ze zahraničí, čili pořád ještě více méně mládež, kterou se snaží vytrénovat, býval tady i druhý tým. A právě v této kategorii jsou tak jeden dva vyloženě z Andorry, kteří by mohli mít do budoucna šanci se do prvního týmu do ACB dostat.
Jak je to v ACB s limity na cizince a jakou roli v tom hraje jeden váš Andořan?
D: Pro Andorru platí stejná pravidla jako pro ACB. Je to španělská soutěž, to je pro všechny stejné. Takže je jedno, že my jsme z Andorry. V těch týmech už dnes nebývá jenom 12 hráčů, ale hlavně u týmů, které hrají dvě dlouhodobé soutěže, tak jich je i třináct nebo i patnáct. Takže se teď navyšovaly i limity na cizince. Jsou to myslím minimálně čtyři Španělé a maximálně asi dva Američané. V tomto případě přitom platí, že Andořan = Španěl. Američané mají někteří dva pasy, a pokud je jeden z nich evropský, tak se berou jako Evropani. Ty kvóty se liší na Evropany a mimoevropské hráče.
Znáte historii klubu? Jak se tým z cizí země dostal do španělské ligy?
D: Dříve hrávali nižší soutěže. Když jsem přišel v mládežnických kategoriích do Španělska, hrál jsem proti nim mezi muži ve třetí nejvyšší soutěži. Postupem času se propracovali. Tím, že byli přijati do nižších španělských soutěží, nebyl důvod, proč by nemohli pokračovat, kdyby nedej bože tu soutěž vyhráli. Což se potom stalo ve třetí a následně i ve druhé lize. Tím, že celou dobu byli braní pod španělskou basketbalovou federaci, nebyl pro nikoho problém, že by nemohli hrát i ACB nebo že by museli mít nějakou výjimku.
Josefe, byl jste se za Davidem podívat v Andoře?
J: Byl jsem ve všech destinacích, kde hrál. Jediné, co jsem nestihl, bylo Rusko, kde byl jenom tři čtvrtě sezóny. Chystal jsem se tam na jaře, ale pak David přestoupil do Turecka, takže Rusko jsem jako jediné nestihl.
Už jste, Davide, zmínil, že jste letos v Andoře šestou sezónu. Loni jste se stal historicky nejlepším střelcem v historii klubu. Jak velká to byla událost a jak velkou kaňkou bylo, že k tomu došlo při prohraném zápase?
D: Upřímně musím říct, že jsem to nesledoval a dozvěděl se to, když mi chybělo asi 20 bodů na překonání. V ten moment to byla pro mě novinka. Před tím jsem vůbec nevěděl, že by tady byla taková možnost. Před tím zápasem už jsem pak věděl, že mi chybí asi 8 nebo 9 bodů. Zápas jsme prohráli asi o dvacet, ne-li víc. Bylo to v poměrně těžké situaci v rámci loňské sezóny, kdy jsme měli problémy s covidem, prohrálo se několik zápasů, navíc jsme jich měli ještě spoustu dohrávat.
Nebyl to zrovna příjemný moment, takže to, čeho se mně osobně podařilo dosáhnout, bylo hodně zkreslující. Až později po několika dnech, kdy jsem nad tím začal přemýšlet jinak a už i ta situace okolo byla jiná, začal jsem si to trošku víc uvědomovat. Psalo se o tom, fanoušci gratulovali a reagovali velmi pozitivně. Přáli mi to, takže to bylo hezké. Ale přímo v ten daný moment to bylo dost rozpačité.
Jak velkými hvězdami jste pro místní fanoušky a obyvatele Andorry?
D: Andorra je celkově malá a spousta lidí jsou fanoušci a chodí na zápasy, takže častokrát se stane, že jdeme po ulici a lidi nás pozdraví. Nebo i když jdou rodiče s malými dětmi, tak to dítě začne mávat „Mira, es Jelinek!“ (Jé, to je Jelínek!). Vnímám to hodně a vždycky je to velmi pozitivní.
Jaké má letos klub ambice?
D: Jako vždycky. Dostat se co nejdál ve všech soutěžích. Dostat se na královský pohár, který je v únoru. Bojovat o play-off ve španělské lize a dostat se třeba i do dalších kol v tom poháru nebo i play-off. V Eurocupu se taky dostat co nejdál. Letos je to rozlosované trochu jinak, je to víc podobné Eurolize, takže se bude hrát víc zápasů. Určitě by bylo dobré dostat se do vyřazovací části.
Ještě k životu v ACB nebo přímo v Andoře. Ve španělštině už jste jako doma?
D: V rámci Španělska už jsem tady dlouho, španělsky umím, takže s tím nemám žádný problém, ale v rámci Andorry je oficiální jazyk katalánština. Navíc je to tady hodně spojené se Španělskem i Francií, takže španělsky umí úplně všichni a francouzsky snad 90 % populace. Dříve jsem hrál i v Badaloně. Tam přestože není katalánština oficiální, tak se jí normálně mluví, takže už to poslouchám dlouhá léta. Jsem schopný tomu nějakým způsobem rozumět, ale sám nemluvím. V týmu mluví trenér hlavně anglicky i kvůli cizincům, kteří neumí španělsky, ale mezi hráči záleží, s kým se bavím. Se Španělem se bavím španělsky, s Američanem se bavím v angličtině.
Využíváte v rámci letní přípravy to prostředí vysokých hor? Jako když v Čechách kluby z různých sportů jezdí do Krkonoš?
D: Tím, že jsme tady celý rok, tak ani ne. V rámci klubových akcí chodíváme někdy do hor, ale ne že bychom tam chodili běhat. Jiné týmy i z ACB se jezdí do Andorry připravovat, ale jak jsme tady pořád, tak to nijak zvlášť nevyužíváme. Ale ani v jiném klubu jsem nezažil, že by se chodilo běhat po horách. Spíš jenom v rámci nadmořské výšky, aby si člověk zvykl, že to může být náročnější.
Jakou má Andorra v rámci celé ACB pověst s ohledem na cestování?
D: Přece jenom to cestování tady není úplně nejjednodušší. Jedno menší letiště je ve Španělsku v prvním městě za hranicemi, ale tam je to hodně specifické a ne všechna letadla tam pouštějí, takže musíme až do Barcelony. V rámci Španělska to ale není úplně nejhorší. Někdy se jede autobusem právě do Barcelony, ale například do Madridu je to už jiným směrem a může se jet i vlakem.
Horší je to v evropských pohárech. To musíme skoro vždycky do Barcelony, odtamtud kamkoliv letadlem a pokud je to do nějakých vzdálenějších zemí jako Ruska nebo Turecka, je to cestování poměrně dlouhé a náročné. Navíc i ty ostatní týmy nejsou hnedka poblíž letišť. Takže to jsou dvě a půl hodiny na letiště do Barcelony, jeden nebo dva lety a pokud to má ten tým podobně jako my tady, tak další hodinu a půl autobusem. Některé ty cesty jsou trochu náročné, ale nejsme to jen my. Podobně to mají občas i jiné týmy v Evropě.
Kolik bývá v Andoře v zimě sněhu? Nestává se, že nemůžete odjet nebo soupeři přijet?
D: Andorra je na zimu hodně zaměřená. Je tady hodně sjezdovek, ale v tom hlavním městě, kde všichni bydlíme a i docela blízko haly, tak sice tady sněží, ale nebývají metry sněhu. Ale je fakt, že když člověk vyjede v zimě do hor, může snadno zapadnout. Ale že bychom zapadli cestou na zápas nebo někdo k nám naopak nedojel, to se nestalo.
Opusťme nyní zasněženou Andorru a vraťme k vašim basketbalovým začátkům v Brně. Mohl jste s vašimi geny vůbec nehrát basket?
D: Spíš jsem to byl já, kdo pořád k tomu basketu tíhl. Od malička jsem to viděl u taťky, pořád jsem to měl po ruce. Rodiče mě dávali i na jiné sporty. Chodil jsem plavat, zkoušel jsem tenis nebo i karate. Rodiče chtěli, abych si vybral sám, ale pořád mě to táhlo k basketu. Určitě jsem k tomu nebyl donucen. Měl jsem možnost si vybrat a vybral jsem si basket.
Josefe, vybral si David basket sám?
J: No, vybral… Měl starší sestru, která taky sportovala a taky hrála basket. Problém byl v tom, že já jsem věděl, že musíme zlepšit všeobratnost a všeobecné základní věci, což tenkrát odborníci moc nechtěli. Takže jsem ho přihlašoval do všech různých sportů, aby nehrál hned basket. Problém byl v tom, že jsem ho dal na judo, po prvním roce měl třetí ipon, na mistrovství republiky minižáků byl třetí a trenéři z juda následně chtěli trénovat pětkrát týdně. Druhý rok jsem ho přihlásil na plavání. Na mistrovství republiky minižáků skončil ve volném způsobu na kraula druhý. Okamžitě chtěli pětkrát týdně plavat. Takhle jsem to vydržel tři roky. Až ve třetí třídě, když pořád chtěl na basketový kroužek, tak tam začal chodit. Ale ty první dva tři roky jsem to nepovolil, aby dělal i ty jiné sporty.
Kdy jste zjistil, nebo si všiml, že by z něj v rámci basketu mohlo „něco“ být?
J: Zjistil jsem to, když mu bylo osm, hrál v kategorii U12 a byl nejlepší. Když jezdil se mnou na zápasy, tak se učil driblovat a naučil se driblovat tak, jak se má. Byl na každém zápase, kde házel a dribloval. Když to řeknu sprostě, přihlásil se první rok do košíkové a byl na tom lépe než ti, co už tam chodili tři až čtyři roky.
Jak si vzpomínáte, Davide, na taťkovu aktivní kariéru a máte v paměti nějaký ikonický moment?
D: Byl jsem mladší, bylo mi nějakých šest sedm let, ale už jsem to vnímal. Titul s Mlékárnou Kunín už si pamatuju dobře. Ty zápasy předtím v Brně si tolik nepamatuju, ale vím, že jsem na ty zápasy chodil, že se slavilo na palubovce, ale přesně si na to nevzpomínám.
Vybavuju si zápas s nároďákem v Praze proti Slovinsku, když dával trojku na prodloužení. Už tam byli i jiní hráči jako Luboš Bartoň nebo Jirka Welsch, kteří byli mladí tahouni toho týmu. A přestože už nebyl taťka ten hlavní kůň, tak tam ještě byl, dal tu trojku a zanechal tam po sobě stopu.
Pamatujete si ten zápas, Josefe?
J: Pamatuju si to dobře. Já jsem byl v reprezentaci dost velký rebel. Už v roce 90 jsem řekl, že i malý český profesionál musí hrát za české profesionální podmínky. To se nikomu nelíbilo, protože všichni ještě byli z komunistické doby, akorát odhodili nálepky. Takže to byl první problém. Navíc jsem byl „selfish guy“, co měl rád zakončování. A pak jsem neměl rád nespravedlnost. V klubech to ještě fungovalo postkomunisticky, to znamená přidělování peněz hlavním trenérem, a s tím jsem já měl samozřejmě problémy. To byly ty moje první rebelie, takže já jsem dlouhé roky odmítal hrát za reprezentaci.
Když jsem odešel ven hned v roce 90, tak jsem pět nebo šest let vůbec nereprezentoval, protože jsem odmítal hrát zadarmo. Když jsem si spočítal, jaké mám možnosti, kolik jsem bral peněz a předložil jim, za jakou gáži budu trénovat, řekli mi, že jsem se zbláznil. Zadarmo jsem ale hrát odmítal.
Přesto jsem se později na jednu kvalifikační skupinu dostal. A pak, když už mi bylo 35, tak mě Michal Ježdík ještě tenkrát oslovil, že by byl rád, kdybych odehrál kvalifikaci o mistrovství Evropy 2003. A to bylo utkání té kvalifikace. Celý zápas jsem seděl, nehrál jsem a asi 2:17 do konce, když jsme prohrávali o šest, jsem tam nastoupil. Michal řekl: „Co budeš mít volné, tak vystřel.“ Tak jsem to všechno zvedl. Vystřelil jsem dvě střely, dal jsem jednu. 16 sekund do konce prohráváme o tři, on to namaloval: „Oni ti postaví dvě clony, ty půjdeš tady, tady vyběhneš nahoru a vystřelíš.“ Já jsem vystřelil, dal jsem koš, byl konec a šli jsme do prodloužení. Odehrál jsem celých 5 minut prodloužení a za těch 7 minut jsem byl druhý nejlepší střelec, v 35 letech.
Pozn. red.: utkání se hrálo 26. ledna 2002 v Praze, Češi vyhráli 71:70 pp, Josefu Jelínkovi bylo čerstvých 36 let, se 14 body byl po Jiřím Welschovi druhým nejlepším střelcem, odehrál 17 minut. Sestava českého týmu: Petr Czudek, Josef Jelínek, Radek Nečas, Jiří Welsch, Marian Přibyl, Milan Soukup, Ivo Kresta, Pavel Bečka, Pavel Fráňa, Ondřej Starosta
Cítil jste, Davide, během mládežnické kariéry někdy tíhu toho jména?
D: Ne přímo tíhu... Když jsem byl menší, tak jsem to v rámci mládežnické kategorie tolik nepociťoval. Ale jak jsem potom rostl a dařilo se mi a taky už jsem si dělal nějaké jméno, vnímal jsem, že mě berou jako talentovaného, ale byl jsem ten syn. Mezi náctiletými, než jsem odešel, už to bylo cítit. Spousta lidí mě brala, že ano, hraju dobře, ale i ty přezdívky, co míval taťka, jsem slýchal. Když jsem se potom dostával do mládežnických reprezentací nebo jsem dokonce nakukoval i na tréninky mužů, byl jsem s taťkou spojovaný.
Byla to motivace brzo odejít do zahraničí?
D: Nebyla to úplně motivace. V tu dobu nebylo tolik běžné brzy odcházet, ale naskytla se možnost. Já jsem se tomu chtěl věnovat, chtěl jsem něco dokázat, tak jsem ji využil. A taky jsem si říkal, že si tam můžu budovat svoje vlastní jméno, že mě tam nikdo nebude znát. Ale přímo motivací k ochodu to nebylo.
Dělal jste v mládeži něco navíc, že jste tam, kde jste a vaši spoluhráči tam nejsou?
D: Těžko říct. Občas byla možnost zůstat na tréninku déle a něco zkoušet navíc, ale v rámci mládežnických kategorií je to trochu složitější, když ta hala je pronajata třeba na šest hodin a za tu dobu se tam má vystřídat pět týmů. V rámci tréninku daného trenérem se hráč snaží dělat všechno co nejlépe, snaží se vynikat, v čem může, ale možnost zůstat po tréninku třeba půlhodinu navíc a pilovat střelbu nebo fyzičku není v té mládeži úplně jednoduché. To spíš až je hráč starší.
A jak moc vám byl taťka osobním trenérem? Nutil vás nebo motivoval dělat něco navíc?
D: Byl velkým osobním trenérem. Když už pomalu končil a dohrával v Brně, tak chodil na zápasy, rok nás i trénoval, takže ty poslední roky před odchodem mi byl velkým trenérem. Když nás trénoval, tak po všech chtěl, aby vždycky ze sebe vydali to nejlepší. A co se týkalo mě, tak to nebylo, abych si přidával, ale spíš konkrétní herní situace které viděl v daném zápase. Ne že by mi říkal, abych běhal lajny na zlepšení fyzičky. A i po mém odchodu to hodně sledoval a svůj pohled pořád projevoval.
Jak vzpomínáte, Josefe, vy na trénování Davida?
J: Trénoval jsem ho v BBK Brno. To byla jeho poslední ligová sezóna. Byl v kategorii U16 a já jsem ho jako trenér zařadil do prvoligového týmu. Byli jsme poslední. Neměli jsme dost finančních prostředků na hráče, tak jsem ho vzal do áčka. A on tu polovinu sezóny odehrál tak, že byl druhý nebo třetí nejlepší střelec celého prvoligového týmu, který já jsem v tu dobu trénoval.
Byl jste na něj tvrdší než na ostatní?
J: Byl jsem na něj podstatně tvrdší než na ostatní. Zatímco k ostatním jsem měl nějaký práh bolestivosti ve smyslu nějakého soucitu, tak u něj jsem ho neměl, protože jsem věděl, že když mu povolím, tak to nepůjde. Ne každý to doporučuje, hlavně odborníci, ale já na odborníky moc nedám. Myslím si, že jsem na tom sám dostatečně inteligenčně dobře. A také si myslím, že to byl potom ten důvod, že byl ve své věkové kategorii tak zajímavý produkt, že nakukoval do té ligy, že se dnes má, tak jak se má a hraje soutěž, o které si většina hráčů může nechat jenom zdát.
Já jsem hrál do 39, ale už od 35 jsem věděl, že je konec. A směřoval jsem to tak, abych byl co nejvíc v Brně, abych mohl být s ním. Už mu bylo 10 a bylo na čase se nějakým způsobem podílet na jeho výchově. Ne že bych byl skeptický vůči těm trenérům, ale nebudeme si nic nalhávat. Ty mládežnické složky dělají dost často lidi, kteří o profesionálním sportu moc neví a udělají vám návyky, které už se potom nedají oddělat. Když pak máte nějaký návyk neoddělatelný, tak jste vlastně hráč jenom pro určitou skupinu nebo typy družstev a to se nebavíme o výkonosti, nebavíme se o nejvyšší soutěži, druhé lize apod.
Já vždycky říkávám, že já jsem hrál basketbal s malým „b“. Ale byl jsem v reprezentaci, hrál jsem a viděl, jak na tom jsem já a jak na tom jsou ti ostatní hráči, kteří hráli za peníze s velkým „P“, zatímco já jsem hrál za peníze s malým „p“. Basketbalově ten rozdíl mezi námi nebyl tak velký, ale byl tam. Já ty znalosti tehdy neměl, ale teď jsem chtěl ten rozdíl dotáhnout a ty věci, které se mi zdálo, že neumím jako ostatní, jsem se snažil syna naučit.
Josef a David Jelínkovi v roce 2006, kdy Josef trénoval prvoligový tým BBK Brno, za který nastupoval i 16letý David
A když spolu mluvíte dnes, bavíte se o basketu anebo je to naopak zakázané téma?
J: Dnes už je to ve stavu zakázaných témat, ale do nějakého 25. roku to bylo žhavé téma. Už mu není čím pomoct. Teď už je to prostě v něm. Dospěl jsem k názoru, že basket už ne a i žena si to nepřála, že už je dospělý, tak ať ho „nechám bejt.“ V rámci vývoje, dokud jsem si myslel, že jsem to mohl ovlivnit, tak jsem pomáhal. A protože jsem otec kritický, ne vždycky to bylo příjemné, takže jsem usoudil, že už to nemá smysl.
A jste Davidův největší fanoušek?
J: Ne. Jsem velký fanoušek, za posledních 10 let jsem nevynechal jediný zápas, všechny online přenosy vidím. Ale největší fanoušci jsou Davidovi prarodiče. Moji rodiče a ženy maminka. To jsou největší fanoušci. Ti sledují, posílají odkazy, sledují všechno. Všechny zápasy. Ale já samozřejmě taky. Žena už tolik ne.
Věříte, Davide, na basketbalový talent nebo i přímo střelecký?
D: Na talent určitě věřím, protože někdo je schopen lépe střílet, někdo zase víc skákat, takže nějaké talenty každý určitě má. Věřím, že jsem po taťkovi mohl zdědit schopnost být střelcem. Na druhou stranu každý na tom musí pracovat, aby se pořád zdokonaloval a snažil se zlepšovat. I jiní hráči, kteří na některou činnost tolik talentu mít nemusí, tak když na tom podstatně víc dřou než jiní, jsou schopni se na tu úroveň dostat taky tou svou pílí a pracovitostí. Věřím, že nějaký talent člověk může zdědit, ale pořád se na tom musí dál pracovat.
Tak do jaké míry je náhoda, že jste oba ti střelečtí rekordmani? Vy jste, Davide, rekordmanem v Andoře a i v Polsku jste měl nějaké rekordy. Vy, Josefe, jste tedy hrál basketbal s malým „b“, za peníze s malým „p“, ale máte v české lize nedostižný rekord s velkým „R“.
D: Na Polsko už si ani nevzpomínám. Tady už jsem nějakou dobu, ale v životě by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Hráč je ale vždycky rád, když zanechá svoji stopu v historii jakéhokoliv klubu, že na něj můžou ještě dlouhá léta vzpomínat. A i ten taťkův rekord v české lize asi ještě nějakou dobu vydrží. Na druhou stranu rekordy jsou od toho, aby se překonávaly.
J: Já jsem byl pyšný na ty peníze s malým „p“ a na tu malou soutěž, ale mrzelo mě, že jsem nehrál to se všemi velkými. Ti kluci to mají dneska těžké, když hrají v zahraničí, tak se jim ty body nepočítají. Federace to má takto nastavené. A proč by hráli tady v Čechách malou českou plácanou, když můžou hrát normálně basket. Já jsem tady z 19 sezón odehrál 15 a ve všech jsem měl dvojnásobný průměr na zápas než všichni ostatní. Zatímco ostatní měli 12 bodů na zápas, tak já jsem měl za jednu sezónu dokonce 32 bodů na zápas. Tak tam možná budu delší dobu, než jsem čekal.
Pozn. red.: Josef Jelínek je s 11 373 body nejlepším českým prvoligovým střelcem.
Bylo to to tou dobou, že nešlo odejít, nebo nebyly ty nabídky?
J: Ono to takto nefunguje, že za hráčem přijde klub. To řídí nějaká organizace. Dnes existuje servisní systém, který byl tenkrát samozřejmě v plenkách. Že přijde někdo přímo za hráčem, vy jste šikovný, pojďte za nás hrát, to se stávalo jednou za deset, možná za pět let. A pokud hráč součástí tohoto servisního systému nebyl, a ten socialistický systém nebyl, tak zbývaly dvě varianty. Kdo měl silný žaludek, a já mezi ně nepatřil, odešel z republiky. Anebo hrát na úrovni reprezentace, čekat do 30 let a mít více než 150 reprezentačních startů. Pak, pokud to schválila československá basketbalová federace, mohl jste odejít hrát do zahraničí. Takže to nešlo.
V září 1990, když mi bylo 25, tak jsem hned odešel a v roce 1991 jsem hrál v Rakousku za Klosterneuburg. Tam jsem vzal celou svoji rodinu a hrál aspoň v rámci těch menších zemí, kde jsem ty možnosti měl. Tam to bylo právě tak, že se mě zeptali: „Ty jsi šikovný, nechceš jít hrát?“ Takhle jsem se já dostal do zahraničí. Bez agentury, bez jakéhokoliv servisu, bez kterého se dnes žádný hráč neobejde, protože to není tak jednoduché, jak si každý myslí. Ten servis je opravdu velký a potřebný. Hráč nemá čas, možnosti ani chuť se s někým vybavovat, proč mu nezaplatili, jestli ho zaplatí, nezaplatí. U hráče se sleduje jenom výkon, a když ho nemáte, tak se s vámi nebaví. Takže vy tu servisní organizaci potřebujete, abyste mohli nějakým způsobem žít.
Ještě k české lize. V 16 letech, jste, Davide, českou ligu hrál. Přemýšlíte o ní jednou v budoucnu?
D: Ten poslední rok jsem českou ligu hrál, když jsem pendloval mezi mládežnickou kategorií a týmem BBK Brno. Někdy mě to napadne, že by bylo hezké si to zkusit, že už bych mohl být i doma, ale určitě bych rád vydržel co nejdéle na té nejvyšší úrovni.
Mimochodem co znamená „co nejdéle“? Z pohledu diváka nebo fanouška to vypadá, že jsou dnes ty kariéry delší. I když zrovna váš taťka hrál do 39. Objevují se už občas myšlenky, co jednou po kariéře?
D: Je fakt, že těch možností regenerace a dalších moderních věcí přibývá, takže se můžeme víc hlídat a lépe dávat do kupy, ale je to individuální. Záleží, i kdo měl jaké štěstí nebo smůlu na zranění. Už mě občas napadlo, co budu jednou dělat, ale ještě pořád si myslím, že mám před sebou aspoň několik let, kdy budu zaměřený na basket a ještě mám čas.
Pojďme už nyní k poslednímu tématu a tím je reprezentace. Když nepočítám olympiádu, tak jste reprezentoval naposledy na EuroBasketu 2015. Fanoušci ale po vaší nominaci volali, resp. diskutovali o nenominaci. Tak proč jste tak dlouho chyběl?
D: Je fakt, že několik let jsem tam nebyl. Po EuroBasketu 2015 jsem byl ještě na nějakých soustředěních, ale do týmu už jsem trenérem Ginzburgem nebyl vybrán a nějakou dobu jsem tam nefiguroval.
Trenér Ginzburg loni (2020) v létě v rozhovoru pro Radiožurnál zmínil, že k vám byl upřímný, že si myslí, že nejste, nebo v tu dobu jste nebyl, o tolik lepší, než ostatní křídelníci v národním týmu a že prostě vsázel na jiné hráče. Přesto, neměl jste někdy pocit, že byste tam měl být?
D: Trenér má svůj názor a v rámci toho uznal, že tam má jiné hráče. Nebyl jsem pozván, nebyl jsem tam potřebný, tak to tak asi vnímal. Minulé léto, když jsem se s ním potkal po delší době, řekli jsme si, že ani z jedné strany není nikde nic špatného, co, proč apod. Samozřejmě jsem si někdy říkal, že ano, mohl jsem tam být, ale nikdy jsem to nevnímal tak, že bych byl o něco ošizen nebo že se něco děje.
Když kluci hráli na mistrovství světa, tak jsem sledoval všechny zápasy, fandil jsem jim a byl jsem strašně rád, že udělali takový dobrý výsledek. Nevnímal jsem to nějak špatně. Bylo to tak a bral jsem to, jak to je. Nic víc jsem za tím nehledal. A teď jsem dostal v létě možnost se připojit k reprezentaci na soustředění před olympiádou. Tu jsem přijal a dostal jsem se do výběru reprezentace.
V Kanadě jste nebyl, ale na pražském kempu před olympiádou už ano, tak kdy přišla ta nabídka se teď zase připojit? Nebyl už jste někde na dovolené?
D: Nene, naštěstí mě takhle nikde nezastihli, že bych se musel odněkud vracet. Dopředu jsem to ale nevěděl. Tím, že jsem v reprezentaci delší dobu nebyl, tak mi to oznamoval můj agent, že se s ním spojovali a mají pro mě pozvánku, jestli mám zájem nebo ne. Já jsem se potom spojoval s manažerem reprezentace, pobavili jsme se o tom a domluvili jsme se.
Bylo to samozřejmě velké překvapení. I ten postup. Sledoval jsem to, fandil jsem, ale přece jenom to nebylo něco, s čím by se dalo počítat, že kluci vyhrají a pojedou na olympiádu. Byl to skvělý úspěch a tím telefonátem jsem byl zaskočený. Nečekal jsem to. Bylo to velké překvapení. Dovolenou už jsem měl za sebou, sice jsem v srpnu počítal s jinými věcmi než olympiádou, ale nebyl problém to předělat.
Josefe, sám jste vzpomínal, že jste to měl složité s reprezentací. Jak jste tuto situaci vnímal? Nechyběl vám David v národním týmu? Přece jenom hráč z ACB – nejlepší evropské národní ligy.
J: Chápal jsem to velmi pozitivně z hlediska toho, že měl koule a řekl si svoje. Kdo nezná pozadí sportu, těžce se to vysvětluje. Ale kdo pozadí sportu zná, tak tomu velice dobře rozumí. Přijde trenér z určité oblasti, má svoje představy a ty představy se buď shodují s těmi vašimi, nebo ne. Někdo je rád, že může vyběhnout na dvě minuty a někdo řekne, nezlobte se, já sem kvůli dvěma minutám 2000 km nepojedu.
Mrzelo mě to, ale vůbec jsem se k tomu nevyjadřoval a nemluvil jsem s ním o tom. Poprvé jsme o tom spolu mluvili až po několika letech, když mi před olympiádou volal, protože tam taky nechtěl jet. Tam jsem mu říkal: „Hele zvaž to, protože jestliže nepojedeš na olympiádu, tak už nepojedeš nikdy nikam,“ a tím to skončilo. A on říkal: „Mně to nevadí.“ Nemá k tomu ten vztah, v životě tady nehrál. Ale nakonec to zvážil, myslím pozitivně a nelituje toho.
Davide, jak vás přijali hráči? Patrik Auda říkal, že občas se někdo směje jeho hantecu, že je rád, že tam bude mít druhého Brňáka. Takže do whatsappové skupiny a svojí rodiny vás hned vzali?
D: Všechny kluky znám už z dřívějších mládežnických kategorií nebo většinu kluků i dříve z repre. S Patrikem jsme spolu hrávali už za mlada. S klukama si rozumíme, nebyl žádný problém. Hned mě přijali, jako kdybych tam byl s nimi každý rok. Kluci jsou skvělá parta a s Patrikem se potkáváme i v létě. Pokecáme, člověk zjistí, co ten druhý dělá, jak je Patrik teď v tom Japonsku a tak. Na Brno nedáme ani jeden dopustit. A když Patrik něco řekne, tak ho určitě vždycky v rámci hantecu podržím (smích).
Ještě než jsem dojel, tak jsem se bavil právě s Patrikem nebo Tomášem Satoranským. Známe se dlouhá léta, tak jsem se zeptal, jaké to tam je, jak to kluci berou. Od prvního momentu mě přijali, jako kdybych tam byl s nimi na každém soustředění už několik let.
Hráči, kteří byli na mistrovství světa si ten „wow“ zápas proti Američanům odehráli už v Číně. Jak jste vy nyní vnímal nastoupit proti hráčům, jako jsou Kevin Durant nebo Damian Lillard?
D: Je fakt, že při rozcvičení jsem si to ještě tolik neuvědomoval, ale když začal samotný zápas, tak mi proběhl hlavou ten moment „Ježíši, wow, teď budu hrát proti klukům, proti kterým normálně v životě nehraju. Hráči z NBA a šampioni NBA.“ Ale jak jsem se dostal hned na hřiště a zjistil, že s nimi v některých momentech můžu hrát, že to jsou jenom lidi, bylo to jen chvilkové. Opadlo to a hrál se normální zápas. Na chvilku nějaké to desetivteřinové překvapení mi ale hlavou na lavičce proběhlo.
Taťka byl jako expert ve studiu deníku Sport a říkal, že si možná někdo z vás zajde pro podpis nebo fotku, tak proběhlo něco?
D: S těmi covidovými pravidly nás hned po zápase vedli uličkou přes novinářskou zónu pryč. Když byl někdo osloven na rozhovor, zdržel se, ale zbytek šel hned dál. Já jsem se tam právě zasekl u rozhovoru, takže popravdě ani nevím, jestli si někdo šel pro podpis. Potom jsem se tam bavil s Draymondem Greenem a ještě jedním Američanem. Pár slov po zápase a působili hrozně v pohodě, normálně lidsky. Ale jestli šel někdo pro podpis nebo pro fotku, to netuším.
Josefe, kdo byly největší hvězdy, proti kterým jste nastupoval vy?
J: Pro mě největší hvězdy byli tenkrát Řekové, kteří byli na výsluní. Já jsem v roce 1987 byl na mistrovství Evropy a tam vyhráli Řeci. MVP celého turnaje byl Nikos Galis. 176 cm, jako jeden z mála z řeckého týmu byl na americké univerzitě a zarážel, že ho nezblokoval ani 220 cm vysoký chlap. Úžasný dynamický hráč. Potom hráči ze Španělska z Realu Madrid, např. San Epifanio. Tehdy bylo jedno Rusko, takže také Tkačenko, Sabonis, Bělostenij, to byli všechno chlapi 215 cm a víc. Díky reprezentaci jsem srovnání měl a věděl jsem, že moc nezaostávám, ale neměl jsem ty možnosti. Bez těch to prostě nejde. A samozřejmě ten systém toho bývalého režimu tomu taky nenahrával. Bylo to složité.
Vzhlíželi jste k těm hráčům? Zašli jste si třeba pro podpis?
J: Určitě jo. Když byly ty turnaje, tak určitě jo, ale tak aby nás neviděli trenéři, protože oni potom viděli, že máme velkou úctu. Byla tam ale i velká výkonnostní propast. Oni ty zápasy hráli v jiné intenzitě. To je stejné jako dneska. Jde o tu intenzitu, o jinou úroveň toho zatížení, kdy ty zápasy jsou kvalitnější a ono to potom každý rok stoupá. Zatímco vy pořád odpočíváte a za tři roky se nesejdete. Ta výkonost je úplně jinde, byť se snažíte stejně jako ten dotyčný. Galis a Giannakis, to bylo nejlepší duo rozehrávač křídlo, které porazilo Sovětský svaz ve finále. My skončili osmí, byli jsme se podívat v Aténách na finále, kde bylo 20000 diváků. Koukali jsme na to jako puci.
Zpátky do Tokia. Hrál, Davide, v některém z těch týmů někdo, s kým se potkáváte pravidelně?
D: Andrew Albicy, s tím jsem dokonce hrával. Nehrál tolik, ale taky proti nám nastoupil. Dále Vincent Poirier hrával ve Vitorii a teď je v Realu Madrid. Thomas Heurtel, s tím jsem taky hrával ve Vitorii. V rámci evropských soutěží i další, ale s těmito se potkáváme asi nejvíc v rámci španělské ligy.
Když odhlédneme od samotných zápasů a vrátíme se v rámci olympiády pár dní zpátky, jakým zážitkem bylo slavnostní zahájení olympijských her?
D: Samotné zahájení je něco úžasného. Člověk si ani neuvědomí, kolik zemí tam je, kolik lidí tam jde a jak složité to musí být na přípravu. Jak dlouho trvalo, než jsme se vůbec dostali na ten stadion. Už jen ta příprava působí hrozně dlouze. A v tom horku, co tam panovalo i ve večerních hodinách, to bylo trošku náročné. Ale ta minuta nebo dvě, kdy jsme tam šli a byli představeni, to bylo něco úžasného. Jediná škoda je, že tam nemohli být diváci. Za normálních okolností s plným stadionem by to bylo ještě něco úžasnějšího, ale i tak je ten zážitek skvělý.
Absence diváků je samozřejmě smutná, ale asi už jste na to za ten rok všichni více méně zvyklí, ne?
D: Byla to škoda. Bylo by to lepší s diváky, ale přece jenom už to taky vnímáme jinak, protože to tak zažíváme poslední rok u všech sportů. Ještě víc než samotní diváci nás mrzelo, že ani my sami jsme se nemohli jít podívat na jiné sporty, které by nás lákaly, abychom zažili to prostředí a zjistili, jak to funguje. To nás asi potom na konci mrzelo ještě víc než samotní diváci.
Ta česká parta byla totiž úžasná. V tom našem domě jsme měli klubovnu nebo společenské místnosti plus několik pater, kde byli všichni ubytovaní a průběžně odjížděli a přijížděli. Sportovci, které jsme neznali a postupně jsme se s nimi seznamovali, byli úžasní. Ta nálada byla skvělá. Vždycky když někdo přišel a vyhrál nebo získal jakoukoliv medaili, tak se oslavovalo a vítali jsme ho jako hrdinu. Jak už jsem říkal, jediná škoda byla, že jsme se nemohli jít podpořit přímo osobně do hlediště. Ale ve vesnici to bylo úžasné.
Byla nějaká česká „hecovačka“ za brněnské medaile?
D: Až tak jsme to nebrali. Tam jsme byli všichni jeden tým a nerozebírali jsme, kdo je odkud. Vyhráli jsme medaili a všichni jsme v tom byli spolu a oslavovali jsme, jako kdyby vyhráli všichni dohromady.
Josefe, jaké bylo vidět syna na olympiádě?
J: Viděl jsem všechno, nevynechal jsem vůbec nic. Natáhl jsem si budíka, což standardně nedělám. Chtěl jsem to samozřejmě vidět, tak jsem to viděl a přesvědčilo mě to v tom, že jsem mu zcela rozuměl, proč dříve nehrál. Jsem rád, že tam byl, ale jeho pozice v tom týmu je adekvátní tomu, že tam dlouhé roky nebyl. Jako fanoušek jsem rád. Byl jsem rád, že tam byl. Byl jsem rád, že hrál, jak hrál, na ty chvilky, co hrál, a určitě si myslím, že má tomu týmu jak pomoct. Otázkou je, jak to bude využitelné. A není sám, koho bych tam bral, kdybych byl trenér. Ale to je samozřejmě věc názoru. Ale určitě jsem byl rád a sledoval jsem to. Sledoval jsem všechny minuty. Francii jsem dokonce komentoval ze studia.
Davide, bylo to tak intenzivní a v pozitivním slova smyslu nakažlivé, že to chce člověk zažít znovu? Další olympiáda je dokonce už za tři roky…
D: Pro nás to bylo úžasné, skvělé a dost jiné. Ty individuální sporty jsou jiné a mnozí tam byli už na několikáté olympiádě a znají to. Pro nás to bylo něco jiného v tom, že na jakémkoliv turnaji se potkáváme pořád s tím jediným odvětvím, což je v našem případě ten basketbal. Tady ta olympijská vesnice to bylo něco úžasného. Jednalo se o jeden dva hotely. Bylo to jak nějaké sídliště, kde je spousta lidí a ne jenom to jedno odvětví. Mohli jsme potkávat kohokoliv.
Šli jsme ráno na snídani a potkávali jsme tenisty, atlety. A i jenom v rámci českého domu to bylo něco jiného, když jsme potkávali ty české hvězdy, na které jsme se mohli dříve dívat jenom v televizi a fandili jsme jim, když vyhrávali medaile, a teď jsme se s nimi potkávali. To bylo něco úžasného. V tomhle je to opravdu jiné, než když jede tým na mistrovství Evropy nebo mistrovství světa. Sice tam člověk potkává ty největší hvězdy v rámci basketbalu, ale tady potkával největší hvězdy jakéhokoliv sportu. A kdyby měl člověk šanci, určitě by si to chtěl zopakovat.
A co se týká dalších olympijských her, tak samozřejmě uvidíme, jak to bude, ale jestli ta parta bude držet pořád spolu a všichni budou chtít reprezentovat, tak nikdy není nic nemožné. To dokázali i teď kluci v Kanadě a i potom na olympiádě jsme ukázali, že jsme schopní vydržet nějakou dobu hrát s každým a člověk může vždycky překvapit. Takže samozřejmě až přijde ten čas, budeme chtít bojovat a dokázat, že na to máme.
Co je váš oblíbený sport kromě basketu? Koho byste na „necovidové“ olympiádě rád potkal?
D: Líbí se mi atletika. Takže sprintery, výškaře, skok o tyči. Tenis sleduju. Vím, že tam párkrát byl Djoković. To je za mě jediná škoda, že toho jsem nepotkal. Jinak jsem pár tenistů viděl, ale z těch největších hvězd tam byl letos právě jenom Djoković. Musím říct, že za mě osobně bylo hrozně hezké poznat i ty české hvězdy jako Jana Železného, který už tam figuroval pouze jako trenér, ale s tím co dokázal, bylo pro mě úžasné jej potkat.
Co si rád i zahrajete jako doplňkový sport?
D: Problém nemám s ničím, občas tenis nebo i když to není sport, tak na bowling si rád zajdu.
Když jsme mluvili o těch hráčích NBA, rád bych se ještě zeptal, jestli můžete zavzpomínat, jak velkým zklamáním byl neúspěšný draft NBA?
D: Už je to nějakou dobu, ale nebral jsem to jako vyloženě neúspěch. Věděl jsem, jak je to těžké. Ve své době jsem samozřejmě snil o NBA, ale postupem času člověk zjistí, že to není jenom o tom draftu, a když ty výkony má, může se tam dostat i později, když ten tým o něj zájem má. I když samozřejmě sledovat ten draft a být vybrán, to musí být úžasný zážitek. Není to ale jediná cesta, jak se tam dostat.
Jak si to pamatujete vy, Josefe? Byl doma smutek?
J: Upřímně, ne. My jsme to chystali na evropskou cestu. Brali jsme to tak, že evropská cesta je pro nás lepší, protože ten somatotyp ho nepředurčoval k tomu, že by se tam měl výrazně prosadit. A my jsme chtěli jít tou evropskou cestou. Kdyby vyšla, tak budeme rádi a pak se dá na tom stavět. I tou evropskou cestou jít ven takhle brzo je velmi složité. Byli to první průkopníci on, Veselý, Satoranský. Já jsem je měl v U16 v reprezentaci, takže jsem byl první, kdo získával ty kontakty, kdo domlouval ty přestupy.
Jak velká naděje byla se tam dostat ze Summer League, kterou jste pak, Davide, hrál?
D: Dostat se tam ze Summer League šance je, ale taky to není jednoduché. Hrají tam draftovaní hráči nebo i z loňského draftu, kteří už za ten tým nastupují. Takže tito hráči pak mají přednost, ale kdo dostane šanci tam hrát, tak může předvést výkon a dokázat, že na to má. Pak záleží na týmu. Ať už na tom, za který člověk hraje, nebo na kterémkoliv jiném. Zástupci týmů tam chodí sledovat všechny hráče, jestli je něčím zaujme. Šance tam vždycky je, ale asi nebude tak velká, jako když už je ten hráč vybrán z draftu.
Jakým způsobem si týmy vybírají ty nedraftované hráče? Jak jste se dostal do dresu Dallasu? A Dirk Nowitzki tam nebyl?
D: Agent to zkouší, domlouvá, existují různé žebříčky mladých evropských talentovaných hráčů, takže se to všelijak kombinuje dohromady. Když je agent schopný něco domluvit, tak hráč má šanci se někam dostat. Pokud některý tým projeví zájem, nebo některé týmy mají třeba ještě dvě místa volné, tak se to všelijak zkouší. V Itálii v Trevisu býval kemp, kam se sjely mladé naděje a trenéři z NBA, z Evropy, agenti nebo manažeři týmů se tam jezdívali dívat, co tam jaké talenty předvedou, a i tam mohli o ně projevit zájem.
V rámci Dallasu jsme se dostali i přímo do jejich šatny a toho prostředí, kde oni působí, takže možnost potkat tam tyto hráče byla. Netrénuje se přímo v zápasové hale, ale mají ty tréninkové haly vedle sebe. Potkával jsem tam jednoho hráče Dallasu, který se tam dával dohromady po zranění, takže nějaká šance byla. Samozřejmě se ale bavíme o Summer League, kdy oni mají v létě volno, takže to je spíš o náhodě, jestli je ten hráč vůbec ve Státech.
Pojďme to naše povídání uzavřít zpátky v Andoře. Na co zvete kamarády nebo na co nalákáte čtenáře?
D: Kuchyně je tady španělská i francouzská, to je hodně podobné. Není problém ale narazit i na japonské sushi. Samozřejmě hory, ať už letní procházky nebo v zimě na lyžovačku. Andorra je tax free země, takže sem spousta lidí jezdí na nákupy, je to tady levnější. Když jsou ve Španělsku nebo ve Francii prázdniny, nebo i jen o víkendu, tak ty dvě tři nejhlavnější ulice v centru, kde jsou všechny ty obchody, jsou úplně narvané. To bylo samozřejmě ještě před covidem, nebo když se ta situace rozvolnila. Takže i na těch nákupech se tady člověk hodně vyžije. Výběr je velký, člověk si tady najde, co bude dělat.
Máte, Josefe, nějaký turistický zážitek z Andorry?
J: Když je David v Andoře, tak kromě toho, že jde do haly a zpátky, tak se nikam nedostane nebo nikam nechodí. Tihle kluci toho opravdu na výběr moc nemají. Ty tréninky mají dva tři denně. Nejsou hodinové. Mají dvě hodiny v hale, pak mají hodinu kondici, pak mají hodinu posilovnu, pak mají fyzio. Když je tam od 4 hodin do půl 11 nebo 12 v noci, tak toho času moc nemá. Kromě toho, že jde se mnou na hodinu na procházku, aby se neunavil, tak jsme toho moc neviděli. Když měl den volna, tak jsme někam zajeli, ale spíš do města, ne že bychom šli na nějaké túry. Oni mají fůru věci zakázaných. To si nikdo nedovolí. Že bych si pamatoval, že bychom jeli nějaký trip, to ne. Se ženou jednou o prázdninách projeli celé jižní Španělsko, ale tam já jsem nebyl.
Já když se tam jedu podívat, tak mě zajímají tréninky, takže pokud je to možné, chodím do haly a sleduju ty věci. Pořád mě to zajímá a říkám si, přece není nemožné to tady udělat. Ale je to těžké, protože těm dětem se moc nechce a je to odříkání si. Není to o tom, že si jdete zaběhat, když se vám chce. A když se vám nechce, tak nejdete. To prostě nejde. A to je ten problém. Zážitek, že bychom někde byli, něco navštívili, to nemám nebo si nepamatuju.
Tak úplně závěrem zpátky do zasněžené Andorry, Davide. Co vy a lyže?
D: Máme zakázáno. Máme sponzora z hor, měli jsme tam nějaké akce, ale vždycky hlavně abychom se nezranili. A já sám jsem možná i desítky let nelyžoval, takže bych musel zase potrénovat.
Zdroje fotografií: FIBA, CZ.BASKETBALL, Instagram @morabancandorra, Český olympijský tým, euroleague.net, archiv Josefa Jelínka