Ke konci roku patří vedle Anděla Páně, Mrazíka, Smrtonosné pasti a pravidelného poselství pana prezidenta také vyhlašování rozličných anket. Česko to miluje. A nemusí to být jen před Silvestrem. Jede to celoročně. Od Honzy Čenského předávajícího cenu Seniorovi roku, přes malé české lví oskary, zpívánky Aleše Hámy na vyhlašování atletů, po hokejistu roku, fotbalistu roku, basketbalistu ........ až po všeobjímacího Sportovce roku. Jasno o údajném králi českého sportu v roce 2019 bude dnes večer.
Vyhlašování Sportovce roku se letos v mojí sociální bublině hodně řeší. Důvod je pochopitelně prostý - poprvé v historii to může vyhrát baskeťák a šance je více než reálná (v kategorii týmů je výhra lvů hotová věc, o tom se asi nemusíme bavit).
Pokud Tomáš Satoranský nakonec opravdu uspěje, budu rád. Završí to jeden z nejúspěšnějších roků českého basketbalu v historii.
Ještě jednou pro pořádek ty největší úspěchy:
- Český nároďák vybojoval fantastické šesté místo na MS
- Honza Veselý byl vyhlášen MVP Euroligy
- Tomáš Satoranský se stal nejlépe placeným českým sportovcem
- Česko se dostalo do olympijské kvalifikace
- Česko získalo spolupořadatelství ME
- Pět ze šesti juniorských výběrů vybojovalo nebo udrželo divizi A
Slušný. Fakt hodně slušný na jeden rok.
Jestli se to celé završí tím, že bude Saty oficiálně povýšen nad ostatní české sportovce, pak to bude super. Kdybych z nějakého důvodu musel, hlasoval bych pochopitelně pro něj.
Ale i kdyby to nakonec tak dopadlo, nezměnilo by to můj názor na tuhle anketu. A ten je, že Sportovec roku je ve výsledku jen marná snaha poměřovat nepoměřitelné, která nabízí víc otázek než odpovědí (původně jsem chtěl napsat, že je to prostě hloupá anketa, ale výše uvedená formulace vypadá líp).
Pokud vyhlašujete Atleta roku, Basketbalistu roku, Fotbalistu roku, Biatlonistu roku nebo jakéhokoliv jiného -istu roku, dává to alespoň nějaký smysl a je to do velké míry přehledné. Máte s čím srovnávat, startovací čára je pro všechny adepty ocenění víceméně stejná.
Ale jak - pro boha svatého - chcete vybrat toho nejlepšího z koše, ve kterém jsou zástupci sportů individuálních i týmových, olympijských i neolympijských, sportů, které letos měly například své mistrovství světa vs. sportů, jejichž vrcholem byl maximálně evropský pohár, sportů, které jsou pravidelně v televizi vs. sportů, o kterých ví jen pár nadšenců, a vůbec - ze sportů míčových, motoristických, lyžařských, plaveckých, jezdeckých, tanečních, deskových (?), atletiky, gymnastiky nebo třeba letecké akrobacie. A to ještě počkejte, až do toho definitivně vleze e-sport, pak to bude teprve legrace.
Individuality versus Tým
Už jen to základní dělení na sporty individuální a týmové kohokoliv z jakéhokoliv mančaftu neuvěřitelným způsobem diskriminuje. Historie mi v tomhle dává jednoznačně za pravdu. Sportovec roku se začal vyhlašovat v roce 1959. Od té doby získal zástupce týmového sportu toto ocenění pouze pětkrát! Šestkrát, pokud přimhouříme obě oči a započítáme do toho i legendy kola s furtošlapem bratry Pospíšilovy. A to se prosím pěkně bavíme o zemi, kde jsou za národní sporty považovány hokej a fotbal.
Logika za tím je jasná - na individuální úspěchy je víc vidět. Za týmovými úspěchy vždycky stojí tým, alespoň se to tak říká. Čeští basketbalisté by bez Tomáše Satoranského rozhodně neskončili na MS šestí. Ale kolikátý by na MS skončil bez českých basketbalistů Tomáš Satoranský? Že je to blbé přirovnání? Je. Ale takhle nějak pak vzniká ten neuvěřitelný nepoměr, kdy 55x za šedesát let brali titul zástupci individuálních sportů.
Možná, že u zástupců týmových sportů bychom víc hodnotili vyrovnanou dlouhodobou výkonnost. Třeba by to bylo jinak, pokud by se vyhlašovala anketa za delší časový úsek. Třeba desetiletí. Vlastně to tak už bylo. Kdysi takovou anketu udělaly Lidové noviny. Vyhrál Jarda Jágr (více o něm níže).
Dobře, tak to je, smiřme se s tím a pojďme od toho dál.
Co tedy má být tím klíčovým kritériem při rozhodování o nejlepším sportovci roku?
Medaile a tituly
Člověk by například řekl, že dotyčný by měl v uplynulém roce dosáhnout nějakého velkého úspěchu. Ideálně něco vyhrát.
Čímž jsem si hned naběhl na vidle, protože v tuto chvíli musím hrát roli ďáblova advokáta a argumentovat proti Satymu. Tomáš totiž loni nic nevyhrál. Jakkoliv se nám to nemusí líbit, je to fakt. Přísně vzato, tým jím vedený skončil na mistrovství světa "až" šestý. Saty se nedostal do ideálního výběru šampionátu. Na klubové úrovni sice dosáhl tam, kam jiný český basketbalista momentálně ani nedohlédne, ale jeho výkony v nejlepší basketbalové lize světa nejsou výjimečné. Ve skončené sezoně se svým týmem nepostoupil do play-off. V té nové to zatím taky nevypadá dvakrát slavně.
Jak jsou na tom ostatní nominovaní?
- Lukáš Krpálek vyhrál mistrovství světa.
- Ester Ledecká ovládla světový pohár na snowboardu.
- Adam Ondra vyhrál MS v lezení na obtížnost a ve stejné kategorii totálně ovládl světový pohár
- David Pastrňák byl lídrem týmu, který vyhrál východní konferenci a hrál o Stanley Cup
- Karolína Plíšková vyhrála čtyři turnaje a je světovou dvojkou
- Jiří Prskavec vyhrál MS a světový pohár
- Martina Sáblíková má tři tituly z mistrovství světa, světový pohár a k tomu zlepšila světové rekordy na 3000 a 5000 metrů
- Eva Samková se stala mistryní světa ve snowboardcrossu
- Barbora Strýcová ovládla světový žebříček ve čtyřhře
Chceme-li být na Tomáše hodně přísní, měli bychom poukázat právě na tohle. Jeho jediný titul v uplynulém roce je právě ten titul nejlépe placeného sportovce. Ale to by asi měřítkem být nemělo. Koneckonců, za to by cenu zrovna tak mohl dostat jeho agent.
Jistě ale tušíme, že jenom o titulech to není. Jak by k tomu některé sporty a sportovci přišli. Například mistrovství světa v basketbalu bylo po pěti letech. Naproti tomu mistrovství světa v jiných sportech se koná každoročně. Stejně tak světové poháry.
A co víc, Martina Sáblíková klidně může vyhrát tři tituly mistryně světa v jednom roce, protože má možnost v tolika kategoriích závodit. Stejně tak třeba biatlonisté mohou vystřílet a vyběhat hned několik medailí. Plíšková může získat čtyři grandslamy a bezpočet dalších titulů. A co třeba plavci, tam je těch distancí nepočítaně.
Jenže takový Lukáš Krpálek se prostě nemůže rvát ve více váhových kategoriích. Prskavec nemůže zároveň jezdit na kanoi. Pastrňák těžko bude vedle hokeje hrát ještě florbal (JEN TO NE!). Tomáš Satoranský nemůže reprezentovat zároveň ve streetballu. A tak dál.
Hluboký lidský příběh
Proto by nemělo jít striktně jen o tituly a jejich počet. Je potřeba to celé vnímat v nějakém kontextu, mít za tím nějaký - ideálně hluboký lidský - příběh:
Lukáš Krpálek se stal mistrem světa poprvé v nejvyšší váhové kategorii, navíc v Japonsku (mekka juda) porazil ve finále domácího borce. CHECK.
Martina Sáblíková chytla druhý dech poté, co ji už nemalý počet fanoušků odepisoval. Roztrhala na kusy nejenom prognózy, ale i historické tabulky nejlepších časů. CHECK.
Tomáš Satoranský vedl nepravděpodobnou jízdu podceňovaného týmu, který nakonec skončil i před slovutným výběrem USA. On byl hlavním důvodem toho, že se basketbal několik týdnů vyhříval na titulních stranách movin a v hlavních zpravodajských relacích. CHECK.
A tak dale ...
A naopak:
Ester Ledecká už vyhrála světový pohár na snowboardu několikrát, navíc má zlatou olympijskou medaili(e). Zrovna tak Eva Samková. UNCHECK.
Karolína Plíšková už byla dokonce světovou jedničkou. UNCHECK.
A tak dále ...
Ale opět narážíme na problém, kdy druhou jmenovanou skupinu diskriminujeme za to, že má tak stabilní výkonnost, v jejímž světle se jejich bezpochyby fantastické letošní výsledky zdají jako o něco méně výrazné. Ať chceme sebevíc, stejně vždycky budeme volbou jednoho k někomu druhému nefér.
Popularita sportů
Jak vůbec hodnotit důležitost jednotlivých úspěchů? Je cennější mistrovský titul ve slalomu na divoké vodě, snowboardcrossu nebo judu? Nebo ještě lépe - je tohle všechno cennější než šesté místo na mistrovství světa v basketbalu, který je často označován za druhý nejpopulárnější sport na planetě? Anebo ještě jinak - je pro českou veřejnost tohle všechno cennější než být nejlepším střelcem hokejové NHL, jelikož hokej je národní svátost?
Jak tohle chcete objektivně zhodnotit?
Není jasné už to, zda by se takové kritérium mělo vnímat českou, nebo celosvětovou optikou. To je totiž dost zásadní rozdíl.
Třeba ten hokej. V Česku fenomén. V celosvětovém měřítku prakticky okrajová záležitost. Na světě jsou desítky zemí, kde v životě neviděli led, natož aby si dovedli představit, že se na něm dá klouzat jinak než po prdeli. Po internetu se válí tuny žebříčků celosvětově nejpopulárnějších sportů, ale najděte mi jeden, ve kterém je hokej alespoň v první desítce. Mluvím o ledním hokeji. Aby nedošlo k mýlce. Protože pozemní hokej tam najdete docela snadno. Například podle tohohle je třetím nejpopulárnějším sportem na planetě, hned za kriketem.
Pokud bychom to tedy brali takhle, pak by nominace Davida Pastrňáka do finálové desítky byla strašlivým nedorozuměním. Sorry, Pasto.
A naopak.
Basketbal se v těch světových žebřících objevuje s železnou pravidelností. V USA si NBA stojí výrazně lépe než NHL, o fotbalové MLS se vůbec nebavme. Ale v Česku je ve velkém závěsu za mnoha dalšími sporty, vedle fotbalu a hokeje, taky za tenisem nebo třeba tím biatlonem. Čtrnáctidenní jednorázová euforie a mediální masáž na tom nemohou prakticky nic změnit. Většina z těch, kteří v září koukali, protože to zrovna bylo in a cool, už těžko dovede vyjmenovat víc než jednoho českého basketbalistu.
Pokud bychom to tedy brali takhle, tak sorry, Saty.
Takže tady si to rozhodování taky příliš nezlehčíme.
Význam sportovce pro své odvětví
Tohle je zrovna kritérium, ve kterém anketa Sportovec roku leckomu hodně dluží. Kdyby nedlužila, pak by takový Adam Ondra ten titul vyhrál alespoň jednou, spíše však víckrát. Protože v jeho případě se bavíme o klukovi, který je ve světě považován za legendu lezeckého sportu, bavíme se o několikanásobném mistrovi světa a vítězi světového poháru, jediném pokořiteli stěny s náročností 9c, autorovi nejrychlejšího přelezu Dawn Wall, člověku posouvajícím mantinely lidských možností a živoucím důkazu toho, že někteří hrdinové z marvelovského filmového vesmíru mají svůj předobraz v reálném světě.
K tomu všemu je lezení po skalách v Česku poměrně dost populární. A je pevně zakotveno i v popkultuře. Každý přece ví, že cesta od dědovy chalupy do konzumu vede kolem Dračího zubu.
Nebo co třeba takový Jarda Jágr? Zastavte na ulici jakéhokoliv člověka, ať vám rychle řekne jméno jednoho českého sportovce. Pojďte se vsadit o plechovku Smartyho, že drtivá většina lidí řekne jméno Jágr. Totální legenda. Gott českého sportu. Génius hokeje. A navíc, pokud zrovna neprodává vodňanská kuřata nebo čínskou telekomunikační techniku, pořád na nejvyšší úrovni hokej hraje, a to je ve věku, kdy by většina lidí už jen fandila u televize v místní putyce.
Tenhle Jágr, synonymum pojmu "český sportovec", vyhrál titul Sportovec roku jenom jednou. Mimochodem, lepší důkaz znevýhodnění týmových sportů při tomto vyhlašování nenajdete.
Jasné volby
Jak vidno, jednoznačná rozhodnutí v této anketě prakticky neexistují. Tady to totiž nejde jen o klasické míchání jablek s hruškami. Tady k tomu ještě mícháte luštěniny, hovězí maso, zmrzlinu, ovesné klíčky, sóju, čínské nudle, pizzu Hawai, trdelník, dva sudy piva, burčák, becherovku, ovčí sýr a gumové medvídky. Z toho se tak maximálně pěkně poserete. Což je přesně to, co by se vám mělo stát, pokud byste opravdu zodpovědně chtěli zvolit Sportovce roku. Ať se rozhodnete jakkoliv, vždycky narazíte na nějaké "ale".
Abych byl fér, určitě existovaly nějaké výjimky. Ročníky, kdy to rozhodování zase tak těžké nebylo. Jde ale o výkony tak mimořádné, že se o nich vypraví s posvátnou úctou a staly se v podstatě Novými pověstmi českými.
Třeba když jeden pán vyhrál na jedné olympiádě zlato v běhu na pět kilometrů, deset kilometrů a k tomu s plezíru ještě maraton (tehdá se Sportovec roku nevyhlašoval, ale kdyby jo ...).
Nebo když jedna sympatická paní zvedala v pohnutém období morálku a hrdost národa čtyřmi zlatými olympijskými medailemi na gymnastickém náčimí.
Nebo když se jeden chlapec se zabijáckým rozklekem největší měrou zapříčinil o to, že se nechodilo do práce, neučilo ve školách a na Staroměstském náměstí se sešly desetitisíce lidí, aby oslavily naprosto nečekané vítězství v takzvaném Turnaji století.
Nebo když se jedna slečna rozhodla, že když už na tu olympiádu jede, bylo by škoda závodit a vyhrát jen v jednom sportu, tak to zvládla rovnou ve dvou.
V takových vzácných případech je rozhodnutí o Sportovci roku snadné.
Ale letos, v roce neolympijském, musíte při napsání jediného jména vždycky udělat nějaký kompromis. Já jsem duší baskeťák, takže bych volil Satyho. Čímž bych zároveň křivdil hned několika dalším kandidátům.