Přátelé, vítejte u premiéry nové rubriky CrunchTimu. Ideálně se hodí do líného období letních prázdnin. Budeme v ní poznávat filmově-basketbalový svět a vzpomínat na známé i méně známé snímky z prostředí palubovek. Tentokrát na to ale nebudu sám. Mým společníkem je editor sportovní redakce serveru iDnes.cz Petr Koten. S Petrem jsme zjistili, že máme několik společných zájmů. A zrodil se nápad rozpitvat basketbalové filmy, které máme rádi.
Pro začátek jsme vybrali film, který znáte úplně všichni.
Petr: Ostrý start s velkou klasikou. Vítejte v roce 1992, právě se začíná to nejlepší období pro basketbalové filmy. Lanaři, Eddie, Space Jam, He Got Game, Basketbalové deníky… Co zažehl Michael Jordan, to nebyla jen revoluce sportovní, to byla revoluce společenská. Kolik milionů tenhle člověk zblbnul pro basket. A Hollywood vycítil svou šanci.
Bez úspěchu Bílých mužů by to však ostatní basketbalové filmy měly hodně těžké. Možná by nikdy nevznikly.
Velká klasika, kterou jsem poprvé viděl… loni v létě. Ostuda, a takových ještě bude. Vlastně jsem se od basketbalových filmů držel dál, nerad vidím, když je něco špatně tam a špatně támhle. Ale konečně mám dostatečný nadhled. A konečně jsem se v dějinách basketbalu vzdělal natolik, abych většinu řečeného a viděného dokázal ocenit.
Bílí muži neumějí skákat. Jak já vždycky nesnášel ten titul. Klišé, na kterém je založena základní premisa, se režiséru Ronu Sheltonovi povedlo multiplikovat. Blahopřejeme. Ten titul byl krutý k mnoha malým, ale dobře rostoucím Evropanům, kteří měli svůj sen.
White Men Can’t Jump, jakože běloši to prostě neuměj hrát, netáhne se tohle s lidstvem dodneška?
Kde jsou aktivisti za práva utlačovaných, když je člověk nejvíc potřebuje?
Ten zpropadený název. A přitom Bílí muži neumějí skákat jsou o tom, že bílí muži umějí skákat. Někteří. Občas. Ale umějí.
Třeba Billy Hoyle, zlobivý kluk na dně, který si vydělává tím nejriskantnějším způsobem vůbec. Obehráváním černých kluků na basketbalovém hřišti. Tohle by asi v reálu neskončilo dobře.
Při sledování výkonů hlavních představitelů Woodyho Harrelsona a Wesleyho Snipese jsem měl mezi šikovnými střihy dojem, že Harrelson Snipese paradoxně (zase ty rasové předsudky) přehrává. A tenhle dojem potvrdil i konzultant filmu Bob Cousy. Extrémně zajímavý pán, v době natáčení hruba třiašedesátiletý, dnes devadesátiletý. Legenda se šesti prsteny pro vítěze NBA, účastník vůbec prvního All Star Game NBA v roce 1951 a muž se sloní pamětí. S tím by stálo za to promluvit ještě dnes. Tak tenhle Bob Cousy měl z herců udělat “nějaké” basketbalisty. Prý Harrelson i Snipes dosáhli na úroveň třetí divize NCAA. A prý byl Harrelson lepší.
Ondra: Musím na sebe hned na úvod vzít nepopulární roli chytráka, který opravuje ostatní, ale nedá se svítit - tím konzultantem nebyl Bob Cousy, nýbrž v té době o 20 let mladší Bob Lanier. Harrelson si prý ve svých basketbalových schopnostech věřil natolik, že vyzval při pauze mezi natáčením Laniera na souboj. Později to Woody popsal jako velmi trapné chvíle. Bývalý centr Pistons a Bucks ho zřejmě důrazně vrátil zpátky na zem. Proti Cousymu by se mu to možná nestalo, tomu bylo v té době už přes 60 let a ve srovnání s Lanierem byl o více než 20 centimetrů menší.
Já si v každém případě, když se řekne Bílí muži neumějí skákat, nevybavím jako první žádnou basketbalovou scénu, ale obal videokazety. Pro tuhle klasickou VHSku jsem si do místní videopůjčovny v suterénu kina chodil opakovaně. Byl na ní nalevo Snipes v podivné čepici s kšiltem nahoru a ještě podivnějším úboru připomínajícím cosi mezi tílkem a nákupní taškou beze dna, který měl k tomu všemu navíc zastrčený do vysoko vytažených trenýrek. Harrelson vedle něj v bejzbolce s kšiltem dozadu a jednoduchém bílém triku vypadal hrozně cool.
Trochu problém představoval ten úplně první dabing, protože tam se pro ostré slovo nešlo daleko. A to často. Mně bylo tehdy zhruba 12 let, takže mi to samozřejmě přišlo o to víc super. Od té doby to asi už bylo předabováno, protože jsem “Bílé muže” onehdá chytil někde v televizi a přišlo mi to v podstatě nezávadné. Takže buď to prošlo cenzurou, nebo mi otrnulo.
Petr: Ano, ta Snipesova čepice byla podivná. Irituje dodnes. Proč má, proboha, hlavní postava na hlavě čepici italské cyklistické stáje Colnago? Připomínalo snad její logo s trojlístkem logo Celtics? Ta čapka je dosud k mání na ebayi. No nekupto.
Ondra: Za 700 kaček si tuhle relikvii s radostí odepřu. Nechci podceňovat obecné filmové znalosti Čechů, ale mám pocit, že by to moc lidí nedocenilo a stal bych se pouze terčem laciných posměšků. Nicméně za louží odkaz toho filmu pořád žije, na Halloween z něj pěkně těžili třeba Westbrook a Collison. A musím říct, že zejména Brodiemu bych toho borce, co na kurtech ve slunné Kalifornii obehrává o dolary nic netušící protihráče, docela věřil.
Petr: Byla to krásná móda. Jak videoklip od Madonny.
Ondra: Complex si dokonce všimnul, že “Bílí muži” jsou perfektní přehlídkou módních stylů ze začátku 90. let, a sepsal přehled nejlepších outfitů z toho filmu. Pět z nich se objeví ještě dřív, než skončí úvodní titulky. A můj osobní favorit je “Old man baller”, který hraje basket ustřiženém žlutočerném triku a fialových cyklistických elasťákách.
Mimochodem, na roli Sidneyho Deana byl prý zvažován také Denzel Washington. Ten si nakonec později v jedné legendami opředené basketbalové klasice (k ní se určitě taky časem dostaneme) zahrál. White Men Can’t Jump jsou sice odlišný typ filmu než vážnější He Got Game, ale jsem přesvědčený, že Denzel by toho trochu rozjíveného pošuka Sidneyho zvládl odehrát taky.
Rozhodně si ale neumím představit, jak by se s rolí Billyho Hoyla popral Charlie Sheen, který byl prý pro producenty první volbou. Nebo nedejbože další zvažované varianty - Keanu Reeves a krotitel mimozemšťanů David Duchovny.
Petr: Já myslím, že by to ten Sheen zvládl, možná i Duchovny, ale z Bílých mužů by byl vymydlenější film. “Nakřáplý” Harrelson je skvělá volba. A myslím, že bylo pár v devadesátkách pár mladých sportovců, kteří si díky jeho výkonu odnesli přezdívku Woody. O jednom vím.
Těžko jsem kousal výkon Rosie Perezové v roli Billyho lásky. Zvlášť ten její hlásek… Ale pro nás její výkon naštěstí nebyl klíčový.
Zato vedlejší postava Raymonda je vyloženě skvělá. A s ní se k tomu basketu zase dostáváme. Tenhle grázl. Má něco jako roli hlavního padoucha a zároveň komické postavičky. A Marques Johnson se ho zhostil výborně.
Snad to byla jeho první, ale rozhodně ne poslední filmová role. Zároveň si troufnu tvrdit, že to byl nejlepší basketbalista na place. Pár let natáčením ještě dohrával kariéru za Golden State v NBA a na chvilku se stavil ještě v Itálii.
A pak už přišli Bílí muži. A tady se sluší zaváhat, zda by na něj stačily Sidneyho a Billyho fintičky. S Johnsonem se pojí jedno mé novinářské zaváhání. Před pár lety tu v Kralupech pomáhal na Champions Campu a já si říkal, dobrý, ale… Stále se bojím, že o jeho basketbalové zážitky by mezi tuzemskými čtenáři kdovíjaký zájem nebyl, i když se bavíme o člověku, který letos kandidoval do Síně slávy ve Springfieldu a v březnu mu Milwaukee Bucks uspořádali “vyřazovačku”.
Pojmout to jako povídání o jeho filmové dráze. Jednu facku si dávám zleva a dvě zprava.
Ondra: Vida, člověk se pořád učí. Postava Raymonda je kultovní, ta scéna s přepadením místního obchůdku, při kterém nakonec prodavači prodá svoji pistoli, mě pokaždé spolehlivě rozesmála.
Ale až do této chvíle jsem nikdy netušil, že ho hrál skutečný basketbalista, a co víc - tak skvělý basketbalista! Asi bych se měl trochu stydět.
Abych se tedy dovzdělal, tak jsem mimo jiné mrknul na jeho další role a co nevidím - je jich víc než deset a jsou tam třeba basketbalové pecky Lanaři a Zapomeň na Paříž. Ten chlap měl evidentně kromě basketbalového talentu i slušné herecké předpoklady.
Když si to všechno dám dohromady, tak takový člověk do Kralup nejezdí každý den a jako takový si zasloužil být vyzpovídán. Tři facky jsou ale moc.
Petr: Tři facky jsou akorát. Bohužel nejezdí ani každý rok, i když ho od té doby každým rokem vyhlížím.
Před 27 lety dostal malou roličku i Gary Payton. A z profíků je na plátně taky Freeman Williams, osmička draftu 1978. Tenhle chlapík s božím křestním je číslem čtyři na dost drsném žebříčku 15 nejhorších hráčů, kteří v NBA nastříleli zápasových 50 bodů. V LA je prý velmi populární, ale musím přiznat, že si ho budu muset dostudovat.
A mezitím se ptám: opravdu by si Snipes (175 cm) a Harrelson (177 cm) tyhle borce dávali? Jak hodnotí basketbalista výkony Sida a Billyho?
Ondra: Do hodnocení výkonů se pustím s velkou chutí, ale ještě před tím mám zásadní otázku - dovede mi někdo říct, kde přesně se v tom filmu vyskytuje Gary Payton?! Už jsem o tom slyšel dřív, ale žiju v domnění, že je to jen určitá forma urban legend. Nikdy jsem ho ani v jedné scéně nezaznamenal a to se musím přiznat, že jsem si teď ten film dal znovu, abych si to všechno osvěžil. Ale po Garym ani stopy.
A dokonce, což je asi nejpřekvapivější, na moje otázky nereaguje ani Google!
Petr: Zatím ji nechme jako řečnickou. Ale internety aspoň tvrdí, že je Payton k vidění kdesi na hřišti. Nebo u hřiště. Při jeho výšce 193 centimetrů by nemělo být těžké ho objevit. Jenže je. Někteří lidé tím prý strávili hodiny. A neuspěli. Kdo ví, třeba zůstal na podlaze střižny.
Ondra: Dobrá. Nakonec je pravdou, že některá tajemství jsou nejlepší neodhalená. Možná skutečně střihač nebyl fanouškem Sonics.
Vraťme se tedy k výkonům Sidneyho a Billyho z pohledu skutečného basketbalu. Především je třeba říct, že to byl typický macho streetball, zejména v případě Sidneyho. Takový ten, kdy není až tak důležité, jak hraješ, ale jak u toho vypadáš. Něco takového mu tam dokonce Billy v nějaké scéně vyčítá. Každopádně kdyby tenkrát byly instagramy a youtuby, tak by měl Sidney velký virální potenciál.
Já si ovšem při sledování jeho hry vždy vzpomněl na osobní zážitek s trenérem, který momentálně působí na pozici hlavního kouče jednoho z týmů KNBL. U něj se při nepovedené zadovce nebo jakékoliv jiné zbytečné parádičce okamžitě přerušoval trénink, celý tým musel nastoupit na postranní čáru a běhala se hřiště na šířku. Myslím, že to bylo devět šířek za 30 vteřin. Háček byl v tom, že když to někdo nestihl, běžel znovu celý tým. A tak dál, a tak dál … Každý si jistě dovede představit, že člověk, který si troufnul na zadovku a zprznil ji, nebyl v tu chvíli nejpopulárnější osobou v hale.
Tak to se mi vybaví například v momentech, kdy si Sidney před zakončením ve výskoku prohazuje míč pod nohou nebo v závěrečném zápase naprosto nelogicky nahazuje
Billymu alley oop zády k němu dvěma rukama přes hlavu bez dívání.
Nicméně, chápu pojem umělecká licence, takže mi to žíly netrhá.
Petr: Dobře, dobře, dobře. A co ti soupeři? Ti by je totálně rozbili, ne? Na ty fintičky se tolikrát naletět nedá… Nebo jo?
No a taky je tu Billyho alley oop. Myšlenka krásná, ale tady se pro mě dostáváme do ranku Space Jamu. Jedna věc je zadunkovat a druhá proměnit se v Nata Robinsona.
Jasně, před námi je sportovní komedie, ale tady by přece jen trocha zemitosti nezaškodila. Řekl středoevropský škarohlíd. Možná to Američani vnímají jinak.
Ondra: Nedá, opravdu se na to tolikrát naletět nedá. Já bych se dokonce nebál tvrdit, že ve skutečnosti by naši hrdinové prohráli kalhoty (jak ty cyklistické, tak ty plážové), když vezmu do úvahy ty sumy, které v těch zápasech létaly.
V některých případech měli jejich obránci při přebírání clon nebo sbíhání Billyho či Sidneyho za obranu reakce zhruba na úrovni umělé inteligence nepřátel z počítačových her časných 90. let. Mám na mysli takové ty hry, ve kterých některé postavy tvrdohlavě opakovaně narážely do zdí nebo neuměly projít dveřmi.
Ta smeč je samozřejmě přitažená za vlasy. Vzhledem k tomu, že pár dní před tím nezvládl Billy ani na několik pokusů zadunkovat bez obránců s velkým rozběhem jednou rukou, těžko předpokládat, že by zrovna tady zasmečoval dvěma rukama, navíc s velkým přesahem nad obroučkou.
Aspoň, že se neodrážel ze dvou nohou.
Petr: Tak tuhle pohádku - společně s tím, že běloch musí být polepšován černochem (připomeňme, jedná se o rok 1992) - tu jsem na celém filmu ocenil asi nejmíň. Ale jinak klobouk dolů, tohle se specialistovi na sportovní snímky Ronu Sheltonovi povedlo. Bílí muži jsou jedním z jeho nejlepších kusů, byl to jeho první basketbalový film, později se podílel na Lanařích a v roce 2010 režíroval dokument Jordan Rides the Bus - jenže ten je sice o Michaelu Jordanovi, ale zároveň o baseballu.
Baseball je ostatně Sheltonova hlavní doména (Bull Durham, Cobb), podíval se i na golf (Zelený svět) a do ringu (Velký švindl, Boxeři, kteří jsou i díky účasti Woodyho Harrelsona takovým mladším bratříčkem Bílých mužů).
Ondra: Jordan Rides the Bus je mimochodem výborný dokument z vynikající série 30 for 30. Sheltonovo angažmá v tomhle díle je ale pro mě naprostá novinka.
Neviděl jsem sice Cobba a Velký švindl, ale přesto si dovolím tvrdit, že Bílí muži jsou Sheltonův masterpiece. V nějakém rozhovoru říkal, že prvních skoro 40 stran scénáře napsal během jedné noci, než se kompletně zasekl na postavě Glorie. Už jsme tu někde zmínili, že ta by nám tam bývala ani nechyběla, takže ji možná stačilo prostě vyškrtnout. Jenže pak bychom přišli o ta vnitřní Billyho dramata a příběh by se musel ubírat trochu jiným směrem. Asi existuje důvod, proč nejsme scenáristé. Zatím … :-)
Už nějaký rok se spekuluje o remaku. Poslední dobou jsem o tom ale nic neslyšel. A je otázka - chceme vůbec vidět předělané Bílé muže?
Petr: Nechceme! Tedy já nechci. O remaku se mluvilo kolem 25. výročí, to přešlo a film nikde, naštěstí.
Co přežilo? Tak hlavně ta kalifornská atmosféra. Mezi tím počmáraným betonem a oprýskanými plaňkovými ploty se asi nežilo lehce, a přesto je to místo, kam bych se docela rád podívat. Myslím ten filmový svět, pryč s realitou.
Nevím, jakou pověst měly kurty na Venice Beach tehdy, ale jsem si jistý, že se dneska na to místo stahují baskeťáci z celého světa. A taky existuje borec, co si tu na Billyho (a taky na Uncle Drew) poměrně často hraje a točí o tom videa.
No a další věc: tenhle film je podle mě jedním z důvodů, proč se streetball stal opravdovým sportem, proč vzniklo jisté 3x3 a proč to míří na olympiádu do Tokia. Stopa Bílých mužů je vskutku masivní.
Ondra: To je určitě pravda, popularitě “pouličního” basketu to nesmírně prospělo. Jenom nemůžu ignorovat tu skutečnost, že streetball 2x2 a streetball 3x3 jsou v podstatě dva naprosto odlišné sporty, ačkoliv se hrají na stejném hřišti a na stejný - jeden - koš.
Verze 2x2 je daleko víc zaměřená na individuální dovednosti hráčů, protože prostoru pro spolupráci tam není ani zdaleka tolik, jako v klasickém streetballu. Jeden hráč navíc přidává nespočet různých herních možností a variant. Zjednodušeně řečeno, v basketu 2x2 například těžko odcloníte hráče bez míče.
Příklad z praxe: když jsme se v soutěžích, kde se hraje jen pro pocit žízně, domlouvali, jestli se sejdeme na trénink, vždy padla otázka “Bude nás aspoň šest?”. Protože v takovém počtu se dala hrát čunča. Ve čtyřech to ani zdaleka není tak zábavné a v takovém počtu se pak ani nevyplatilo solit peníze za pronájem haly.
Ovšem zatímco v Česku je nepochybně populárnějším sportem streetballová verze 3x3, o čemž koneckonců svědčí desítky letních turnajů po celé republice, včetně řady štědře dotovaných klání se špičkovou účastí, samotní Bílí muži neumějí skákat je dle mého skromného názoru mezi širokou veřejností daleko nejznámější basketbalový film. Což nutně nemusí znamenat, že je nejoblíbenější.
Možná je to i tím názvem, je totiž klidně možné, že ten titul spousta lidí zná, aniž by věděla, kdo v něm hrál nebo o čem to bylo. Prostě hláška “Bílí muži neumějí skákat” si žije tak trochu vlastním životem.
Petr: Tak samozřejmě, že to po taktické stránce odlišné sporty jsou, ale mně šlo o to vnímání a oblibu z vnějšku, ne o praxi. To se taky dostáváme trochu jinam.
Ondra: A abychom se nedostali zbytečně jinam, zkusíme to shrnout. Bílí muži neumějí skákat jsou zásadní basketbalový film. Nejsou pravděpodobně nejlepší, mají své četné mouchy. Ale drobné nedokonalosti přidávají na kráse. Trefili se do ideální doby, na nic si nehrají, z jejich představitelů čiší pohoda a člověk z toho filmu to kalifornské slunce úplně cítí na kůži. Ať se do země propadnu jestli WMCJ nezůstanou navěky mezi mojí top trojkou basketbalových bijáků. Díky, díky, Sidney a Billy!