První díl zde
O tom, jak jsme kdysi dávno vybojovali naše jediné evropské zlato v mužské seniorské kategorii, jsme si napsali minule. Teď přeskočíme ve vyprávění pět let, tím pádem i stříbrný domácí šampionát v roce 1947, a posuneme se do období před mistrovstvím ve Francii roku 1951.
Tímto skokem se zaprvé dostaneme od největšího úspěchu k jedné z největších křivd. Zadruhé - nebudeme si muset lámat hlavu tím, proč byl v roce 1947 na mistrovství Evropy třetí Egypt, který v roce 1949 šampionát dokonce pořádal (Rusové jako obhájci nechtěli, Češi podruhé v řadě nemohli) a rovnou vyhrál. A zatřetí - skočíme tak rovnýma nohama z období naděje do doby nejtužší totality, kdy jakýkoliv odpor reálně nesmrděl pouze vyřazením z reprezentace, ale rovnou oprátkou.
Nechci z toho tady dělat hodinu dějepisu, takže všem mladším bych doporučil prohnat googlem události února 1948. Koneckonců pro příklad možného zacházení se sportovci lze použít proces s československými hokejisty z roku 1950.
Ani čeští basketbalisté to neměli s vycestováním na šampionát jednoduché. O rok dříve na Mistrovství světa do Argentiny nejeli, protože to bylo daleko a stálo by to hodně peněz. Je ale potřeba říct, že podobně se rozhodlo více reprezentací.
Pokud jde o přípravné zápasy před ME, Čechoslováci se pochopitelně museli spokojit především s měřením sil proti týmům z východního bloku, případně tehdy exotickým komunistickým výspám typu Číny, která se zúčastnila turnaje na Štvanici. Přesto nebylo v podstatě do poslední chvíli jisté, jestli Československo do Francie vůbec odjede.
Jak se píše v knize Nebáli se své odvahy, kádrovým oddělením prošli pouze dva z 22 hráčů! Nakonec ale rozhodlo, že na turnaj jela sovětská reprezentace, což v té době bylo pochopitelně symbolickým posvěcením účasti i pro nás. Podmínkou ale bylo, že v týmu musí být dva dělníci. Těmi se stali Stanislav Vykydal, který jako ministrant nesměl studovat, a Karel Sobota, jenž měl s ukončenou průmyslovkou pracoviště v kovárně.
Vedoucí týmu Josef Fleischinger musel také napsat tehdy povinný závazek. Mimo jiné v něm slibuje, že u reprezentantů zvýší tělesnou zdatnost a vytrvalost, budou mít mohutnější a vyšší výskok, lepší střelbu na koš nebo vyšší procento trestných hodů. Nezbytným byl pochopitelně příslib prvního místa, ovšem v případě účasti Sovětů místa druhého. "Chtěl jsem se za každou cenu vyhnout tomu, abych v textu něco sliboval komunistické straně. A to se povedlo," řekl v knize Bažanta a Závozdy Fleischinger. Ale všechno to bylo prd platný, protože mu komunisti stejně zabavili pas a do Francii nejel.
Tehdejší tisk, což bylo v podstatě monopolní Rudé právo, se blížícímu se šampionátu příliš nevěnoval. Ačkoliv v souvislosti s aktuálním filmem Zlatý podraz je možná pikantní, že se 1. května na zadní straně Rudého práva nad sportovní rubrikou objevila kratičká noticka o úspěchu filmu "Odhalená zrada". Jako by to něco naznačovalo ... ačkoliv zrada, která se v následujících dnech stala na basketbalovém hřišti, měla zůstat dlouho neodhalena. A pak, tenhle film se vůbec netýkal sportu, ale byl o "úkladech reakčních politiků proti nejmenovanému lidově demokratickému státu". Pochopitelně pocházel z Ruska, jak jinak tehdy, a dostal Cenu míru na fesťáku ve Varech. To jen tak na okraj, teď už zpátky k basketbalu.
Rudé právo v dnech před mistrovství statečně nahánělo všechny sportovce do prvomájového průvodu, referovalo o Závodu míru z Prahy do Varšavy, ale o mistrovství v Paříži se poprvé zmíní až 3. května, tedy v den zahájení turnaje. A celá kratičká informace sestává v podstatě z toho, že ME začíná a zúčastní se ho mimo jiné Sovětský svaz, Československo a Bulharsko (v tomto pořadí).
Češi kvůli všem těm obstrukcím nakonec odjeli pozdě, nestihli vlak a nestihli by ani první zápas se Skotskem, kdyby Ostrované trvali na původním termínu. Ale oni k našemu velkému štěstí netrvali, ačkoliv jim muselo být jasné, že utkání pro ně nebude probíhat moc příznivě. Zápas byl tak přeložen na jiný den.
Ruďas ohledně přeložení zápasu se Skotskem mlžil. Dává ho do souvislosti s absencí Rumunů. "Jelikož družstvo Rumunska, které se mělo ve čtvrtek utkat s Portugalskem, do Paříže nedorazilo, byl také odložen odložen zápas Československo-Skotsko, který byl na pořadu před utkáním Rumunsko-Portugalsko. Zápas Československo-Skotsko byl stanoven na pátek 4. května do Sportovního paláce," píše (ačkoliv takové vysvětlení vůbec nedává smysl) tehdejší tisk.
Ani o den později se Rudé právo o pozdním příjezdu Čechoslováků na ME nijak nezmiňuje. Slavně naopak píše: "Československá výprava na mistrovství Evropy přibyla ve čtvrtek odpoledne do Paříže, kde byla na letišti uvítána zástupci československého velvyslanectví, francouzské dělnické sportovní federace FSGT a výboru mistrovství." K zápasu samotnému se pak dočteme, že byl hrán za naprosté převahy čs. mužstva a obecenstvo s naší tehdejší reprezentací sympatizovalo. Pro úplnost dodejme, že Československo zválcovalo Skotsko 103:18, což bylo druhé nejvyšší vítězství celého turnaje. (Sověti porazili Dány 109:13)
Ve druhém zápase ale Češi vybouchli s Belgií 38:51. Líbí se mi, jak to vysvětlují Bažant a Závozda: "Na výsledku se pravděpodobně podepsala odpolední bohatá recepce na československé ambasádě, pořádaná na počest osvobození Rudou armádou." Hráči si prý sami napsali do kroniky, že hráli s plnými pupky. Podle Rudého práva československé družstvo zklamalo a Belgičané po vyloučení Škeříka, Matouška a Kozáka rozhodli zápas přesnější střelbou.
Postup ze skupiny ale našim zajistilo klidné vítězství nad Německou 62.30. Tedy přesněji řečeno Západním Německem jak píše Ruďas. "Celé mužstvo zahrálo s chutí. Zařazením mladých hráčů získalo na rychlosti a technice," psala tehdy ČTK.
V semifinálové skupině čekalo SSSR, Itálie a Řecko. Úvodní zápas se SSSR se nám přes dobrý první poločas nepodařil a prohráli jsme 37:53. Našeho nejlepšího hráče Mrázka začali sověti podle NSSO (Nebáli se své odvahy) ve druhém poločase zdvojovat, navíc se vyfaulovali Škeřík s Matouškem. V novinách byl samozřejmě o tomto zápase trochu delší referát. Tady jen krátký výňatek: "Českoslovenští hráči měli v prvém poločase převahu, ale lépe fysicky připravené sovětské mužstvo si zajistilo ve druhé půli krásným závěrem vítězství."
V klidu jsme pak porazili Itálii 66:34, nejlepším střelcem byl s 28 body Mrázek. Ten byl mimochodem nejlepším naším střelcem ve všech utkáních počínaje semifinálovou skupinou. Článek v Rudém právo o tomto našem vítězství měl titulek "Úspěchy Sovětského svazu a ČSR na mistrovství Evropy v košíkové" ...
V závěrečném zápase jsme přemohli Řecko 54:40. Výsledek ale neodpovídá průběhu, protože to byl vyrovnaný zápas, který jsme vyhráli až v prodloužení. Deset vteřin před koncem navíc Řekové házeli za stavu 38:37 pro nás dvě šestky, ale dali jen jednu. V prodloužení jsme už dominovali. Rudé právo mělo tentokrát velmi dlouhý referát, takže se mimo jiné můžeme dozvědět, že naši hráli zónovou obranu. Mnohem větší prostor je ale znovu věnován úspěchům sovětské košíkové: "Za 25 let, co se košíková v SSSR hraje, nalezli sovětští trenéři vlastní styl hry, naprosto odlišný od všech ostatních," rozplývá se tehdejší tisk.
K té zóně: Čechoslováci hráli většinu turnaje atypickou zónu 2-3. "Tento způsob obrany měl úspěch. Jednak proto, že žádné družstvo nebylo zvyklé hrát proti zóně, která se téměř nikde nepraktikuje, a jednak proto, že naši soupeři neměli dobrých střelců ze střední vzdálenosti (nebo jim to nesedělo), kteří by naši zónu roztáhli. K osobní obraně jsme se uchýlili jen ve druhém poločasu zápasu s Belgií a v závěru zápasu se SSSR." Toť napsal trenér Josef Andrle, jak zmiňují Bažant a Závozda.
Semifinále proti Francii nebylo takovým bojem, jak by si možná domácí přáli. Čechoslováci vyhráli 59:50, ale bylo to s přehledem a po poločasu 34:22. Podle NSSO se druhý den v místních novinách objevil titulek Vynikající Mrázek (Mrazek-le-Magnifique). To v Rudém právu se objevilo třeba toto: "...Mladí representanti, doplnění několika zkušenými hráči, však ukázali velké nadšení, bojovnost a vytrvalost. Ukázali, že v naší sjednocené výchově nám vyrůstají dobří sportovci. Při ocenění pařížského úspěchu je nutné ocenit nejen výkony hráčů na mistrovství samotném, ale především jejich přípravu. V té byli naším košíkářům vzorem sovětští sportovci, v té se naši košíkáři právě nejvíce zabývali hrou sovětských representantů a snažili se ve svých trenincích co nejvíce uplatňovat zkušenosti získané z dřívějších utkání se sovětskými košíkáři."
Finále tedy bylo Československo - SSSR. Jak už jistě dobře víte, prohráli jsme 44:45, a to po vyrovnaném poločase 19:19. Než se dostaneme k samotnému kontroverznímu závěru, je nutné napsat, že to byl zřejmě zápas trochu prokaučovaný. "Zápas jsme si zkazili vlastní blbostí, hrubou chybou. Osm sekund před koncem jsme měli míč, ale místo, abychom ho podrželi, vystřelili jsme. Míč se odrazil do rohu, kde jsme v souboji s ruským hráčem faulovali a soupeř proměnil trestný hod. Byla to hořká porážka," říká V NSSO Ivo Mrázek. Dneska by tým za takový kolaps v závěru dostal na sociálních sítích a v diskusích hroznou čočku, pokud to tedy bylo přesně takhle.
Nicméně drama pokračovalo, protože rozhodčí měli za to, že Sovět při šestce přešlápl. Koš uznali, ale podle generálního sekretáře Mezinárodní basketbalové federace měli Čechoslováci podat protest, který by byl uznán. Což by znamenalo prodloužení. Jenže Československo nebylo v pozici, kdy by bylo vhodné podávat protest proti Sovětskému svazu, a to žel bohu ani na basketbalovém kolbišti. Asi to bylo hořké, ale museli jsme se spokojit se stříbrem. Historie by bez znalosti detailů jistě řekla, že Sověti vyhráli zaslouženě, protože na celém turnaji neprohráli ani jeden zápas, zatímco Československo hned tři. Ale jak můžeme vidět, ďábel je skryt v detailech.
Francouzské publikum prý na Sověty bouřlivě pískalo, naši reprezentaci naopak vítalo potleskem a dokonce byla při vyhlašování zahrána i Československá hymna. Mrázek byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje.
Prestižní francouzský deník L´Equipe podle NSSO napsal: "Měli jsme snad lepší atlety, ale Čechoslováci s přehledem dirigovaní Mrázkem, který našel všechny své přednosti, ukázali dokonalejší ovládání hry. Jistě bychom si přáli, aby Francie pokračovala až k nejvyšší poctě, ale je to Československo, které si toho zasluhuje. Buďme vůči němu spravedliví a vyjádřeme mu svůj obdiv."
Hezké. Pěkné. A pro porovnání tady už naposled přikládám Rudé právo, tentokrát po finálovém zápase:
SSSR mistrem Evropy v košíkové
Sovětští a naši reprezentanti vynikli především jako celky. U obou družstev bylo možno sledovat vysokou úroveň hry po technické stránce, výbornou souhru a dobrou střelbu. Sovětští košíkáři byli fysicky dokonale připraveni, což se projevilo zejména v závěru, kdy nasadili mohutné tempo. Jednou z největších předností našeho družstva byla rychlost. Sovětští košíkáři se však ukázali být vytrvalejší, klidnější a to byly dvě z nejhlavnějších příčin jejich vítězství.
.....
V Paříží je dobojováno. Ze sedmnácti zúčastněných zemí na mistrovství Evropy v košíkové se mezi nejlepší čtyři mužstva Evropy probojovali representanti Sovětského svazu, Československa, Bulharska a Francie. O titul mistra Evropy se utkali representanti Sovětského svazu a Československa. V rozhodujícím boji získal Sovětský svaz již podruhé titul mistra Evropy. Prvý titul získal v Praze, kdy sovětští košíkáři, stejně jako nyní, měli ve finále za soupeře naše representanty.
Sovětská fyskultura je naším vzorem. Všesvazová komunistická strana (bolševiků) věnuje sovětské fyskultuře velkou péči a podporu. Sovětští sportovci se cílevědomou prací ve všech odvětvích sportu dostávají na přední místa ve světovém sportovním dění. Ať jsou to rohovníci, rychlobruslaři, vzpěrači, footballisté, lehcí atleti, plavci, hockeyisté, lyžaři, zápasníci, tělocvikáři, košíkáři, ti všichni, dík této podpoře a možnostem, které jim jsou poskytovány, podávají výkony, které patří mezi nejlepší na světě a které v mnoha případech jsou nejlepší na světě vůbec.
Porovnejme si výsledky této podpory a péče VKS(b) sovětské fyskultuře na sovětské košíkové. Zájem o tento sport v Sovětském svazu neustále roste. Jsou zde budována stále nová a nová hřiště pro košíkovou. Když jsme viděli sovětské representanty hrát v Československu po prvé, říkali jsme, že jsou skvělí. Když přijeli po druhé, hráli mnohem lépe. A podle zpráv, které docházejí z Paříže od členů naší výpravy, hrají sovětští košíkáři dokonalou košíkovou, ještě lepší, než jsme od nich viděli v Praze v minulém roce.
V naší tělovýchově od vítězného února 1948 nastal velký rozmach. Náš lidově demokratický řád poskytuje sjednocené tělovýchově nebývalé možnosti. Vláda věnuje tělovýchově velkou podporu. O této podpoře nejlépe svědčí státní rozpočet pro tělovýchovu a sport na letošní rok. A hledáme-li příčiny našeho skvělého úspěchu na mistrovství Evropy v košíkové, pak je nutno hledat je zde.
Vzpomeňme si jen minulost. Zda košíkáři mohli v předmnichovské republice uskutečnit před mezinárodními zápasy několikatýdenní přípravné tábory. Zda všichni sportovci mohli provozovat svůj sport bez obavy, nebudou-li vyhozeni z práce, když půjdou do přípravného tábora.
Na mistrovství Evropy v Paříži jsme měli nejmladší mužstvo. Bylo v něm osm hráčů, kteří předtím ještě nikdy nehráli v mezistátním utkání. Druhé místo za Sovětským svazem, to je úspěch správné cesty naší tělovýchovy, to je úspěch cesty, na které jsou nám největším vzorem sovětští sportovci.
Bulharští košíkáři bylo největším překvapením mistrovství. Vzestup bulharské reprezentace a celého bulharského sportu vůbec, to je jeden z celé řady úspěchů budovatelského úsilí bulharského lidu, jehož vláda poskytuje sportovcům a dalšímu rozvoji tělovýchovy nebývalé možnosti.
Mohutný rozvoj tělovýchovy v Sovětském svazu, v Československu a Bulharsku, plná podpora jejich vlád i pracujícího lidu tělovýchově, to jsou hlavní příčiny skvělých úspěchů sportovců těchto zemí na mistrovství Evropy v košíkové. Jako to už dokázali i v jiných sportovních odvětvích, dokázali nyní znovu v košíkové, že jsou nejen nejlepší v Evropě, ale že patří mezi nejlepší na světě.
Dokonalá propaganda. Pomineme-li fakt, že je zpráva postavená především na úspěchu Sovětského svazu, pak vynikají v tom nejhorším slova smyslu některé echt propagandistické odstavce. Zejména ten o minulosti, při jeho čtení se obrací žaludek naruby. Komunistická propaganda důsledně označovala první republiku jako "předmnichovskou republiku", protože mnichovské události v lidech evokovaly velkou křivdu a proto bylo výhodné naznačit, že k tomu vše směřovalo už před tím. Výjimkou tedy nebyl ani tento článek. A ty řeči o "možnostech provozovat svůj sport bez obavy vyhození z práce" jsou ve světle výše uvedeného případu hokejistů (a to nebyl případ jediný) vyloženě ekl.
Samozřejmě, nikde nenajdeme ani písmenko naznačující nějakou možnost protestu, či snad dokonce nesmyslnost jeho nepodání. Pokud by tehdy měl někdo tu odvahu to napsat, stejně by se něco takového do tisku nikdy nedostalo. Cenzura fungovala spolehlivě.
Nic z toho ale žádným způsobem nesnižuje tehdejší úspěch basketbalistů. Naopak, měli bychom ho respektovat o to víc. Dosáhli ho režimu a nepříznivým životním okolnostem navzdory.
A pokud jste si říkali, že jsem tu nikde nezmínil jmenovitě všechny naše reprezentanty, tak bych to teď s dovolením napravil:
Miloš Nebuchla
Stanislav Vykydal
Arnošt Novák
Karel Sobota
Justin Zemaník
a trenér Josef Andrle.
Děkujeme.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jděte na Zlatý podraz. Je v kinech už několik dní. Recenzi sem nějak výhledově dodám. Zatím si poslužte texty od mých "kolegů" - Fuka, Moviezone, Spáčilová, Novinky, a třeba další ...
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Použité zdroje:
- kniha Nebáli se své odvahy
- http://kosmagazin.com/skandal-na-ep-u-parizu-1951/
- archiv Rudého práva
- veřejně dostupné webové prameny