Možná se to úplně nehodí, ale na úvod si vypůjčím citaci ze závěru 700stránkové knížky Billa Simmonse "The Book of Basketball" (vynikající a extra zábavná, mimochodem):
"You never know when true greatness is lurking around the corner. Just make sure you don´t forget the ones who already lurked."
Je to tak. Můžeme obdivovat a stokrát provolávat slávu tomu, že se Česká republika po nekonečných letech podívá na Mistrovství světa. Můžeme oslavovat Tomáše Satoranského za to, že se urputně snaží dostat Česko na mapu severoamerické NBA. Můžeme tleskat Honzovi Veselému za jeho neoddiskutovatelné úspěchy v Evropě. Můžeme držet palce všem nadějným talentům, týmům nebo vizionářským trenérům, jsou-li někde tací.
Ale při tom všem bychom neměli zapomínat. Neměli bychom zapomínat na to, že tu už kdysi byli mnozí, kteří se prosadit dokázali. Neměli bychom zapomínat na to, že to dokázali za podmínek, které si dnes ani neumíme představit a kolikrát neměly tyto okolnosti co do činění se sportem jako takovým. Neměli bychom zapomínat na to, že bez těchto osobností by dost možná nebyl Satoranský, Welsch, Veselý, nebyl by postup na MS, nebyl by Nymburk či Opava, ale ani Svitavy nebo Jindřichův Hradec, nebyla by členská základna čítající několik desítek tisíc lidí. Nebyl by český basketbal tak, jak ho známe dnes.
V úplně nejčernějších snech by všechny ty děti, co dneska zkouší někde tlouct míčem o palubovku, hrály třeba florbal ...
Tímto patetickým úvodem, který po zpětném přečtení v některých částech připomíná pohřební řeč (ale nebudu srab a nechám to tak, jak to je) jsem chtěl říct, že si v následujících řádcích zavzpomínáme na dobu, kterou - jak tak tipuju - nikdo z čtenářů tohoto blogu osobně nepamatuje. A pokud ano, pak se omlouvám a jsem příjemně překvapen a nebývale poctěn.
Zlatý podraz
Asi už jste o tom slyšeli. Do českých kin míří film, který má stomilionový rozpočet a úzce souvisí s basketbalem. Dokonce s českým basketbalem. A to přímo s jeho zlatým obdobím, které ale bylo zároveň pohříchu dobou velmi komplikovanou. Autorem scénáře jsou Jakub Bažant, Jiří Závozda (kteří napsali velmi přínosnou knihu o historii Československého basketbalu pojmenovanou Nebáli se své odvahy) a Kristina Nedvědová. Režisérem je Radim Špaček a v červených trenýrkách uvidíme ve filmu Zdeňka Piškulu nebo Filipa Březinu, v bafuňářském ohozu pak třeba Ondřeje Malého.
Tady je oficiální text distibutora:
Příběh o vášnivé lásce, basketbalu a životě ve stínu politiky. Film začíná v roce 1938. Hlavní linii snímku tvoří osudová láska mladého právníka a sportovce Franty (Filip Březina) k tanečnici Michelle (Patrycja Volny), s kterou se seznámí na poválečném Mistrovství Evropy v basketbalu v Ženěvě. Michelle je osudem pronásledovaná dívka, která prchla z vlasti před Stalinem i Hitlerem. Jejich příběh, který kromě politiky ovlivní i dva protikladní jedinci trenér Valenta (Stanislav Majer) a funkcionář Hrabal (Ondřej Malý), vrcholí v roce 1951, kdy Evropu už na mnoho let rozdělila železná opona.
Já v následujícím textu s dovolením vynechám příběh o vášnivé lásce Franty a Michelle a budu se soustředit pouze na to basketbalové jádro. A to konkrétně na dva letopočty, které jsou podle všeho pro tento film speciálně důležité - tedy 1946 a 1951.
Zdá se to dnes už téměř neuvěřitelné, ale v roce 1946 bylo Československo oficiálně nejlepším basketbalovým týmem v Evropě, vyhrálo šampionát ve Švýcarsku. Možná máme teď někdy tendenci takový úspěch trochu relativizovat. "No jo mámo, ale tenkrát to byl úplně jiný sport, konkurence nebyla tak veliká, dyť to ani nedávali v televizi." Ten poslední argument mě mimochodem dost mrzí, protože k dispozici není (respektive já jsem nikde nenašel) jediný pohyblivý záběr ze šampionátu. (A ano, vím, že to nemůže být na iVysílání, protože Československá televize začala fungovat až o sedm let později).
Ono je to do určité míry pravda i s tím jiným sportem. Ti bystřejší to poznají už z výsledků, vždyť finále skončilo 34:32. Pouze v jedinkrát na celém turnaji nastřílel jeden z týmů v zápase více než 50 bodů. Tak to víte, neexistovalo pravidlo 24 vteřin, trojkový oblouk byl v tu dobu ještě hudbou opravdu hodně vzdálené budoucnosti a útočné systémy, pokud nějaké byly, fungovaly na trochu jiném principu než dnes.
Toto je výukové video z roku 1946. Enjoy:
A ať to máme z krku všechno - i to s tou konkurencí je pravda. Na turnaji hrálo deset týmů včetně třeba Lucemburska a v semifinále byli Maďaři.
To všechno jsou důvody, proč mohou někteří v dnešní době říkat: "Byli jsme mistry Evropy, ale ..."
Existují ale zároveň důvody k tomu říkat: "Byli jsme mistry Evropy navzdory tomu, že ..."?
Nepochybně existují. Zkusím jich pár vyjmenovat.
Předně se tomu říká vývoj. To, že se tehdy hrál basket jinak, že ho hrály jiné země, že ho hrál jiný počet lidí, že mělo mistrovství jiný systém, že ho nepřenášela žádná televize, že ti hráči možná vypadali v těch trenkách trochu legračně, že se nesmečovalo, že nebyla denně TOP 10 nejlepších akcí, že nikdo nepsal na Facebook hastagy #Rvisejakolev, to bylo prostě dobou. Tak jednoduché to je.
Svět se mění a basket taky. Za 30 let nám, nebo spíše našim dětem, možná přijde úsměvné, že existoval někdo jako klasický pivot. Že jsme neměli čtyřbodovou linii. Že v zápasech nepadalo pravidelně přes 100 bodů. Že ligu vyhrával Nymburk. Že jsme ani v nejvyšší české soutěži nevedli přehled o tom, kolik hráč za zápas naběhá metrů a jakou průměrnou rychlostí. Že jsme hráli v kotníkových botách a co já vím, co dalšího. A to vůbec nemluvím o tom, co přijde úsměvné basketbalistům za 72 let, tedy v roce 2090. Zkuste si to představit. Třeba v té době bude jméno Satoranský znít podobně vzdáleně jako dneska například Trpkoš. Jak z filmu pro pamětníky.
A co třeba tehdejší podmínky. Už jenom to, že bylo rok po druhé světové válce. Tady bych s dovolením citoval Ivo Mrázka přezdívaného Šéf, který ve finále vítězným košem rozhodl o výhře nad Itálií: "Měli jsme samozřejmě veliké materiální problémy. Neměli jsme v čem hrát, kecky nebyly a hrálo se třeba v galoších. Dokonce byli hráči, kteří běhali bosí. Hrálo se s koženými balony, které se hodně páraly. Třeba jsme přišli z tréninku a dvě hodiny jsme je museli zašívat, abychom měli další den s čím hrát."
Jak by řekl Cimrman: "Tak takové to tehdy bylo". A nehrálo se v klimatizovaných halách. Hrálo se třeba na antuce nebo písku. K tomu si představte téměř naprostou absenci jakékoliv rehabilitace, dnešní životosprávy, širokého trenérského týmu, masérů, kustodů, a co víc - peněz! Nebylo to všechno mnohem složitější než dnes?
Jo, a abych nezapomněl. Samotná účast na turnajích. Letadlo? Zapomeňte. Soukromý autobus pro tým? Naivní. "Tehdy s námi cestovali i Židé, kteří utíkali z Polska přes Prahu na mezinárodní rychlík směrem na Paříž. Vlak byl v pravém slova smyslu narvaný. Když někdo chtěl vystoupit, musel z vagonu oknem. Chodbička neexistovala, v ní měla většina Židů pytle, kufry totiž neměli. Chodbička byla asi do metru výšky zasypána těmi pytli a na nich seděli lidi. Když chtěl někdo na záchod, muselo se z okna," řekl Mrázek v rozhovoru pro iDnes. (všechny použité zdroje uvádím na konci blogu)
A to jsem ještě přeskočil samotné skládání týmu. Podle Bažanta se Závozdou se manšaft sešel poprvé čtyři dny před odjezdem do Ženevy. Neměli vyřízené pasy. Neměli tílka, trenky, šponovky. Otec Josefa Ezra dal každému ještě pár fuseklí navíc. Společně měli dva (dva!!!) tréninky. Nominace se řešila na poslední chvíli. A Ladislav Trpkoš prý odjel na mistrovství jen s jedním párem kecek, které potrhal hned v prvním zápase, takže proti Belgii hrál bos! Rozumíte - reprezentant hrál zápas na evropském šampionátu bos, protože neměl než jedny kecky.
Itálie měla přípravné soustředění šest týdnů. Francie čtyři týdny. Rozhodně jsme nebyli favority. A stejně jsme vyhráli.
Chcete mi říct, že tohle všechno nezaslouží extra porci respektu?
Teď už k samotnému průběhu šampionátu. V prvním utkání naši porazili Švýcary 20:17, nejlepším střelcem byl Bobocký se sedmi body. (Tolik asi k tomu odlišnému stylu hry, o kterém jsem se zmínil výše) Obden potom jsme hráli s Belgií a vyválčili výhru 38:33, za kterou naše chlapce táhl Křepela 12 body.
Tím jsme ze skupiny postoupili do semifinále, kde náš čekali Maďaři. Smetli jsme je 42:28, a výraz "smetli" byl při takovém výsledku tehdy zcela na místě. Nejlepším střelcem se stal Mrázek s 11 body.
Finále s Itálií bylo drama. Nechci už tak dlouhý text zatěžovat podrobnostmi (najdete je v knize Nebáli se své odvahy - žádejte u všech lepších knihkupců nebo ve své knihovně). Vězte jen, že zhruba 15 vteřin před koncem vystřelil Křepela, nedal, ale mezi třemi Italy dopíchl míč do koše Mrázek. Závěrečný "buzzer beater" Vanniniho se už neujal a tak se naše malá země stala poprvé (a pohříchu naposledy) mistrem Evropy.
Dnes by se asi hodně rozebírala například situace z poslední minuty, kdy italský trenér dostal technickou chybu za to, že poslal počtvrté na hřiště stejného hráče. To tehdá pravidla neumožňovala, střídat mohl jeden hráč nanejvýš třikrát. Taky se nesmělo smečovat, při dotyku s obroučkou koš neplatil. Úzkostlivě se pískal každý větší dotyk, takže jestli vám někdo říká že "basket je bezkontaktní sport pro slečinky", můžete ho sice dneska už směle poslat do řiti, ale tenkrát byste nemohli.
Ale basket už tehdy určitou evolucí prošel, například se hráči dávno nedělili na útočníky a obránce. Střídaly se osobní a zónové obrany. A dokonce se v Ženevě poprvé vůbec objevil jumpshot, průkopníkem byl Giuseppe Stefanini.
Mimochodem, ani dnes není jumpshot nutností k hraní, a to dokonce ani v NBA:
Reprezentanti byli po finále ve Švýcarsku za hvězdy. Vedoucí tými se v tisku rozplýval, že "na mé chlapce bylo spolehnutí hráčsky, lidsky a občansky." Navíc prozradil jeden z receptů mistrovské kuchyně - hráči se prý před zápasy motivovali zpěvem hit "Ktož jsú boží bojovníci". A před zápasy přísahali na krabičku z prstí z popraviště z Pankráce. (Pokud nevíte, co je to prsť a co znamenalo popraviště na Pankráci, styďte se a googlete)
Všechna ta sláva byla sice hezká, ale zpátky se muselo zase vlakem. Rychlík měl ale aspoň na jednom z vagonů nápis "Vezeme mistry Evropy". A doma to pak bylo kolečko po politicích. "To zadostiučinění bylo krásné, vždyť před odjezdem jsme museli složit 1800 korun, v Ženevě jsme neměli ani na tramvaj a když jsme přišli na zápas s Maďary, nechtěli nás pustit do haly, že jsme nějaká lůza," vzpomínal Trpkoš.
Trochu typicky české je, že pohár za vítězství se ztratil ...
Snažím se v každém druhém odstavci zdůraznit, že tito chlapci zasloužili ten největší obdiv a úctu, a to nejen od basketbalové veřejnosti. Tehdy se jim jí dostalo. Bylo by ale nefér tvrdit, že se na ně v současné době zapomíná. Když se onehdá vyhlašoval český basketbalista století, byli zlatí hoši ze Ženevy bohatě zastoupeni.
Mrázek skončil třetí. Ladislav Trpkoš devátý. Emil Velenský šestnáctý. Josef Ezr devatenáctý. To je pětina první dvacítky.
Na druhou stranu, v čerstvém rozhovoru pro časopis Téma Ivo Mrázek říká: "Je tam i pár hodných lidí, ale Pražáky rád nemám. A platí to i o basketbalovém svazu. Když vybírali basketbalisty století, tak jsem jim ani nestál za to, aby napsali, že jsem mistr Evropy a trojnásobný vicemistr Evropy, nebo že jsme byl deset let kapitánem národního družstva. Pak mi tam někdo řekl, že to prý nevěděli! O nejhezčích nohách nebo největším blbci můžete hlasovat každý týden, ale rozhodování o nejlepším hráči století je pro nás hráče jednou za život. Buď se to nemá dělat vůbec, nebo to udělat kloudně."
Tak. Tady to máte. Takhle cítí současný respekt vůči svojí generaci hráč, který rozhodl o našem jediném evropském titulu.
K objektivnímu posouzení celé situace bych pochopitelně musel požádat o reakci i druhou stranu, což jsem neudělal. To jen pro pořádek.
A tak bych řekl, že je dobré to touto malou kontroverzí ukončit, stejně je ten text dlouhej jako Lovosice. Ale pokračujeme příště rokem 1951. Ten byl zajímavý. To byl ten "Zlatý podraz". A ty texty v Rudém právu ...
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Použité zdroje:
-https://www.databazeknih.cz/knihy/nebali-se-sve-odvahy-229629
-https://sport.idnes.cz/ivo-mrazek-basketbal-rozhovor-de4-/basket.aspx?c=A181012_125147_sport-basket_tof (původně vyšlo v časopisu Téma)
-https://sport.idnes.cz/basketbal-jubileum-mrazek-097-/basket.aspx?c=A160123_100955_sport-basket_rou
-https://brnensky.denik.cz/ostatni_region/legendarni-brnensky-basketbalista-mrazek-pri-prvnim-utkani-jsem-se-radeji-dival-20160119.html
-https://en.wikipedia.org/wiki/The_Book_of_Basketball
+ Wikipedie a spousta veřejně dostupných materiálů