Autor: Brněnská redakce CrunchTime
Foto: Archiv a Instagram Patrika Audy (@patrikauda), Jan Russnák, FIBA, idnes.cz, @bastard.tattoo , @olympijskytym, @b.league_official, @yokohama.b_corsairs
------
Výrazná tvář a ještě výraznější ruce úspěšné mužské reprezentace posledních let, to je Patrik Auda. Pro CrunchTime vysvětluje, proč nemůže z Japonska jednoduše přiletět na reprezentační zápasy kvalifikace mistrovství světa a zároveň porovnává svůj druhý rok v japonské lize s tím loňským. Jaké rady dával reprezentačnímu parťákovi Ondřeji Balvínovi při jeho příchodu do ligy země vycházejícího slunce? Jsou derby českých hráčů na světových palubovkách něčím výjimečným? A kde byl při své basketbalové cestě kolem světa nejpopulárnější? To vše se dozvíte.
V minulém rozhovoru jsme se ptali reprezentačního trenéra chlapců U20 Lukáše Pivody právě na Patrika Audu, který žádným mládežnickým výběrem neprošel. Jaký je tedy Patrikův pohled na věc?
Naši pravidelní čtenáři vědí, že Patrik už jeden rozhovor pro CrunchTime poskytl, ale chybělo vám více informací o Patrikově tetování, takže i tohle jsme se na vaši objednávku pokusili napravit.
Manažer reprezentace Michal Šob psal na Twitteru, že ani po třech měsících vyjednávání se vás s Ondrou Balvínem nepodařilo vysvobodit na reprezentační okno kvalifikace na mistrovství světa. Šlo o jednání mezi reprezentací a klubem, nebo jste do toho jednání byli zapojeni i přímo vy s Ondrou?
My jsme byli s Michalem v kontaktu celou dobu. Vím, že mluvil i s lidmi z velvyslanectví v Japonsku. Chtěli jsme s Ondrou na to okno přiletět, ale všechno se odvíjí od toho, jaká je situace s karanténou po příletu zpátky do Japonska. Celou dobu to byly dva týdny, poslední měsíc se to zkrátilo na deset dní a posledních pár týdnů se to mělo změnit snad na tři dny. Kdybychom se dostali do karantény, tak nestihneme několik zápasů. Liga začíná hned pár dní po zápasech reprezentace. Když přišla informace, že by to měly být tři dny, říkali jsme si, že to bychom stihli. Tak jsme to začali řešit víc a vypadalo to dobře, že bychom mohli přijet. Pak ale japonská liga rozhodla, že když někdo takhle odletí, tak nebude moct s týmem nastoupit deset dnů. Jenže když nemůžeme být s tím týmem, je to pro nás stejné, jako bychom byli v karanténě.
Jsou v japonské lize nějací jiní reprezentanti, kteří do toho šli?
Jsou tady dva kluci ze Španělska. Ondra se s nimi zná a podle toho, co říkal, tak neodletěli. Přijít o ty zápasy, to nikdo podstoupit nechce.
Termín reprezentačního okna kvalifikace mistrovství světa je celosvětový. Kde hrají Japonci a jak to mají s karanténou oni?
Japonský tým hraje doma dva zápasy s Čínou. Co vím, tak se dohodli, že to odehrají takto. Slyšel jsem ale, že posledně japonský ženský nároďák takhle někam letěl a pak byl v karanténě ty dva týdny.
Skládání sestavy hlavně na vašich pozicích s Ondrou bylo asi pro trenéra Ginzburga náročné…
Byli bychom tam rádi, ale zase je to šance pro druhé. Martin Kříž se taky vrací po náročném zranění. Otvírá to prostor pro další kluky a trenér to musel nějak vymyslet.
Díval ses na zápas proti Bosně? V tu dobu asi obvykle spíš, ne?
Díval jsem se na celý. Pro mě se to hrálo ve čtyři ráno, ale v sobotu jsme měli volno. Zajímalo mě, jak budou kluci hrát. První půlka super, byla výborná střelba. Třetí čtvrtina velký nástup a tlak Bosny, který otočil zápas. Ve výsledku si myslím, že dobrý match, venku je vždycky těžké hrát. Měli jsme převahu z perimetru, ale bylo vidět, že pod košem chybí síla a centimetry.
V pondělí v Opavě se má Jakub Šiřina rozloučit s reprezentací. Věděli jste to předem?
Říkal to už na olympiádě, ale myslel jsem, že se nám ho podaří přemluvit ještě na EuroBasket. Třeba se to ještě povede. (smích)
Když už padlo to slovo olympiáda, jak ji s odstupem hodnotíš, jaké převládají pocity?
Celé léto bylo super už od kvalifikace v Kanadě. To byl skvělý turnaj, který se nám povedl. A celá olympiáda byla úžasná. Zážitek na celý život. Kdo ví, kdy se nám něco takového zase povede. Dostat se tam bylo opravdu hodně těžké. A určitě jsme měli i trochu štěstí. Celkově když se podívám i na ty výsledky, byl to super turnaj, že jsme tam mohli být, že jsme měli tu šanci si tam zahrát a vidět to olympijské prostředí. Asi jsme měli nejtěžší skupinu, protože finále bylo Amerika a Francie. Dva nejlepší týmy jsme měli ve skupině my. Takže kdyby ta skupina byla jiná, tak jsme možná měli větší šanci postoupit, ale bylo to, jak to bylo a i přesto si myslím, že jsme tam ukázali pěkný basket. A hlavně byla super ta zkušenost a určitě nám to každému hodně dalo a budeme z toho moct těžit i na mistrovství Evropy, které bude příští rok v Praze.
Teoreticky, kdyby ten zápas s Íránem skončil větším rozdílem…
V minulosti byly dvě skupiny po šesti, což by znamenalo i více zápasů a třeba by i ta šance postoupit byla větší...
Ještě zavzpomínej na atmosféru v českém domě s jinými českými sportovci.
Pro nás to bylo něco úplně nového být v olympijské vesnici. Doteď všechny turnaje, kde jsme byli, byly vždycky jenom basketbalové a většinou jsme tam byli sami jako tým. Teď poprvé to byla akce, kde s námi byli i další čeští sportovci. Když někdo vyhrál medaili, tak jsme ho vždycky přivítali a oslavili jsme to. Měli jsme z toho radost a vzájemná podpora tam byla. Seznámili jsme se tam s hodně dalšími sportovci. To jsme doteď neměli vůbec šanci. To byla další skvělá zkušenost. Celou dobu tam byla skvělá kamarádská atmosféra. Cokoliv jsme kdykoliv v tom zázemí potřebovali, snažili se nám všichni pomoct.
Po turnaji v Kanadě a před olympiádou jste říkali, že jste jak rodina, že sledujete navzájem ty svoje kariéry. Jak tedy momentálně vidíš a vnímáš, jak se daří Tomášovi Satoranskému?
Neviděl jsem žádný zápas, ale sleduju to. Viděl jsem nějaké jeho highlighty, nebo spíš týmové highlighty. Ne že bych denně sledoval výsledky NBA. Spíš když na mě vyskočí nějaké výsledky nebo ty highlighty, tak se podívám, jak se komu daří. Tomáš to má letos v novém týmu určitě těžké. Na druhou stranu už je v NBA několikátý rok, takže věřím, že se s tím bude umět nějak poprat a bude hrát víc a víc.
A jak se obecně díváš na ten systém trejdů, kdy ti hráči, pokud nejsou LeBron, tak neví dne ani hodiny? Saty nasedl v Tokiu do letadla jako býk z Chicaga a vysedl v Praze jako pelikán z New Orleans.
Je to pro mě úplně nepředstavitelná věc, že i tady v japonské lize by mě tým vyměnil do jiného a ani to se mnou nijak neprobral. Nepřijde mi úplně správně, že s těmi hráči zachází jako se zbožím, které si předávají zleva doprava. Hlavně jde o to, že jako hráč si vybíráš tým i podle toho, že víš, jaký je tam trenér, jací jsou tam hráči, jaký systém hrají, a podle toho víš, jestli ti to v tom týmu sedne a bude ti to tam vyhovovat. Tohle je podle mě pro hráče hrozně důležité, protože když to bude tým, který bude hrát styl, který ti nevyhovuje, a nenajdeš se v tom systému, tak jak potom můžeš jako hráč podávat slušné výkony. To je podle mě hrozný minus toho.
Možná se to tak v NBA nebere, ale já v tom vidím negativum. Pro toho hráče je to určitě těžké, když se dozví ze dne na den, že ho najednou vytrejdovali do města na druhé straně Spojených států. A teď jsi v novém týmu, musíš se všechno učit od znova a nějak se tam s tím zázemím sžít. Takže ta změna může být těžká, ne každému to sedne a hlavně ten herní projev. Z toho pak můžou nastat problémy.
Pojďme už k japonské lize. Jaký je to rozdíl pro tebe osobně, být tam druhou sezónu?
Jeden z hlavních rozdílů je, že loni jsem přiletěl na začátku října, kdy už bylo odehráno několik kol ligy a já jsem bez přípravy s týmem musel naskočit do rozjeté sezóny. Těch tréninků moc nebylo. Byl to můj první rok v Japonsku, kde ten basket je jiný než v Evropě. Nebylo jednoduché se na to nějak adaptovat za běhu. Ale myslím, že jsem si na to zvykl celkem rychle a hodně mi sedl ten styl hry, co chtěl trenér, abychom hráli. To mi v té adaptaci hodně pomohlo. To byl ten největší rozdíl. Letos je to můj druhý rok a měli jsme celou přípravu dohromady s týmem, abychom potrénovali věci, co budeme chtít hrát. Zároveň už letos vím, co od té ligy čekat, znám ty týmy, znám ty hráče, styl jakým hrají, takže už je to pro mě výhoda oproti loňské sezóně. Už vím, jak to tady všechno chodí.
Četl jsem v rozhovoru s tebou, že to prodloužení smlouvy bylo z tvé strany trochu i z vděku, že Jokohama byla první, kdo ti dal v Japonsku šanci. Byly i jiné nabídky, nebo přemýšlíš už teď, co dál?
Tak daleko se zatím nedívám. Ale když Jokohama přišla, že by chtěli, abych tam zůstal, bylo to ještě během sezony a ne až po konci. V té době přišli s hodně zajímavou nabídkou a já jsem věděl, že sezóna byla pro mě skvělá a byl jsem doopravdy rád, že oni mi dali tu šanci, abych se do Japonska podíval. Všechny ty věci jsem bral v potaz. Bavil jsem se o tom i s agentem. Už jsem nepotřeboval čekat dál na něco jiného a podepsal jsem na další rok.
Co letošní týmové ambice i ve srovnání s loňskem nebo i z tvého osobního pohledu při druhé sezóně?
Zůstali jsme tady tři cizinci, odešel Japonec ze základu, přišli noví kluci, ale velká část zůstala. Loni byl trenér Američan, letos máme nového trenéra z Japonska. Nevím, jaké jsou vyloženě ambice, ale pro mě by bylo super, kdyby se nám podařilo vyhrát víc zápasů než loni. Loni jsme měli týmový rekord vyhraných 19 zápasů, takže to byl úspěch pro tým. Myslím, že by bylo super, kdyby se nám to podařilo překonat. Na playoff asi úplně ambice nejsou. Jsou dvě konference po 11 týmech. Postupují první tři a pak z toho celého zbytku se vyberou dva týmy s nejlepším skóre a ti jdou dál. Takže to může být z těch konferencí 4 a 4 nebo i 3 a 5. V rámci naší konference jsou tady lepší týmy než my. Do playoff je těžké se dostat.
Bylo vidět v Kanadě i Tokiu, že sis rád bral balon. Je to i tou japonskou ligou, tím herním stylem, zlepšil ses jako rozehrávač?
Mně tenhle styl vždycky bavil. Ještě v dorostu, než jsem odešel na školu do Ameriky, jsem hrával křídlo, takže driblování s míčem pro mě nebylo vůbec cizí, ale v Evropě jsem neměl vlastně žádnou příležitost takhle hrát. Tam když doskočíš jako pivot, tak to musíš hned nahrát rozehrávači a ten to předribluje, zatímco tady i ti pivoti předriblují na druhou půlku a vytváří útok pro ty ostatní. Tohle mi vyhovuje a hodně mě to baví. Takže i v reprezentaci, jak jsem na to byl zvyklý, jsem tam někde dribloval víc, než by trenér chtěl a ne vždy se mu to úplně líbilo. Ale já už jsem si na to prostě zvyknul a vím, že jsem toho schopný, tak jsem si to udělal po svém.
Na co jsi upozorňoval Ondru Balvína před příchodem do Japonska? Říkal jsi mu právě třeba: „Hele, budeš víc driblovat.“?
Snažil jsem se mu popsat, jak ta liga vypadá, jaký se tady hraje basket. Velká většina cizinců tady jsou vysocí hráči a na perimetru jsou spíš domácí, což mění ten styl, než na co je Ondra zvyklý z Evropy. Na druhou stranu tady žádný takový pivot jako Ondra není. Podle mě je nejvyšší v celé lize. Myslím, že žádný tým nemá tak vysokou pětku. Ty útoky takhle rozehrávají spíš hráči na pozici čtyři. Neříkal jsem mu přímo, že bude driblovat, ale nějaký útok může nahoře pivot rozehrát. A Ondra je hráč, který má dobrou příhru, takže toho je taky schopný. Tyhle basketové věci jsem se mu snažil říct, aby věděl co čekat. A pak jsem se mu snažil přiblížit, jaký je tady život, protože kultura je tady úplně jiná než v Evropě.
Jaké bylo české derby na japonské palubovce? Bránili jste se, popichovali jste se, trošičku český trashtalk ve srandě?
Většinu zápasu jsme se nebránili, ale bylo tam pár situací, kdy ano. Myslím si, že to byl dobrý zápas. Gunma má letos kvalitní tým, ale myslím si, že jsme hráli fakt dobře. Ten hlavní rozdíl byl, že oni stříleli trojky kolem 50 % a my kolem 20 %. Počet pokusů jsme měli stejný. Hra samotná byla podle mě celkem vyrovnaná, ale ta střelba udělala ten rozdíl.
A co ten trashtalk, nějaké průpovídky byly?
Ani ne. Spíš jsme se bavili o rozhodčích, to my se rádi bavíme, protože občas co tady předvádí, nad tím zůstává rozum stát.
Kolik jsi hrával podobných derby proti Čechům v předchozích angažmá?
Několikrát ve Španělsku, když jsem hrál za Manresu, tak i proti Ondrovi, když byl v Seville nebo když byl v Estudiantes, proti Satymu když byl v Barceloně, v Zaragoze byl Šimon Puršl, dále Víťa Krejčí, Adam Pecháček, David Jelínek. Ve Francii proti Blakeu Schilbovi. V Polsku proti Davidu Jelínkovi nebo Lukáši Palyzovi.
Podle Instagramu to vypadá, že máte hodně marketingových akcí, co všechno jsi absolvoval?
Hodně těch akcí je omezených kvůli covidu, ale jinak to co děláme je pro naše partnery nebo sponzory. Byli jsme v BMW, což je jeden z našich sponzorů. Mají tam pověšené naše dresy a vlaječky, tak jsme se tam byli podívat. Ty reklamy se dělají pro sponzory, pro jejich sociální sítě, vysílá se to na zápasech, někde v televizi asi ne. Loni jsme dělali cooking show. To bylo zajímavé. Loupali a očišťovali jsme krevety, dělali jsme takový ozdobený tác, kde byly krevety se vším jako předkrm a pak jsme dělali krevetou polévku. Jeden náš sponzor dělá mangu, to jsou ty klasické japonské komiksy, tak udělali komiksy, kde se objevují hráči od nás v týmu a normálně se to prodává. Jsou tady ty věci hodně zajímavé a baví mě to. Myslím si, že to je důležité a může to týmu přilákat další fanoušky.
Ty máš auto od sponzora jako přední hráč týmu? Řídil jsi vlevo?
Nemám. Místní kluci mají svoje, jinak máme jedno nebo dvě BMW na celý tým. To používají lidi, co pracují okolo týmu. Nemám udělaný ani mezinárodní řidičák. Auto bych tady ani nepotřeboval a nevyužil. Nevím, kam bych jezdil. Tady po Jokohamě a Tokiu je to řízení všelijaké a parkování je problém. Míst na parkování je hrozně málo. Pro mě by to byly jenom starosti.
Ale jednou jsem kámošovi pomáhal odvézt auto do půjčovny, tak jsem to odřídil asi tři kilometry. To bylo pro mě poprvé řízení vlevo a je to dost zajímavá zkušenost. Asi bych si na to nějak zvykl. Ale když si do toho auta sedneš poprvé, tak přemýšlíš, jak máš jet. Rozhlížíš se, díváš se ven, nevíš, jestli nejedeš uprostřed, nemáš v oku vzdálenější část auta, když zatáčíš, je to zajímavé. Ondra je v menším městě a nemají všechno blízko, tak oni mají auta. Nám v Jokohamě by se to asi moc nevyplatilo.
Takže jsi jel bez papírů nebo bez toho mezinárodního řidičáku?
To jsem jel „na tajňáka“. Dal bych jim český a modlil se, že by mi to nějak prošlo. (smích)
Studoval jsem tě na Wikipedii a rozhodně nejdelší záznam o tobě není v češtině. Kde ses cítil jako největší hvězda?
Asi tady v Japonsku. Ne že bych tu hrál nejlépe nebo bych tu byl největší hvězda, ale lidi tady ten sport mají fakt rádi, podporují hráče, kupují si dresy, klíčenky. Po každém zápase mě označí deset dvacet lidí v nějakých příspěvcích, co si vyfotili. Takže asi tady mi to přijde nejvíc. Na druhou stranu tím, jak je to velké město, málokdy se mi stalo, že by mě někdo poznal na ulici. To se stává hodně málo. Když jsem hrával ve Španělsku nebo Itálii v menších městech, poznávali mě lidi víc i na ulici, ale celkově si myslím, že ta popularita je tady asi největší.
Jaký jsi zaznamenal pokrok v japonštině?
Pomalu se snažím něco naučit. Pár slovíček, slovní spojení, fráze, počítání, základní slovesa jako jít, mít, ale učitele nemám. Koupil jsem si takovou srandovní knížku s frázemi k dennímu využití. Když jdu nakoupit, abych uměl říct u pokladny, jestli chci zaplatit cash nebo kartou, jestli chci tašku, když jedu taxíkem, abych uměl říct rovně, doleva, doprava. Samozřejmě jenom mluvení zatím. Do psaní se ani nepouštím. Slova se mi zdají podobná, takže se mi hodně pletou. Není to jednoduché, ale baví mě to, tak se snažím.
A česky mluvíš denně?
Každý den nevolám, ale častokrát hrajeme i s Ondrou a dalšími kluky z Čech Call of Duty, u toho se bavíme i několikrát týdně. Domů rodině volám taky docela často. Je to dneska jednodušší s těmi technologiemi. Když jsem studoval v Americe a chtěl jsem zavolat domů, tak to muselo být z počítače přes Skype a nebylo to tak jednoduché, jako když dneska zvedneš telefon, máš data, tak zavoláš komukoliv i domů. Po tom roce v Americe se mi stávalo pak i doma, že jsem taťkovi omylem odpověděl v angličtině. To se mi už dnes nestává.
V japonské lize se hrávají i tři zápasy týdně. O víkendu back to back dva zápasy se stejným soupeřem a ještě v týdnu. Četl jsem, že loni už jsi na konci sezóny cítil únavu. A to jste nepostoupili do playoff. Dá se to porovnat s turnajem typu EuroBasket, mistrovství světa, olympiáda, kde jsou ty zápasy taky rychle za sebou?
Je něco jiného odehrát takhle jeden turnaj a jet domů nebo celou sezónu sobota, neděle a někdy středa. Mně už je taky přes třicet. Je normální, že na konci sezóny se cítíš jinak než na začátku. Ale je to pro všechny stejné. Playoff se tady loni hrálo na dva vítězné. Hrálo se sobota, neděle, a když to bylo 1:1, tak se hrál hned v pondělí třetí zápas. To je podle mě hodně brutální. A i na tom zápase je pak vidět, jak tam všichni chodí. Hrát tři dny po sobě v nějakém tempu je obrovská zátěž. A myslím si, že vzniká i vyšší riziko nějakého zranění.
Mimochodem na zápasy jezdíte šinkanzenem?
Na ty nejbližší zápasy okolo Tokia autobusem, někam daleko na Okinawu, Hokkaidó nebo do Nagana jsme letěli. A některá města jezdíme šinkanzenem. To je moje nejoblíbenější.
Pojďme teď na velké téma, kdy po minulém rozhovoru lidi psali, že jsem vůbec nevyužil příležitost, zeptat se více na tetování, když ti nevadí mluvit i o těch významech. Tak pojďme na to. Co tam máš a proč?
Prvním tetováním byl rok narození rodičů asi dva roky zpátky. Mně se tetování líbila dlouho. Na škole v Americe jsem byl v týmu s deseti „borcema“, kteří byli všichni potetovaní. Přišlo mi, že se to i k tomu sportu hodí, ale nevěděl jsem co. Nedokázal jsem se rozhodnout, jak začít a co by na to řeklo okolí. Tak dva roky zpátky jsme se o tom bavili se ségrou. Ona jich taky pár má, tak jsem říkal, že si nechám udělat to stejné, co má ona. Právě ten rok narození rodičů. Ona to má na krku, kde to může zakrýt vlasy, tak já jsem si to dal na zápěstí. To mi přišlo fajn. To bylo první tetování. Takové spojení s rodiči i s ní. A zalíbil se mi ten pocit toho mít to tetování a asi měsíc po tom jsem si nechal udělat asi moje nejoblíbenější motto „Play the Hand You're Dealt." Ve volném překladu „Hrej s kartami, které dostaneš." To jsem si nechal udělat na vnitřní stranu bicepsu na té stejné ruce. Obojí jsou taková menší tetování na místech, která nejsou vidět, ale zalíbil se mi ten pocit to mít, ten proces a všechno. Tak jsem si říkal, mám dvě menší, co teď, mám si udělat další? Tak jsem si řekl, pojďme to už udělat ve větším, nechám si udělat celou ruku. Rameno jsem si nechal udělat ještě v Itálii a zbytek jsem si nechával dodělávat v Brně těsně před mistrovstvím světa v Číně. Takže během roku 2019 z jednoho malého tetování na zápěstí jsem měl celou ruku. Měl jsem vybrané motivy, co bych tam chtěl.
Tak sem s nimi.
Na té vnitřní straně mám piráta kvůli Seton Hall, to byl náš maskot a ta škola mi hodně změnila život, že jsem měl šanci být čtyři roky v Americe, vystudovat školu a zlepšit se i basketbalově. Za pirátem je vidět Petrov, protože jsem z Brna a Brno mám hrozně rád, takže jsem chtěl vzpomínku na Brno. Byl jsem na pár tetovacích expech, díval jsem se na různé pořady o tetování, jako je třeba Ink Master, a ten základ byly vždycky lebky, růže, andělé. Takže to jsou ty další motivy. Ne že bych byl nějak věřící a chodil do kostela, ale líbila se mi ta symbolika. Takže ten rukáv z vnější strany je udělaný tak, že nahoře jsou andělé, holubice a dole na předloktí lebky a růže a přijde mi to i jako hezký protiklad dobro a zlo, jak to někdy v životě je. To byla ta myšlenka. Dole u zápěstí mi zůstal ještě kousek místa, tak tam mám dvě esa, která se hodí k tomu citátu s těmi kartami. Takže to byla jedna ruka a já jsem si myslel, že to bude všechno.
Jenže nebylo…
O rok později, jak začala korona, tak jsem byl poměrně dlouho doma, a tak se zrodila myšlenka, že bych si nechal udělat nějaké další. Tak říkám no nic, pojďme udělat ještě jednu ruku. Ta trvala o hodně míň. Všechno jsem měl od jednoho tatéra v Brně a během tří týdnů jsme měli pět sezení a bylo to hotové od ramene po zápěstí. Ty motivy jsou podobné. Lebky, růže, anděl. Hrací kostky, které se dobře pojily s těmi kartami a lebka s přesýpacími hodinami, které zobrazují čas, který nám neúprosně v životě utíká. Z vnitřní strany na bicepsu mám hlavu medúzy s hady, což je spíš estetické bez hlubšího významu. Medúza se mi v tetováních vždycky líbila.
V dřívějším rozhovoru z první sezóny v Japonsku jsi vyprávěl, že musíš chodit do posilovny s dlouhým rukávem, že je tetování na takovýchto místech zakázané. Platí to i pro druhou sezónu, nebo už tam po roce trochu rebeluješ?
To by nefungovalo. Je to tak pořád. Na veřejných místech jako jsou posilovny, bazény, lázně, wellness, jsou hodně striktní vůči tetováním a na hodně těchto míst s tetováním nemůžeš nebo to musíš mít v posilovně zakryté. Letos jsem tady začal chodit do takových „lázní“, v Japonsku se to jmenuje onsen. Je to takový wellnes, jsou tam vířivky s horkou vodou, sauna, venkovní bazén nebo bazén s ledovou vodou. Po celém Japonsku je to hodně populární a tam taky s tetováním nemůžeš chodit. Já tady jeden onsen mám 100 metrů od bytu, ale naštěstí je to jeden z našich sponzorů, takže je tam povoleno chodit i s tetováním. To jsem hrozně rád, že tam můžu jít taky. Ale když jdu do veřejné posilovny, která je taky náš sponzor, tak tam to musím mít všechno zakryté.
Potkáváš na ulici potetované Japonce, nebo nedal se někdo s tebou do řeči, že to alespoň obdivuje?
Nikdo se se mnou na základě toho do řeči nedal. Na ulici málokdy potkáš někoho s tetováním. Když tak poznáš, že to jsou cizinci. Japonci fakt ne. V onsenu je to rozdělené na muže a ženy a občas se tam objevil někdo s něčím menším. Ne že by tam někdo přišel a měl obě ruce pomalované. Jednou tam přišel pán, který měl celá záda i barevně, tak nevím, jestli byl z jakuzy. Nebavil jsem se s ním o tom, ale vypadal, že by klidně mohl.
Vím, že právě kulturu japonského tetování sis studoval, tak co další typické prvky japonské kultury?
Na zápase sumo jsem ještě nebyl, ale to bych určitě chtěl. Už loni jsem se snažil něco z té kultury nastudovat, díval jsem se na dokumentární filmy a seriály na Netflixu a tak. O kultuře, o samurajích. Koupil jsem si knížku, co doporučoval i Jirka Denisa Procházka Kniha pěti kruhů Mijamoto Musaši. To byl jeden z nejznámějších samurajů. Když už tady jsem, tak se snažím o té kultuře něco dozvědět.
Na Crunchtime vyšel minulý týden rozhovor s mládežnickým trenérem Lukášem Pivodou. Byla řeč o mladých českých talentech a mládežnických reprezentacích a mimo jiné odpovídal na otázku, proč jsi neprošel žádným mládežnickým výběrem a dnes jsi pátým, šestým nejlepším českým basketbalistou. Jak si to vysvětluješ?
Byl jsem na pár repre srazech v širších výběrech třeba 16 hráčů, ale do finálové dvanáctky jsem se nikdy nedostal. V dorostu jsem celou dobu basket hrál pro radost, bavilo mě to, měl jsem tam kamarády, byl to koníček. Nebyla tam vůbec snaha se každý den zlepšovat a pracovat na sobě. Změnilo se to, až když jsem odešel na akademii na Kanárské ostrovy a později na školu. Tam se mnou trenéři mluvili a řekli mi, že můžu hrát na dobré úrovni, ale jestli na té dobré úrovni chceš hrát, musíš začít makat. Uvědomil jsem si, že bych i ten profi basket mohl jednou hrát a jestli to chci, budu teda muset na sobě začít víc makat. Hlavně v Americe jsem se hodně zlepšil a bylo to o tom, že jsem změnil mindset. To byl ten hlavní rozdíl. Do té doby jsem nad tím přemýšlel jinak. V repre jsem nikdy nebyl a pak jsem odjel na rok do Ameriky, po prvním roce v Americe jsme letěli na univerziádu do Číny a já jsem byl nejlepší střelec týmu. Takže už tak rychle se to změnilo, ten přístup.
Co já si teda ještě myslím, tak v mládežnických kategoriích mi vždycky přišlo trošku divné, že jeden rok to měl trenér z Českých Budějovic a bylo tam čtyři pět kluků Budějovic, pár z Prahy, pár z Ostravy, z Pardubic, já jediný z Brna. Rok později to měl trenér z Ostravy, tak tam bylo 5 kluků z Ostravy a pak se to zase doplnilo Pardubicemi, Budějovicemi a tak. Pak to měl jednou trenér z Pardubic a zase stejná story. Vždycky mi to přišlo tak, že odkud byl ten trenér, tak tam měl čtyři pět hráčů z toho města a pak se to doplnilo těmi ostatními. Já jsem tu šanci nikdy nedostal. Asi nedokážu říct, jestli oprávněně nebo ne, ale když se na to zpětně podívám, tak si myslím, že jsem byl aspoň na stejné úrovni jako ti kluci, co tam byli. Ale bylo to, jak to bylo. Na druhou stranu mě to nikdy nijak nemrzelo a o to jsem byl pak radši, že jsem měl šanci se dostat do reprezentace mužů, kdy už jsem věděl, co v basketu chci a co dokážu.
Vím z toho, co sdílíš na Instagramu, že se zajímáš o seberozvoj. I v tom našem prvním rozhovoru před olympiádu jsi zmiňoval, že si bereš do Tokia knihu Winning. Spíš by mě ale zajímalo, jestli je něco, na co sis přišel sám, co v těch knihách není, a nebo naopak, jestli něco z toho, co se tam píše, ti vyloženě nefunguje, že se s tím osobně nemůžeš ztotožnit?
Z knížek, co jsem přečetl, co se mi líbily, bych se ztotožnil s velkou většinou. Nebylo tam nic, co bych řekl, tohle je blbost. Většinou to tam bylo jednoduše popsané, dávalo mi to smysl a rozuměl jsem tomu. Každá ta knížka se může zabývat několika věcmi. Mohou se tam objevit postupy, které ti nemusí sedět, tak si musíš najít svůj. Všeobecně jsem ale z toho všeho zjistil, že čím míň nad těmi věcmi přemýšlíš, tím je to jednodušší. Neřešíš jaký zápas, jak budu hrát a soustředíš se jenom na ten moment. Žádné overthinking. Když o tom přemýšlíš moc, vznikají z toho pak problémy. Teď jsem ještě začal hodně poslouchat české sportovní podcasty. Ne že bych tam hledal něco pro sebe, ale zajímalo mě, jak se s tím perou ostatní. Poslouchal jsem Přes příkop nebo Cesty vítězů od Pavla Pumprly. Nedozvěděl jsem se nic nového, ale byla to hezká povídání a rád si to poslechnu. Všichni se shodneme, že sport není jenom o tom, jaký jsi sportovec na hřišti po fyzické stránce, ale být na tom i psychicky dobře a ne všichni si to uvědomují.
Na závěr dvě krátké číselné otázky. Nejprve pro fanoušky posiloven. Jako největší kulturista v českém nároďáku kolik zvedáš na bench?
Maximálku na jedno zvednutí teď ani nevím, ale sto kilo tak pětkrát šestkrát si myslím, že zvednu.
Jak dlouho ti vydrží jedny boty, nebo kolik párů spotřebuješ za sezónu?
Jak kdy. Loňskou sezonu jsem měl s sebou čtvery. Dvoje na zápasy a dvoje na trénování a mám pořád ty stejné čtyři páry ještě letos. Už bych potřeboval nové, začínají být trošku prošlapané, ale čekám na nový model Nike LeBron, který měl vyjít už asi před měsícem nebo dvěma, ale jsou nějaké komplikace ve výrobě. Snad do konce roku budou. Tak bych si snad mohl po dvou letech jeden dva páry objednat.