V polovině 90. let minulého století jsme coby mládežníci nymburského basketu měli s některými spoluhráči takový rituál, který pro nás představoval malý svátek. Jednou za čas jsme se vlakem z místního nádraží vydali směr Praha, kde jsme měli tři záchytné body. Prvním byla Laser Game na Národní třídě. Druhým se stal mekáč. A třetím byla návštěva stánku za obchodním domem Máj, případně obchodu v Domě odborových svazů na Žižkově.
Proč zrovna tahle dvě místa?
Protože tam prodávali basketbalové kartičky!
Nutno ale zdůraznit, že tehdy jsme v drtivé většině disponovali pouze přiděleným kapesným, které navíc zčásti padlo na dráhu, virtuální střílečku a hambáče s hranolkama. Naše možnosti proto byly značně omezené, a tak jsme ponejvíc pouze obdivovali barevné obaly, v lepším případě vystavené karty. Cena jednoho balíčku byla totiž trojciferná a to bylo tehdy dost. Jen výjimečně se proto stalo, že jsme si jich mohli pořídit víc než jeden, možná dva.
Ale jaký to byl zážitek! Obřadně jsme je rozbalovali ve vlaku cestou zpátky, obdivovali, měnili, doma pak nadšeně vkládali nové úlovky do fólií v koženkových albech a především se těšili, až vyrazíme zase příště.
Pak čas oponou trhnul, nám přibylo pár let, výlety do Prahy už nebyly takovým lákadlem a na alba plná kartiček začal sedat prach, až upadla zcela v zapomnění.
O to větší bylo mé překvapení, když jsem před nedávnou dobou zjistil, že jeden z nás se ke sbírání kartiček vrátil. Ale tentokrát už to není v jeho podání jen nějaké šolichání. Tentokrát to vzal panáček z gruntu a během pár let shromáždil sbírku, která by měla chytnout za srdce lecjakého fanouška. Navíc je velmi aktivní v komunitě sběratelů a dokonce se stal spolupořadatelem hromadného online rozbalování balíčků, což je formát populární ve světě.
Logicky jsem si tedy řekl, že by nebylo špatné si o jeho koníčku pohovořit, dozvědět se něco zajímavého a taky si na nějaké ty vzácné kousky sáhnout. A jelikož patří Lukáš Hublbauer už bezmála tři desítky let mezi mé nejvíc nejlepší kamarády, s nimiž se občas scházíme na chlazenou Kofolu, nebylo složité přednášku a předváděčku dohodnout.
Nemůžu začít jinak – máš ve své sbírce pořád kartičku Jirky Zídka stojícího u štaflí?
To je pochopitelně legendární karta, která moji sbírku nikdy neopustí, ačkoliv její hodnota je v podstatě nulová. Ale má symbolický význam. U ní to tehdy všechno začalo.
A pro nás ostatní to pak relativně rychle taky skončilo. Jak se stalo, že ty ses do kartiček vrhnul na prahu čtyřicítky znova?
Úplně náhodou. Šel jsem po Letné kolem průchodu, kde jsem si obchodu s kartami všimnul. Do té doby jsem o to od 90. let neprojevoval absolutně žádný zájem, nijak jsem to nestudoval. Až mě překvapilo, že to pořád existuje. Ze zvědavosti jsem nahlédl dovnitř. Hned mě lapil do sítí tamní prodavač, a to tak šikovně, že jsem z obchodu vycházel už s blaster boxem Hoopsek. Bylo v něm 11 balíčků a doma při jejich rozbalování se všechny ty pocity a nostalgie z mládí vrátily. Okamžitě jsem tomu znova propadl.
No vida, 11 balíčků! To je změna proti mládí, tehdy jsme takové počty dali dohromady nejdřív za několik měsíců.
Ono se toho od té doby změnilo opravdu hodně. Jednotlivé balíčky se ale teď už moc neprodávají.
Jak se tedy karty prodávají?
Většinou právě po krabicích. Krabice se dělí na blaster boxy, hanger boxy, mega boxy a hobby boxy. Panini, které teď vydává karty, to dělá šikovně. Dá ti nějakou speciální edici karet, například flash karty, které najdeš jenom v blasteru. Ale jinou podobnou speciální edici najdeš zase jenom v hangeru. Takže to nutí člověka, kup si tohle, kup si tamto. Ale kluci, kteří mají obchody, občas dělají to, že ty krabice rozdělají a prodávají to po balíčcích, což jsme zažili my v devadesátkách.
Kdybych chtěl začít sbírat, po čem bych měl jít?
Myslím, že se to teď dělí na dvě hlavní skupiny. První sbírá například nějaký konkrétní tým. Dejme tomu Chicago Bulls. Ti pak jdou po všech kartách Býků nejenom kupováním krabic či balíčků, ale taky za pomocí výměn nebo nákupů konkrétních karet i ze zahraničí. Pak je druhá skupina, která to dělá spíš jako byznys. Chtějí například nováčkovskou kartu nějakého hráče, protože sází na to, že její cena půjde nahoru a dobře ji pak prodají. Člověk by si měl na začátku říct, co vlastně chce.
Jsem fanouškem Bostonu Celtics. Co se mnou?
Můžeš jít samozřejmě do obchodu a koupit si nějaký box s tím, že v něm nějaké Kelty najdeš a zbytek budeš měnit. Jenom v Čechách je několik skupin – jedna velká a pár menších - kde pak můžeš měnit, prodávat, kupovat. Ta komunita čítá v Čechách a na Slovensku odhadem asi 1000 lidí. V největší facebookové skupině je asi 350 lidí. Druhá cesta je jít přímo po kartičkách Celtics, nekupovat zajíce v pytli, napsat svůj požadavek přímo do nějaké skupiny a počkat, co kdo nabídne.
Internet asi v tomhle oboru otevřel netušené možnosti?
To se vůbec nedá srovnat. Není problém sehnat karty od někoho z druhého konce světa. Případně je někomu nabídnout. Obě možnosti bezezbytku využívám.
To máme nákupy karet v kamenném obchodě, po internetu, výměny. Je ještě nějaká cesta, jak se ke kartám dostat?
Zajímavé jsou takzvané group breaky neboli hromadné rozbalování karet. Tím se komunita snaží eliminovat cenu, která je hodně vysoká a pořád roste. Nejlevnější blaster box se může prodávat lehce pod dva tisíce korun, což není málo. Zdražilo to výrazně v poslední době, před dvěma lety tyhle boxy stály zhruba třetinu. Ale třeba boxy vizuálně zajímavých Crown Royale jsou cenově přes 10 000 korun.
Čím to je?
Brutálně se do toho promítá šílenství kolem Luky Dončiče, Trae Younga nebo Ziona Williamsona a dalších. Silná generace potenciálních hvězd.
To se tak projeví?
Neuvěřitelně. Jde právě o ty investice. Nejcennější karta jakéhokoliv hráče je nováčkovská. Například u Ziona budou vždycky nejvíc vynášet karty ze sezony 19/20. Ať to budou base (základní) karty, podpisovky, to je vlastně jedno.
U Dončiče nebo Williamsona se čekalo, že budou hvězdy. Ale jak je to u hráčů, kteří se superhvězdou stanou až po letech? Napadá mě třeba Giannis.
To funguje vlastně stejně. S tím rozdílem, že když přišel Giannis do ligy, tak po jeho nováčkovských kartách rozhodně nebyla taková sháňka a dnes mají násobně vyšší cenu než tenkrát. Je to vlastně jako obchodování s akciemi. Nějaký hráč – a ani to nemusí být hvězda – má pár dobrých zápasů a hned je to znát na hodnotě jeho karet.
Zkus dát nějaký příklad.
Aktuálně je to hodně cítit třeba u Anferneeho Simmonse z Portlandu. Ještě nedávno prakticky bezcenné karty, najednou pár povedených zápasů a ta cena se dostala někam úplně jinam. Bylo také silné období Talena Hortona-Tuckera. LeBron o něm před loňskou sezonou řekl, že je „special“. LeBron zrovna má takovou váhu, že svým prohlášením dovede s cenou zahýbat. Je to podobné jako Elon Musk a burzy. Trh reaguje na tyhle věci rychle. Dobře je to vidět třeba na eBay, kde se lidi snaží ceny nastřelit a prodat to, že tomu hráči se momentálně daří. Pokud ale nemáš karty jako investici, tak tě tyhle výkyvy vlastně moc trápit nemusí.
Ty to máš jako investici?
Není to ani náhodou moje priorita. Ale když vidím ve světě nějakou pěknou kartu s hráčem, o kterém vím, že ho někdo v Česku sbírá, tak ji vezmu s tím, že ji pak budu moc proměnit za něco, co třeba zajímá mě. Konkrétně jsem takhle třeba ve Státech bral jednoho Duranta.
Takže jaký jsi typ sběratele?
Jdu spíš po hráčích. Samozřejmě sbírám Satyho. Z těch starších Rodmana s Pippenem, zajímají mě podpisovky Horace Granta. Nejsem sice úplně sběratel Kobeho, ale člověk chce mít nějaké jeho hezké karty, vzhledem k tomu tragickému konci. Nebráním se ale ani dalším. Jsem rád za hezkou kartu LeBrona.
K těm nejvypečenějším kouskům tvojí sbírky se ještě dostaneme. Teď pojďme ještě na začátek. Kde v Čechách můžeš kartičky koupit?
Co se týká basketu, jsou tu dva velké obchody. Caimano Sports a Kartičkárna. Oba v Praze. Kromě kamenného obchodu se u nich samozřejmě dá nakupovat i přes internet. V Caimanu mají v albech i kartičky na prodej po jedné. Takže pokud chceš sbírat třeba Celtics, dá se tam začít, protože si vybereš a nemusíš být napnutý, co vytáhneš z balíčku. Důležité je také stát se členem komunity, ideálně na Facebooku.
Čekají na tebe v takových skupinách nějaká rizika?
Je dobré se samozřejmě trochu rozkoukat. Když tam napíšeš, že sbíráš Celtics, tak se na tebe možná sesypou snajpři, abys koupil od nich, a ty nabídky nebudou vždycky výhodné. To je jako se vším. Tím musí člověk proplout. Česko je ale na tohle proplutí strašně malinký rybník, výměny samozřejmě jedou celosvětově.
Řekněme, že bych chtěl začít jako ty a koupit si nějaké balíčky nebo boxy. Co všechno se z nich dá vytáhnout?
Základní jednotkou je bedna, case. V ní se dá najít třeba osm krabic, boxů. Když vezmu obyčejné Hoopsky, tak v každém boxu může být 11 balíčků po 8 kartách. V jednom balíčku máš v drtivé většině 7 základních base karet a jednu takzvanou insertku. To už je trochu lepší karta, která je součástí nějakého setu, většinou jsou takové karty třeba jinak a lépe graficky vyvedené, bývají na nich lepší hráči.
Zatím se chytám. Dál.
V jednom z těch boxů pak může být jedna podepsaná karta nebo jedna karta s kusem dresu. Víš dopředu, že to tam někde najdeš. A pak v celé té bedně je jedna karta, které se říká case hit. Ta je součástí nějaké speciální řady a může být opravdu jenom jedna v té krabici. Většinou to ani nebývá podpis nebo dres.
Začíná to být složitější.
A to ještě nejsme u konce. Najít se dají také takzvané paralelky. To je vlastně v základu designově base karta, ale je odlišená třeba jinak barevným pozadím. A těch odlišných karet může být hned několik. Takhle pak třeba naskáče množství karet, které můžeš sesbírat dejme tomu se Satym.
Liší se nějak i jednotlivé boxy?
V Blaster boxech najdeš nějaký typ paralelek, v Hanger boxech jiné, v Mega boxech opět jiné a tak dál. Pouze v Hobby boxech, což je svým způsobem nejvíc, můžeš najít většinou všechny paralelky.
Je nějak počet vydaných karet omezen?
Některých ano, jsou to takzvané limitky a jsou velmi cenné. Na takové kartě je údaj, kolik jí bylo vyrobeno kusů a kolikátý je ten, který držíš v ruce. Jejich počty se samozřejmě liší, ale největší hodnotu mívá většinou první a poslední kus ze série a také karta, jejíž pořadí je stejné jako číslo dresu hráče, který na ní je. U Satyho by to tak byla třeba limitovaná karta s označením například 31/99.
Jakou ty máš nejlepší kartu v limitu?
Opravdovým bonusem je, pokud máš první kartu ze série a číslo dresu toho hráče je zároveň 1. To se může stát třeba u Ziona a shodou okolností tady zrovna takovou kartu mám (smích). Na tu jsem měl štěstí, vytáhl jsem ji z balíčku. Dostal jsem na ni několik nabídek i z USA za opravdu zajímavé peníze, ale prodat jsem ji nechtěl. Vzhledem k tomu zranění, které ho teď brzdí, jsem to ale možná udělat měl (hořký smích). Mám taky radost z karty Gordona Haywarda s kusem dresu, která je v přísném limitu 1/1, tedy jediná na světě.
Hezké. A co ty známé karty s kousky dresů nebo s podpisem?
U dresovek je samozřejmě ideální, pokud je na ní potvrzení, že dres byl skutečně použitý v zápase. Zkrátka že ho ten konkrétní hráč měl na sobě. Cení se také, pokud ten kousek, který je v té kartě, není pouze jednobarevný. Ideální jsou na něm nějaké pruhy, kus loga nebo čísla (colour patch). To dodává té kartě šmrnc. A taky samozřejmě roste její cena.
Jak na tom jsi s dresovkami ty?
Určitě se jim nevyhýbám, zejména pokud se jedná o mé oblíbené hráče. Nebo velká jména. Cíleně jsme se taky s kolegou pokoušeli sesbírat jednu sérii, v níž jsou kusy rozcvičovacích souprav, které hráči samozřejmě měli na sobě. Je to celkem 10 karet. Zatím jich máme 9, včetně rozcvičováku Larryho Birda, což by tě mohlo zajímat. Ale do celé série nám chybí jeden kousek, a to je Kobe. Ta karta se vůbec neobjevuje, a pokud už, tak velmi výjimečně a bavíme se zhruba o ceně 1000 dolarů.
Viděl jsem, že existují i karty, kde je víc kusů dresů. Najdu u tebe něco takového?
Mám tu třeba kartu, kde je najednou dres Kobeho z LA, Shaqa z Phoenixu a Horace Granta z Lakers. Ta se mi hrozně líbí. Dresy byly samozřejmě použité při zápasech, což je pochopitelně potvrzeno na kartě.
Může se stát, že to někdy potvrzené není?
Bohužel ano a cena takové karty je pak diskutabilní. Mě v podstatě nezajímají. Typické je to třeba u nováčků, kteří byli zrovna draftovaní. Ti pak nemají ještě tolik prostoru obehrát dresy, ale kartičky už musejí vycházet. Takže existuje třeba karta LaMelo Balla s kusem dresu, ale na druhé straně je napsáno, že negarantují, že jde o dres, ve kterém skutečně LaMelo hrál. Z mého pohledu to pak vlastně vůbec nedává smysl, prakticky to může být kus nějakého hadru.
U podpisových karet je to ale jednoduché, podpis může být jen jeden, že?
Ne tak úplně. V první řadě se rozlišuje, jestli je podpis „on card“ nebo „on sticker“. Česky přeloženo buď přímo na kartě, nebo na samolepce nalepené na kartě. Ten první typ je samozřejmě cennější, protože to znamená, že ji ten hráč měl v ruce nebo minimálně někde na stole před sebou. U druhého typu je to tak, že hráči podepisují někde nějaké papíry, které pak výrobce dolepí na kartu. Mám tady pochopitelně oba typy.
Podpis je ale vždycky pravý?
Mělo by to tak být a v naprosto drtivé většině to tak je, výrobce to garantuje. Ale není to tak dávno, kdy se na podpisovce Otto Portera objevil autogram, který absolutně neodpovídal jeho podpisovému vzoru. Došlo prostě k chybě u výrobce.
Nechci být hnidopich, ale trochu budu. Předpokládám, že hráči kartičky nepodepisují před nějakou komisí nebo notářem. Dostanou je nejspíš domů nebo někam do zázemí haly. Kdo pak zaručí, že to podepisují skutečně oni a ne třeba manželka?
Tohle se zrovna nedávno řešilo u Dončiče. Spousta lidí se domnívala, že jeho karty nepodepisuje on, ale jeho matka. Nakonec to Luka sám vyvracel. Ale samozřejmě, když se v tom někdo bude rýpat, tak nějaké podezření může být vždycky. Hlavně u těch stickerů.
Tak zrovna Dončičova máma je skoro stejně populární jako sám Luka. Tam by se to snad ještě dalo pochopit. Jaké máš ve sbírce nejvzácnější podpisy?
Jeden velký zářez se mi povedl teď po Novém roce. Když to řeknu s velkou mírou nadsázky – a to zdůrazňuju – tak jsem chtěl pořídit něco, co by bylo pro děti do budoucna ekvivalentem penzijního připojištění (smích). Prostě něco, co by mohlo mít dlouhodobou hodnotu.
To zní napínavě. Co to je?
Podpisová karta Kobeho Bryanta v zajímavé sérii, v limitu a pochopitelně s podpisem přímo na kartě. Dlouho jsem přemýšlel, spekuloval, hledal, až teď nedávno se podařilo. Už je doma. Mám fakt radost. Už dřív se mi podařilo splnit si i jiné sny. Třeba podpisovku mého oblíbence Scottieho Pippena nebo jeho kartu, jejíž součástí je stříbrná cihlička.
Jakou hodnotu má karta, kterou si od hráče necháš podepsat ty sám?
Má pro tebe hodnotu sběratelskou, to bezpochyby. Ale její zpeněžení může být složité. V některých případech to má naprosto nulovou cenu. Když to řeknu přísně, tak ten hráč tu kartičku svým podpisem může docela dobře znehodnotit. Je potřeba pak složitě dokazovat, že ten podpis je pravý, žádnou oficiální certifikaci k tomu nemáš, jsou s tím zkrátka komplikace. Falešných podpisů jsou kvanta.
Ale jistě máš nějaké karty takhle taky podepsané.
Mám samozřejmě Satyho, Zídka, Welsche, ale taky Juwana Howarda. Když hrál nedávno v Nymburce Stephen Zimmerman, tak jsem si nechal podepsat jeho rookie karty. Mám ho u toho i vyfoceného (smích). Ale hodnotu karty to nijak nezvedne.
Kdybych byl jízlivý, řekl bych, že zrovna Zimmermanova kartička nebude mít velkou hodnotu, i kdyby se na ni podepsal vlastní krví a bylo u toho pět certifikátů pravosti.
To vyvracet nebudu. Ale pro mě je to v tuhle chvíli už karta s příběhem a jako sběratele mě to těší. Jako případný investor bych si s tím ale mohl tak maximálně podložit stůl.
Neříkej mi ale, že třeba vyžádaný LeBronův podpis by se nevyplatil?
Vyplatil, ale stálo by tě to dost úsilí. Které by se ti samozřejmě v ideálním případě násobně vrátilo. Ve Státech například existuje dost společností, které podpisy – pochopitelně nejenom na kartách – zkoumají a uznávají za pravé. Takže kdybys to chtěl zpeněžit, musel bys jít touhle cestou. Nestačí prostě nechat si hráče podepsat, u toho ho vyfotit a slibovat si od toho rychlý vejvar. Jsou k tomu potřeba další kroky.
V Česku se to zařídit nedá?
Tady není - aspoň o tom nevím - celosvětově uznávaná společnost na ověření podpisů. Třeba by to někde ověřit šlo, ale pokud bys to pak chtěl prodat, sběratelé budou opatrní s nákupem. Naopak když to bude ověřeno od renomované společnosti, je to něco jiného.
Shrňme si to – v balíčcích se dají najít base karty, paralelky, insertky, hity, podpisovky nebo dresovky. Zapomněl jsem na něco?
Nadstavbou může být gradovaní neboli ohodnocení karet. Dělají to celosvětové společnosti jako PSA nebo Beckett. Dají kartě známku – grade – podle toho, v jakém je stavu. Soustředí se na čtyři věci. Jestli karta nemá ohnuté rohy, jestli nemá poškozené hrany, jestli je vycentrovaná, tedy jestli v tiskárně neutekla někam do strany, a jestli není poškrábaná. Stupnice má deset bodů.
To se ale asi nedá najít přímo v balíčku?
Ne. Tím se zabývá specializovaná společnost a je jenom na tobě, jestli ji nějakou svou kartu na gradování pošleš, pochopitelně za poplatek. Oni ji ohodnotí, dají do plastového rámečku, kde je to hodnocení uvedené a pošlou zpět. Vyplatí se to udělat, pokud chceš nějakou kartu zpeněžit. Je-li dobře ohodnocená, pak jí logicky vzroste cena.
U karet teda neplatí to, co u známek nebo bankovek, kdy jsou cenné i některé kusy, na kterých je třeba chyba tisku?
Taky se dají takové věci najít a někdo to rád sbírá, ale ne ve velké míře. Nicméně objeví se třeba karta, která má jen lícovou stranu, ale zezadu je úplně prázdná. To někoho zajímat může.
Předpokládám, že ty nejcennější karty asi nemáš jen tak pohozené doma v kredenci?
Nemám. Krom jiného to taky zabere nějaké místo, takže je dobré mít na to vhodný prostor.
Pořád existují jako v 90. letech koženková alba a fólie na karty?
Pořád. Je to nejpraktičtější. Ale spíš samozřejmě na ty běžnější karty. Ty cennější kousky mám v takzvaných holderech, to jsou ty pevné oboustranné rámečky. Dělají se i vypolstrované kufříky uzpůsobené přímo na velikost karet, takže si můžeš připadat obzvlášť důležitě.
Kolik společností vydává karty?
Basketové jenom Panini. Dříve byly Upper Deck, Fleer, Skybox a tak dál. To postupně skončilo, nebo se ty firmy pospojovaly. Některé, co basket dělaly, se už soustředí na jiné sporty. Topps dělá baseball, Upper Deck hokej. Na druhou stranu je potřeba říct, že Panini dělá pravidelně okolo 20 sérií basketbalových karet, které vypadají jinak. Takže to může působit tak, že těch společností je víc.
Série se liší kvalitou, prestiží, pochopitelně cenou?
Víceméně. Říká se, že absolutní smetánka jsou karty Flawless.
Najdu v každé vydané sérii všechny aktivní hráče?
Naopak. V naprosté většině sérií nejsou všichni hráči, kteří v NBA hrají. Třeba Saty nevyšel v sezoně na 2020/2021 na kartách Hoops nebo Donruss, což jsou ty nejrozšířenější. Na druhou stranu se na některých kartách – a to i těch lepších objevují hráči, o kterých téměř nikdo neslyšel, nebo kteří v NBA nastoupili na pár vteřin, případně vůbec. To se týká hlavně nováčků, protože Panini před sezonou dává do balíčku většinou nějakých 50 nejlepších nováčků podle předsezonních předpokladů. Ale tyhle předpoklady se pak často dramaticky liší od reality.
Vítek Krejčí už má kartu?
Nemá. (rozhovor vznikal v prosinci 2021 - pozn.red.)
Existuje nějaký soupis, kteří hráči a jaké karty se dají v konkrétní sérii najít?
Ano, dopředu vycházejí checklisty, aby sběratelé viděli, jaké budou série karet, jak budou vypadat, kdo na nich bude. Podle toho se v tom dá dobře orientovat.
A je možné taky zjistit, kolik karet některého hráče bylo vydáno historicky?
Pokud chceš sesbírat třeba všechny vydané karty Satyho od začátku jeho kariéry, tak se jejich přehled skutečně dá najít. Na internetu je příslušná databáze. Saty má na začátku února 2022 v oběhu 378 různých karet.
Kde zjistím, kolik má nějaká karta aktuální cenu?
Pro milovníky starých časů pořád vychází tištěný časopis Beckett, kde karty oceněné jsou. Ale doba už dávno pokročila dopředu, takže teď je to pochopitelně všechno online. Navíc se ty ceny – jak už jsme si řekli – docela dynamicky mění, takže časopis, který vychází jednou ročně, v tomhle případě moc užitečný není. Taky je potřeba říct, že zveřejněné ceny jsou jenom odhadní. Tržní se pak může dost lišit. Je to prostě klasický obchod.
Dostáváme se ke skupinovým breakům, které v Česku spoluorganizuješ. Zasvěť nás.
Děláme je více než rok. Samozřejmě jsme se inspirovali ve světě. Sám jsem se několikrát účastnil breaků v zahraničí. Je to – jak už jsem několikrát zmínil – cenově dostupná varianta toho, jak se dostat k novým kartám. Navíc je to výborná zábava.
Několik lidí mi psalo, že děláte nejlepší breaky basketbalových karet v ČR.
To bude docela určitě pravda. Aktuálně jsme totiž jediní, kteří je pořádají pravidelně (smích).
Jak to celé funguje?
Organizujeme tohle skupinové rozbalování s kolegou. Ustálili jsme se na systému, kdy se může jednoho breaku účastnit až 30 lidí. V NBA je totiž 30 týmů. Každý z účastníků dostane nalosovaný jeden tým. Všechny tažené karty s hráči z tohoto konkrétního týmu pak získá právě tento člověk. Vzhledem k tomu, že během jednoho breaku vytáhneme dohromady několik stovek karet, tak si účastník může doplnit sbírku o slušné množství. Ale dopředu nevíš, kolik karet nakonec získáš. To tomu dodává trochu šťávu.
Samozřejmě si jeden člověk může v jednom breaku koupit více pozic, což v praxi znamená, že „dostane“ více týmů. Pořád ale platí, že těch pozic je v jednom breaku 30 dohromady. Je taky možné – a běžně se to děje – že si účastníci po nalosování ty týmy mezi sebou vyměňují, podle toho, koho co více zajímá.
Jak se účastníci o breaku dozvědí, zapíšou se do něj a jak se dozví, které karty získali?
Breaky vypisujeme pravidelně na facebookové stránce Nymburk´s Champions Breaks. V příspěvku zveřejníme všechny informace, tedy kdy se bude break konat, které boxy budeme otvírat a samozřejmě cenu za jednu pozici. Lidé si objednávají pozice v komentářích k tomu příspěvku. Když je break obsazený, tak děláme ve speciálním programu rozlosování pozic, a to online, aby to každý mohl sledovat. Samotný break je pak za několik dní formou živého vysílání, kdy všichni hned vidí, co z balíčků taháme a okamžitě tak vědí, kterou kartu právě získali.
Je to výdělečná činnost?
V žádném případě a ani to není jejím účelem. Cena je vypočítaná tak, aby pokryla náklady. Lidi se prostě skládají na to, aby koupili krabice s kartičkama. Nejde nám o peníze, jde nám o to, že se tímto způsobem dostaneme ke kartám, aniž bychom platili ty astronomické sumy za celé boxy. My sami jako organizátoři si v každém breaku kupujeme jednu pozici.
Jak často se breaky konají?
Nepravidelně. Někdy každý týden, jindy máme naopak delší pauzu. Ona to opravdu není levná záležitost, a kdybychom je dělali moc často, tak bychom je pak měli problém naplnit.
Narážíte na problémy, že někdo si třeba pozici objedná, ale k placení se pak nemá?
Výjimečně. Je to dané i tím, že se kolem toho vytvořila komunita lidí, kteří se navzájem dobře znají. Samozřejmě se stane, že občas se někdo zpozdí. Ale nepřekračuje to únosnou míru. Kdyby ano, tak bychom se na to vykašlali. Jak jsem říkal, je to vypočítané tak, aby to víceméně přesně pokrylo náklady, a pokud by lidi neplatili, tak bychom na tom logicky prodělávali. Máme to sice rádi, ale za to by nám to nestálo. Je to koníček.
Vzpomeneš si na nějakou kartu z těch breaků, která byla tak skvělá, že vám vyloženě urvala koule?
Velkou radost jsme měli z LeBrona v sérii Prizm 20/21, což je karta, která má pořadové číslo 1. Říká se jí Kobe Tribute. Na tu jsme čekali dlouho a nedávno přišla. Nadšení jsme byli také z podpisovky Oscara Robertsona. Ale na úplnou „řachu“ zatím ještě čekáme.
Účastníš se ještě breaků v zahraničí?
To už skoro ani nejde stíhat časově. Navíc je to náročnější finančně, protože v cizině se rozbalují často hlavně dražší boxy. Spíš se snažím získat jednotlivé karty hráčů v rámci různých komunit.
Na Satyho karty asi ve světě tak velká konkurence nebude, ne?
Velká konkurence na Satyho je v Čechách. Jsou tady lidi, kteří po tom jdou a nebojí se do toho pustit peníze.
Schází se sběratelé v Česku na nějakých akcích, burzách?
Například v Caimano Sport se jednou dvakrát do roka konají taková setkání. Není to ale nic oficiálního, vyvolává je sama komunita.
Může se člověk setkat s falzifikáty celých karet?
To je problém. Typický příklad je nováčkovská karta Michaela Jordana od Fleeru. Padělatelé už dovedou vytvořit tak dokonalé kopie, že opravdu musíš přesně vědět, na co koukat, abys nenaletěl. Ale není divu, že se těch fejků objevuje tolik. Jsou v tom prostě docela velké peníze, takže to logicky tyhle šikovné podvodníčky láká.
Byla nějaká známá kauza?
Těch příběhů je na internetu docela dost. Ale třeba já sám jsem nedávno v jedné skupině na Facebooku zaznamenal člověka, který prodával kartu v limitu 1/1. Tedy takovou, která má být jediná na světě. Což vydrželo jen do té doby, než se v komentářích ozval jiný člověk, který ji už měl doma.
Co nějaké speciality s licencemi?
Když jsem říkal, že basketbalové karty vydává pouze Panini, tak jsem vlastně neměl tak úplně pravdu. Basketbalové karty vydává taky Leaf. Ale ta nemá licenci na NBA. Takže na těch kartách jsou sice hráči, ale nesmí tam být nic jiného, co by NBA připomínalo. Žádná loga, žádné nápisy na dresech. Mám od Leafu třeba tohohle Rodmana, tam je to dobře vidět.
A co třeba nějaký hráč, který by nedovolil, aby se jeho obličej objevoval na kartičkách?
Z aktivních hráčů nikdo takový není. Ale specialitou je Jeho Veličenstvo Michael Jordan. Ten má exkluzivní smlouvu na basketbalové karty s Upper Deck a jak je dobře známo, Upper Deck už basketbalové karty nevydává. Takže i když pořád vycházejí vintage série, kde jsou legendy – já jsem třeba nadšený z podpisovky Dikembe Mutomba – tak Jordan už na žádné nové kartě nevyjde.
Neexistuje žádná výjimka?
Jordan prostě nemůže být na žádné kartě od Panini. A nejenom, že nesmí vyjít přímo jeho karta, on nesmí být na žádné kartě vidět, byť by to bylo třeba jen někde v pozadí. Což se mimochodem jednou stalo a bylo z toho velké haló.
Jak se díváš na novinky digitálního sběratelství typu Top Shot?
Pro mě je to těžký. Je to něco nového, neprobádaného. Je dost možný, že za 15 let budeme kroutit hlavou nad tím, proč jsme tuhle příležitost nechytili za ocas, když jsme měli tu možnost. Ale já jsem docela konzerva. Kartička je krásný artefakt. Top Shotu nerozumím, nechci do toho pronikat, asi si prostě nechám ujet vlak.
Tak to uzavřeme otázkou na kartičky – co je teď tvým sběratelským cílem?
Chci sesbírat celou sérii 2018-19 Spectra Epic Legends. To jsou karty s dresem, od každé bylo vydáno jen 49 kusů. Jsem přesvědčený, že se mi to povede, protože nejcennější z nich je Kobe a tuhle kartu já už mám. Zajímá mě taky kompletní set 2017-18 Crown Royale Regents of Roundball, což jsou case hity.
Držím palce!
Lukáše můžete sledovat na jeho sběratelském účtu na Instagramu (@hibithecollector), kam poctivě přidává své oblíbené karty.
-----------
NEJDRAŽŠÍ PRODANÉ KARTY:
1.2009-10 Panini National Treasures Stephen Curry Logoman Autograph Rookie Card #206. Cena: 5,9 milionu dolarů.
2. 2003-04 Upper Deck Exquisite Collection LeBron James Rookie Patch Autograph AU/23 #78. Cena: 5,2 milionu dolarů.
3. 2018-19 Panini National Treasures Luka Dončić Logoman Autograph Rookie Card #127. Cena: 4,6 milionu dolarů.
4. 1997-98 Upper Deck Michael Jordan All Star Game Used Jersey #GJ13S. Cena: 2,7 milionu dolarů.
5. 2013-14 National Treasures Giannis Antetokounmpo Horizontal Rookie Patch Autograph #130. Cena 1,8 milionu dolarů.
