Je to prý nejlepší finále basketbalového šampionátu NCAA v historii a samozřejmě, že se k němu nachomýtnul i on. Michael Jordan. Nejen jako silueta na bílo-bleděmodrých dresech University of North Carolina at Chapel Hill, ale taky osobně. Usedl mezi 74 340 diváky, na sobě školní mikinu. Přijmout však musel těsnou porážku 74:77 od Villanova University. Těsnou a hořkou. Až poslední sekunda ji 4. dubna 2016 musela rozhodnout a Jordan byl basketbalovému světu k smíchu.
Nadšený z výsledku rozhodně nebyl, jeho škola padla, ale v reálu to vzal s grácií. V první chvíli ocenil trefu Krise Jenkinse. Obrátil se na svého kamaráda Ahmada Rashada, bývalou hvězdu amerického fotbalu přeškolenou v basketbalového reportéra a moderátora, uznale pokýval hlavou a vyřkl: „Dobrá střela.“
Internety se mu přesto posmívaly. Byl to největší den pro Crying Jordana. Ten meme bude znát každý. Plačící superhvězda na starší fotce ze svého vstupu do basketbalové Síně slávy ve Springfieldu je nábojem pro mnoho posměváčků, kteří by si rádi vystřelili. A tehdy měli svá Bahna.
Crying Jordan se zrodil v září 2009, během proslovu Jordana vyfotil Stephan Olvera z New York Times. O tři roky později fotku kdosi využil jako vlastní komentář k Jordanově rozhodnutí zakoupit většinový podíl v Charlotte Bobcats. O další dva roky později byla hlava poprvé photoshopována, praví Wikipedia.
Jordan po zápase dokonce zamířil do kabiny poražených Tar Heels, aby promluvil k nástupcům. Což je proti pravidlům NBA, připomněl tehdejší asistent trenéra Hubert Davis. „Nemá to povolené, protože působí v NBA. Takže se kolem nás pohybovat nesmí. Nemůže nás kontaktovat, mluvit s námi soukromě a tak,“ vysvětlil Davis, v minulosti Jordanův spoluhráč z Washington Wizards a dnes hlavní kouč North Caroliny. I tak Jordan pokutu zariskoval, aby mladíky utěšil. „Mluvil o svých vlastních prohrách, o věcech, které se přihodily jemu. Prý nás má porážka motivovat v novém ročníku,“ přiblížil Isaiah Hicks. „Říkal, jak je na nás hrdý,“ dodal další pivotman Brice Johnson.
Finálový souboj v roce 2016 byl pro Villanovu a North Carolinu šestým vzájemných setkáním v play off. Vyrovnaly tím rekord NCAA. Šestkrát na sebe v March Madness narazily i North Carolina s Arkansasem, Kentucky s Utahem, Duke s Kansasem a Duke s Michigan State.
Michael Jordan byl však jen jedním z více než padesátky bývalých basketbalistů North Caroliny, kteří si v Houstonu prodloužili víkend. Nedaleko od něj seděli Vince Carter, Antawn Jamison, Danny Green, Harrison Barnes či legenda českých palubovek Raymond Felton.
Takhle pálí Nova
Ten moment, který „rozplakal“ Michaela Jordana, vymysleli a uskutečnili Ryan Arcidiacono a Kris Jenkins, od té doby basketbalově nesmrtelní. Jejich akce-neakce pro poslední momenty se v playbooku Villanovy nazývá Nova.
Wildcats měli za stavu 74:74 necelých pět sekund na rozhodnutí, rozehrávač Arcidiacono se prokličkoval na útočnou polovinu, nijak zběsile, šestkrát zadribloval, lehce mu pomohla clona Daniela Ochefua. Pak ragbyové posunul míč na Jenkinse, který ho krátce před tím uváděl do hry za vlastním košem. „Zaslechl jsem jen: ,Arch! Arch! Arch!’“ pravil Arcidiacono o bleskovém nápadu poslat balon svému volnému křídelníkovi. Jenkins okamžitě vypálil za tři, ze slušné dálky.
„Myslel jsem si hned, že to tam spadne,“ vyznal se Jenkins po zápase. A tvrdí to doteď. „O každé střele, kterou vyšlu na koš, si myslím, že tam spadne,“ dodává už trochu úsměvně. Tentokrát měl ovšem pravdu, měl krásně nabito, bránící Hicks chtěl zdvojit rozehrávače a se střelcem už toho moc nezmohl.
Zazněl klakson. Prodlužovat se nebude. Jenkins vymrštil ruce vzhůru, dvakrát tři prsty zvednuté. Stihl to, než na něj spoluhráči naskákali. Rozhodčí jeho trefu raději potvrdili u videa, míč opustil jeho dlaň včas. Konfety mohly zůstat tam, kde byly. Na palubovce v hale NRG Stadium, kde jsou doma fotbalisté Houston Texans. I na hlavách hrdinů. Jenkins trefil druhý titul pro svou školu, po 31 letech od toho prvního.
Na lavičce Villanovy se z titulu radoval i Rollie Massimino, který jako hlavní kouč tuto univerzitu dovedl k historicky prvnímu úspěchu, senzační finálové výhře nad Georgetownem v roce 1985.
Takhle to ale podle time outu Villanovy proběhnout nemělo. Pro kouče Jaye Wrighta byla Jenkinsova střela až poslední možnost, jak akci zahrát. Buď měl zakončovat sám Arcidiacono, anebo se mu nabízely dvě kombinace. Volný se ale ocitl právě Jenkins. Volba to možná byla poslední, ale rozhodně ne špatná. Během turnaje měl třeťák s číslem 2 životní formu, v posledních 15 utkání sezony zapisoval v průměru 18,4 bodu. Tehdy své dlouhodobé trápení s váhou kočíroval nejlépe. Vstup do samotného finále mu přitom moc nevyšel, trápil se s fauly, a proto do poločasu stihl jen čtyři minuty. Přesto ještě nastřílel 14 bodů včetně tří nejpodstatnějších.
„Chlape, jen se tu snažíme vstoupit do legend.“ Zvláštní, jak zní každá věta Krise Jenkinse nabubřele, a přitom je v jádru upřímná a vlastně i pravdivá. Tato zazněla v pozápasovém rozhovoru s televizním reportérem Craigem Sagerem.
Na draft ani s touto slávou Jenkins nezacílil. Zůstal ještě na škole, až po absolvování putoval mezi profesionály, ale nijak úspěšně. Washington Wizards mu v roce 2017 dal šanci v Summer League, za Sioux Falls Skyforce si zahrál NBA G-League, působil i v Yakima SunKings v nižší zámořské lize NAPB. Sezonu 2018-19 strávil v německém druholigovém Eisbären Bremerhaven, hráčskou kariéru uťal ještě před covidovou pandemií. Od února 2020 je na Villanově zpět, jeho současná pozice ve sportovním oddělení univerzity se oficiálně nazývá „student athlete development assistant“.
Paige svou stránku nedostal
Jenkins své jméno do dějin úspěšně napsal přes Marcuse Paige. On mohl být hrdinou. On famózním způsobem dovršil úspěšný návrat North Caroliny do zápasu. Bylo to jednou z těžších trojek.
A proto kdekdo už už brečel a kdekdo se smál. Zbývalo 4,7 sekundy do konce. Vyrovnáno!
Nikoli na dlouho.
Kdo se smál, brečel. Kdo brečel, teď se smál. Na Villanově, augustiniánské škole v Philadelphii, úterní vyučování radostí rovnou odpískali.
Na straně North Carolina Tar Heels emoce střídala emoci během celých dvou hodin. Poločas zvládli, vedli až o sedm bodů a do šaten mířili za skóre 39:34. Druhá půle ale patřila soupeři, ujal se vedení a kontroloval ho. Čtyři minuty a 47 sekund před koncem to bylo 67:57 pro Villanovu.
Devadesát vteřin do vypršení času prohrávali mladí muži z Chapel Hill o šest bodů, když Paige trefil z rohu svou první velkou trojku. Dvě hloupé ztráty rozehrávačů Villanovy soupeř nedokázal ztrestat, Paige následně ukrojil skóre donáškou. Třináct sekund před koncem vrátil Josh Hart zápas na tříbodový rozdíl z trestných hodů.
U amerických televizí sledovalo zápas 17,8 milionů diváků. Pokud vám to přijde hodně, vězte, že to bylo zklamání. O rok dřív se dívalo 28,3 milionů. NCAA se tehdy rozhodla pro přesun z celostátního kanálu na kabelové televize, přenos šel na TBS, TNT a TruTV.
Pak už šel míč znovu na Paige. Všichni věděli, že bude střílet a že to bude za tři. Pivotman Daniel Ochefu se mu vrhnul šipkou pod nohy, zabránil v ideálním zpracování míče, ale ke ztrátě to nestačilo. Dobíhající Arcidiacono zakončovatele rozhodil, ta střela nebyla normální. Nekoordinovaný Paige míčem ve vzduchu zapumpoval, vznesl se vysoko nad palubovku a v póze připomínající let trojskokana metr za trojkou - možná ještě dál - vystřelil. Spíš floater než jumper. Pak poznal, co je štěstí.
I Jordanovi vyletěly ruce nad hlavu.
„V prodloužení bychom vyhráli, tak se utkání vyvíjelo. Věřili jsme, potřebovali jsme jen ubránit, 4,7 sekundy stačilo. Nevyšlo to,“ shrnul čtvrťák Paige, který věděl, že se tímto momentem s NCAA loučí. Ani jeho 21 bodů a šest asistencí nebylo dost.
Některá finálová utkání před sedmdesátitísícovými návštěvami stojí za pendrek. Nervozita dopadne, zato střely nepadají, úkol přejít hřiště se náhle jeví nemožný. V roce 2016 to neplatilo. Ve finále se ostatně potkaly dva celky s nejvyšší útočnou efektivitou v Division I. Ani jeden z týmů neměl v závěrečném klání přemrštěné číslo v kolonce ztrát (10:11 z pohledu Villanovy).
Vítězní Wildcats trefili osm trojek ze 14 pokusů (57,1 %), Tar Heels dokonce 11 ze 17 (64,7 %), ač dlouhodobě v téhle činnosti patřili v Division I na konec třetí stovky (ze 351 účastníků). V první půli dokonce stihli devět trojek z jedenácti střel. Dle většiny čísel měla North Carolina vyhrát, na doskoky zápas získala 36:23, když si pomohla 16 útočnými doskoky oproti dvěma soupeřovými. Má 16 asistencí oproti šesti v podání Villanovy, zápas jí prohrála hlavně dvoubodová střelba (16/46 ku 20/34).
Hvězdy ve vedlejších rolích
Bylo to tuze vyrovnané finále. Během 40 minut se devětkrát měnilo vedení a devětkrát bylo vyrovnáno. Budoucnost navíc ukázala, že i silně obsazené. Na straně vítězné Villanovy se vedle čtrnáctibodového Jenkinse blýskl hlavně čtvrťák Arcidiacono, jemuž po 16 bodech připadla cena pro nejvýraznější postavu Final Four. V NBA se po slabším rozjezdu pevně usadil jako spolehlivý náhradník, strávil čtyři roky v Chicago Bulls a necelé dva v New York Knicks, dnes je hráčem Portland Trail Blazers. V minulosti koketoval s italskou reprezentací. V roce 2017 už měl přitom podepsáno s Juvecasertou Basket, její vyloučení ze Serie A ho vrátilo zpět do Ameriky, kde se obratem dočkal první šance v NBA…
Druhák Phil Booth, který si do finále proti North Carolině schoval osobní maximum 20 bodů, to dotáhl nanejvýš do farmářské G-League, když se do „velké ligy“ neprosadil. Od roku 2021 buduje kariéru v Evropě, s Filou Ostende si zahrál Ligu mistrů, s Budučností Podgorica se ocitl v Eurocupu. Pivot-čtvrťák Daniel Ochefu, se mihl v dresu Washingtonu, po třech sezonách v G-League se uchytil v Asii, od Japonska a Koreje přes Filipíny po Libanon. Nastupuje v reprezentaci Nigérie.
Villanova vstoupila do NCAA Tournamentu jako druhá nasazená v kvadrantu South Regional. Jediný problém na cestě do finále měla v Elite Eight proti Kansasu, v semifinále rozdrtila Oklahomu 95:51, historickým rekordem Final Four. K titulu došla s druhým největším rozdílem ve skóre, jen Kentucky v roce 1996 bylo suverénnější. Nakonec měla sezonní bilanci 35 výher a pět porážek.
U tehdejšího druhého sledu začne být důvod k oceňování Jaye Wrighta a jeho asistentů za výběr hráčů ještě důvodnější. V NCAA se právě rozkoukávali rozehrávač-nováček Jalen Brunson a křídelník Mikal Bridges, který o sezonu dřív zůstal mimo zápasovou soupisku Villanovy, formálně byl tedy také nováčkem. Sedm let poté jsou z nich hlavní postavy obou newyorských klubů v NBA, Brunson táhne Knicks a Bridges se rozzářil v dresu Nets, když byl klíčovou součástí přesunu Kevina Duranta mezi Brooklynem a Phoenixem.
V play off 2016 se ti dva blýskli v přímém souboji o Final Four proti Kansasu, v koncovce Bridges pomohl klíčovým ziskem a Brunson pojistil výhru 64:59 šestkami. Dva roky poté už byli hvězdami Villanovy na cestě k dalšímu titulu v NCAA. Brunson se následně po draftu stěhoval do Dallasu, kde se předvedl nad poměry volby číslo 33, philadelphského rodáka Bridgese si vzali už na čísle 10 Sixers, aby se ho obratem hloupě vzdali (vyměnili ho se Suns za draftovou šestnáctku Zhaireho „Kdo?“ Smithe a další volbu, kterou později poslali dál).
Velké jméno si v NBA mezitím udělal také Josh Hart, tehdy ve Villanově druhák s finálovou bilancí 12 bodů a osm doskoků. Po viditelné práci pro LA Lakers, New Orleans Pelicans nebo Portland Trail Blazers teď sekunduje Brunsonovi v NY Knicks. Na soupisce byl ještě Donte DiVincenzo. Do finále 2016 coby novic nezasáhl, ale vše si vynahradil o dva roky později, kdy byl při jízdě za dalším titulem Villanovy vyhlášen nejlepším hráčem Final Four. V roce 2021 bral v NBA titul s Milwaukee Bucks, teď v Golden State Warriors.
Druhák Eric Paschall se tehdy ve finále také nepředstavil a pouze fandil, v roce 2019 doplnil podkošovou sestavu Golden State. Jako nováček byl při „odpočinkové“ sezoně Warriors hodně vidět, vždyť zvládal 14 bodů na zápas, ale role se snižovala a po třech letech v tichosti z elitní soutěži vypadl, aspoň prozatím.
Vrcholy v Chapel Hill
UNC ve verzi 2015-16 vyslala pětici hráčů do NBA, výraznější stopu v ní však nezanechali. Paige se dočkal šance od New Orleans Hornets, jenže jen na pět zápasů. Zamilovali si ho v Partizanu Bělehrad, ze Srbska po třech sezonách odjel s tamním občanstvím. Relativně nejvýrazněji se prosadil křídelník Justin Jackson, tehdy druhák. Vystřídal šest dresů v NBA, ve správnou chvíli se ocitl v Bucks, celkem 15 minut v play off 2021 ho zapsalo spolu vedle DiVincenza mezi ligové vítěze.
Další křídelník-druhák Theo Pinson putuje mezi NBA a G-League. Čtvrťák Brice Johnson se ocitl na skok v NBA, následovala pestrá kariéra od Portorika přes Francií s Itálií, Ukrajinu a Japonsko. Třeťák Isaiah Hicks dva roky usiloval o místo na pivotu NY Knicks, odehrál 21 zápasů, od té doby prošel Rusko, Koreu i Japonsko.
North Carolina byla jedničkou v kvadrantu East Regional, do rekordního 19. Final Four prošla poměrně suverénně, obvykle o jednoznačných výhrách rozhodla ve druhé půli. Do desátého finále ji poslalo vítězství 83:66 nad Syracuse. V ročníku měla bilanci 33-7.
Joel Berry II. se už coby druhák stal hvězdou na rozehrávce, doplňoval se s Paigem, proti Villanově ho ve finále podpořil 20 body. Mezi profesionály začal na farmách Lakers a Hornets, ale víc z toho nebylo. Zastavil se v Besiktasi a po třech sezonách oznámil odchod do „důchodu“, u vysokoškolského basketbalu nyní působí jako televizní spolukomentátor.
A ještě jedno pozoruhodné jméno ze soupisky North Caroliny - Nate Britt II. Ne pro svou další kariéru, neuspěl na farmě ve Westchester Knicks, následující cestu Evropou si proložil argentinským Boca Juniors a od roku 2022 pracuje v realizačním štábu Stanford University. Nate Britt II. je bratrem hrdiny dne Krise Jenkinse.
Připoutáni rodinnou tragédií
Ti dva se nejprve setkali jako spoluhráči z AAU týmu DC Assault, život je sblížil ještě víc. Nebo přesněji: sblížila je smrt. Když Felicii Jenkinsové umírala ani ne roční dcerka Kori, načas svěřila syna Krise do péče jeho trenéra, Natea Britta staršího. Dočasný pobyt se později změnil v trvalý, jakmile paní Jenkinsová odešla koučovat basketbalistky z Benedict College a synovi se nedokázala věnovat, jak by si představovala. Brittovi souhlasili, že Krise adoptují. Jejich Nate byl tehdy tahounem svých týmů, univerzity po něm toužily, zahrál si i za americkou osmnáctku, ve Villanově si při lanaření všimli i Krise…
A ten teď „nevděčně“ srazil svého nevlastního bratra a nejlepšího kamaráda z piedestalu.
Ne, že by pak někdo něco někomu vyčítal.
Rok nato navíc dostal jejich příběh dokonalý happy end. Britt se ocitl ve finále NCAA znovu, North Carolina si tentokrát poradila s Gonzagou. Jenkins, jehož Villanova na cestě za obhajobou rychle zhasla, tam byl a v přední řadě ze všech sil fandil oděn v bratrových barvách.
Na rozdíl od Michaela Jordana. Toho pověrčivost už na tribuny znova nedostala.
----------
Autor: Petr Koten
Pokud se chcete dozvědet mnohem víc z historie NBA, neváhejte investovat do jeho knihy Basketbal: Velký americký příběh. Je to zábavné čtení.