Basketbal se na letní Univerziádě hraje od roku 1959. Celkem 30 turnajů. Polovinu z nich opanoval výběr USA. Další tituly přidaly tradiční basketbalové velmoci – Rusko respektive Sovětský svaz, Jugoslávie, Srbsko, Litva … Česko se se svými třemi bronzy, z nichž poslední přišel v roce 1977, krčilo v historické tabulce spíše na spodních příčkách. Zlato viselo pro náš výběr vždy hodně vysoko. Vždyť jsme nikdy nebyli ani ve finále.
Letošní rok na tom neměl nic změnit. A přesto změnil všechno. Výběr Luboše Bartoně s pomocí špičkové obrany a sebevědomých týmových výkonů za sebou postupně nechával jednoho soupeře za druhým. Až je za sebou nakonec nechal všechny. Titul sice překvapivý, ale naprosto zasloužený. Zlaté medaile si v Číně na krk zcela nepravděpodobně pověsili mladí Češi a celá sportovní veřejnost si toho všimla.
Jedním z hlavních strůjců nečekaného úspěchu byl hráč Nymburka a třetí nejlepší střelec Univerziády Luboš Kovář.
Už ti došlo, co jste vlastně dokázali?
Pořád je to těžko uvěřitelné. Vždyť před turnajem tomu nikdo nevěřil, ani my hráči.
S čím jste do Číny jeli, co byl cíl?
Chtěli jsme odehrát dobrý turnaj. Kvalitně se porovnat s týmy z celého světa. Na nějaký výsledek nebo dokonce úspěch jsme na začátku vůbec nepomýšleli.
Na co jste se zaměřili v přípravě?
Před odletem jsme měli tři kempy. První věc, ke které nás Luboš Bartoň nabádal, bylo nepřecházet střelecké pozice. Byl jsi volný, mělo to letět na koš. Platilo to i v trénincích, kdy jsme hráli pět na pět. Když někdo přešel střelu, tak to bylo bráno automaticky jako ztráta a druhý tým dostal míč. Druhou věcí byla obrana. Měli jsme na ní typově dobré hráče, hlavně na perimetru. Kluci pak na turnaji předváděli v tomhle ohledu úplně neuvěřitelnou práci. Fakt „hustý“ jak bránili po celém hřišti.
Jak v případě univerzitních výběrů, které jsou přece jen trochu specifické, probíhá skauting? Měli jste dopředu nějaká videa soupeřů?
Na prvního soupeře – Japonce – žádné video nebylo. To pro nás byla neznámá. Nevěděli jsme, jak hrají, bylo to vlastně úplně bez skautingu. Na další soupeře ale už vždycky trenéři stříhali videa z těch jejich předchozích utkání na Univerziádě. Pak už byla standardní příprava před každým zápasem. Bylo to potřeba, protože ty hráče jsme neznali. Do zápasů jsme díky tomu chodili s tím, že jsme věděli, kdo je střelec, kdo preferuje nájezd nebo jaké hrají sety.
Mimochodem, potřebuješ pro nominaci do univerzitního výběru nějak dokládat, že jsi student?
Stoprocentně. Před odletem jsme vyplňovali spoustu papírů a jeden z nich byl potvrzení od školy. Musí být zřejmé, že tu školu studujeme.
Jaká byla organizace v Číně?
Z mého pohledu neuvěřitelná. Bydleli jsme všichni v jedné velké uzavřené vesnici, což je podobné s olympiádou. Všude byla spousta pořadatelů. Například když jsme šli do haly, tak nám tři lidé ukazovali rukou směr kudy jít. Organizátoři pomáhali s čímkoliv, co jsme potřebovali. Vždy nám vyšli vstříc. Zároveň se hodně dbalo na bezpečnost. Při příchodu i odchodu z vesnice jsme procházeli přes security check, kde nás skenovali, jestli nepronášíme něco zakázaného. V tom byli dost striktní.
S jídlem spokojenost?
Ve vesnici byly dvě kantýny. Jídla bylo neomezeně a výběr byl pestrý. K dispozici jsme měli několik sektorů různých mezinárodních kuchyní, něco vařili i přímo před námi. Nemohli jsme si stěžovat.
Chodili jste i na nějaké další sporty?
Dvakrát jsme byli na baskeťačkách, šli jsme na volejbalistky a byli jsme i na finále tenisové čtyřhry, které hráli Češi Jermář se Sklenkou. Sice jim to nakonec nevyšlo, ale snažili jsme se zafandit a udělat kotel, aby cítili podporu.
Na olympiádách bývá většinou Český dům, kde se celá výprava schází. Bylo něco podobného tady?
Nebylo, ale všichni Češi jsme bydleli v jednom baráku. Takže jsme se vlastně se všemi denně potkávali.
První zápasy s Japonskem a Polskem vypadaly podle výsledků docela jednoznačně. Ale přenosy z nich nebyly, tak nám zkus ta utkání popsat.
Japonci mají specifický styl, jsou hrozně běhaví, rychlí. To nám úplně nesedělo. Naštěstí celkově nebyli tak kvalitní, příliš nás neohrozili. Polsko bylo těžký soupeř, ale ten zápas nám perfektně sednul, dobře zahráli všichni, obranu jsme měli prakticky bezchybnou, takže jsme je skoro k ničemu nepustili.
Třetím soupeřem bylo USA, což je vždycky svátek. Tady to ale nebyl klasický výběr, nastoupili jste proti univerzitě Tulane. Jak jste k tomu utkání přistoupili?
Hlavně se jich nebát. To jsme si opakovali pořád. Věděli jsme, že nemají takovou kvalitu jako klasické reprezentační výběry. Přesto jsme ze začátku byli takoví ustrašení, rychle jsme prohrávali. Potom to z nás ale spadlo, vrátili jsme se do utkání a bylo to až do konce vyrovnané. Nevyšla nám bohužel koncovka, ale zjistili jsme, že jsou hratelní. A zároveň jsme si dokázali, že i my máme kvalitu na to, udělat velký výsledek. Začali jsme tomu věřit. Dokonce jsme doufali, že Američani postoupí do finále, abychom jim to tam mohli vrátit.
Nejprve ale čekalo ve čtvrtfinále Finsko. Přenos nebyl živě na internetu, ale podle onlinu to byly slušné nervy.
Asi to byl nejtěžší zápas, opravdu hodně nervózní. Byli na nás dobře připravení. Věděli přesně, co hrajeme, znali naše silné stránky. Do ničeho nás nepouštěli. Naštěstí nám i v tomhle zápase fungovala dobře obrana. Skóre tak zůstávalo nízké, neodskočili nám o moc. V poslední čtvrtině jsme pak trefili několik trojek, což bylo klíčové.
Nakonec jste vyhráli 68:66. Jak vypadaly úplně poslední vteřiny?
V závěru jsme vedli o bod a stříleli jsme dvě šestky. Proměnili jsme jednu. Oni měli zhruba čtyři pět vteřin na vyhození a poslední střelu. My jsme všechno přebírali, bránili jsme zase dobře, takže nakonec jim zbyla jen těžká střela asi tak tři metry za trojkou. Ale letěla teda dobře. Já když to viděl, tak jsem si říkal „to je špatný, to je koš“. Naštěstí šla vedle.
Semifinále s Argentinou pak bylo nečekaně jednoznačné, nebo ne?
Ten zápas se nám fakt povedl střelecky. Měli jsme trojky 32/16. Jim naopak nepadalo (trojky 21/2), což ale bylo opět i naší dobrou obranou. Trefovali jsme se všichni, včetně kluků, kteří do té doby nedali ani jednu trojku. V podstatě nebylo o čem, byli jsme jasně lepší.
Ty sám jsi měl v semifinále trojky 11/7. Někteří lidé se v komentářích na sociálních sítích této statice podivovali, protože nejsi považován za úplně klasického střelce z dálky. Tak co se změnilo?
Vrátím se k té filozofii, kterou nám vtloukal do hlavy Luboš Bartoň. Střílej, když můžeš. Když ti trenér v tomhle směru tak věří a máš volnost to kdykoliv zvednout, dost ti to mentálně pomůže. To platilo pro všechny hráče. Když jsme se netrefili, trenér nám to nijak nevyčítal, naopak nás povzbudil. A mě to v semifinále prostě hrozně sedlo.
Už postup do finále proti Brazílii byl historický úspěch, Česko nebo Československo nikdy basketbalové finále na Univerziádě nehrálo. Ale vy jste se s tím asi spokojit nechtěli?
Připravovali jsme se na to úplně stejně jako na každý jiný zápas. Když Luboš přišel do šatny před utkáním, tak první otázka byla „V čem se ten zápas liší od těch předcházejících?“. A naše odpověď byla, že v ničem. Nechtěli jsme se zbytečně dostávat pod tlak, nechtěli jsme být nervózní. Ale chtěli jsme vyhrát. Cesta do finále byla dlouhá, ale věděli jsme, že jsme tam zaslouženě, tak jsme se jich nechtěli leknout. Byli jsme připravení na to, že můžou mít šňůru, že se nám může nedařit, ale v takovém případě jsme pořád chtěli být tým, zůstat spolu. Což nás vlastně charakterizovalo celý turnaj. Byl to jednoznačně týmový úspěch. Měli jsme skvělou partu. Co se Brazilců týká, věděli jsme, že musíme pohlídat jejich rozehrávače, kteří dobře střílí, měli jsme přečtené jejich pivoty, ale příprava nijak nevybočila z toho, co jsme dělali celý turnaj.
Oni měli dva šikovné guardy, ale vy jste nastupovali bez Marka Vyroubala a Patrik Samoura odehrál kvůli zranění jen osm minut. To se na psychickém rozpoložení týmu nijak neprojevilo?
Komplikace to byla velká. Oba nastupovali od začátky přípravy v základní sestavě a najednou jsme je neměli. Ale ostatní hráči, kteří třeba do té doby tolik nehráli, se toho ve finále nezalekli. Nahradili je výborně. My se jim snažili maximálně pomoct. Nakonec se ty absence neprojevily, nebo minimálně ne tak, jak by se třeba dalo čekat.
Tobě osobně ale finále střelecky úplně nesedlo (8 bodů, střelba 14/3). Připravili se na tebe dobře?
Špatný den. Měl jsem i několik otevřených dvojtaktů a nedal jsem. Ani nevím proč. Tak to někdy ve sportu je. Proti Argentině se mi dařilo všechno, tady skoro nic. Ale kluci i trenéři mě pořád podporovali, říkali mi, ať střílím dál. A já se to svoje střelecké trápení snažil týmu vynahradit aspoň v jiných aspektech hry. Nakonec se nám to i přes všechny tyhle problémy povedlo jako týmu zvládnout.
Ten závěr opět nebyl pro slabé povahy. Jak to vypadalo z pohledu hráče?
Závěr byl drama a já to měl z první řady. Šla přese mě poslední střela. Dala se trefit. Vůbec nevím, jak se to stalo, ale nechal jsem ho docela volného. Naštěstí se on lekl víc než já. S prominutím se z toho posral. Spadl mi kámen ze srdce. Měli jsme sice ještě time-out, ale zbývaly by nám už jenom nějaké dvě vteřiny.
A teď nám popiš ty první vteřiny bezprostředně po závěrečném klaksonu.
My jsme si to užili úplně neuvěřitelně. Skákali jsme, vyřvávali jsme na celou halu klasické české vítězné pokřiky. Myslím, že v euforii byli úplně všichni. V šatně to pokračovalo, křičeli jsme, zpívali, mlátili do stolů, Luboše Bartoně jsme polili vodou, bylo to super. Po zápase na nás ještě počkaly basketbalistky a slavily taky. Zazpívaly si s námi i „Tak jsme první, no a coooo“ (smích).
Ty jsi patřil mezi klíčové hráče vítězného týmu, byl jsi třetím nejlepším střelcem turnaje. Není ti trochu líto, že se nevyhlašoval MVP? Asi bys měl slušnou šanci.
V tu dobu jsem byl rád, že jsme vyhráli, měl jsem medaili na krku, nějaké MVP jsem neřešil. Ani zpětně mě to nějak nemrzí. Třeba bych to ani nebyl já.
Dá se nějak srovnat titul z Univerziády s titulem v české lize?
To jsou dvě odlišné věci. Obě skvělé, ale každá trochu jinak. Je pravda, že Nymburk jde vždy do ligy jako favorit, zisk titulu v jeho případě nikoho nepřekvapí, lidi jsou na to zvyklí. Je ale vždycky super tu dlouhou sezónu zakončit jako mistr, radost z titulu je v Nymburce vždycky upřímná. Na Univerziádě ale od nás titul nikdo nečekal, byla to velká akce a Česko ji nikdy nevyhrálo. Tím je to trochu speciální. Vyhrát něco, co od vás nikdo nečeká, všechny překvapit, to je neuvěřitelný pocit. Možná to tak v české lize je, když vyhraje titul někdo jiný než Nymburk.
Vy jste věděli už před turnajem, že Česko na Univerziádě nikdy nehrálo ani finále?
Až před čtvrtfinále jsme se to dozvěděli. Tak jsme si řekli, že to změníme. (smích)
Jaký je tvůj další program? Nymburk začal trénovat den poté, co jste se vrátili z Číny.
Trenér chtěl, abych na tom prvním tréninku ve středu byl. Ale pak jsem dostal volno do pondělí (rozhovor vznikal v pátek 11. srpna), abych si odpočinul a trochu se zbavil jetlagu.
V Nymburce proběhla řada změn. Nový trenér, noví hráči, ale taky konec velké legendy Petra Bendy. Zajímá mě, jak Benďáka vnímáš ty?
Je a bude můj vzor. Vždycky. Je neuvěřitelné, jak se ve svých letech stará o své tělo. Doufám, že k tomu taky jednou dospěju. Jeho konec je pro všechny v Nymburce velká ztráta, zejména takzvaně „do šatny“. Jeho zkušenosti budou hrozně chybět. Měl ohromný respekt u všech hráčů, každý k němu vzhlížel. Mrzí mě to a určitě nejsem jediný. Jsem si jistý, že by ještě mohl hrát.
Nový trenér Tabellini už ti nastínil své představy?
Zatím jen trochu. Říkal, že chce, abychom hráli rychle dopředu, nějaké věci v obraně zmínil. Ale o konkrétních rolích jsme nebavili.
Co bude po loňské nepovedené nymburské sezóně v té nadcházející cílem?
Jednoznačně návrat na vrchol. Vyhrát českou ligu a český pohár, to jsou naše dva cíle. V evropském poháru chceme dojít co nejdál, základem je postup ze skupiny. Myslím, že tým máme letos fakt silný.
Jaké jsou tvoje plány do budoucna, rozhlížíš se někde v zahraničí?
Zatím se nerozhlížím nikde. Mám dva roky smlouvu s Nymburce a na to se teď soustředím. Jsem tady hodně spokojený, nemám ani potřebu se dívat jinam. Co přijde, to přijde.
Poslední věc. Ty jsi členem širšího kádru reprezentace. Řešilo se nějak, jestli budeš léto trávit s reprezentačním áčkem nebo s univerzitním výběrem?
Hned se řeklo, že pojedu na Univerziádu. Teď mi teda ještě Láďa Sokolovský říkal, že se řešilo, jestli bych se nějak k reprezentaci po Univerziádě nepřipojil. Ale zaprvé by mi to nepřišlo fér vůči ostatním a zadruhé nevím, jak moc vážně to bylo míněno, jestli mi Láďa jenom nechtěl udělat radost (smích).
----------
Text: OM
Foto: Czech University Sport, Markéta Štenclová, JR