Na konci dubna, krátce po vypadnutí Pardubic ve čtvrtfinále KNBL, se na facebooku CrunchTimu rozhořela krátká diskuse mezi jedním z představitelů Beksy a zasloužilým skalním fanouškem Nymburka (ano, i fanoušci Nymburka existují), který se už za své dlouhé roky bubnování stal málem stejně známým, jako hráči samotní. Konverzace se skrze výkony Pardubic stočila k obsazení finále naší nejvyšší basketbalové soutěže v posledních letech, až nymburský kotelník přišel z následujícím povzdechem. "Proč musíme jezdit na zimák do Děčína nebo do daleké Opavy?".
Hádejte co? Letos pojede Nymburk do Děčína zase. Jen s tím zimákem už konečně dostali rozum, takže by místo chladného prostředí mělo být pořádné horko.
Co dělá z děčínského klubu takový fenomén, který se do finále dostal za posledních pět let počtvrté, překonal období zdánlivě nekonečných porážek, vyrovnal se s radikální personální změnou u kormidla, rychle utišil nesmělé protesty několika vlastních fanoušků, vyřadil v play-off dva favorizované týmy a nakonec za tři minuty vyprodal halu na domácí finálový zápas?
Odpověď není jednoduchá.
Jedna věc je jistá. Řešením této hádanky rozhodně není individuální kvalita kádru. Kdybychom totiž řekli, že Děčín se neopírá o výborné jednotlivce, budeme mít sice pravdu, ale realita je ještě mnohem absurdnější.
Tak zaprvé. Děčín je týmem bez reprezentantů. Nad takovým konstatováním sice můžete mávnout rukou, ale vemte si, že v semifinále byly Nymburk, Svitavy, Olomoucko a Děčín. Válečníci jsou z této skupiny jediní, kteří ve svém středu žádného nositele národního dresu nemají. V pořádí po nadstavbě skončily pak čtvrté Pardubice, které rovněž reprezentanta mají. Stejně tak šestá Opava. Děčín je tak v první šestce letošní ligy výjimkou.
Ale ono je to ještě podivnější.
Tak zadruhé. Za nejdokonalejší statistický ukazatel individuální kvality hráčů v českém nedokonalém statistickém systému považuju užitečnost, která tak nějak kombinuje celkový přínos hráče pro mužstvo. Dejme tomu, že si jako hranici té "vyšší ligy" určíme průměrnou užitečnost 10 (minimální počet odehraných zápasů 12). Je to hezky kulaté a rozhodně to není nijak závratně nedosažitelné numero. Tady jsou počty hráčů v jednotlivých týmech, kteří se do tohoto limitu vešli:
Nymburk - 8
Pardubice, Kolín - 7
Svitavy, Opava, Hradec - 5
Ústí, Brno, USK, Ostrava, Olomoucko - 4
Děčín - 3
Je to tak. Děčín má ve svém kádru pouze tři hráče, kteří se s průměrnou užitečností přehoupli přes "desítku". To je nejmíň v celé soutěži. Autrey to zvládl s přehledem a byl v tomto směru třetím nejlepším v lize. Carlson se zařadil na 27. místo. Jediným českým Válečníkem v tomto výčtu pak je Pomikálek. Jeho průměr je 10,2. A není to tak, že by ostatní byli pod touto hranicí nějak těsně. Šiška je lehce nad devítkou, Landa se zuby nehty dostal na sedmičku a ostatní jsou na to ještě hůř.
Jsou to jenom čísla. Ale rozhodně neukazují na to, že by takový kádr měl mít finálovou kvalitu.
Ale má. Tak proč?
Nejprve trochu popřeme předchozí odstavec. Děčín individualitu má, a to velmi výraznou. Lamb Autrey má neoddiskutovatelný potenciál rozhodovat zápasy. Mluvíme tu o klíčových utkáních play-off, ne o nějakých pouťácích v základní části. Pro příklad nemusíme chodit daleko, Svitavy si to osahaly pěkně na vlastní kůži. Pro pěknou ilustraci použijme materiál ze Svitavského deníku.
Titulek: Nadpozemský Autrey a konec finálového snění.
Dva výňatky z textu:
"Přijeli jsme s jasnou vizí toho, že si budeme chtít vynutit sedmý zápas, ale proti tomu byl Lamb Autrey, který hrál s bravurou a byl mimo naši basketbalovou galaxii. Byl těžko zastavitelný, přestože jsme na něj vyzkoušeli různé typy obrany. Nic ale nepomohlo," promluvil kouč Turů Lubomír Růžička.
"Měli jsme obrovské štěstí a Lamba Autreyho, který nám zápas vyhrál vlastně sám," nedržel se zpátky kouč Děčína Grepl při komentáři Autreyho třicetibodového koncertu.
Můžete mít "skvělou partu", jak sportovníci s oblibou říkají, dřít jako tur, dát do toho srdíčko, mít excelentně propracovanou obranou strategii, skautovat soupeře 24 hodin denně do zblbnutí, být freneticky povzbuzován domácím pološíleným publikem, ale jak nemáte někoho, kdo taky umí dát body, budete mít problém.
Je potřeba nechat děčínskému vedení kredit za to, že Autreyho přivedlo. Nebyl to přitom vůbec nějaký zajíc v pytli. V české lize před tím tři roky pobyl, nehrál vůbec špatně, všichni věděli, co dokáže. Děčín ho ale nemusel odnikud přetahovat. Autrey před rokem tahal bedny někde ve skladišti a jenom čekal na to, až mu někdo zavolá.
Tohle napsal tento týden na svůj facebook: "Crazy this was exactly 1 year ago. I was literally working at a warehouse moving boxes on and off 18 wheelers all day long. Praying for another chance at basketball after being sent home from Hungary for no reason at all. Then one day at work I received a call from BK ARMEX Děčín asking if I would be interested I. Playing for them. Without any hesitation I said yes because I knew it was GOD opening another door me."
Autrey byl k mání. Děčín toho využil a získal žolíka, který nakonec v klíčových chvílích, vděčný za nabídnutou šanci, udělal z dobré sezony sezonu skvělou. Za tohle by se někdo v Děčíně měl poplácat po rameni.
Válečníci ale především fungují jako celek. Teď chvíli opustíme svět statistik, který nelže, a zkusíme dát na normální vizuální dojem ze sledování zápasů. Eye test, jak se švihácky říká v US of A.
Grepl točí v play-off na hřišti většinou devět hráčů. Skalička a Žikla jsou spíš lavičkoví tleskači, kteří na svoji šanci ještě čekají, Grunt je zraněný. Takže devět. Všech devět lidí ale celou dobu na palubovce jezdí po prdeli. Děčín hraje extrémně fyzicky náročnou, ale o to nepříjemnější obranu. Jako ideální příklad toho poslouží pátý zápas série s Opavou, kdy v prvním poločase brousili soupeře po celém hřišti. Nese to sebou samozřejmě řadu rizik. Od faulů, přes nebezpečí být snadno soupeřem přečíslen, až po možnost toho, že hráči na tom hřišti prostě zdechnou. Dobře, tak nezdechnou, ale budou tahat nohy za sebou.
Grepl je na tohle vybláznění týmu ideální trenér. Sám jde tím nejlepším příkladem. Pokud by ho někdy někdo během zápasu viděl sedět, měl by okamžitě volat rychlou, protože je reálné nebezpečí, že děčínského trenéra potkala srdeční slabost. Je-li fit, pak lodivod severočeského zázraku neustále tancuje v prostoru střídačka - stolek, rozhazuje rukama, dřepuje, řve, gestikuluje, povzbuzuje, dává najevo tu nasrání, tu radost, ale především dává najevo uvěřitelné emoce. Nakazit tímhle elánem tým, který si je sám dobře vědom svých rezerv, je ta nejlepší cesta k úspěchu.
V rozhovoru pro iDnes řekl: "Já přišel hodně s pozitivními věcmi. Kluci měli hlavy dole, nevěřili po té sérii 11 porážek. Když jsem je přebíral, už zase měli tři výhry, ale byli takoví nemastní neslaní. Chtěl jsem stavět na obraně, to jsem je začal cepovat pro ně až nečekaně. Dbal jsem na veškeré detaily a ti kluci se mnou absolvují každý den video, to je pro ně určitě novinka. V útoku jsem se snažil držet všechno maximálně jednoduše, nekomplikovat to, dávat míč z ruky, hrát týmově."
Tady to máte - dřít v obraně, dobře se na soupeře připravit, útok kvůli individuálním limitům zjednodušit až na dřeň.
Jo, taky nesmíme zapomínat na některé neortodoxní metody. "Trenér nám před zápasem pouštěl video se lvy, o tom, jak se chovají a jak bojují v džungli," řekl Autrey po šestém zápase semifinále. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Franzův tatarák ve tvaru slávistické hvězdy před fotbalovým derby ...
Výměna za Bůďu, který byl v posledních letech v podstatě synonynem děčínského úspěchu, tým postavil a vtisknul mu "ksicht", sice přišla docela nečekaně a poměrně neortodoxně, ale zpětně se ukazuje, že minimálně pro tuto sezonu to byl geniální tah. Válečníky to ohromně osvěžilo. Náznak protestů z řad diváků taky rychle utichl. Vlastně si ani nemyslím, že lidé protestovali proti výměně jako takové, ale proti její formě. V tom se s nimi dá souhlasit. Mediální hygiena té výměny nebyla ze strany Děčína zrovna nějšťastnější. Tyhle bolístky snad vyléčí čas. Grepl má veškerý potenciál si diváky získat, pokud se tak už nestalo. Jedna věc je totiž jistá - Děčín změnu potřeboval a dřív nebo později by k ní stejně došlo.
Tak dál.
Děčín je ohromně nevyzpytatelný. Jako soupeř se samozřejmě musíte připravit v první řadě na Autreyho. Jenže pak přijde zápas, kdy vám Feštr dá 19, nebo v rozhodujícím zápasu semifinále 15 bodů. Co na tom, že před tím měl sedm jednociferných zápasů v řadě. Nebo naprosto unikátní případ, kterým je děčínská červená mamba Krakovič. To je nic-nic-minus-nic-geniální výkon-absolutní minus. Ježek je v té kategorii taky, Pomikálek jakbysmet, jen to není takový extrém, jako u Krakoviče.
Pak tu máte Landu, což je absolutní zhmotnění děčínského přístupu k basketu. Na jedné straně v podstatě veterán s minimálními atletickými schopnostmi, podmírečnou výškou na pivota a při nejlepším průměrnou střelbou, téměř neškodný z dlouhé vzdálenosti. Na druhé straně srdcař v každém smyslu toho slova, bojovník, který neuhne ze žádného souboje, skvělý obránce, hráč s bohatými zkušenostmi, jeden z těch, co by na tom hřišti doopravdy zdechnul a pro Děčín v podstatě nepostradatelný. Landa je určitým popřením basketbalových zákonitostí, stejně tak jako celý děčínský tým.
Víte, co Děčín opravdu charakterizuje? Jsou to ty čtyři útočné doskoky v závěru zápasu se Svitavama, které rozhodly šestý semifinálový zápas. To prostě nenakreslíte, nenastudujete na videu, to musíte mít hlavě, že za tím míčem chcete jít, že není ztracený. Jak říkal Al Pacino v legendárním proslovu ve filmu Vítězové a poražení (btw, druhý nejlepší sportovní film ever, ale o tom někdy jindy):
"You find out life's this game of inches, so is football. Because in either game - life or football - the margin for error is so small. I mean, one half a step too late or too early and you don't quite make it. One half second too slow, too fast and you don't quite catch it."
Přesně podle toho hesla Děčín hraje. Není ani zdaleka nejtalentovanějším týmem v lize, ale když může, je o ten půlkrok u balonu dřív. To není o talentu. To je o přístupu ke hře, to je o filozofii.
Samozřejmě, že k tomu patří i určité testování hranic. Toho, co si ještě můžou vůči soupeři dovolit, toho, co ještě dovolí rozhodčí. Děčín rozhodně nemusí být každému sympatický. Jeho hra není každodenní exkurzí do Basketparády, většinovému publiku se může zdát nudná, neučesaná. Je to prostě klasický Grit & Grind.
Fanoušci soupeře a soupeři samotní pak mohou některé věci vnímat jako projevy zbytečné tvrdosti. Ale jsem přesvědčen o tom, že je to všechno součást plánu. Každou hláškou o tom, že se nás "Děčín snaží rozhodit nějakými diskusemi, že pořád mají připomínky, že si hrají na tvrdé chlapíky, co padají jako hrušky," jenom dávate Děčínu na vědomí, že jejich plán vychází. Že se vám dostali do hlavy. Děčín potřebuje soupeře, kterému jejich styl hry nedá spát. Potřebují, aby o něm přemýšlel. Potřebují mu svou hru vnutit. A dělají to chytře. Ať se vám to líbí, nebo ne.
Teď zase trochu statistiky:
Vemte si Romana Marka. Mozek hry Svitav, hráče, který totálně dominoval čtvrtfinálové sérii s Ústím, které ho za šest zápasů nedovedlo vyřešit. Děčín na to měl taky šest zápasů. Dopadlo to tak, že Roman ve čtvrtfinále střílel s úspěšností 43,5 procenta, v semifinále 32,5 procenta. Jeho bodový průměr spadl z 15,3 bodu na 7,8. Proti Ústí zaznamenal celkem 54 asistencí, proti Děčínu ve stejném počtu zápasů 31. Doskoky klesly ze 34 na 15. V rozhodujícím zápase měl tři body, tři asistence, tři ztráty a užitečnost v minusu.
Děčín ho doslova uhnal. Vůbec nehrálo roli, že Marko byl nejbasketbalovější rozehrávač na palubovce. Válečníci jeho hru rozbořili, odřízli ho od spoluhráčů, čímž připravili Svitavy o postatnou část jejich herního IQ.
Nebo jiná věc - Opava se v pátém a sedmém zápase čtvrfinále nedostale ve střelbě z pole přes 40 procent. Její celosezonní průměr je přitom 49 procent, a v dalších pěti zápasech série s Děčínem se dostala nad 50 procent. Oba tyto klíčové duely se hrály v Děčíně. To jsou přesně ty okamžiky, kde měli Slezané potvrdit těžce nabité zkušenosti z "Ligy mistrů", ale nechali se Děčínem uvařit.
Když jsme u toho děčínského prostředí, tak je potřeba zmínit jednu věc. Každý hráč v lize bude tvrdit, že fanoušci jeho týmu jsou fakt skvělí, v podstatě ti nejlepší, hrát pro ně je čest a tak podobně. Očekává se, že to řekne, tak to říká. Děčínským to věříte. Kultura toho klubu funguje alespoň navenek tak, že jsou hráči s fanoušky hodně propojení. Někdy možná až moc. Když v nedávné době pořádali uprostřed sezony plesy a podobné veselice a hráči se dost angažovali v propagaci a natáčení různých videí, kdekdo, včetně mě, nad tím pozdvihl obočí.
Ale výsledkem je to, že v Děčíně ten klub berou za svůj. Důvodem je samozřejmě i to, že konkurence dalších sportů a aktivit není v Děčíně tak výrazná. Fotbal, hokej, volejbal, ty největší sporty v nejvyšší soutěžích absentují. Vemto to v potaz + přidejte rodinnou atmosféru klubu + bojovný herní projev + výsledky a pochopíte, proč lístky na finále zmizely za tři minuty.
Děčín konečně letos pochopil, že je nesmysl se domácího prostředí dobrovolně před play-off vzdát a nejde na zimák. Tomuhle přesunu jsem rozumněl poprvé, kdy to byla pro město nová událost. Podle údaje na ČBF tehdy dorazilo 3850 lidí. Domácí prohráli skoro o 30 bodů. O rok později už mi to přišlo trochu zbytečné. Domácí prohráli o 11.
Jen fajn, když na basket v Česku přijde přes 3000 lidí. Nestává se to každý den. Ale naprostá většina sportovců vám řekne, že bude raději hrát v menším kotli, který je ale až po strop zaplněný a není tam slyšet vlastního slova, nedá se tam dýchat a lidi jsou skoro na palubovce, než ve velké hale, kde je sice lidí víc, ale takřka se tam ztrácí. Ten první případ je Maroldovka.
Válečníci letos prozřeli. Finále bude na jejich tradičním místě. Před halou pak nainstalují velkou obrazovku, kde budou fandit ti, co se do haly nedostali. Můžou navíc sledovat boje o medaile na hokejovém MS. Klub na to dokonce upozorňuje ve videu. Nezbývá než v zájmu Děčína doufat, že Válečníci jsou lepší hráči než herci ...
Děčín může úplně klidně dostat od Nymburka třikrát o 30 a vlastně se tomu nikdo nebude moc divit. Nymburk je úplně jinde, nemá smysl srovnávat hráčskou kvalitu, zkušenosti, zázemí.
Děčín ale může soupeřit s patnáctinásobným mistrem v bojovnosti. To je faktor, ve kterém může svého soupeře předčít. Oslavy postupu do finále byly jistě bouřlivé a určitě budou ještě pokračovat, ale teď by bylo "děčínské", pokud by se hráči ještě jednou dokázali přesvědčit, že jsou s pozici outsidera schopni favorita aspoň potrápit. Zvládlo to Olomoucko, USK mělo dobré momenty, Opava letos nebyla daleko od vítězství nad Nymburkem taky.
Děčín se znovu musí soupeři snažit vnutit svůj styl. Bude-li se hrát hezký basketbal, bude to děčínský rychlý a neslavný konec. Potřebuje, aby to byla bitva. Děčín musí Nymburk přinutit hrát ošklivý basketbal. Tam je jeho síla. V takových chvílích se ukáže krása ošklivého basketbalu, který Válečníci tak ovládají.
Takového basketbalu, který z Děčína udělal po Nymburku druhý nejúspěšnější český tým posledních pěti let. S velkým náskokem před ostatními a zcela zaslouženě.
Comments