Autor: Brněnská redakce CrunchTime
Foto: Jan Russnák (www.janrussnak.cz)
------
Patří k mladé generaci basketbalových trenérů, která se usadila v české nejvyšší lize. Jak sám říká, jeho trenérská kariéra stoupala od začátku strmě vzhůru a bylo otázkou času, kdy se vzestup zpomalí. To také přišlo – pro mnohé nečekaně – v loňské sezóně, kdy se ambiciózní Svitavy pod jeho vedením rozloučily s nejvyšší ligou. Jak se trénuje v časech, kdy ani dobré výsledky nemohou změnit rozhodnutí vedení klubu? Postaví se pak trenér před reprezentační výběr s klidným srdcem, nebo ho sžírají pochyby o sobě samém? Jak těžké je se stát v Česku ligovým hráčem a jak je na tom současná česká mládež? Povídali jsme si s Lukášem Pivodou, bývalým trenérem svitavských Turů, současným trenérem reprezentace U20 a nově i hlavním trenérem projektu CZ Academy.
Lukáši, tvoje zatím poslední sezóna v KNBL nebyla úplně vydařená. Po ní tě navíc čekala reprezentace U20. Kdyby se ani ta nepovedla, byl by to ve tvé trenérské kariéře asi krok nechtěným směrem…
Je to tak, ale naštěstí jsem neměl moc velký prostor o tom tolik přemýšlet. Čekání na repre nebylo moc dlouhé a navíc jsem jej vyplnil rodinnými radostmi se synem a snoubenkou. Díky nim jsem myslel hlavně na příjemné věci.
Jak se znovu buduje sebedůvěra, kterou jsi po první a úspěšné sezóně v KNBL bezpochyby měl?
Já jsem ji hlavně úplně neztratil. Nejspíš hlavně proto, že jsem úplně na startu trenérské kariéry. Hlavu mám nastavenou tak, že se musím hodně učit, ne že to mám po prvním neúspěchu zabalit. U mě to šlo od začátku mého trénování v podstatě jen strmě nahoru, takže bylo jen otázkou času, kdy a kde se to zadrhne nebo minimálně trochu zpomalí.
Když se na ten zádrhel podíváš s odstupem času, jaký pocit převládá?
Pocit obrovské lekce. V průběhu sezóny to bylo zklamání. Někdy to bylo až zoufalství, některé věci pro mě byly nepochopitelné, neakceptovatelné a zároveň se stále opakovaly. Teď už jsem přesvědčený, že to je zkušenost, ze které budu čerpat ještě hodně dlouho. A budu z ní čerpat víc než z té první podařené sezóny.
Co tedy plánuješ dělat jinak?
Existuje spousta věcí, které jsem udělal špatně já sám, a pak jsou věci, které se udělaly špatně tak nějak obecně. Začalo to před sezónou při skladbě týmu. Nedokázali jsme nahradit hráčskou kvalitu. Když se podíváme na jména a statistiky, které jsme měli první sezónu, tak s tou druhou to nešlo srovnat. A já jsem se to, co se dařilo v první sezóně, snažil v té druhé implementovat na hráče, v jejichž silách nebylo to splnit. V tomhle jsme se topili, pak jsme to měnili, ale většinou to mělo jen chvilkový nebo žádný efekt.
Dá se říct, v jaké části sezóny se tým dozvěděl, že se nejvyšší soutěž balí a další sezóna bude v úplně jiné režii?
Já jsem se to dozvěděl už v září před začátkem sezóny. Definitivně rozhodnuto ještě nebylo, ale už se to řešilo. Ještě předtím se totiž v covidové době podepisovali hráči na tři roky, protože se všichni báli, že covid do Česka nepustí Američany a možná ani jiné zahraniční hráče. Cíl tedy byl podepsat co nejvíce českých hráčů. Z toho ale vzešlo to, že tým nebyl poskládaný tak, jak jsme si představovali. Když nejste Opava, která spolu hraje několik let v kuse ve stejném složení, tak nějakého zahraničního hráče potřebujete.
A kdy přišlo to oficiální rozhodnutí?
Ono popravdě nepřišlo. Hráči se to dozvěděli, co já vím, někdy v prosinci, možná dřív. Ale že by vedení před nás předstoupilo a řeklo: „Končíme,“ to se nestalo. Hráči se to dozvídali tak nějak jeden od druhého, což nebylo úplně ideální.
Co se dělo pak?
Hráči samozřejmě řešili svou budoucnost. A ke mně se z různých stran dostávaly informace, že agenti ty hráče nabízejí do jiných klubů i přesto, že mají třeba ještě na dva roky platnou smlouvu. A v této situaci jsme my trenéři měli ty hráče motivovat, budovat nějakou kulturu v týmu, který byl úplně nově sestavený. To se dělalo dost těžko. Nechci to přímo označovat za příčinu našich problémů, ale na pohodě to rozhodně nepřidalo. Od prosince už to nebylo pouze o basketu.
Jak se to tedy podepsalo na jejich morálce?
Rádo se říká, že jsme všichni profesionálové a musíme se tak chovat, ale zároveň jsme lidi, kteří řeší, co budou dělat, jak uživí rodinu, kde budou bydlet a jestli je v nějakém týmu budou chtít. Na tréninku se pokles morálky až tak neprojevil, ale v zápasech byla nepohoda vidět hodně a hra místy vypadala, že si ji neužíváme.
Máš pocit, že se k té situaci mohlo vedení postavit jinak?
Ona ta situace byla těžká i pro ně. Bylo to něco nového a asi nevěděli, jak se k tomu postavit. Myslím, že kdyby tehdy věděli, co ví teď, určitě by to celé udělali jinak. Hráči z toho způsobu, jak se k nim dostávaly informace, nadšení rozhodně nebyli.
Jak se celá ta anabáze projevila na mezilidských vztazích?
I když to tak na hřišti nevypadalo, byla ve Svitavách dobrá parta. V šatně spolu kluci neměli žádný zásadní problém a troufám si říct, že si rozuměli. Jen se to nedokázalo přenést na palubovku.
Takže jsi dál fanouškem Svitav?
Určitě. Rozhodně jsem na ně nezanevřel a klubu jsem vděčný, že mi dal možnost realizovat se v prostředí vrcholového sportu.
Když se ještě vrátím k tomu týmu – soupiska na papíře vypadala dobře.
Nešlo si prostě říct: „Kluci, sice končíme, ale pojďme se hecnout a zkusíme to odehrát dobře?“
Tým vypadal dobře, dokud neodešel Šimon Puršl. Pak se prakticky nic nestalo. Nepřišla žádná náhrada, neměli jsme žádnou typickou pětku. Domagoj Proleta hrál spíš čtyři pět, Venca Bujnoch potom, co na konci přípravy dával skoro dvacet bodů za zápas a měl poslední tři zápasy trojky identicky pět ku devíti a hrál výborně, dostal covid a my jsme první tři zápasy shořeli na doskoku. První zápas s Nymburkem byl ještě docela dobrý, pak jsme úplně vyhořeli v Opavě. V sedmi lidech jsme nějak dokázali porazit Pardubice, o dva body jsme prohráli v Ostravě. Pak teprve přišel Delvon Johnson, který půl roku nehrál basket, takže se do toho musel dostat. A pak přicházely další a další změny. Takže nic neřešit a hecnout se bylo pro kluky těžké.
Je běžné, že trenér po sezóně takto sype její průběh z rukávu, nebo ses na tento rozhovor pečlivě připravoval?
Já jsem vůbec netušil, na co se mám připravit (smích). Opravdu si to pamatuju.
Jak dlouho zpátky?
Nikdy jsem neměl rád matematiku, ale co se týká čísel, důležité zápasy si pamatuju několik let zpátky.
Kam sahá nejstarší vzpomínka tohoto typu?
No, vzpomínka, kterou dokážu barvitě popsat… to bude tak 15 let zpátky. To byl můj životní výkon na mládežnické scéně (smích). Hrál jsem extraligu za Prostějov a ve dvou posledních zápasech nás vedl Peter Bálint, který pak odešel do áčka.
Tam jsi předvedl nějaký velký výkon, jo?
Dva velké výkony (smích).
Tak sem s nimi…
No, nevím, jestli to sem patří, ale jak chceš (smích). To byl ročník 91/92 a v sobotu jsme hráli proti Slezské Ostravě. Prohrávali jsme o osm bodů a já jsem dal posledních deset bodů v řadě. Zisk a nájezd, trojku, trojku po signálu na vyrovnání, pak jsme sebrali míč a já jsem dal s klaksonem koš s faulem. Tu poslední šestku jsem házel spodem a nedal jsem ji, ale vyhráli jsme o dva body.
Tracy McGrady po česku….
Tak trochu (smích). V neděli jsme hráli pro změnu proti Moravské Ostravě, kde byl Jarda Bohačík, brácha Radovana Kouřila David, Hrnčíř, Smolka, to byli výborní hráči té doby, tuším mistři republiky z minulé sezóny, a tam jsem dal 21 bodů za poločas a trojky jsem měl 7/7.
Mohlo by se to jmenovat Jak Lukáš Pivoda potopil celou Ostravu…
Ne tak úplně, protože ten nedělní zápas jsme nevyhráli.
Na letním challengeru U20, který se hrál v Brně, se naopak vyhrávalo. Neměl jsi obavu, že po nepovedené sezóně přijdeš mezi kluky, z nichž někteří balancují na hranici mentality puberťáka a dospělého, a oni tě nebudou brát?
Vůbec. Já jsem s těmi kluky od šestnáctek, kde jsem dělal asistenta Honzovi Slowiakovi, pak jsem s nimi byl dva roky v osmnáctkách s Lubošem Bartoněm a loni jsem je měl jako hlavní trenér dvacítek. Oni už vědí, co ode mě čekat, co umím a co jim můžu dát. A myslím, že o mně nepřemýšleli jako o trenérovi, kterému se nepovedla minulá sezona.
Jak na tom současné české dvacítky jsou?
Dokázali jsme vyhrát challenger, na který Španělsko, Itálie i Chorvatsko přivezlo velice kvalitní týmy. Takže já říkám, že jsou na tom dobře. A jsou tam tři hráči, kteří, věřím, že jednou budou stabilními členy seniorské reprezentace.
Kteří to jsou?
David Böhm, Richard Bálint a Ondřej Hanzlík. Je potřeba říct, že se nestává často, že by tolik hráčů z jednoho ročníku ve dvacítkách šlo do áčka. A všichni už tam tohle léto nakoukli a dostali nějaké minuty.
Jsou hráči repre U20 soutěživí? Narážím na podcast 4+1 Jiřího Kalemby, kde jste s kolegy trenéry řešili, že hráčům chybí soutěživost.
Jsou. Tenhle ročník je navíc speciální v tom, že jsou, respektive jsme spolu dlouho, dobře se známe a oni se sami nazývají rodinou. A podle toho to vypadlo jak na hřišti, tak mimo něj.
Jakou roli v tom hrál covid? Byli kluci natěšení, že si konečně zahrají?
Asi to tomu pomohlo. Někteří kluci nehráli soutěžní zápas přes rok. Osobně jsem si myslel, že to bude spíš limit, že nebudou rozehraní, ale paradoxně nám to neuškodilo. Ba naopak.
Jaké mají současní čeští basketbalisti povědomí o světovém basketbalu?
Můžu teď čerstvě srovnávat dvacítku se Svitavami a mladí reprezentanti měli větší povědomí o tom, co se děje v basketbalovém světě. Ve Svitavách byli také hráči, kteří sledovali Euroligu, popřípadě NBA. Ale určitě jich nebyla většina.
A to mluvíme o současnosti. Co vědí hráči o historii basketbalu?
Myslím si, že moc toho nevědí. Když se jich zeptáš, kdo je Josef Jelínek, tak se odvětí, jestli nemá něco společného s Davidem, který byl na olympiádě, než že by věděli, kdo to je. Když jdou na internet, sednou k Instagramu a hledají si nějaká videa, asi nikdo si nezadá do Googlu historii českého basketbalu. Pro hru to není žádný velký problém, ale smutné to rozhodně je.
Je to o vášni. Ať děláš cokoliv, tak se zajímáš o to, jak to je teď, i o to, jak to bylo dřív. Je rozdíl v tom, jestli hráč miluje basketbal, nebo miluje být basketbalistou.
I to zaznělo v podcastu 4+1. Myslím, že jsi to byl zrovna ty, kdo říkal, že se vytrácí láska k basketbalu a chuť sledovat i ve volném čase, co se děje.
Ano, když to porovnám, co jsem prožíval já, jaké kluky jsem měl kolem sebe… Když někdo něco nevěděl, tak jsme se mu skoro smáli…
Hej, co, tys to neviděl?
Jo, přesně tohle myslím. Nebyly žádné sociální sítě, mají to jednoduché, jenom kliknou a můžou vidět všechno.
A není právě to ten problém? Že je toho moc?
Jo, to je dobrej point. My jsme čekali na týdenní sestřihy v televizi, zatímco na ně každé ráno vyskočí milion videí, která nestíhají sledovat.
V kom ze současných českých hráčů ty sám tu lásku a vášeň k basketbalu cítíš?
V každém týmu bych určitě našel někoho, na kom je vidět, že ten sport miluje. Na první dobrou mě napadl třeba Ondra Sehnal nebo Patrick Samoura.
Může ta vášeň přerůst v něco nezdravého?
Kdybychom tady měli někoho s mentalitou Michaela Jordana, tak drtivá většina by ho nechápala a měla by pocit, že to přerostlo. Na to nejsme se svou mentalitou připravení.
Jaké to je být basketbalistou?
Já bych řekl, že rozhodně fajn. Člověk vstane, nasnídá se, jde na trénink, naobědvá se, vyspí se, jde na druhý trénink, má za to peníze… Musí se starat o své tělo jako o svou firmu. Pokud to dělat nebude, firma zkrachuje. Někdo udělá všechno pro to, aby takový život mohl žít. Někdo se na to tolik nenadře. A mezi těmito typy hráčů je obrovský rozdíl právě v té vášni.
A jak je teda těžké stát se třeba českým ligovým hráčem?
Podle mě je to teď lehčí, než to bylo třeba před deseti patnácti lety. Tehdy byly na vrcholu čtyři týmy – Nymburk, Nový Jičín, Prostějov a Děčín. Ty týmy měly velké budgety a konkurenceschopné sestavy s kvalitními zahraničními hráči. Například v Prostějově byli hráči jako Igor Kudelin, Andrius Šlezas, Kyle Landry, Eugene Lawrence a podobní. Já byl tehdy mládežník a dobře jsem vnímal, jak těžké je dostat se mezi ně. Občas se to nějakému opravdu talentovanému hráči podařilo a stejně si skoro nezahrál. Dneska tady taková konkurence není a mladí čeští hráči dostávají více prostoru, mají víc příležitostí ukázat, že na to mají. Pořád je to ale dřina, zadarmo to nikdo nedostane. A když už se stane, že se do ligového týmu dostane hráč, který není úplně hardworker a nedává tomu 100 %, tak dřív nebo později na to doplatí.
Co se stane s těmi hráči, kteří projdou všemi mládežnickými reprezentacemi a pak někde zmizí?
Rozdíl mezi mládežnickou reprezentací a seniorským basketbalem nebo dokonce reprezentací je velký, takže je úplně normální, že z jednoho ročníku mládežnické repre se mezi dospělými moc hráčů neprosadí a do repre se třeba nedostane vůbec nikdo. Někdy je to třeba proto, že talentovaní hráči mají svůj momentální vrchol ve dvacítkách v době, kdy je jejich pozice v reprezentaci obsazena Tomášem Satoranským nebo Jardou Bohačíkem. O něco větší šanci pak mají ti, kteří se tím momentálním vrcholem trefí do generační obměny.
Jak se vybírají hráči do mládežnických reprezentací?
Tohle mají na starosti realizační týmy reprezentací. Nejvíce specifická a podle mě nejtěžší na nominaci té finálové dvanáctky je repre U16. Tam je těch hráčů strašně moc, někteří jsou předčasně vyspělí, někteří jsou sice hrozně vysocí, ale nemají na sobě ani chlup, tak si člověk řekne bacha, ti ještě budou růst… A teď si z toho vyber. To je pro toho trenéra, teď třeba pro Frantu Róna, opravdu těžká práce. Kdyby mělo deset trenérů vybrat z toho ročníku dvanáctku, tak ji každý vybere jinak.
V čem je teda kouzlo Patrika Audy, který naopak žádnou mládežnickou reprezentací neprošel, na basket chodil stejně jako na několik dalších kroužků pro radost, a živit se jím začal až po ukončení studií v Americe?
Podle mě je Patrik prostě výjimka. A kéž by takových výjimek bylo víc (smích). Jemu hodně pomohla Amerika a to taky není pravidlem. Je hodně hráčů, kteří si dostatečně nezjistí kvalitu basketbalového programu, kdo bude jejich trenérem, na jaké pozici s ním počítají a tak se může stát, že jdou do týmu, který si je vybral třeba jen proto, že má velké rozpětí paží, je vysoký a oni mají v plánu hrát „pack defense“, nebo do týmu, který hraje 40 minut zónu. A pak se tam trápí, protože jim to nesedne, a vracejí se zpět. Pak jsou samozřejmě i hráči, kterým to pomohlo. Vzpomenu si teď na již zmíněného Patrika Audu, Luboše Bartoně, nebo třeba Davida Pekárka. Momentálně vypadá dobře i Michal Kozák.
Pojďme z Ameriky do Kroměříže, kde si začínal. Byl tam někdo výjimečný?
Když jsem začal v 17 letech trénovat jedenáctileté dvanáctileté kluky, byl mezi nimi i Martin Nábělek. Celkově celý tým měl neuvěřitelnou morálku, hraní si užívali, po každém tréninku si přidávali, dobrovolně skákali schody… To dneska v mládeži nevidíme. A Martin byl jeden z těch, kteří měli dobrý prospěch ve škole, velkou podporu rodičů a k tomu všemu prostě CHTĚL. A lidi říkali: „Ten je malej, nikdy pořádný basket hrát nebude.“ Já jsem byl jeden z mála, který byl přesvědčený, že díky té píli a touze to zvládne. A zvládnul. A já doufám, že teď zvládne i návrat po velkém zranění, protože ten kluk od začátku věděl, co dělá a proč to dělá.
A jsme zase zpátky u té lásky a vášně…
Protože o ní to je. Na druhou stranu je někdy dvousečné tomu obětovat všechno. Svědčí o tom nejen Patrikův úspěch, ale například Honza Veselý taky začínal s basketem později, Tim Duncan v 14 nebo 15 letech poté, co závodně plaval. A tihle kluci nejsou tím basketem tak přesycení jako někdo, kdo hraje hned od začátku s basketbalem dvě kategorie a má každý víkend minimálně dvě utkání. Nic jiného nezná a v pubertě toho nechá, protože ho to přestane bavit. Je důležité dát do toho maximum v době, kdy to tomu člověku dává smysl.
Kdy se u dítěte projeví, že z něj takzvaně „něco“ bude?
I u malých dětí se projeví, jestli jsou sportovně talentované podle toho, jak jsou rychlé, obratné, jak reagují na pokyny trenéra, jak o hře přemýšlejí. Ale je těžké o někom prohlásit, že z něj něco bude, nebo nebude. Nemůžu říct dítěti, které chce hrát basketbal: „Franto, ty už zítra nechoď.“ Třeba zrovna z toho Franty vyroste dobrý rozhodčí nebo v pozitivním smyslu bafuňář. Nebo fanoušek, který na ten basket bude pravidelně chodit. Je potřeba děti u basketu udržet, pokud je to baví.
A co si budeme povídat, i trenér se může splést tak moc, že i z dítěte, které třeba upřednostňoval a o kterém byl přesvědčený, nakonec ten top hráč nebude, a naopak nějaký drobný kluk vyroste o něco později než ostatní a překvapí. A to se zase vracím k těm U16, o kterých jsme mluvili, protože tam se to ještě klidně stát může. Někdo vypadá dobře a do U18 už se nedostane a naopak někdo potřebuje více času a naplno se ukáže až v těch osmnáctkách.
Jako trenér jsi u mládeže začínal, jak si mladý kluk buduje u hráčů respekt vůči své osobě?
Mně tehdy bylo 17 a tohle jsem vůbec neřešil. Měl jsem to asi snazší i v tom, že jsem tehdy ještě sám hrál, všechno jsem těm klukům uměl ukázat a oni ke mně trochu i vzhlíželi. Začínal jsem se svým strýcem, který mi dal bezmeznou důvěru, a i díky němu jsem dneska tam, kde jsem. Dneska už bych samozřejmě udělal spoustu věcí jinak, byl jsem někdy až moc náročný, ale naštěstí to ti kluci přežili, měli dobré výsledky a jsou na nich teď postavené kroměřížské týmy ve druhé lize a oblastním přeboru, nebo hrají basketbal na vysoké škole, takže jich u basketu zůstalo opravdu hodně. Což mě těší nejvíc.
A co třeba zkušení mazáci v KNBL? Nedávali ti najevo, že jsi mladé ucho?
Kupodivu ne. Nebo jsem si toho nevšiml (smích). Možná proto, že jsem si nikdy nehrál na to, že všechno vím. Hodně jsem se s hráči snažil komunikovat a ptát se i na jejich názory. Jasně že to musí mít určitou míru a trenér nemůže dát jen na rady hráčů. To by byla cesta do pekel. Ale kdo jiný ví o té hře víc než hráči z palubovky? Například Roman Marko, Pavel Slezák, ti jsou v lize o kvanta roků déle než já a já bych byl hloupý, kdybych z nich netahal rozumy.
Jsou zkušení, ale stejně jim trenér hlásí, který signál mají zahrát. Proč?
Oni to většinou vědí sami. Třeba zrovna ten Roman hru výborně cítí, ale někdy se prostě stane, že pár věcí po sobě nevyjde a i on přijde a zeptá se: „Luke, co mám hrát?“ Někdy to ten trenér vidí ze své pozice jinak, někdy i lépe, tak může poradit. A jiná situace byla třeba v reprezentaci U20, kde hrál na jedničce Rišo Bálint, který je výborné kombo na pozicích dva a jedna. V Brně hrál celou minulou sezónu na dvojce. Tak neměl zautomatizované některé rozehrávačské věci, proto jsem mu pomáhal trochu více.
Když jsme u těch rad… Do jaké míry dokáže hráč v utkání splnit to, co mu, typicky v time-outu, nakreslíš? Myslím, že to byla trenérka Hejková, která řekla, že to nedělá, protože to ty holky nejsou schopné splnit.
Jo, time-outy, to je velké téma (smích). Je důležité za těch 30 až 40 vteřin, které reálně máte, vypíchnout dvě až tři důležité věci. A i to je někdy moc. Hráči jsou většinou zatavení a nedokážou vnímat úplně všechno. Takže pokud nejde o poslední střelu v zápase, kdy je potřeba opravdu něco vymyslet, je lepší kreslit věci, které máme natrénované. Vzpomínám si ale na jeden zápas, kdy Hradec Králové hrál proti Brnu a v time-outu si řekli, že budou akce hlásit jinými čísly. A vycházelo to. Hradec měl tým postavený na chytrých hráčích, kteří to byli schopni zvládnout.
Nakousli jsme trenérské téma, takže se nemůžu nezeptat na asistenty - jaká je přesně jejich úloha?
To hodně záleží na tom, jak si to hlavní trenér nastaví a co od nich chce. Jsou trenéři, kteří se svými asistenty umí pracovat, a jsou trenéři, kteří potřebují hlavně „podržtašku“, aby jim do toho nikdo moc nekecal.
V reprezentaci jsou mými asistenty Tonda Pištěcký a Honza Šotnar. Tonda má na starosti primárně útok, Honza obranu. Když já domluvím, oni vědí, že můžou říct svoje. Jedna informace, druhá informace a konec. Je důležité, že každý ví, co kdy má a může říct, aby v tom nebyl chaos a neřvali jsme všichni najednou.
Jaké úkoly jsi plnil jako asistent trenéra Růžičky ve Svitavách ty?
Já jsem hlavně stříhal videa a měl na starosti individuální tréninky. Viděl jsem opravdu hodně videí. Vždycky jsem se díval minimálně na dva poslední zápasy našeho soupeře. Z toho jsem stříhal silné a slabé stránky hráčů, systémy, které hrají, pak jsem to překreslil na takový velký papír, ze kterého pak hlavní trenér přednášel hráčům.
A jakou roli mají hvězdní asistenti? Co dělá Steve Kerr pro Gregga Popoviche?
To netuším, ale určitě nestříhá videa (smích).
Udělal jsi někdy v roli trenéra něco takového, co tě dodnes mrzí?
Možná to, že jsem byl na vlastního bráchu ještě náročnější než na ostatní hráče. A myslím, že to byl jeden z důvodů, proč s basketem skončil. Ale doufám, že ne ten hlavní (smích).
Myslíš, že jsi mu basket znechutil?
Na věky naštěstí ne, protože se k němu teď na vysoké škole vrátil a hraje ho.
Ty sám ses před lety dostal na vysokou školu do Olomouce, ale rozhodl ses vsadit všechno na basket a ke studiu jsi nenastoupil. Litoval jsi toho někdy?
Nelitoval. Dostal jsem se na management sportu, ale zjistil jsem, že by se to těžko dávalo dohromady s trénováním. Tak jsem rodičům oznámil, že na školu nepůjdu. Oni řekli dobře, ale najdeš si práci.
Jak se prodávala auta?
Jako rohlíky (smích). Nebyla to velká dřina, jakou jsem zažil třeba na brigádě v továrně na automobilové součástky, ale naučil jsem se tam hodně věcí, zažil jiný druh tlaku, než na jaký jsem byl zvyklý. Velkým plusem bylo, že jsem mohl jezdit auty, o kterých bych si jinak mohl nechat jenom zdát. Můj týdenní schedule vypadal tak, že jsem ve všední dny byl do půl páté v práci, pak jsem měl minimálně dva tréninky s U17/U19 a někdy i můj s muži. Bylo to dost náročné. Když jsme šli s klukama v pátek na pivo, tak jsem tam usínal a to mě ještě čekaly víkendové zápasy. Takže žádné velké párty se nekonaly (smích). Tohle bych moc dlouho nevydržel, takže jsem se snažil, abych se co nejdřív stal profi trenérem. V půlce sezóny mě oslovil Peter Bálint a nabídl mi práci v Prostějově. Takže jsem přestal prodávat auta a byl jsem za deset tisíc měsíčně první rok a za patnáct druhý rok od rána do večera v hale. Ale vyplatilo se to.
Nemáš pocit, že by podobná pracovní zkušenost prospěla i některým hráčům?
Jako že by jim to otevřelo oči, jo? Souhlasím, že někteří hráči neví, o čem je život mimo basketbal. Někdy bohužel nedokážou být zodpovědní ani sami za sebe. Život sportovce je v některých ohledech jednoduchý. Ne, že by to mohl dělat každý, to rozhodně ne. Ale ostatní lidé si obvykle sami hledají a platí třeba bydlení, musí si poradit se spoustou věcí, které ten sportovec zatím neřeší. Pro některé hráče ten vstup do reality je a bude hodně těžký. Ale samozřejmě je dost těch, kteří se na život po basketu připravují během kariéry a přesun do civilního života pro ně není problém.
Když se podíváš dál do své trenérské budoucnosti, koho bys rád následoval? Máš nějaký vzor?
Vyloženě nějakého idola nemám. Co se týká pojetí hry, je mi blízký styl slovinského nároďáku, třeba když v roce 2017 vyhráli s Dončičem a Dragičem Evropu. Tehdy je trénoval Kokoškov a asistenta mu dělal současný trenér slovinské reprezentace a Nymburka Saša Sekulič. Od nich mám i nějaké sety, které jsme hráli ve Svitavách i s dvacítkou.
Když se takto inspiruješ, vědí hráči, kdo ten signál hraje, nebo se to neřeší?
Spíš to bereme jako novou akci, protože já ji musím uzpůsobit svým hráčům. Někdy se akce nechá tak, jak je, někdy se upraví, aby seděla na týmu. Ale nemůžu říct: „Hele, kluci, tenhle tým vyhrál Euroligu, tak okopírujeme jejich systémy a budeme vyhrávat taky.“ To by nefungovalo.
A ty budeš hrát Luku…
Přesně (smích)!
Takže slovinský basket u tebe vede…
Je mi blízký. Ale inspiruju se i jinde. V NBA se mi líbí Eric Spoelstra, Gregg Popovich. V Eurolize je trenérů a tymů, kteří se mi líbí více.
Trenéřina ale není jen o té „technické“ stránce hry. Někdy je potřeba řešit i emoce. Co dělá Lukáš Pivoda o poločase za zavřenými dveřmi, když se nedaří?
Když je to opravdu špatné, tak i Lukáš Pivoda řve. Já nejsem žádný křikloun, jsem zastánce toho, že řvaní má efekt jen tehdy, když se neřve pořád. Když na hráče budu řvát každý trénink a zápas od začátku do konce, tak to půjde jedním uchem tam a druhým ven. Co se týká poločasové porady, když se nedaří, tak na začátku křičím, abych v hráčích vyvolal nějakou emoci, něco v nich probudil. Druhá část už je pak klidnější, o taktice, o tom, v čem hoříme, co uděláme jinak. Na konci nějaké povzbuzení a jdeme na to.
Co dělají o takovém poločase ti trenéři, kteří prořvou celé utkání?
Řvou ještě víc. Jako jasně, trenér musí být trochu herec, ale nemůže si myslet, že věčné řvaní a hraní bude mít efekt. Dospělého chlapa na vařené nudli neutáhneš a mně samotnému by bylo blbé to zkoušet. Člověk pak není autentický.
Někteří trenéři neřvou jen na hráče, ale i na rozhodčí. Proč má vlastně trenér potřebu se hádat s rozhodčím?
Z větší části je to asi proto, že si myslíme, že máme pravdu (smích). A někdy prostě cítíme, že je potřeba na ty rozhodčí zatlačit. Když rozhodčí pískne několik z mého pohledu kontroverzních rozhodnutí na jednu stranu, tak na něj houknu a doufám, že o tom minimálně popřemýšlí a třeba se něco změní. A někdy cítím ze svého týmu nervozitu, nebo že potřebují nějaký impuls, tak to udělám uměle. Dostanu technickou a tlak přenesu na sebe. Sem tam to hráčům pomůže a někdy jsou ještě impulsivnější (smích).
Jak se pečuje o vztahy s rozhodčími?
To je dobrá otázka (smích). Já si myslím, že stačí se mimo zápas chovat normálně. Někdy mají v utkání problém hráči mezi sebou, trenéři mezi sebou, stejně tak mají problém i trenéři s rozhodčími a naopak. Ale před zápasem i po něm je to úplně v pohodě. Nebo aspoň já za sebe to tak vnímám. Rozhodčímu jsem nikdy ani sprostě nevynadal. Basketem žiju, ale komunikovat se snažím vždycky slušně, v lidské rovině.
Říkáš, že basketem žiješ. Zdá se ti o něm?
Zdá. Ale bývalo to horší. Když jsem začínal, zdávalo se mi o něm víc. Lehl jsem si, tělo bylo připravené ke spánku a hlava začala šrotovat na plné obrátky. V té době jsem nebyl líný vstát a ty myšlenky si zapsat, protože do rána bych to samozřejmě zapomněl. Dneska už kvůli tomu nevstávám.
Radši dobíjíš baterky kvalitním spánkem.
Je to tak. V první covidové vlně jsem se začal zajímat o biohacking, vyzkoušel jsem na sobě různé věci a opravdu se cítím méně unavený, mám víc energie. K tomu se už dlouhé roky otužuju, každé ráno si dám ledovou sprchu, to mě probere a nakopne.
Jako fakt ledovou?
Fakt ledovou, na plný kohoutek. Začínám pozvolna a postupně dojdu k té ledové, to vydržím tak minutu. Ale v zimě díry do ledu nesekám a do ledového koryta se nenořím. Zatím. A kromě toho všeho dobíjím baterky s rodinou.
Jak se kloubí trenérský život s tím rodinným?
Já doufám, že rodině nic nedlužím. Snažím se každou volnou chvíli věnovat partnerce a synovi. To, že nemám volné víkendy a nevezmu si v práci volno, abych jel o jarních prázdninách lyžovat, je sice blbé, ale tak to prostě je. A rodina to naštěstí respektuje.
Připouštíš si, že jednou tvoje děti začnou dělat nějaký sport, budou mít o víkendech zápasy, a ty u toho nebudeš?
Zatím myslím spíš pozitivně, těším se, že ten malý jednou začne hrát basket a já jako táta se na něj budu dívat. Ale ano, může přijít i to, že u toho nebudu, protože budu v jiné hale. A jsem rád, že syn má maminku, která si to ujít nenechá a bude tam ráda. Basketbalem začala po našem seznámení žít také.
Nebylo by řešení stát se otcem a trenérem v jedné osobě?
Bylo. Ale já bych svoje děti radši svěřil nějakým trenérům, které znám a kterým důvěřuji. Třeba Čoudovi, Pištovi nebo Honzovi Šotnarovi. Kombinace táta-trenér a syn-hráč není ideální. Ale to víš, že mu do toho budu kecat a budu minimálně jeho osobním, velmi náročným, trenérem (smích). Ale trénovat ho… Protože vím, co jsem udělal s bráchou, tak si umím představit, co bych dělal se synem (smích).
Aby za nějakých třicet let nevyšel rozhovor…
…jak toho nechal Pivodův brácha i všichni tři synové (smích). A teď doufám, že to nedočte snoubenka až sem. Jsme totiž domluveni na jedné dcerce (smích).