V 1609 metrech nad mořem se urodila výjimečná basketbalová skvadra. Denver Nuggets
předvádějí v celém letošním play-off - a finále především - exkluzivní styl basketbalu. Milovníkům už zaniklé dynastie pod taktovkou Gregga Popoviche může styl Denveru připadat hřejivě povědomý. Něco na tom bude. O týmech kolem Tima Duncana, Tonyho Parkera a Manu Ginobiliho se říkalo, že hrají „beautiful game“. Kdokoliv se srdcem tepajícím v rytmu driblujícího míče s tím musí souhlasit.
Tým tažený Nikolou Jokičem a Jamalem Murrayem od toho není daleko. Nad efektivitou, jakou tento tenhle tým předvádí proti defenzivnímu, pichlavému, tvrdému Miami Heat
zůstává trochu rozum stát.
Třetí a čtvrtý zápas série byl z pohledu Denveru fantastický, jak jinak právě díky excelenci zmíněného dua. Střelba Jokiče a Murrayho 23/43 z pole, 14/16 ze šestek a celkových 66 bodů ze 109 bodů Denveru. 84 bodů zařídili asistencí nebo vlastní střelou. Na palubovce spolu strávili 40 minut, za kterých byl Denver +14. Odehráli spolu 32 pick’n’rollů, nejvíc za celou sezónu.
V play-off zkrátka hrajete to, co funguje. A hrajete to do omdlení. Je jedno, jestli Jokič cloní Murraymu nebo Murray Jokičovi. Řešení ani věhlasný kouč Eric Spoelstra nenašel. A existuje vůbec? Nemůžete to přebrat. Nemůžete bránícího pivota poslat do dropu. Nemůžete hedgovat. Protože oko Jokičovo vidí vše. „Hodně hráčů hrají jeden s druhým. Myslím, že oni dva hrají jeden pro druhého, tak moc dobře se umí navzájem číst,“ skládal jim poklonu jejich kouč Mike Malone.
Potká se takhle koňák a Kanaďan….
Jokič zatím ve finále průměruje přes třicet bodů, dvanáct doskoků a skoro devět asistencí, střílí s úspěšností 59 % z pole, 63 % při střelách za dva body. Jeho „soft touch“ v blízkosti koše je popravdě ohromující, protože nechává celé své ofenzivní snažení vypadat jako lehké víkendové kardio doma na běžícím pásu. Dostaneš míč, lehce švihneš zápěstím a míč se převalí přes obroučku dovnitř. Jednoduchý, ne? Pro Nikolu ano.
V těhle play-off mají Jokič a Murray společný průměr 57,9 bodů, 17 asistencí a 19 doskoků na zápas. A v amerických médiích už se pomalu mluví o nejlepším tahu jedné dvojice hráčů za titulem v historii. A víte co? Ono to není vůbec přitažené za vlasy.
Stačí se podívat na nějaké další příklady. Giannis Antetokounmpo a Khris Middleton v cestě za titulem 2021: 53,8 bodů na zápas, 10,2 asistencí, 20,4 doskoků. LeBron James a Anthony Davis v orlandské covidové bublině 2020: 55,3 bodů na zápas, 12,3 asistencí, 20,5 doskoků. A co třeba srovnání se Stephem Currym a Kevinem Durantem v roce 2017? 56,6 bodů na zápas, 11 asistencí, 14,1 doskoků. Nebo ultimátní „1-2 punch“ v podobě Kobeho Bryanta a Shaquilla O’neala v roce 2001: 59,8 bodů na zápas, 9,3 asistencí a 22,7 doskoků. Těžké vynechat Michaela Jordana a Scottieho Pippena v roce 1991: 52,7 bodů na zápas, 14,2 asistencí, 15,3 doskoků. A ještě o dekádu dříve Magic Johnson a Kareem Abdul Jabbar: 50,3 bodů na zápas, 12,5 asistencí, 22,6 doskoků.
Jasně, čísla vám neřeknou celý příběh každého jednotlivého týmu za titulem. Ale ten letošní Denveru zatím vypadá na opravdu historickou parádu.
I za dva je občas za tři
Zbývá jim k tomu jediný zápas a v tomto případě jsou čísla na jejich straně. V celé sérii s Miami jsou +36 a chlubit se mohou ofenzivním ratingem v hodnotě 118. To by je v základní části řadilo na druhé místo za bleskově hrající Sacramento. Hodí se připomenout, že hra v play-off typicky výrazně zpomaluje a je více metodická.
Co na tom ale v současné NBA je fantastické, že jejich hra nestojí a nepadá se střelbou za tři. Boston padl v sérii s Miami kvůli střelbě, Miami teď ve finále zkrátka musí trefovat v nelidské úspěšnosti, aby s Denverem drželi krok. Jenže Nuggets trefili v téhle sérii 38 trojek, to je v průměru 9,5 trojky na zápas. To by z nich dělalo podprůměrný tým ještě v roce 2016-2017, kdy týmy průměrně trefovaly 9,7 trojek na zápas. Přesto všechno je jejich ofenzíva nezastavitelná. Popovičova škola?
X-faktorem třetího zápasu byl například nováček Christian Braun, který k dvěma triple- doublům dvou hlavních hvězd přidal svých poctivých 15 bodů. Bez jediné trojky. Výborně hrající a pro Nuggets klíčový hráč Aaron Gordon trefil zatím v sérii 5 trojek, z toho 3 ve čtvrtém zápasem. Když je vaším ofenzivním motorem zkrátka duo Jokič-Murray, požíráte soupeřovu obranu zevnitř bedny. Analytici si mohou trojku z rohu klidně adoptovat, ale layup nebo smeč budou pořád nejhodnotnější střelou našeho sportu.
Jasně, nutné je přiznat Denveru i výrazně zlepšenou obranu. I přes to, že Heat nejsou ofenzivně rozhodně zázračně potentní, proti Nuggets vypadají útočně pohuble. 35 % z těsné blízkosti koše a 43 % obecně za dva body. S tím se vyhrává těžko.
A to už vůbec nemluvíme o tom, že dva hráči základní rotace Denveru mají zatím střelecky mizernou sérii. Kentavious Caldwell-Pope vystřelil 14 trojek, proměnil 4.
Obzvláště frustrující je ale pohled na Michaela Portera Jr. Při jeho ofenzivním potenciálu by mu člověk snad i odpustil, že v obraně vypadá doslova ztracený. Divákovi občas ale musí naskakovat z jeho chování na palubovce pupínky. Vlastně totiž vůbec do hry Denveru nesedí, ačkoliv je považovaný za TOP střelce ligy.
Porterovým hnízdečkem jsou rohy trojek, odkud vysílá na koš většinu svých trojek. A teď si představte následující situaci. Míč ze šestky svým typickým „bullet passem“ posílá Jokič na Portera do rohu. Na špici trojky je připravený Murray, Gordon vyčkává na dunker spotu na slabé straně a Caldwell-Pope nebo Bruce Brown vyčkávají v opačném rohu. Na close-out dobíhá k Porterovi třeba Caleb Martin. A teď si představte, že Porter (atlet převyšující výškou Dwighta Howarda) close-out agresivně atakuje. Od koho má, sakra, obrana Miami pomoc? Tohle musí skončit tvrdou smečí nebo otevřenou střelou. A kolikrát jste takový scénář viděli? Ano, já taky. Je to škoda. Porter nasbíral za ty čtyři zápasy velkolepou jednu asistenci při třech daných trojkách. Nelze se divit, že Braun a Brown si na jeho minutách spokojeně pochutnají.
Jestli to Denver v noci z pondělí na úterý ukončí, určitě uslyšíme, že jejich cesta za titulem byla snadná. Nebyla. Protože nic jako snadná cesta za titulem neexistuje, zvlášť, když je liga takto vyrovnaná. Zkuste jít za Petra Czudkem, Jakubem Šiřinou nebo Martinem Gniadkem a říct, že jejich letošní titul v KNBL není legitimní a vlastně to byla tak trošku procházka rozkvetlým meruňkovým sadem. Jestli máte dobrého doktora, zvládnete rekonvalescenci už za 4 měsíce.
----------
Text: Michal Bernáth