Zdravíčko, sousede. Jak se vede? Nechceš jít k nám? Máme pěkné zelené dresy a vcelku slavnou historii. Navíc vyděláš balík. Tak takhle svou konverzaci dva skoro dvoumetroví muži z městečka Wallace v Severní Karolíně nikdy neotevřeli. Alespoň ne v tomto vesmíru. Snad někde jinde je Michael Jordan slavný i díky tomu, že probral k životu devadesátkové Boston Celtics.
M. L. Carr je jméno, které kdysi vyvolávalo v basketbalové komunitě emoce, ale poměrně rychle propadlo dějinami NBA. Škoda. Nápaditých, kontroverzních a ještě k tomu upovídaných hráčů/trenérů/manažerů není nikdy dost.
Věren svému příjmení, živíval se Carr jako prodejce ojetých aut. Kromobyčejně se na to hodil. Je to ten typ, který svému protějšku vymluví díru do hlavy. Tenhle druh šikovnosti ho ještě v dětském věku dostal z chudých poměrů, coby golfový caddie si jako dvanáctiletý získal úspěšného patrona. Vážený jižanský gentleman jménem Davis Lee ho posunul společenským žebříčkem vzhůru. Kromě jiného ho namotivoval do basketbalu.
Po škole, je tomu právě padesát let, se Carr marně ucházel o místo na soupiskách v NBA či ABA, a tak se sportem začal končit a našel si praktické zaměstnání. Naštěstí ho potkal další klíčový muž jeho kariéry. Red Auerbach. Ve zkratce: legendární trenér nasměroval Carra do Izraele, ten se přes evropské basketbalové angažmá prosadil do amerických profilig. Ke konci sedmdesátých let už byl klíčovým mužem v kádru Detroit Pistons a v roce 1979 si ho Auerbach přivedl do svých Celtics coby dobrou duši nově postaveného týmu kolem Larryho Birda.
Po podpisu M. L. Carra měli v Detroitu nárok na kompenzaci. Pistons si v Celtics vyhlédli střelecké eso Boba McAdoo, Auerbach souhlasil, ale protože Carr nebyl dostatečnou protihodnotou, od Pistons si vyžádal ještě dvě volby v prvních kolech draftů. Za jednu z nich následně do Bostonu putoval Robert Parish, druhou Auerbach využil k výběru Kevina McHalea. Kostra vítězného celku byla kompletní.
Carr se následně podílel na dvou titulech Celtics v osmdesátkách, v roce 1981 vypomáhal hlavně jako hustle player, který uměl pozvednout týmovou morálku. Útočným doskokem a následnými dvěma šestkami rozhodl páté finále Východní konference NBA proti Philadelphii, Boston snížil na 2:3 a zamířil k famóznímu obratu. V roce 1984 mu bylo už 33 let a hlavně zahříval lavičku, ale i na ní dovedl ovlivňovat zápasy. Svými hlasitými projevy a oslavným máváním ručníku neskutečně provokovat soupeře i jeho fanoušky. V Bostonu ho o to víc milovali. Ale i na hřiště se občas dostal, v závěru prodloužení čtvrtého finále proti LA Lakers pečetil výhru ziskem a smečí z protiútoku. V polovině následující sezony odešel do hráčského důchodu, ovšem kolem Celtics zůstal. Po korporátním žebříčku začal stoupat coby skaut.
Mr. Carr jde řídit Celtics
Vítěznou auru ztratili Celtics stejně rychle, jako ji získali. Po titulu v roce 1986 se vše začalo hroutit. Tuze předčasná smrt Lena Biase. Potíže Larryho Birda se zády, které ho roku 1992 přinutily skončit, rok nato se loučí i McHale. A přímo na hřišti při tréninku umírá Reggie Lewis.
Zbití Celtics potřebovali nalít optimismus.
V polovině června 1994 tedy nastala velká chvíle Michaela Leona Carra. Obsadil pozice generálního manažera a viceprezidenta. A došlo na jednu z nejsvébytnějších přestaveb v dějinách NBA. Aby ne. Kromě toho, že je Carr upovídaný a bezmezně pozitivní, má i tvůrčího ducha.
Původně si prý Carr dokonce dělal ambici Boston Celtics vlastnit: „Naháněl jsem (tehdejšího majitele) Paula Gastona a snažil jsem se klub odkoupit. Dal bych dohromady skupinu, která měla zdroje Celtics získat. Neměl zájem prodat, ale zeptal se mě, jestli bych klub nechtěl řídit. Pro mě to byla ta druhá nejlepší věc, co se mi mohla přihodit. Navíc bych se dostal ke všem interním informacím, pokud by se Gaston rozhodl prodávat.“
Jako jeden z prvních Carrových kroků v roli generálního manažera Boston Celtics je registrována tříletá smlouva s Dominiquem Wilkinsem. Dvoumetrový superatlet, Zion Williamson před Zionem Williamsonem, je v NBA spjat s Atlanta Hawks. Jenže klub jeho života se ho po skoro dvanácti letech vzdal a odeslal ho do Los Angeles Clippers. Vedoucí tým Východní konference se zbavil svého nejlepšího střelce. Předpokládá se, že na čtyřiatřicetiletého hráče už nebyli Hawks ochotni vsadit a nabídnout mu nový kontrakt.
Carr ochoten byl a získal pro následující ročník autora 17,8 bodu na zápas. Obstojné, ale jasně nejhorší číslo od Wilkinsovy nováčkovské sezony.
Wilkinsův podpis mimo jiné znamenal, že v Celtics po 14 letech končí podkošová legenda Robert Parish. Podle tehdejších pravidel NBA už nemohl dostat další smlouvu. Manažer už tehdy přiznal, že se s pivotmanem „rozešel“ prostřednictvím vzkazu na záznamník. Byla to další čára za úspěchy osmdesátých let.
A když už si Carr jednou zajel do Chicaga pro jeden podpis…
Mám takový sen
No zkrátka si v organizaci Chicago White Sox coby další posilu vyhlédl jednoho hráče, kterého by přivedl od baseballu k basketbalu. V nižší soutěži, v týmu Birmingham Barons, tehdy působil Michael Jordan.
Technicky vzato zůstával pro NBA hráčem Chicago Bulls, takže si Carr nemohl dovolit Jordana oslovit napřímo, aniž by se jeho předchozího zaměstnavatele dovolil. Proto nejprve vytočil Jerryho Krauseho, jenž měl sportovní otázky v Bulls na starosti.
Slovo dávalo slovo, v jeden moment vytáhl bostonský manažer na chicagského kolegu netradiční trade. Celtics se ve prospěch Bulls vzdají volby v prvním kole draftu a na oplátku nebude Krausemu vadit, že Carr s Jordanem zapřede hovor, během kterého mu nabídne možnost návratu do NBA v dresu bostonského klubu.
Dne 25. července 1994 o tom dokonce vydala zprávu tisková agentura Associated Press, přebrala ji řada tiskovin napříč Spojenými státy včetně New York Times. V textu je citován samotný Carr, nejspíš pouštěl Jordanovi vzkaz přes média. Co kdyby… Informace však rychle zapadla, až po mnoha letech o svém návrhu někdejší šéf Celtics znovu promluvil.
Krause se později po dotazu od Chicago Tribune zapřísáhl, že nic takového od Carra neslyšel.
„Asi jsem musel ztratit paměť, protože si nevybavuji, že bych o něčem takovém s M. L. mluvil. Myslím, že něco takového bych si zapamatoval, a já si to nepamatuji. Nevím, jestli jsme si nerozuměli, nebo se nepochopili. Podíval jsem se i do svých poznámek z rozhovorů s M. L. a v nich nic takového nemám.“
Znovu už tuto otázku Krause nedostane, zemřel v roce 2017.
I Dominique Wilkins má své pochyby, že Carr návrh učinil. „Hrát s Jordanem? To by bylo skvělé,“ tvářil se po letech pobaveně. „To bych... si opravdu užíval zahrát si s ním, děláte si srandu? Ale kdyby to byla pravda, asi bych se o tom doslechl dřív.“
Jak to skoulet na Jordana
Podle Carra je jasné, proč Krause zatloukal. Kryl si záda před majitelem chicagského klubu Jerrym Reinsdorfem (kterému patří nejen Bulls, ale i White Sox), před fanoušky a konec konců i před star samotnou.
Kdyby se Jordan o rozhovoru dozvěděl, třeba by nemilovanému manažeru Bulls udělal truc. A teď si představte, že by Carr zavolal a Jordanovi vítězoslavně sdělil, že ho Krause zaprodal za volbu v draftu. Svolil-li by tehdy Jordan ke comebacku v dresu Celtics, Krauseho pověst by byla na dračky, nejspíš by stejně dopadla i jeho kariéra.
„Michael se k návratu nechystá… Tam je hotovo,“ zahrál prý Krause žádost z Bostonu do autu. Bylo to to nejlepší, co mohl udělat.
„Jednou jsem mu to během telefonátu navrhl, Krause si možná myslel, že jsem zešílel, ale ta nabídka rozhodně padla,“ trvá si Carr na své verzi hovoru.
Jindy zas pravil: „Vím, že Krause tvrdí, že se takový hovor neodehrál, ale to vůbec není pravda.“
A jindy dodal: „Myslel jsem to smrtelně vážně. Nevím, co o tom soudil Krause, ale kdybych měl možnost mluvit s Michaelem Jordanem, té volby v draftu bych se vzdal.“
Carr se nejméně v jedné věci nepletl. Jordan ještě neměl dost. Vždyť uplynulo jen osm měsíců, než na důležité adresy přiletěl fax s větou: „I’m back.“. Odesilatelem byl Michael Jordan. Dres Bulls znovu oblékl po necelých dvou letech a ke třem předchozím titulům přidal po trochu utrápeném jaře 1995 další tři.
Ještě roku 1994 uznával Carr, že si není si jist, zda to dokáže a Jordana získá. „Můžete si myslet, že šance není velká, ale nevíte, co si myslí. Budu mu leštit balóny. Udělám cokoliv. Prosím, Michaeli, pojď k nám do Bostonu,“ vzkazoval manažer.
Během let v něm samozřejmě narostlo přesvědčení, že byl předurčen k úspěchu: „Nenechal bych ho zamhouřit oko, dokud by nesouhlasil.“
Jordan se v Chicagu vrátil s číslem 45, jež na střední škole nosíval jeho starší bratr Larry. V Bostonu by taky musel volit, třiadvacítka je totiž od roku 1965 vyřazena na počest sedminásobného šampiona Franka Ramseyho.
„Šlo mi o tohle,“ vysvětloval Carr roku 2021, kdy se rozpovídal v rozhovoru pro SiriusXM NBA Radio. „Rodiče Michaela Jordana žili v malém městečku zvaném Wallace asi kilometr a půl, dva kilometry od mých rodičů, Michaela znám celý jeho život, znám i jeho babičku,“ hrál to na sousedskou notu.
„Michaela si vybavuju zhruba od doby, kdy mu bylo jedenáct. Vždycky jsem mu připomínal, že je druhým nejlepším basketbalistou z mého rodného města.“
„Takže jsem vždycky cítil, že jsme spřízněni, že mladou superstar přesvědčím, abychom učinili něco, co otřese sportovním světem.“
A připraven měl i udičku s názvem byznysové výhody. „V zeleném dresu by získal netušené nové směry, co se týče marketingu. To by mu vyneslo jmění. Kdyby přišel do Celtics, bylo by pro něj to skvělé.“
Nepochybně by se po celém světě vyrojily miliony nových fanoušků Boston Celtics. Dva králové vzdušného prostoru - Jordan a Wilkins - už sice byli třicátníky, ale jejich společná show měla potenciál prvotřídní zábavy. Na trio by je doplňoval Dee Brown, vítěz Slam Dunk Contestu z roku 1991. A se svým neoblíbencem Xavierem McDanielem by se Jordan pobil maximálně na tréninku.
Proces, který nevyšel
Nebylo v červenci 1994 moc brzy? O dva měsíce později obul Jordan jordanky, aby se rozloučil s Chicago Stadium při exhibici Scottieho Pippena. Zazářil, jak jinak. A podle četných spekulací tu chytil basketbalovou slinu.
Carr svou šanci ani nedostal a volně ležící peníz investoval do pivota Pervise Ellisona, jedničky draftu 1989, která však nenaplnila očekávání - především vinou zdravotních potíží, jak naznačuje přezdívka Out of Service Pervis.
V sezoně si Wilkins vedl na statistiky slušně, ale na jeho výkony se vzpomíná jako na trápení. Bodově se přidal hlavně Brown, chorvatský pivot Dino Radja potvrdil vysokou třídu. Ovšem byla z toho bilance 35-47, v prvním kole play off narazili Celtics proti mladému týmu Orlando Magic. Shaq O’Neal a spol. si hned vzápětí vyšlápli i na Chicago Bulls, už s Jordanem v sestavě.
Dominique Wilkins se nakonec do klubových dějin zapsal jako vůbec poslední střelec Celtics ve stařičké Boston Garden, v roce 1995 dosloužila. Sportovalo a koncertovalo se tu 67 let. Klub se přestěhoval do TD Garden.
Po své první manažerské sezoně se Carr obsadil i do role trenéra. Prý věděl, jak budou další roky vypadat. Pro skalní fandy byly náročné, protože tankovací. On se měl stát převozníkem, který Boston sice potopí na dno tabulek, ale zároveň ho nasměruje k zářivější budoucnosti. Moc jiných směrů nezbývalo, protože Dominique Wilkins se nechal z tříleté smlouvy vykoupit už po roce Panathinaikosem Atény a přestěhoval se za tehdy rekordní peníze do Evropy. Řecké angažmá si našel i McDaniel.
„Byl jsem ochoten schytat pár ran, aby se tým dostal k několika dobrým výběrům v draftu. Věděl jsem, že pak by nastal čas, abych odešel,“ kulatil Carr do hezkých slov o osobní oběti svá někdejší rozhodnutí nabalit si co nejvíce funkcí.
V tehdejších draftech Bostonští pobrali Antoina Walkera a Chaunceyho Billupse. Ve druhém případě už ale měl Carr vyklizenou kancelář, v květnu 1997 coby trenér, manažer a viceprezident skončil. Po sezoně s bilancí 15-67 asi ani nešlo jinak.
Carr se později stal prezidentem klubu Charlotte Sting v ženské WNBA, což mu mělo dopomoci k zisku nově se rodícího klubu NBA v Charlotte. Jedním z jeho spolupodílníků by se stal Larry Bird. NBA však vybrala Roberta Johnsona, který k sobě lanařil Jordana a nakonec mu klub odprodal.
Tak nějak se soudilo, že ho v Bostonu nahradí Larry Bird, ten dal ovšem přednost trenérské roli v mnohem perspektivnějších Indiana Pacers. Místo Carra přišel car. Majitel zvolil do rolí trenéra a prezidenta klubu Ricka Pitina. Ten však svým jednáním dokázal, že mu univerzitní basketbalové prostředí svědčí mnohem víc, pro Celtics je tahle éra považována za nejhlubší pád.
S Jordanem v sestavě by přestavba bývala byla mnohem snadnější.
----------
Autor: Petr Koten
Pokud se chcete dozvědet mnohem víc z historie NBA, neváhejte investovat do jeho knihy Basketbal: Velký americký příběh. Je to zábavné čtení.