Takto vypadal loňský seznam přání Ježíškovi.
Pochopitelně se nesplnilo úplně všechno do puntíku (boty číslo 49 a větší pořád seženete v českých obchodech jen s velkým úsilím a florbal je stále možné provozovat zcela legálně), ale překvapivě velké množství přání bylo vyslyšeno, někdy dokonce v míře až netušené.
Jelikož i ten následující rok bude basketbalem -a to důležitým basketbalem - nabitý až po střechu, bylo by dobré jít tomu štěstíčku trochu naproti a obtěžovat Jezulátko i tentokrát.
Bez zbytečného zdržování je tady můj seznam basketbalových přání pro rok 2020:
1.
Ať je konec června vydařený. Zrovinka v tento čas se totiž v kanadské Victorii hraje olympijská kvalifikace, které se zúčastní i naši borci. Jsem realista, v systému "vítěz bere vše" by byla letenka do Japonska snad ještě větším zázrakem než letošní šesté místo na MS, ale proč to odpískat už před odletem. Teoreticky je to o dvou zápasech a v dějinách sportu už se staly větší šílenosti. A i kdyby to nevyšlo - a ono to nejspíš nevyjde - bude mi bohatě stačit, když mě to bude stejně jako letos bavit.
2.
Ať je finále NBA ve složení Milwaukee - Denver a protáhne se na sedm zápasů.
Ne že by mi na kterémkoliv z těchto dvou týmů nějak přehnaně záleželo, ale ti bystřejší z vás jistě pochopili, že to úzce souvisí s bodem číslo 1. Pokud by finále NBA bylo v tomto složení, pak by Řekům v kvalifikaci nejspíš chyběl Giannis, Kanaďanům Jamal Murray a Turkům Ilyasova, protože by to jim to časově nevycházelo. Pořád ještě by to bylo s tím postupem pekelně složité, ale mít tři největší favority oslabené o své prakticky nejlepší hráče přece nemůže uškodit, ne?
3.
Což mi připomíná - ať ve finále NBA není Chicago.
(Nechť je tento bod vzorovou ukázkou toho, jak vyplýtvat jedno přání úplně zbytečně)
4.
Ať se Bulls dají do kupy. Všichni jsme v létě z toho Satyho přestupu byli nadšení, spřádali jsme plány na to, jak by to mohlo fungovat, s úlevou jsme přijali fakt, že teď už se budeme smět Washingtonu zcela nepokrytě jen posmívat, a ona to přitom zatím žádná velká sláva v Chicagu zatím není. Snad jsou poslední dny, kdy se vedle hry trochu zlepšily i výsledky, znamením, že si to sedá a že to nakonec bude šlapat. Proč bychom pořád měli být za to, že chceme vidět každou českou minutu v NBA, trestáni nepochopitelnými činy hráčů, netečností trenérského štábu a kolapsy v závěru vyhraných zápasů? Proč?!
5.
Ať NBA League Pass i za rok stojí tolik, co stál letos. Nevím, co bylo důvodem, že cena klesla na začátku sezony na chvíli i pod dva tisíce, jestli byla ČR zařazena pro tento případ mezi země třetího světa, kde by se to dráž neprodalo, ale je mi to upřímně jedno. Byla to příjemná změna proti předchozím sezonám a člověk si skoro mohl (chybně) vsugerovat, že to "vlastně nic nestojí".
6.
Ať těch zranění není tolik. Chci vidět Ziona, Dončiče, Duranta, Irvinga, Curry a taky Honzu Veselého, Matěje Svobodu nebo Roberta Landu při hře, ne v civilu rostleskávat na střídačce.
(Právě jsem do jedné věty dostal Ziona, Duranta a Roberta Landu. Myslím, že nic dalšího už nikdy nemusím napsat)
7.
Ať český nároďák využije pseudokvalifikace na Mistrovství Evropy k otestování některých ne-tolik-ostřílených borců. Aspoň někdy. Není určitě potřeba, aby tam furt třicítky točili borci jako Hruban nebo Boči. Nechme je taky trochu vydechnout a při té příležitosti se mrkněme, jestli se nám třeba někde neválí nějaký zapomenutý reprezentační klenot.
8.
Přál bych si úřední zákaz florbalu.
9.
Ať se daří českým legionářům v zahraničí. Možná je to dozvuk úspěšného mistrovství světa, ale zdá se mi, že ti kluci jsou teď sebevědomější a taky víc na očích. Každou chvíli vidím někde na sociální síti fotku Patrika Audy v tom hrozném cyklistickém dresu, které jeho tým nosí, se skvělými statistikami, kterých dosáhl v dalším zápase francouzské ligy. Ondra Balvín je ve španělské lize vidět nejen kvůli své výšce. Vít Krejčí sbírá poctivě minuty mezi elitou. Jen houšť.
10.
Ať se v české lize objeví nějaký nadějný extrémně talentovaný mladík. Mluvím tady o někom "náctiletém", který by dostával dost minut a zasloužil by si je. Někdo, kdo by regulérně mohl být oporou svého týmu v nejvyšší české soutěži (což není upřímně úplně nebeská meta) a celé to sledování KNBL by patřičně zpestřil. Je jedno, jestli by to bylo v Opavě nebo Hradci. Taky to nemusí být nutně ultratalent typu Rubia nebo Dončiče. Ale někdo takový tady chybí.
11.
Ať Nymburk konečně prorazí v té Evropě. A nemluvím tady o postupu ze základní skupiny "Ligy mistrů". Je to letos rozehrané víc než dobře, tak proč mít malé cíle. Nějaké hezké Final 4 by českému mužskému basketbalu slušelo.
12.
Ať ta knížka Jirky Kalemby vyjde brzo, dobře se prodává a dobře se čte (alespoň lépe než tenhle blog). Pojem "česká basketbalová literatura" pořád zní trochu jako "keňská krasobruslařská reprezentace", tudíž každý nový přírůstek kvitujme.
13.
Ať se juniorské reprezentace činí alespoň tak, jako se činily letos. Nikdo není zvědavý na nějaké sestupování do béček.
14.
Ať se české reprezentaci 3x3 daří v indické kvalifikaci. Není to sice klasický basketbal, ale JE to basketbal a nově je to také olympijský sport. Nebylo by na škodu, kdyby nakonec tihle borci vyfasovali olympijské soupravy.
15.
Ať vydrží projekt juniorské NBA. Letošní sledování Final 4 tohohle turnaje pro prcky mě fakt upřímně bavilo.
A na závěr segment tří pravidelně se opakujících přání:
16. Ať je v českých televizích víc basketu.
17. Ať jsou statistiky na ČBF lepší, rozsáhlejší, přehlednější, dají se lépe filtrovat ...
18. Ať je v létě hezky. Ani velký vedro, ani žádná kosa, žádnej extra chcavec. Ty streetbally jsou pak o tolik lepší!
Toť pro letošek vše.
Loni v tento vánoční čas měl CrunchTime na facebooku 35 fanoušků. V současné době jich je více než 300. Při kreativním výkladu matematiky je to v podstatě meziroční desetinásobný nárůst. Čtenost blogu pak v některých týdnech dosahovala i čtyřmístných čísel. Jak říkal klasik s bradavicí: "Dámy a pánové, kdo z vás to má?". Desetinásobný nárůst se asi udržet nepodaří, i kouzlení s čísly má své hranice, ale popravdě - už teď je to až dost na to, jak je tento web vedený (tajemství - není vedený nijak, prostě se mi buď chce, nebo nechce, buď mám čas, nebo ho nemám).
Všem proto moc děkuju za přízeň, shovívavost, trpělivost, zpětnou vazbu! Jsem si plně vědom toho, že se trochu chlubím cizím peřím, protože letošní basketbalové úspěchy zvedly zájem o basketbal obecně a s tím se svezl i tento blog. Proto by bylo fajn, kdyby se úspěchy dostavily i v tom roce příštím, že jo ...
Chci poděkovat Petrovi Kotenovi, který letos přispěl několika vynikajícími texty a potěšil tak nejen mně, ale zejména několik set čtenářů. Zrovna tak díky Jirkovi Kalembovi, kterému přišlo jako dobrý nápad dát mi prostor v podcastu ČT sport a dokonce to několikrát zopakoval, takže CrunchTime se občas dá nejen číst (což je často s otazníkem), ale taky poslouchat.
Mimochodem, pořád platí nabídka z loňského roku - kdyby někdo měl pocit, že má co sdělit a dovede to zformulovat do čitelné podoby (rád případně pomohu), CrunchTime je mu prakticky bez omezení k dispozici. Bude-li se to jen trochu týkat basketbalu, nebo sportu obecně, sem s tím. Klidně to může být i nějaká nesouhlasná reakce na to, co jsem vyplodil já. Popravdě, zrovna to by se mohlo docela líbit. Takže se nebojte bardi, pište!
Vážené dámy, vážení pánové, ještě jednou všem moc děkuju za přízeň v tomto roce, přeju vám vše dobré do roku dalšího, hodně štěstí a hlavně zdraví a ať nám ten nejkrásnější kolektivní sport na světě dělá tolik radosti i dál.
Basketu zdar!