Spoiler alert: Pokud v následujícím textu čekáte odpoveď na otázku, kdo je v historii basketbalu tím legendárním GOAT (Greatest of all Time), nedočkáte se.
Nedočkáte se, protože se domnívám, že na tu otázku se nedá objektivně odpovědět. Můžete se o to pokusit, pokud na tom trváte, ale nikdy nedovedete složit tak pádné argumenty, aby protistrana uznala "no jo, na tom něco je, vzdávám se". Nikdy. Nejde to.
Můžeme se dohodnout, že budeme diskutovat o tom, jestli je lepším hráčem Michael Jordan nebo LeBron James, a já vám na to řeknu, že je mi jedno, koho z nich budu obhajovat, protože ve prospěch i neprospěch obou dovedu složit desítky argumentů.
Příklad?
Dobře, nemusíme chodit daleko.
Vezměme si nejprostší a nejčastěji citovaný "trumf" vyznavačů kultu MJ - Jordan má šest titulů a ve finále bilanci 6-0.
Je to nepochybně impozantní. Ale to, jestli je někdo nejlepší, nemůžeme ve sportu (tím spíše týmovém) zúžit pouze na otázku titulů. Pokud na tom trváte, pak vás musím zklamat. V historii NBA existuje devět hráčů, kteří mají více titulů než MJ a tři další, kteří jich mají stejně jako on šest. Nejlepším hráčem by touto optikou byl Bill Russell a ačkoliv patří nepochybně mezi nejzásadnější jména v kronikách téhle krásné hry, s jeho označením titulem GOAT by měl určitě leckdo problém.
Co ta bilance? Jordan ve finále nikdy neprohrál, James to má v titulových sériích 4-6. To musí něco znamenat, ne? No jasně, Michael dominoval 90. letům, jeho zabijácký instinkt nepřipouštěl porážku, pokud cítil krev.
Jenže chceme-li být objektivní, pak musíme vzít v potaz, že Jordanovo Chicago Bulls šlo do každého ze šesti finále jako favorit. Týmy LeBrona Jamese takový luxus neměly. Z deseti finále byl James pouze třikrát (!) v roli favorita, budeme-li věřit oněm často citovaným bookmakerům z Vegas. Bylo to letos, bylo to v letech 2013 a 2011. Právě posledně jmenovaný rok je největší škraloupem na Jamesově finálovém resumé, protože tahle série proti Dallasu měla papírově patřit Heat zcela bez diskuse, což se nakonec nestalo a navíc k tomu sám King přispěl měrou vrchovatou, protože hrál hluboce pod svoje možnosti. Jeho neschopnost vypořádat se s obranou JJ Barey je dnes oprávněně častou municí armády Jordanových obhájců.
LeBron tedy prohrál jedno finále, ve kterém byl favorit. Jordanovi se to sice nikdy nestalo, ale najednou ta Jamesova bilance 4-6 nevypadá zase tak hrozivě. Naproti tomu LBJ vyhrál dvakrát finále, v němž favorit nebyl. V roce 2012 proti OKC a už legendární obrat z 1-3 v roce 2016 proti Warriors. Jordan nikdy nevyhrál finále, ve kterém by nebyl favorit.
"Ale, počkej, počkej, to přece nebyl Jordanova chyba, že byl tak dobrý a proto byl vždycky považován za favorita!" No jasně. To je dobrý argument. A o tom to je. Takhle můžeme diskutovat donekonečna.
Bylo Chicago vždycky favoritem proto, že zvlášť ve druhé polovině devadesátek byla liga slabá? Možná taky. Měl lepší spoluhráče Jordan nebo James? Jordan se nikdy nedostal do finále bez Pippena, James do finále dotáhl sebranku, která proti Spurs v roce 2007 nastoupila v sestavě James - Pavlovič - Gooden - Ilgauskas - Hughes.
Mimochodem, ani tohle není můj nejoblíbenější LeBronův kousek. Až teď zase bude Nova Sport vysílat archivní zápasy, protože živě basket bohužel asi pár měsíců neuvidíme, tak si bedlivě hlídejte, jestli nebudou opakovat první finále z roku 2018. Cleveland na palubovce Golden State. To se navždy zapsalo do dějin tím, že v jeho závěru JR Smith zapomněl skóre a Cavaliers tak kvůli jeho selhání neměli šanci rozhodnout. Ale když pomineme tento kuriózní moment, pak to bylo jedno z největších Jamesových představení. Protože Cavaliers byli ohromným outsiderem proti týmu, který mnozí považují za nejlepší v dějinách (Curry - Thompson - Durant - Green). A jen díky Jamesovi, který si dělal, co chtěl, dal 51 bodů a totálně dominoval, to nakonec vypadalo, že Cleveland ten zápas vyhrát mohl a měl.
Fantazie.
"Ale počkat, co Jordanových 63 bodů v play-off 1986 proti Bostonu Celtics s Birden, Parishem, McHalem, Dennisem Johnsonem a Billem Waltonem, tedy týmem, který je historicky zcela určitě v TOP 3!" Není to stejně impesivní, když vezmeze do úvahy to, že Jordanovu "pomoc" představovali Woolridge, Corzine, Oakley a Macy? Samozřejmě že je.
"Ale Jordan ten zápas nevyhrál!" No, to ani James.
A tak pořád dokolečka dokola, do zblbnutí, argument proti argumentu ...
A to se vůbec nesnažím ponořit do různých pokročilých statistik, analytik, advanced metrics, historických žebříčků, průměrů, podílů, výdělků, reklamních smluv, televizních ratingů, individuálních ocenění ... u každé jednotlivé položky můžete buď uznale pokývat hlavou a říct "panejo, tohle nikdo jiný nedokázal", nebo vyletět jak čertík z krabičky a začít zběsile pokřikovat "ale tohle, ale tamto, a on zase tohle, a tenhle zase tuhlencto" a klidně přitom mít pravdu.
Klíč k celé debatě totiž leží někde jinde. Daleko mimo různá čísla a statistiky.
Pokud už se chcete v souboji Jordan vs. James nějak rozhodnout, pak pro vás pravděpodobně - i když si to třeba nepřipouštíte - budou zásadní úplně jiné věci. Říkejme jim třeba nostalgie, ačkoliv to není zcela přesné.
Prozradím vám tedy, proč je a vždycky bude konkrétně pro mě Michael Jordan největším basketbalistou všech dob.
- protože jsem se na začátku devadesátých let stal náctiletým a začal jsem vnímat, že nějaká NBA existuje
- protože jsem doma roky shraňoval speciální vydání časopisu Stadion věnovaného olympiádě v Barceloně
- protože VHS kazety se zápasy Dream Teamu patřily doma mezi ty nejohranější
- protože na prvním soustředění v Jilemnici měli v tamní vietnamské tržnici krásné bílé triko, na kterém byl MJ s vyplazeným jazykem a po straně bylo vertikálně napsáno J.O.R.D.A.N. Mě bylo asi deset, takže mi na něj naše tehdejší trenérka musela půjčit prachy, ale bylo MOJE!
- protože když jsme byli na výměnném pobytu v dánském Horsholmu, tak jsem byl umístěn do rodiny kluka, který měl v pokoji tenhle plakát
- protože když jsme s borcema z našeho týmu šli do nymburského kina na Space Jam, tak jsme už u úvodních titulků (sestřih nejlepších MJových akcí) věděli, že zítra půjdeme znova
Tohle jsou ty věci, které ve výsledku rozhodují o tom, jestli a který z hráčů nám přiroste k srdci. Je mi líto, ale u mě je to pro LBJ nerovný souboj. Měl jsem totiž to štěstí dospívat v době, kdy basketbalovému světu kraloval "Air" Jordan, kdy se zformoval Dream Team, kdy se otevřely hranice a začaly přenosy z NBA, magazíny na DSF, basketbalové kartičky a taky všemožný "merch" i když to bylo třeba jen nekvalitní triko od Vietnamců.
Můžu teď nakrásně tvrdit, že se jdu vrtat ve statistikách, abych zjistil, jestli náhodou nemám svůj názor přehodnotit, ale bylo by to jen gesto. V mojí hlavě je rozhodnuto. A nemají s tím co do činění žádné PERy, VORPy, defenzivní indexy, trů šútink persentidže a podobné věci.
Jenže je tady ještě druhá strana mince. Ta temnější. To že jsem na straně Jordana mě nutně nemusí řadit do nekonečného zástupu individuí, které tvrdí, že LBJ mu nejenže nesahá ani po kotníky, ale že LBJ je looser, soft a že titul vyhrává jen díky tomu, že tohle a tamto ...
Říká se tomu teď hater. Takové slovo v devádesátých letech neexistovalo. A taky neexistovaly Facebook, Twitter, Instagram, Youtube, rozličné podcasty, blogy jako tento, desítky televizních a internetových diskusních pořadů a vlastně neexistoval ještě pořádně ani žádný internet. A tím pádem neexistovaly ani žádné velké debaty o tom, jestli je lepší Jordan nebo jestli byl lepší Magic, nebo možná Abdul-Jabbar, co třeba Chamberlain nebo tenhle Russell a jestli třeba nebude Grant Hill lepší a možná taky Webber a tamten O´Neal že taky nevypadá špatně. Neexistovaly, protože nebylo kde debatovat. Žádné sociální sítě, žádná diskusní fóra, žádný Reddit, nic. V Praze se dal sehnat magazín SLAM, stál asi 250 korun, to byl strop.
Jordan tomuhle nikdy nemusel čelit. LeBron James naproti tomu přesně kopíruje vývoj všech těchto výdobytků moderní doby. LBJ je pod přísným dohledem milionů lidí čekajících na každé jeho zaškobrtnutí, každé jeho selhání je okamžitě předmětem milionů tweetů, je ohastagováno a propíráno skrz naskrz a ještě jednou tam a zpátky.
Vemte si jen zápas číslo pět finále letošního. LeBron hrál jeden ze svých nejlepších mačů v kariéře, v posledním útoku na sebe stáhnul tři hráče a přihrál úplně volnému Greenovi, který bohužel nepromněnil a Lakers museli do šestého zápasu. Bylo to perfektně zvolené řešení, žádná střela na sílu do třech lidí, ale brilantně vytvořená pozice pro střelce, který už několikrát ve finále prokázal své kvality.
Ale co se začalo okamžitě potom řešit na internetech? Že LeBron neměl nahrávat. Že Jordan by nikdy nenahrál. Že Kobe by nikdy nenahrál (což je mimochodem pravda). Všichni pochopitelně ignorovali, že LBJ v tom zápase téměř měl 40bodový triple double a byl většinu zápasu prakticky nezastavitelný. Ne, nic takového. Zklamal, protože nahrál volnému spoluhráči.
V Jordanově éře se nic takového nekonalo. Nebylo kde.
A zase jsme u toho. Nekonečné argumentování, kdy mají obě strany svojí pravdu.
- "LeBron je King. Je to první hráč, který získal finálové MVP s třemi různými kluby!"
- "Jordan byl celý život věrný Chicagu, nemusel měnit kluby. Loajalita se počítá!"
- "Jordan dominoval celým devadesátým letům v NBA!"
- "LBJ byl za posledních deset let devětkrát ve finále!"
- "Crying Jordan!"
- "Crying James!"
Můj vztah k Jamesovi?
Už jsem to někde psal. Během jeho nejméně slavného okamžiku jsem byl zrovna v USA, tak jsem to měl pěkně z první ruky. The Decision. Jeden z nejhorších způsobů, jak oznámit, že přestupuju do jiného klubu z týmu, který na mě chtěl postavit budoucnost a jehož fanoušci mě považovali za svého. Podrazit je v přímém televizním přenosu. Viděl jsem to tehdy někde v New Yorku (Knicks si taky dělali zálusk) a druhý den jsem ve stánku u Penn Station našel noviny s geniálním titulkem "Son of a Beach". Dodneška lituju, že jsem si to nekoupil, mohl to být pěkný sběratelský kousek.
V tu chvíli u mě LeBron samozřejmě moc sympatií neměl. Decision jako taková mi byla víceméně u prdele, ale to vytvoření supertýmu Heat mi vadilo. Jako fanouškovi Celtics mi ale pár let předtím nijak nepřekáželo vytvoření supertýmu Pierce - Garnett - Allen. Tak už to ve světě sportu chodí, že jo ...
Ale nikdy, nikdy, jsem nemohl Jamesovi upřít to, že to byl nejtalentovanější hráč, kterého jsem kdy viděl. Fyzicky vyloženě hříčka přírody, basketbalové IQ až někam do vesmíru, ve svých nejlepších letech fantastický v obraně a k tomu vždycky trochu nenápadně dokonalý smysl pro přihrávku a týmový přístup ke hře. Což ho možná trochu odlišovalo od Jordana a výrazně ho to odlišovalo od Kobeho.
Jakkoliv jsem měl taky tendenci snižovat jeho dva prsteny s Heat (neprávem), o to víc jsem pak cenil jeho neuvěřitelný a historický obrat z 1:3 proti Warriors, tedy týmu, který v tom roce odehrál nejlepší základní část v dějinách NBA. Ale jasně, zase by se hlásily tisíce rukou, jejichž majitelé by křičeli "ale vyloučení Greena, ale rozhodl Irving, ale, ale, ale ...".
A přestup do Lakers? Proč by mělo být v téhle době někomu vyčítáno, že prošel třemi týmy? Doba se změnila. V devadesátých letech se to nenosilo, teď je to jinak. Tři týmy, v každém z nich titul. Řekl bych, že to je ta hlavní statistika, která fanoušky Heat, Cavaliers a Lakers zajímá.
Abych byl fér. Tyhle diskuse nejsou jen doménou basketbalu.
Víte třeba, že po neděli má Rafael Nadal stejně grandslamových titulů jako Roger Federer. Kdo z nich je lepší tenista? A není to náhodu Novak Djokovic?
Víte třeba, že po neděli má Lewis Hamilton stejně vítězství ve Velkých cenách jako Michael Schumacher? Kdo z nich je lepší pilot?
Co věčná otázka Ronaldo nebo Messi?
A tak dál, a tak dál, furt dokola. Sport je v tomhle krásný. Ale tím, že jednoho chceme vyzdvihnout o něco výš, bychom neměli toho druhého srážet dolů.
Jordan a James jsou nadpozemští basketbalisté. Jestli chcete, řešte si, kdo z nich byl lepší. Proč je mi bližší MJ, jsem vysvětlil. Ale já se především celkem v klidu smířím s tím, že za 30 let, co basketbal sleduji blíže, jsem měl to štěstí vidět v akci dva nejlepší hráče, kteří kdy vzali míč do ruky. Jsem s tím v pohodě. Buďte taky a užívejte si to, dokud to jde.
Kdo z nich je lepší, nevím. Je mi to jedno.
Jediný co vím, je, že Space Jam 2 bude sračka.
Comments