Nebyl to možná ten úplně nejelegantnější způsob, jak se dostat mezi osm nejlepších týmů světa, ale účel světí prostředky. Byl to náš téměř bezchybný basketbal v předchozích důležitých zápasech, který nám zajistil, že jsme si v utkání s Řeckem mohli dovolit chyb poměrně dost.
A že jsme jich nasekali spoustu, to zase jo.
Navzdory všem předzápasovým prohlášením na nás tíha okamžiku dosedla pěkně ztěžka. Nervozita byla téměř zhmotněná. A není divu, všichni lvi hráli svoje nejdůležitější utkání kariéry. V takové situaci by bylo spíše překvapením, pokud by se z toho ani trochu nerozklepali.
Na začátku jsme nepředváděli svoji hru, nutili jsme se do zbytečně složitých řešení, snažili jsme se několikrát dostat přihrávku do přeplněného prostoru pod košem, přecházeli jsme střelecké pozice a když už jsme vystřelili, byla tam cítit křeč. Platí to například pro Vojtovy první dvě střely (Vojta se ale v průběhu zápasu oklepal a několik důležitých střel tam poslal).
Za první poločas jsme spáchali strašidelných 12 ztrát, což je obyčejně číslo, se kterým se na výhru pomýšlet nedá. Některé byly zvlášť zbytečné a krutě trestané, třeba když se Patrik Auda rozhodl pro driblérskou exhibici, kterou ale zhatil Giannis a po vypíchnutí míče šel sám na koš, což v jeho případě znamená dva driblinky, dvojtakt z trojky a dunk.
Problémem byly taky fauly. Saty měl od sedmé minuty dva, Boči si na konci poločasu udělal třetí. Možná ještě více, než jsme se obávali, nám chyběl Blake. Kouč sice nakrátko zkusil Šířu, ale asi se mu nelíbilo, co viděl, takže u toho nezůstal dlouho. Opět to tak bylo vedle Satyho na Bočim, částečně na Vojtovi a občas jsme se dočkali i nějaké improvizace. Nevím, jak to s Blakem vypadá teď, ale pokud by se chtěl dát ještě do kupy, bylo by to pro kterýkoliv z následujících zápasů vítané posílení.
Ovšem navzdory všemu výše řečenému jsme v poločase - skoro zázrakem - vedli o bod.
Jak je to možné? V obraně jsme pořád hráli zodpovědně, nepřestali jsme nikdy bojovat, neměli jsme hlavy dole, na doskoky jsme první půli vyhráli 20:10 (Řekové jen jeden útočný), zcela neočekávaně jsme dávali šestky a taky jsme dovedli najít jednoho kluka, který se nebál okamžiku.
Jarda z Markvartovic se po losu těšil hlavně na LeBrona. Ten se sice nakonec nedostavil, zato Jarda sám se dostavil ve velkém stylu. Všimli si toho všichni naši soupeři. Jeho deset poločasových bodů bylo dnes v té střelecké bídě potřebným životabudičem, který nás udržel nejen ve hře, ale dotlačil nás dokonce před Řeky.
Druhá půle byla jen pro silné povahy. Tu jsme vedli my o pět, tu vedli Řekové o 12. Není ovšem takové umění vyhrát utkání, ve kterém se daří. Skutečnou sílu týmu ukáže až zápas, kde se to sere. Což byl třeba ten dnešní.
Postupem času začalo být více než jasné, že ačkoliv jsme polštář 11 bodů vehementně odmítali a snažili se ho vytěsnit, nakonec na něj budeme muset spoléhat. Když Calathes dal na +12 pro Řeky, nemohl by se nikdo divit, kdybychom se sesypali. Ale tenhle tým zase ukázal ohromnou vnitřní sílu a disciplínu.
Do hry se vrátil Saty, který potrestal technickou chybu lavičky soupeře jednou šestkou a vzápětí přihrál Bočimu na extra důležitou trojku. Pak už jsme Řeky nikdy do potřebného rozdílu nepustili, ačkoliv se ještě několik minut kolem +10 motali.
V posledních dvou zápasech jsem se snažil identifikovat takzvané klíčové koše, což je přísně vzato dost zavádějící, ale řekl bych, že takové okamžiky existují. Dnes bych taky jeden měl. A sice nájezd a nebeský "polohák" Martina Peterky čtyři a půl minuty do konce na 63:70. Odvážný koš od hráče, od kterého to nečekali nejen Řekové, ale možná ani my.
A jen tak mimochodem - Mičego v té své dnešní větší roli obstál, a to i se všemi svými limity, o kterých ví každý, jím samotným počínaje.
Řekové už od této chvíle začali působit dost nervózně a taky trochu vadli. Navíc na hřišti už neměli MVP loňské sezony MVP Giannise, který seděl na lavičce s pěti fauly. Nutno dodat, že některé z nich byly dost přísné, jeden pravděpodobně vůbec být neměl. K tomu ještě jedno sporné rozhodnutí v náš prospěch při autu, který šel (zřejmě) do zámezí od Satyho kolena, a máme tady ten důvod, proč se aktuálně Facebookový profil FIBA hemží řeckými příspěvky s hashtagem #Fibamafia. Kdyby ale byli tito facebookoví bojovníci za basketbalovou spravedlnost fér, jistě by viděli, že rozhodčí dneska chyb udělali sice několik, ale dělili je na obě strany.
V závěru to byl z naší strany "Saty&Boči time". Já jsem posledních pět minut sledoval ve stoje, sedět jsem u toho nedokázal a při Satyho těžkých floaterech (schválně si to zkuste proměnit bez obrany) a Bočiho trojce na 68:70 jsem si s chutí zařval nahlas. Calathes sice v závěru dělal co mohl a jeho trojky mohly nasekat hodně paseky, ale s naší neuvěřitelnou šestkovou formou (21/22, z toho Auda 7/7) by bylo velmi bolestivé tohle ztratit.
Sice to nakonec byla porážka, která znemožňovala okamžitou oslavu, ale byla to porážka krásná. A jak už všichni víme, nakonec stačila k postupu mezi nejlepších osm.
Tam nás čeká Austrálie. Ale zajímá to ještě někoho, kdo nás tam vlastně čeká? Už několik dní hrajeme výrazně nad plán. Favoritem bychom byli snad jen proti Polákům (které mimochodem můžeme potkat, pokud neuspějeme s Protinožci). Takže pro mě za mě, kladně ať hrajeme s Monstars, je mi to fuk, tohle už si musíme všichni užít. A navíc - proč bychom vlastně nemohli tu Austrálii překvapit taky ...
Historický výsledek už je to teď, bez diskuse. Ale srovnávat tenhle úspěch s minulostí nemá smysl. Dobrá, nejlepší výsledek československých basketbalistů na MS byl šesté místo. Vzhledem k pavouku je velmi reálné tohle aspoň vyrovnat. Ale dá se to pak poměřovat? Tehdy v roce 1970 hrálo na MS 13 týmů, včetně Panamy nebo Uruguaye a vyhrála to dnes už neexistující, ale tehdy domácí Jugoslávie, což by dnes byl jakýsi all-star výběr několika zemí.
Srovnávat ten úspěch s titulem mistrů Evropy v roce 1946? Vždyť to tehdy byl prakticky jiný sport v úplně jiných podmínkách. Naprosto nesrovnatelné.
Dokonce jsem zaznamenal jakési pokusy o přirovnání k Naganu, k titulům vicemistrů Evropy ve fotbale, k boomu biatlonu a podobně. Taky nonsens. Jsou to úplně rozdílné kategorie, každý sport má svá specifika, naprosto rozdílné základny a podmínky. Rozpoutávat tímto způsobem jakousi "válku mezi sporty" nevede vůbec nikam.
Proč si tím ten současný prožitek kazit? Zaslouženě jsme se dostali tam, kam se nedostaly Itálie, Rusko, Řecko, Brazílie, Litva, Německo, Nigérie, Turecko, Německo, Kanada, Slovinsko, Chorvatsko .... Ti kluci zbláznili celou zemi, basket sledují lidé tímto sportem totálně nepolíbení, výhled do budoucna není špatný.
To přece stačí samo o sobě ne? Není potřeba se to za každou cenu snažit ještě uměle povýšit.
