Tentokrát nechám úvodní slovo někomu povolanějšímu:
Tady Viky nám tím chce říct, že mnohé titulky ve stylu "Konec snů" nejsou po prohraném čtvrtfinále vůbec na místě. A myšlenky na jakékoliv bilancování jsou předčasné. Nic nekončí.
Tady se pořád ještě bude hrát.
Každá jízda podobná té, jakou předvádějí naši basketbalisté na MS (všimněte si času přítomného, nikoliv minulého), má jedno zásadní úskalí. A tou je její konec. Není lehké se radovat z dosaženého úspěchu bezprostředně po porážce. Tomu rozumím. Euforie, která postupně pohltí polovinu národa a stoupá v závratné křivce, má tendenci o to strměji padat při nezdaru.
Jenže tady se pořád ještě bude hrát.
Ano, přišli jsme o šanci na medaili.
Ano, přišli jsme o přímý postup na olympijské hry.
Teď si ty dvě předchozí věty přečtěte ještě jednou a podívejte se na ně čtrnáct dní starou optikou. Pokud by nám tehdy někdo řekl, jak budeme smutní z toho, že ve čtvrtfinále s Austrálií přijdeme o šanci na medaili z MS a o postup na OH, tak by ho polovina z nás ignorovala a ta druhá by od něj chtěla koupit zbytek drog, které nutně musel požít.
Jenže tady se pořád ještě bude hrát.
Česká cesta turnajem nekončí. Jen byla odkloněna jinam. Už to není ta luxusní vyznačená stezka na vrchol, která je určena jen pro ty nejzdatnější, ale je to klikatější a snad méně atraktivnější pěšina, která ale pořád končí až v posledním výškovém táboře, kam se dostane jen velmi málo lidí. Což mi připomíná:
Tady se zkrátka pořád ještě bude hrát.
Nikdo už našim basketbalistům nesebere ten úspěch, kterého v Číně dosáhli, ale výsledný dojem se dá ještě pokazit, ale také vylepšit. A na tom by se mělo začít pracovat hned teď.
Protože zítra hrajeme s Polskem. A to je hratelný soupeř. Dosavadními výkony na šampionátu se nám neblíží a v přípravě jsme je porazili dvakrát. Bylo by fajn, kdyby se to povedlo i potřetí. Rozpis turnaje poraženým nedává prostor na to, aby se užírali ve svém zklamání.
"Je těžké na to myslet, protože jsme přišli o semifinále. Ale pokračujeme v turnaji a myslím, že tam motivace bude. Je třeba správně se psychicky nastavit, odpočinout si, každý individuálně. A jít na to proti Polákům, proti nimž máme vždycky motivaci. Je o co hrát," řekl Saty. A to je dobré znamení, protože Saty je ten, který své spoluhráče dovede motivovat.
Vedle Polska nás čeká ještě jeden zápas o umístění, ten úplně poslední. Bude buď proti Srbům, nebo proti USA. Turnaj zakončíme tedy proti jednomu ze dvou původních největších kandidátů na zlato. Vždyť to samo o sobě zní fantasticky a ať už to dopadne jakkoliv, tak my rozhodně nejsme ti, co by tady měli být zklamaní. Ale rozhodně jsme ti, kteří by před zbývajícími dvěma zápasy měli být stoprocentně motivovaní.
Protože pořád ještě bude o co hrát.
Vím, že jsou všichni už unavení, ale k tomu snad jen:
Nehodlám proto bilancovat celý turnaj, jak se už se semtam děje, protože ještě nekončí. Ale můžeme si něco napsat k zápasu s Austrálií.
Pampi po zápase říkal, že je prohra mrzí, protože mají pocit, že na Austrálii měli. S tím se asi dá souhlasit. Australané určitě nepředvedli svůj nejlepší basketbal. Ale bohužel pro nás se v plné síle dostavil Patty Mills, v současné době jasný MVP turnaje, a pokračoval ve výkonech, nad kterými musí pozdvihnout obočí každý, kdo v posledních letech sledoval NBA. Patty je na FIBA scéně úplně jiný hráč a bohužel si s ním neporadili ani naši basketbalisté. Ve druhém poločase se k tomu přidal svým přehledem Bogut, na kterého jsme neměli odpověď.
Australané na nás dnes byli dobře připravení a bohužel to znamenalo, že některé naše pravidelné opory zůstaly střelecky trochu pozadu. Jelikož nemáme tak široký kádr, jako většina týmů na této úrovni, tak je každý takový výpadek cítit.
Vojta Hruban skončil se dvěma body, Ondra Balvín byl dnes úplně vymazaný a zůstal na nule (ačkoliv v obraně měl několik dobrých momentů) a ani osm bodů kluka z Markvartovic také nebylo v souladu s tou parádou, kterou zatím v Asii předváděl.
Především dobrá obrana (a také některé jasné zapařené příležitosti Australanů) měla za následek, že jsme v poločase prohrávali jen o tři body a na začátku druhé půle jsme dokonce šli do vedení. Pak ale nadešel náš zřejmě nejhorší úsek na mistrovství. Byly to zatím jediné delší minuty, kdy jsem si říkal "tak, teď jsme opravdu v prdeli". Asi v tom hrála roli únava, nejprve fyzická, pak i mentální a poprvé na turnaji i malá ztráta koncentrace a snad i sebedůvěry. Takže jsme viděli několik laciných chyb v obraně, přešlých střel v útoku a rázem jsme mohli zaregistrovat, jak jsou hlavy některých dole.
"Myslím, že nám chyběly síly v některých obranných pozicích. Bylo trochu cítit, že turnaj je pro nás dlouhý; nemáme tak silnou rotaci a ve třetí čtvrtině se to bohužel projevilo. Tam jsme nebyli schopní zareagovat - a když už jsme zareagovali, tak bylo pozdě. Trošku na nás bylo opravdu vidět, že jdeme nadoraz," zhodnotil to Saty.
Je ale potřeba dát českému týmu kredit za to, že to ani potom nevzdal a v poslední čtvrtce ještě Australany pořádně znervózněl. Velkou zásluhu na tom měl Patrik Auda, který opět předvedl svůj standard - totální nasazení a agresivitu, ale tentokrát k tomu přidal i velmi přesnou ruku (trojky 3/3, celkem 21 bodů), Pampi se svými nebojácnými nájezdy do vysokých Australanů pod koš a pochopitelně také Saty.
Tomáš určitě byl po zápase nespokojený, protože to je zkrátka Tomáš. Ale dnes bychom se přece jen u jeho statistiky mohli zastavit. Saty totiž zakončil zápas se 13 body, 13 asistencemi a 9 doskoky. Byl tak jeden podělanej doskok od toho, aby se zapsal do historie jako první hráč, který kdy na mistrovství světa dosáhl triple-double. Přál jsem mu to tak moc, že jsem si dokonce v poslední minutě dovolil zapochybovat o tom, jestli je dobré ho vystřídat (ano, bylo rozhodnuto) a sebrat mu tak šanci se o ten zápis pokusit. Na druhou stranu, Tomáš by byl asi první, který řekne, že o tom ani nevěděl.
Každopádně, znovu klobouk dolů, ačkoliv dnes by za několik rozhodnutí a ztrát v prvním poločase zasloužil vytahat za uši.
Česká republika prohrála ve čtvrtfinále mistrovství světa se skvělým a lepším týmem, který to může klidně celé vyhrát. Není důvod smutnit. Je potřeba to hodit za hlavu, dobře se vyspat, najít zbytek sil a zítra ukázat v souboji o titul "největší překvapení turnaje" Polákům, jak se hraje rychlý a fyzický basketbal.
P.S.: Pochopitelně, že jsem chtěl využít i tuhle hlášku, ale nedovedl jsem už text zakroutit tak absurdně, aby mi někam sedla. Tak snad příště, třeba až bude Pampi zase točit nějaké video ze šatny.