Já se k tomu klidně přiznám. Když zahráli "The Star-Spangled Banner" a vzápětí "Kde domov můj", Popovich si potřásl rukou s Ginzburgem a Lloyd Pierce s Petrem Czudkem, v zaplněné hale jsem viděl mraky českých dresů a vlajek, měl jsem nepatrnou husí kůži. Jestli existují okamžiky, pro které to "oni" hrají, okamžiky, kvůli kterým to "my" sledujeme a fandíme, pak tohle byl bezpochyby jeden z nich. Odměna získaná netradičně hned na začátku. Historický moment pro český mužský basketbal.
Ale chraň bůh, aby si snad někdo myslel, že jsem uronil slzu! To je kýč, chlapi nebrečí a navíc mi hned zkraje zkazil náladu Láďa Sokolovský, protože jsem TV zapnul přesně v momentě, kdy říkal o Petru Bendovi, že je ve 37 letech "už hrozně starej", což se nelíbí mému občanskému průkazu.
Zápas s USA nikdy nebyl o výsledku. Ve vítězství věřili pravděpodobně jen skalní fanoušci užívající pravidelně některou z medikací. Tady byl klíčem k celkovému dojmu výkon, nikoliv skóre. Kdybychom hráli podobně odevzdaně a naivně jako Filipíny proti Itálii, mohlo to dopadnout špatně. Kdybychom se po dobrém začátku totálně sesypali jako Tunisko proti Španělsku, mohlo to dopadnout špatně. Ovšem pokud bychom hráli odvážně, bez předpřiposranosti a ve stejném nasazení po celých 40 minut, mohlo to dopadnout dobře.
Dopadlo to dobře. A nakonec je úplně jedno, jestli to bylo o 10, 20 nebo 40 bodů. Bylo to zábavné od první do čtyřicáté minuty. To je hlavní skóre zápasu nejlepšího týmu světa s českými reprezentanty.
Basketbal je týmový sport, ale individuality jsou v něm důležité. Je-li lídr dostatečně silný, zdravý tým se snaží se mu vyrovnat. Pokud má lídr strach, nahlodá to sebevědomí ostatních. Pamatuju si, jak před jedním finálovým zápasem Cavs říkal LeBron James svým spoluhráčům "Follow my lead". Člověka tehdy nutně napadlo "doprdele, to je sebevědomí". Vtip je v tom, že přesně tohle ti ostatní potřebují slyšet, aby sami odvedli to nejlepší. Když ví, že se jejich lídr nebojí, není důvod, aby se báli sami.
Tomáš Satoranský není LeBron James, ale po včerejšku je to nezpochybnitelný lídr českého týmu. Štafetový kolík poté, co své úseky dokončili Welsch s Bartoněm, nespadl na zem, předávka proběhla v pořádku. Vůbec se nemusíme dívat do statistik, stačilo se dívat na zápas. Tomáš je sám v sobě stoprocentně přesvědčený, že je právoplatným hráčem nejlepší ligy světa a že není o nic horší než ti, proti kterým včera hrál.
Jistě, nedal pár svých typických floaterů v prvním poločase, má ve statistikách čtyři ztráty. Ale hodnotit ho podle toho by bylo krátkozraké a úplně vytržené z kontextu. Pro mně charakterizuje jeho včerejší výkon například situace ze čtvrté minuty, kdy z trojky najel proti Tatumovi doleva na svou slabší ruku a dal koš s faulem. Šestku spolehlivě proměnil a odstartoval tak náš mininápor, který vyústil v roztomilé vedení 11:7, což byl okamžik, ve kterém se mnohým splašily Printscreeny.
Nebo jeho asistence mezi dvěma hráči na Vojtu Hrubana poté, co hrál v dolním postavení. Přehled, inteligence, odvaha, zkušenosti. Jen tak mimochodem byl Tomáš nejlepším střelcem zápasu, s úspěšností střelby 54 procent, což je u nepodkošového hráče proti nejlepší obraně na turnaji vynikající výsledek. Však si to po skončení MS můžeme ověřit u ostatních podobných hráčů, kteří na USA narazí.
Když jsem zmínil Vojtu Hrubana, zůstanu u něj. Přihodím k tomu ještě Jardu Bohačíka z druhého poločasu, ať to nepíšu dvakrát, protože Boči byl ve druhé půlce nejlepším hráčem zápasu. Tihle předvedli přesně to, co takový zápas vyžadoval - "fuck it" přístup v českém pojetí. Takové to "jasně, jste nejlepší na světě, víme o tom, ale z toho se nepoděláme, my to taky umíme".
Mě fakt přišlo sympatické, že si v pozápasovém rozhovoru Harrison Barnes vzpomněl na Bohačíkovo jméno a v rozhovoru s Jirkou Kalembou řekl, že hrál dobře. Sice se před tím zamyslel, podíval nahoru a já mám podezření, že to jméno viděl napsané někde na kostce nad hřištěm, ale nebudeme si to kazit :-)
Saty, Boči a Vojta nebyli jediní, kdo byli aktivní. Někdy je to s tou aktivitou ale pro dobrotu na žebrotu. Hodně kritiky sklidil třeba Patrika Auda, protože ho Američani pozvali na block party, takže nakonec skončil s úspěšností 2/11. Ale to je nefér hodnocení. Patrik měl druhý největší počet střeleckých pokusů z týmu a to je přece něco, za co ho nemůžeme trestat v zápase, kde jsme měli být především aktivní. Američané v životě těch čepic rozdali a rozdají stovky, atleticky jsou na tom nejvyšším levelu a mě je v první řadě sympatické, že se Patrik nebál do těch zakončení jít. Kdyby ještě zvládl bez problémů zakončení zprava pravou, tak by to možná bylo přece jen veselejší. Ale tohle píše člověk, který se nikdy nenaučil předpisový dvojtakt zleva, takže mlčím.
Ondra Balvín měl moc pěkné momenty. Na doskoku se nenechal přehrávat, v prvním poločase mě doslova šokoval střelou po otočce, která nás poslala do již zmiňovaného vedení o čtyři body. Ale ještě větší radost jsem měl, když se ve druhém poločase pokusil dvakrát hrát zády ke koši na Turnera a jednou z toho vykoledoval faul. To je podle mě něco, co Ondra musí dělat častěji. Kila i výšku na to má, ruku na zakončení v blízkosti koše taky má, takže je jenom dobře, pokud bude tímhle směrem patřičně nebezpečný.
Druhá věc je samozřejmě Ondrova obrana, ze které se budou soupeři snažit těžit. O tom už bylo tady i jinde napsáno dost. Kterýkoliv malý hráč Ondru po přebrání vyláká trochu dál od koše, má v tu chvíli ohromnou výhodu. A není to vždycky nutně tak, že ho musí obejít na šoupák. Například na začátku druhé půle Kemba prostě jenom využil toho, že Ondra za prvé není dost rychlý, aby k němu přistoupil, za druhé se mu do toho ani moc nechce, protože pak je to insta-nájezd. Takže z toho v tuhle chvíli byly snadné dva body pro Walkera po střele ze střední vzdálenosti.
Ale tohle všechno by taky bylo nefér Ondrovi vyčítat. Tak to je, všichni to vědí, Ondra není Honza Veselý a nikdy jím nebyl. Je na trenérech, aby přišli s jinými variantami, jak takové situace řešit, protože nastanou. Na Ondrovi pak je, aby spolehlivě hlídal doskok, v obraně prostor okolo koše a v útoku se do něj tlačil. Tohle všechno včera dělal většinou dobře a zaslouží pochvalu. Je ale pravda, že komentář Jirky Welsche o tom, že Ondra Balvín si může říct o vstupenku do NBA, byl přeci jen zbytečně euforický. Na to by Ondra musel zlepšit výrazně buď střelbu, nebo pohyb.
Takhle se to může zdát, že se dařilo všechno, ale tak to samozřejmě není. Nedostatků tam byla spousta. Ale některé jsou dopředu dané. Američani nás přehrávali 1 na 1. Víte co? Američané přehrávají všechny 1 na 1. Někdy se to zastavit nedá. Třeba ten Kembův crossover a step-back proti Pavlovi Pumprlovi. To kdyby chtěl Pampi zastavit, tak by si okamžitě obnovil výron jednoho kotníku a ještě by si zlomil ten druhej. (20. vteřina následujícího videa)
Američané nám nedali 100 bodů. Nedali nám dokonce ani 90. Z historické perspektivy je to výsledek, za který se nemusíme stydět.
Naše úspěšnost střelby za dva byla pod 40 procent. Nic moc. Ale znovu - hráli jsme proti nejlepší obraně na turnaji. Jestli bychom si za něco měli nafackovat, pak jsou to padesátiprocentní šestky. Pro to neexistuje omluva. Na šestce tě nikdo nebrání, můžeš si před tím odfrknout, prodýchat se, udělat si všechny rituály světa, ale jakmile polovinu trestňáků nedáš, okrádáš se sám. Je to jak dvojchyba v tenise.
Na některých taky bylo vidět, že z toho přece jen vykulení jsou. První vstup Martina Peterky byl se zbytečně velkým respektem. Proti Walkerovi se v jednu chvíli snažil hrát dole tak, že bylo od prvního bouchnutí balonem jasné, jak si nevěří. To samé Šířa.
Trochu překvapivě taky Blake. U něj jediného bych řekl, že hrál opravdu špatně. V útoku je nenápadný, ale co hůř - přijde mi, že docela hoří v obraně. A nepřišlo mi to jen včera, nýbrž už na turnaji v Hamburku. Je mu 35, v takovém věku už občas ten půlkrok nebo dva ztratíš a na takové úrovni je to hodně znát.
Sympatické bylo, že jsme vydrželi hrát až do konce. Dokonce i posledních pět minut po vystřídání Satyho jsme nebyli výrazně pozadu. Mičego se oklepal, poslal tam jednu trojku, stejně tak Lukáš Palyza a ačkoliv tady se mnou mnozí možná souhlasit nebudou, tak mě hodně bavil Pampi. On měl střelbu 1/6, ale stejně skončil v užitečnosti v plusu, protože prostě dělal klasické Pampiho věci - bojoval. Zisk, dva útočné doskoky v rozmezí několika vteřin, blok, nějaká asistence, prostě všechno, co dělá Pampiho už roky Pampim, ačkoliv dávno nelétá nad obroučkami.
Některé věci možná proti USA nešly tak, jak bychom chtěli. Po ztrátách jsme dostali 22 bodů, dali jen sedm. Z rychlých protiútoků jsme dostali 15 bodů, nedali žádný. Což pro tým, který se prezentuje tím, že hraje rychle, není úplně ideální vizitka. Ale zase - USA se prezentuje tím, že hraje rychle, ještě rychleji, až bude nejrychlejší na celém světě. Měřítko bylo prostě nejvýš, co to šlo, ačkoliv Američané nebyli ani zdaleka stoprocentní. Takový zápas má zkrátka svá specifika a nemůžeme jednotlivé věci vytrhávat ze souvislostí.
Rozepsal jsem se víc, než jsem chtěl, přitom jsem vlastně měl v úmyslu jen napsat, že mě to celé ohromně bavilo, ačkoliv to ani zdaleka nebylo bez chyb.
Teď už legrace končí. Teď už těch chyb musí být co nejméně. Zápas s USA jsme si jeli užít, to se povedlo. Ale taky jsme tam jeli postoupit. A na tom bychom měli začít pracovat. My si dneska ještě ty dojmy z USA můžeme užívat, ale těch 12 kluků tam by už teď mělo být stoprocentně koncentrovaných na Japonsko.
Protože tam už se nemůžeme nechat přehrávat 1 na 1, nesmíme ztrácet zbytečně míče a nesmíme - KURVA - zahodit každou druhou šestku, kterou házíme.