Mistrovství světa basketbalistů v Číně je za námi a určitě se nespletu, když řeknu, že ten, kdo si zvládne přečíst tyto řádky bez použití překladače, na něj jen tak nezapomene. Ale zatímco my jsme žili náš hezký velký český příběh, nabídlo těch 92 zápasů mnohem více momentů, které stojí za zaznamenaní. Bohužel mezi ně nepatří samotné finále, které bylo asi příliš jednoznačné, než aby nás přišpendlilo do křesel, ale na druhou stranu nemůže být pochyb o tom, že Španělé jsou Mistry světa zaslouženě.
Ovšem než zvedli pohár, ustřihli síťku a nechali se zasypat blyštivými papírky, odehrálo se toho v Číně spoustu. A tady je pět věcí, které nejvíce utkvěly v paměti mě:
1) Selhání Američanů
Varování sice před turnajem přicházela ze všech stran, ale i tak většina lidí řadila americký tým mezi největší favority.
Nejprve přišlo asi 40 omluvenek, které nakonec trenéru Popovichovi svým způsobem výrazně usnadnily situaci. Zatímco 31 jeho kolegů z ostatních reprezentací muselo v závěrečné fázi přípravy složitě rozhodovat, koho nakonec vyřadí z finálové soupisky, Pop do Číny jel prostě s tím, co mu z rozpadajícího se monstra zbylo. Bylo to přesně 12 lidí. Mezi nimi jen jediný člověk, který se po poslední sezoně NBA dostal do jednoho z výběrových All-NBA týmů - Kemba Walker.
V zámoří byl tento mančaft okamžitě titulován jako nejslabší americký tým s hráči NBA v historii a zřejmě tam věděli, proč to píšou.
Problémy v ráji naznačila po nominaci také příprava, kde Američané přerušili šňůru svých mezinárodních výher v zápase proti Austrálii. V tu chvíli jsme ještě netušili, že ten zápas vlastně ukáže skutečný obraz rozložení sil na nadcházejícím šampionátu, a to včetně bodové erupce Pattyho Millse.
V základní skupině USA od velmi předčasné porážky zachránila neklidná ruka Turků při čtyřech trestných hodech a několik dalších šťastných okolností, které sice znamenaly výhru v prodloužení o bod, ale byl to zároveň taky zvednutý gigantický varovný ukazováček (nikoliv prostředníček, zatím ...).
Bylo jasně patrné, že Američané mají problémy s evropským stylem hry, nemají silného lídra, který by v klíčových momentech bral zodpovědnost na sebe, trpěli proti zónovým obranám, úzkou podkošovou rotací, navíc jim ze hry vypadl ještě Jason Tatum a už se v průběhu turnaje nevrátil.
Naděje z nadstavbové části (výhry nad Řeckem a Brazilií) zhasla v prosólované koncovce čtvrtfinálového zápasu s Francií, ve kterém USA totálně přehráli Rudy Gobert a Evan Fournier. V tu chvíli nezhasly jen naděje na zlato, ale také na jakoukoliv medaili.
A aby toho nebylo málo, hned v následujícím zápase motivaci obtížně hledající Američané prohráli se Srbskem (první čtvrtina 7-32), které si prožívalo rovněž svoji vlastní malou bezmedailovou tragédii. Závěrečná výhra nad Poláky v zápase o sedmé místo už neodvrátila krutý fakt, že členové tohoto amerického týmu budou navždy spojovaní s nejhorším výsledkem reprezentace hvězd a pruhů na světové akci, pokud do boje vyslala hráče NBA.
Dá se očekávat, že za rok v Tokyu půjdou Američané za obhajobou olympijského zlata s podstatně rozdílným materiálem a vrátí pořádky ve světovém basketu zpět k normálu. Letošní výsledek z Číny ale už nikdo nevymaže.
2) Kontroverze Francie - Litva
Vzpomeňme si na tento moment (a jiné jemu podobné) až někdy v zimě budeme při svých malých zápasech v krajských přeborech a druhých ligách nadávat na sudí kvůli tomu, že špatně pískli faul nebo otočili aut (a že vím, o čem mluvím, sám jsem před mnoha a mnoha lety měl pětizápasovou stopku za pohlavní opisy ...).
Krátké shrnutí situace:
Klíčový zápas o postup do čtvrtfinále. Do konce čtvrté čtvrtiny zbývá přesně půl minuty. Stav je 76:74 pro Francii, když její hráč Nicolas Batum fauluje pivota hostí Jonase Valanciunase a posílá ho tak na čáru trestných hodů. Valanciunas první šestkou snižuje na rozdíl jednoho bodu. Druhá do koše nespadne rovnou a francouzská věž Rudy Gobert využije FIBA pravidla, které umožňuje hrát míč i nad obručí. Valanciunasovu šestku Gobert z prostoru nad košem vyrazí pryč a Francouzi míč doskočí.
Pokud by tohle byla celá pravda, pak by bylo všechno v pořádku. Jenže Gobert při této snaživé akci poruší jiné pravidlo, totiž že se nesmí dotknout obroučky. Gobert se jí nedotkl, Gobert na ní svojí pazourou spáchal atentát. Byla to rána jako z děla, dokonce bych řekl, že v přenosu byla slyšet a z pohledu přední kamery byla velmi dobře vidět.
Přesto to nikdo ze TŘÍ (!!!) rozhodčích nepískl. A nejenom to, své přesvědčení si nenechali sudí zviklat ani zuřivými protesty běsnících Litevců. Nic je nepřimělo využít luxus, který jejich kolegové v dobách ještě nedávných neměli - totiž přehrání videozáznamu při sporných momentech. Kdepak. Zvítězila falešná hrdost, nebo prostá připosranost. K videu se nešlo, De Colo dal z protiútoku koš na +3 a Litevci se balili domů.
Upozorňuji, že tady mluvíme o turnaji, kde se přes video řešilo kde co. Například v zápase Tunisko - Portoriko v základní skupině rozhodčí v polovině první čtvrtiny několik minut zkoumali, o kolik desetin vteřiny přesně mají pod odpískání technické chyby vrátit čas. A to byla prosím kvalita toho zápasu taková, že většina diváků by pravděpodobně hlasovala pro to, aby čas posunuli o 30 minut dopředu, jen ať už to skončí.
Ne, v klíčovém zápase o play-off se k videu nešlo. Protože kdyby se šlo, vidělo by se, že se to písklo, respektive nepísklo, chybně. A že to výrazně ovlivnilo osud dvou týmů ...
Škraloup na jinak velmi pěkném mistrovství.
3) Vzpoura odepisovaných Argentinců
Bez jediného hráče NBA zvládli Argentinci vyhrávat jeden zápas za druhým, až se jejich cesta zastavila ve finále. V celém turnaji hrál tento krutě podceňovaný tým nejlepší basketbal široko daleko a dokázal, že i v éře po Ginobilim se s ním musí počítat.
Vedený nesmrtelným Louisem Scolou, jehož balzamovač odvádí tak skvělou práci, že Scola i ve 39 letech zvládl v semifinále doslova zničit nejlepšího obránce NBA Goberta (28 bodů a 13 doskoků) a turnaj zakončil v ideální sestavě mistrovství. Lidé neznalí španělské ligy objevili šikovnost a genialitu Campazza nebo dravost Gabriela Decka.
Argentinci neodehráli jenom překvapivě dobré mistrovství, oni byli v každém slova smyslu dominantní. Až do finále bylo jejich nejtěsnější výhrou +8 s Ruskem v posledním zápase základní skupiny, kdy už měli jistý postup. A stejně to bylo ještě vinou slabší závěrečné čtvrtiny.
Jinak to byly samé dvouciferné demolice. Včetně vyřazení favorizovaných Srbů ve čtvrtifinále a již zmiňované porážce nabuzených Francouzů v semifinále.
Argentina tak na svůj strop narazila až ve finálovém souboji se Španělskem, kdy poprvé na turnaji ke smůle všech nezaujatých fanoušků selhala a poslední zápas tak možná nebyl takovou lahůdkou, v jakou jsme doufali a jakou jsme si zasloužili.
Přesto byla cesta turnajem obdivuhodná. A možná - jenom možná - že bych dokázal najít pár pádných argumentů pro tvrzení, které bychom slyšeli asi neradi: totiž že Argentinci nakonec přece jen sebrali titul "překvapení turnaje" jedné malé zemi ze středu Evropy, která na MS hrála poprvé v historii.
4) Dvojité prodloužení v semifinále
Jestliže finále bylo nakonec svým jasným průběhem zklámáním a v podstatě se to dalo odzívat, tak souboj Austrálie - Španělsko byl z úplně jiného soudku.
Prodloužení ve vyřazovacích soubojích vždy potěší, nejste-li hráčem nebo fanouškem jednoho z přítomných mančaftů. Jsou-li ta prodloužení dvě, je to ještě mnohem lepší. Deset minut basketbalu zdarma, jak se říká.
Španělé byli většinu zápasu pozadu, ale už poněkolikáté se ukázalo, že odepisovat tým, který spolu hraje roky a zažil opravdu všechno, se nevyplácí.
Jistě, v závěru se neubránili své potřebě být vidět ani rozhodčí. Nejdřív pískli poněkud diskutabilní faul na Gasola, vzápětí na druhé straně spíše kompenzační faul na Millse, ale dojem z velmi pěkného zápasu to nakonec nezkazilo.
Australané mohli dvakrát rozhodnout. Nejprve na konci normální hrací doby neproměnil Mills šestku, poté na konci prvního prodloužení nehrála obroučka s Dellavedovou. Takže nakonec si druhé prodloužení pro sebe ukradli Španělé a Australané, kteří poprvé v historii postoupili do semifinále, splakali nad vejdělkem. A my už víme, že z Číny neodvezou ani bronz.
5) Historická cesta českého týmu
Okolní svět si na nic takového za pár měsíců ani nevzpomene, a to bez ohledu na dobře znějící, ovšem univerzálně generované vyjádření Kobeho Bryanta, ale tady u nás to bude žít ještě dlouho.
Čeští reprezentanti přiletěli z Číny do Ruzyně až dnes - v neděli 15. září večer, a nebylo to proto, že by jim po pěti odehraných zápasech uletělo letadlo. Bylo to proto, že v Číně ještě v sobotu 14. září bojovali se Srby o páté místo, které sice nakonec nedopadlo, ale to je nám asi docela jedno.
I tak je z toho historický výsledek, tím spíše nečekaný, že náš tým nejel do Číny v nejsilnější sestavě a při šíři našeho kádru je každá omluvenka setsakra znát.
Basketbalisté na dva týdny zbláznili část republiky, předváděli skvělou hru, připsali si některá cenná vítězství a zároveň i některé cenné porážky, což systém turnaje umožňuje.
Teď už si nikdo nevzpomene na to, že pokud by se nezměnila kvalifikační kritéria a nerozšířilo se účastnické pole, tak bychom na mistrovství nejpíš ani nebyli. Teď už nikdo nemůže říkat, že jsme tam nepatřili.
Ten tým nabídl spoustu příběhů. Tomáš Satoranský kromě českých fanoušků potěšil jistě i manažery Chicaga Bulls. Boči a Vojta si svými výkony řekli o pár telefoních hovorů. Pampi odvedl svůj tradiční vysoký nadstandard a po turnaji zcela nečekaně odešel středem jako král. Blake Schilb potvrdil i bez frází, že je ochoten za českou reprezentaci bojovat i přes nepřízeň osudu.
Bylo to prostě celé velmi zábavné.