Rozlosováno jest.
V pohledu na složení naší skupiny E se spolu střetávají dva názory. Jedni si los pochvalují především kvůli tomu, že je čeká poprvé (a pohříchu zřejmě i naposled) jedinečný zážitek v podobě souboje s tím nejlepším, co momentálně basketbalový svět nabízí. Ti druzí by si to rádi odepřeli v zájmu toho, aby měli co největší šanci postoupit ze skupiny dál. Tato množina lidí se slzou v oku vzhlíží ke skupině A a závidí Polákům.
Buď jak buď, nic s tím už neuděláme. Jsme na MS, samo o sobě je to obrovský úspěch, važme si toho, nehažme flintu do žita, míč je kulatý, začíná se za stavu 0:0, David také porazil Goliáše, dejme do toho srdíčko, jsou to taky jenom lidé .... víc klišé mě teď monentálně nenapadlo, případně si dosaďte svoje.
Fakt je ten, že našimi soupeři jsou USA, Japonsko, Turecko. V tomto pořadí. Pojďme se jim podívat detailněji na zoubek.
USA
Šampionát začneme ve velkém stylu. Z hlediska našich šancí je asi jedno, jestli s nimi hrajeme první zápas, nebo ten třetí. Příliš realistických scénářů, jak bychom mohli Američany porazit, neexistuje. Všechny je popíšu ve zbytku tohoto odstavce.
Tak, to by bylo. USA nás porazí, protože jsou lepší na každém postu (a to dost výrazně), jsou mnohem zkušenější, sebevědomější a ty rozdíly v pravidlech mezi evropským a zámořským basketbalem už nejsou zdaleka takové, aby se z nich dalo něco podstatného vytěžit. Například dobře postavená poctivá zóna už v USA nikoho nepřekvapí, navíc se zónou nemůžete udělat nic jednoduššího, než ji rozstřílet. Což hráči typu Curryho, Duranta nebo Hardena zvládnou celkem slušně.
Problémy by jim snad mohli dělat naši Pumprla a Kříž. Žel bohu nikoliv na hřišti, ale v předzápasové přípravě. Snaha vyslovit tahle jména Amíkům zauzluje jazyk.
Otázka taky je, jak moc se Američani budou nějakými Čechy zabývat. Trenér Popovich los zhodnotil tak nějak obecně, jak se od něj koneckonců očekává: "Potkáme se se třemi dobře vedenými mužstvy a poznáme několik herních stylů," řekl Pop. Přepokládám, že tuhle univerzální hlášku si mohl připravit už třeba o Vánocích a nemusel s tím čekat na los.
Nesmíme mu to mít za zlé, protože jde jednak o člověka s pěti prsteny pro šampiona NBA a zároveň trenéra, který bude moci na palubovku proti nám poslat základní sestavu například ve složení: Curry - Harden - Durant - James - Davis. Samozřejmě pokud všichni kývnou a pojedou, ale zatím jsem nezaznamenal, že by někdo výslovně odmítl. Ačkoliv zrovna třeba u Jamese by nějaký odpočinek smysl dával, protože věk nakonec není jenom číslo, jak se občas máme tendenci utěšovat.
Ale je to vlastně úplně jedno. Co kdyby třeba béčková pětka vypadala takhle: Irving - Thompson - George - Leonard - Towns (extrémně nízká sestava mimochodem) edit: Towns reprezentuje Dominikánskou republiku, tato sestava tedy nehrozí - děkuji zkušenějšímu kolegovi za upozornění. Změnilo by to něco? Nic.
Jen si to vemte - od slavné účasti Dream Teamu na olympiádě v Barceloně v roce 1992 mají Američané šest zlatých olympijských medaiilí a tři zlaté z MS. Ano, selhání přišla (překvapilo je třeba Portoriko), nějaké zlaté jim chybí, ale z toho období si USA vzalo poučení a v posledních letech nic podobného nepřipouští. Česká republika je určitě ze sna nebudí. Možná nějakým způsobem respektují Španělsko, Francii a snad Srbsko, možná Litvu, ale stejně nepochybují o tom, že další zlatá bude jejich. A bude. Česko je v cestě za tímhle cílem těžko přibrzdí.
Nesnáším tohle další alibistické klišé při účastech na vrcholných akcích, ale v tomhle případě je asi na místě - pojďme si ten zápas užít. Je za odměnu. Což platí pro hráče i pro nás diváky.
JAPONSKO
Jak vyplývá z výše uvedeného, mistrovství pro nás naostro začne až zápasem s Japonskem. Nekompromisní systém dvou postupujících ze čtyřčlenné skupiny nám říká, že se jedná v honbě za postupem o povinné vítězství. Rozhodně ale nečekejme, že bude zadarmo.
Japonsko kvalifikaci začalo dost blbě, prohrálo první čtyři zápasy (Filipíny, Austrálie, Tchaj-wan a zase Filipíny), ale potom zapsalo osm vítězství v řadě, což stačilo na druhé místo ve skupině a postup.
Jednou z hlavních opor je Nick Fazekas. Jak správně soudíte podle jména, není to typický Japonec. Narodil se v USA, má předky z Maďarska a měří 211 centimetrů, což z něj dělá nejvyššího hráče Japonska. Před více než deseti lety se proběhl i po palubovkách NBA, mnoho neplechy tam ale v 26 zápasech nenapáchal. V posledních letech dominuje japonské lize, kde si drží průměry přes 25 bodů na zápas a výrazně nad deset doskoků. Není už nejmladší, v době MS mu bude 34 let.
Výraznou osobností je forward Rui Hachimura, který už třetím rokem hraje univerzitní basket v Division I za Gonzagu. V letošní sezoně nastoupil ve 33 zápasech, ve všech v základu, jeho bodový průměr přesáhl dvacítku při střelbě z pole přes 60 procent a více než šesti doskocích. Gonzaga mimochodem patří mezi hlavní favority na vítězství v americké NCAA (letos bilance 30-3, z toho 16-0 v západní konferenci), podle některých expertů má vůbec nejvyrovnanější soupisku a Hachimura je spolu s Clarkem jejich hlavní hvězdou. V draftu do NBA by šel Hachimura určitě v prvním kole, s největší pravděpodobností jako lottery pick. Je mu 21 let.
Do NBA už nakoukl 206 centimetrů vysoký Yuta Watanabe, stal se tak druhým Japoncem vůbec. Zatím je to opravdu jenom nakukování, v deseti zápasech za Grizzlies se nedostal výš než na průměr 2,9 bodu. Jeho práce je především v G-League, což je něco jako farmářská soutěž NBA, kde nastupuje jako forward za Memphis Hustle. Letos až na jednu výjimku hrál vždycky v základu, má téměř 34 minut na zápas, přes 14 bodů a sedm doskoků. Je mu 24 let.
Ostatní hráči Japonska se pohybují především v domácí soutěži. Naši by proti tomuto týmu rozhodně měli být favoritem. Na svém postu by měl mít výhodu jedině Hachimura, ale předpokládám, že Boči i Vojta si proti němu případně zvládnou odehrát svoje. Hachimura je mladý a na téhle vrcholové reprezentační úrovni taky moc zkušeností nemá. Japonci byli v novém tisíciletí na MS v roce 2006, a to jako pořadatel, skončili dvacátí. Tehdy Hachimura ještě sbíral Pokémony. Na Olympiádě budou až za rok, opět jako pořadatel.
V náš prospěch navíc hovoří relativně nedávná historie. V roce 2016 jsme je v kvalifikaci o postup na OH na neutrální půdě v Bělehradě přehráli 87:71 (Palyza 22, Saty 11, Pampi 9). Jen připomenu, že Japonci se nás tehdy snažili zaskočit zónovou obranou, což jim trochu rozdupal Paly šesti trojkami na své první velké reprezentační akci. Nechci samozřejmě nikomu radit, ale ten kluk opravdu dovede být užitečný, když je správně využitý. To jen tak na okraj.
O rok dříve jsme s nimi hráli v Brně přípravu, výsledek byl takřka totožný - 86:71 pro nás. Nejlepším střelcem byl Veselka s 20 body, následovali Bartoň se 16 a mladej Jelen se 13.
Když to vezmu kolem a kolem, tak Japonsko nesmíme podcenit, ale musíme ho porazit. Jiná cesta pro nás není.
TURECKO
S Tureckem si to podle papírových předpokladů dáme o postup a co si budeme nalhávat - bude to oříšek. Turci sice nejsou v tom úplně první sledu evropských týmů, ale co se hráčského materiálu týká, mají kam šáhnout. Turecká liga je extrémně silná, je tam hodně peněz, hrají ty nejlepší evropské poháry a ačkoliv jejich kluby nezřídka táhnou cizinci, tak ta místní kvalita tam je. Ale samozřejmě si nemůžu odpustit poznámku, že nejlepším hráčem jejich nejlepšího klubu je Čech ...
Jejich tahounem je forward Cedi Osman. Letos sice předvádí nevyrovnané výkony v Cleveland Cavaliers, ale protože ten tým je jeden velkej bordel, tak má Osman v podstatě neumezené možnosti noc co noc nastupovat v nejlepší soutěži proti nejlepším hráčům světa. A ačkoliv se od něj určitě čekalo víc, tak hraje skoro 32 minut na zápas a střílí v průměru 13 bodů. V NBA z jeho hry moc nadšený nejsem, připadá mi hodně splašenej někdy, ale na druhou stranu je to jeho teprve druhá sezona a první v takovéhle roli lídra. Ty zkušenosti a vyhranost jsou k nezaplacení a na mezinárodní úrovni bude Cedi sakra nepříjemnej.
Druhou sezonu v NBA letos hraje taky guard Furkan Korkmaz. Narozdíl od Cediho je ale ve výrazně úspěšnějším a taky nabitějším týmu, Sixers letos vytvořili v podstatě BIG 4 s Embiidem, Simmonsem, Harrisem, Butlerem a jako bonus je tam střelec od Pánaboha JJ Reddick. V takové konkurenci pochopitelně není lehké se prosadit, ale Korkmaz letos vylepšil své průměry na 14 minut a téměř šest bodů na zápas. Je to opravdu nebezpečný střelec za tři.
Zapomenout nemůžeme ani na veterána Ersana Ilyasovu. Ten se s dvouletou španělskou přestávkou pohybuje v NBA od roku 2006. Jeho role sice konstantně klesá, přesto letos nastoupil v 57 utkáních za tým s nejlepší bilancí v celé NBA - Milwaukee Bucks. A pořád je to téměř na 18 minut, svoje si odehraje v útoku i v obraně. Neuvěřitelná studnice zkušeností.
Na pivotu bude pravděpodobně první volbou 213 centimetrů vysoký Omer Yurtseven z univerzitního Georgetownu. V záloze je i Semih Eden, který hraje každý rok někde jinde, ale předvedl se mimo jiné i v Bostonu a Clevelandu. Samozřejmě je tu pořád Enes Kanter, ale ten z politických důvodů, které nemám nejmenší chuť tady rozebírat, v národním týmu určitě nebude. Jen podotknu, že na zápas NBA do Londýna nechtěl jako hráč New Yorku odletět, protože se bál, že by ho tam mohli zabít Erdoganovi agenti. Vlastně ani nevím, jestli je to formálně pořád ještě Turek.
Turci mají svého naturalizovaného hráče ve Scottiem Wilbekinovi, původně Američanovi, který hraje Maccabi Tel Aviv. Letos je v průměru 12. nejlepším střelcem Euroligy.
Jak vidno, hráčská základna v Turecku je velká a to jsme tu probrali jen ty nejvýraznější jména.
Pro nás navíc není příliš příznivá ani nedávná historie.
Loni jsme s Turky prohráli v přípravě v Hamburku 80:89. Je pravda, že jsme v průběhu zápasu vedli až o 23 bodů, v závěru jsme se ale sesypali. Osman a Wilbekin nám dali po 24 bodech, Ilyasova a Erden po 12. Osman tam táhl v poslední čtvrtině šňůru 18:0. Tohle utkání je docela dobrým měřítkem, protože jednak se hrálo relativně nedávno a navíc oba týmy nastoupily v sestavách, která pravděpodobně budou hodně podobné tomu, co na hřiště vyběhne v září. Nám chyběl Schilb. Sice jsme prohráli, ale rozhodně jsme poznali, že se s nimi hrát dá.
V roce 2017 jsme přípravě na ME s Tureckem v Praze prohráli jen o bod 66:67 a to nám dal trojku v poslední vteřině Ali Muhammed. Taky v tomto případě byl nejlepším střelcem soupeře Osman s 19 body. U nás dal Boči 16, Peterka a Saty po 15 bodech.
V roce 2016 nás Turci v přípravě smázli 65:92. Nehráli ale ani Saty, ani Veselka.
V roce 2013 jsme s Tureckem hráli dvě přípravy ve dvou dnech po sobě. První zápas jsme prohráli 68:75. Druhý, který se hrál na 5x10 minut, jsme rupli 100:110.
V září 2012 jsme Turkům v posledním zápase kvalifikace ME podlehli 58:81. V srpnu téhož roku jsme je ale doma porazili 82:64. To už je ale z dnešního pohledu prehistorie. Našim střelcům sice už tehdy vévodil Saty, další v pořadí ale byli Benda, Welsch a Kudláček. Ti už nám letos na MS nepomůžou.
Poslední výhra nad Turky tedy bude v domě Mistrovství světa sedm let stará. Od té doby jsme šest dalších utkání prohráli. Ta dvě poslední nejčerstvější ale byla extrémně vyrovnaná a velkou většinu času jsme v nich měli navrch. Budeme outsidery, ale hrát se s nimi dá.
Nicméně na konkrétní předpovědi je ještě brzo. Čeká nás dlouhé období skládání finálního kádru, přípravných zápasů a kempů. Do hry může vstoupit ještě spousta faktorů, tak jenom doufejme, že ty negativní se českému týmu vyhnout.
コメント