Hrát či nehrát? Toť otázka.
Po minulém pátku ještě palčivější. Ze všeho nejvíc se totiž zdá, že Utkání hvězd Kooperativa NBL je především akcí, která každému působí tak trochu problémy, případně ho rovnou obtěžuje. Však si vemte – hráči tam zhusta vůbec nechtějí, případně se nechtějí moc předřít, pořadatel do toho nemůže pustit moc peněz, kluby to moc nechtějí hostit a diváci na to moc nechtějí přijít, potvory jedny. Televize to zatím ještě vysílat chce, ale s programem kvůli tomu moc hejbat nehodlá. „Chcete s tím do bedny? Fajn, tady máte dvě hodiny v pátek odpoledne mezi svátky. Berte, nebo nechte ležet“. To není citace z odposlechu na Kavčích horách, ale takhle nějak si to představujeme.
Nutně se tak nabízí otázka, zda má vůbec smysl se do toho pouštět. Brečel by někdo, kdyby se ASG nehrála? Nebo jinak – všiml by si toho někdo? Nebo ještě jinak – nebyla by většina nakonec tak trochu radši?
Hlavní problém je v totálním vyprázdnění samotného pojmu All Star Game. Sami se podívejte na páteční soupisky a odpovězte si, jestli jsou tam všichni „Star“. Nebudeme nikoho konkrétního jmenovat, protože každý, kdo si vyhradí čas mezi svátky na podobnou akci, si zaslouží spíše poplácání po ramenou, ale snad se shodneme, že tam všichni „Star“ nejsou. A rozhodně se v pátek v Brně nesešel výběr „All Stars“ soutěže. Chybí spousta jmen. Koneckonců problém bude i se samotným pojmem „Game“, protože to, co se za zápas vydává (a má být zlatým hřebem programu), je paradoxně jeho největší slabinou.
My se v Crunchtimu netajíme, že toho nejsme fanoušky. Ale pokaždé znovu tomu dáme šanci. A pokaždé znovu nad tím v posledních letech musíme kroutit hlavou. Koukat se na to nedá. Vlastně člověk ani pořádně neví, na co by měl vlastně koukat. O výsledek nikomu nejde, nasazení je tedy mizivé. Hráči se hlavně nechtějí zranit, což je naprosto pochopitelné. Ale proč by někoho měl zajímat zápas, v němž hlavní motivací účastníků je nezranit se?
Oceňujeme, že se CZ.Basketball změnou formátu snaží něco s tímto problémem udělat. Bohužel se ale ukazuje, že je to zřejmě problém neřešitelný. Možná, kdybys na stolek časoměřičů položil balík peněz a řekl „chlapci, vítězům to dáme do šatny“, pak třeba (což je samozřejmě nereálné, ty prachy nejsou). Ale jinak? Hráči do toho nepůjdou naplno a nikdo – naprosto nikdo – se jim nemůže divit.
A to ještě atraktivitu zápasu kazí něco tak nesmyslného jako je pětibodový puntík. Proč bych proboha měl furt dokola chtít koukat na to, jak se někdo snaží trefit koš z nesmyslného místa? Dejte pět bodů za alley-oop. Motivujte hráče k tomu, aby předváděli atletické kousky a parádičky. Ano, jasně, i tady bude nevděk vládnout světem, protože stejně budeme nakonec remcat, že lepší smeče vidíme každé ráno, když si na Youtube pustíme TOP 10 akcí uplynulé noci v NBA. Ano, jistě, je pravda, že hráči v české lize většinou předvádějí dunky, kterými se Ja Morant nebo Zion rozehřívají před zápasy. Ale bude to krok správným směrem. Pětibodový puntík je brzda, krok zpátky. Zrušit, vymazat, zapomenout.
Když už jsme byli u té NBA. Nemyslete si, i tam podobu zápasu největších hvězd řeší. I tam platí, že se hlavně nikdo nesmí zranit.
Jenomže když divák v NBA půjde na All Star Game, má jistotu, že tam budou „All Stars“. Samé hvězdy. Všechny hvězdy. A když někdo bude zraněný, přijde často aspoň v civilu zamávat. U hřiště budou sedět hvězdy minulosti. Protože v NBA All Star Game není vyprázdněný pojem. V NBA je nominace ohromná čest, která se pak uvádí na čelných místech basketbalových životopisů, používá se jako pádná argumentace pro nominaci do Síně slávy a řada hráčů k ní má dokonce vázané bonusy ve smlouvách. I když na to pak v zápase samotném všichni serou úplně stejně.
Nejde srovnávat NBL a NBA. Nejde. Víme to. NBA má ohromnou star power, na lidi ty hvězdy působí jako magnet. Buďme realisty, takový efekt nejlepší basketbalisté v Česku nemají. Navíc v NBA se nějakým způsobem za sezonu protočí na soupiskách dejme tomu 450-500 hráčů. Z nich se vybere 24 nejlepších. Exkluzivní klub. V KNBL do letošního ročníku zatím zasáhlo 166 hráčů. Z nich vybíráme 28. Cítíte ten nepoměr? Znovu – pokud pojem „All Star“ takovýmto způsobem devalvujeme, řítíme se už od začátku do prohrané bitvy.
Tady je možná ještě na místě zmínit komentář Kamila Švrdlíka na facebooku Crunchtimu, který poukázal na to, že hráči neměli dost prostoru se rozcvičit, v šatně měli jen balík vod, nikdo s nimi příliš nekomunikoval a vlastně nedostali ani žádný upomínkový předmět na to, že se akce zúčastnili, po zápase nebyla žádná dohra, nic. Všichni jsme viděli, že to hráči museli odehrát ve svých vlastních dresech. Nebudeme zkoumat, kdo za tohle všechno může a jaké byly příčiny, ale vzhledem k tomu, že Kamilův příspěvek „olajkovalo“ několik dalších přímých účastníků, tak jeho názor asi nebude zcela ojedinělý, ať už je příčina jakákoliv.
A bude to asi částečně i odpovědí na otázku, proč se tolik hráčů akci tohoto typu úplně vyhýbá.
No a tím se znovu dostáváme k otázce - má to celé smysl?
Něco smysl má. Dovednostní soutěže jsou fajn. Mají totiž klíčovou ingredienci. Hráči je chtějí vyhrát. Snaží se.
Takové trojkové soutěži není moc co vytknout. Ono se na ní ani nedá moc co zkazit. To je roky osvědčený model. V minulosti bylo fajn zapojení děvčat, jak sestry Elhotové proháněly chlapy a Karolína si odnesla i titul. Ještě nedávno stříleli také nejlepší junioři. Ale funguje to i bez těchto zpestření. Protože nikdo nehází svou slabší rukou, se zavřenýma očima nebo jen tak halabala. Když už tam stojí, tak chce každý titul. Letos to v televizi trochu kazila tma, ale vítězný Richard Bálint si na světla příliš nestěžovat, prý si zvykl, a navíc to bylo pro všechny stejné. Bereme.
1on1 je taky fajn. Předpokládáme, že takovéto individuální klání už bude trochu otázkou cti, navíc tam jsou na konci ty prachy. Takže i tady je motivace vidět. Od loňska okometricky ubylo trojek a ti borci se zpotili. Pořád se sice skloňuje pojem „zdlouhavé“, snad by to šlo bez těch třech předkol, ale pořád bychom raději koukali na tohle než na hlavní zápas. Ačkoliv kdo vzpomíná na Lukáše Krause ve finále Red Bull King of the Rock v pevnosti Alcatraz, tak ví, že se pořád bavíme o úplně jiné soutěži.
Slam dunk contest. Sláva mladým. Loni byl Novákův výkon to nejlepší z celého dne, letos Stráněl potěšil domácí fanoušky. Jistě, v digitální době člověk se prostě neubrání srovnání a suchému konstatování „už jsem viděl lepší“, ale my dokážeme ocenit, když někdo předvede to nejlepší, co v něm je.
Tyhle tři věci jsou v pohodě. Ale dohromady to prostě nedrží.
Aby nedošlo k mýlce. Oceňujeme každého, kdo se do tohoto pouští. Pokud se nepleteme, žádný jiný z hlavních sportů v Česku už ASG nedělá. Klobouk dolů před CZ.Basketball, že do toho jde. Klobouk dolů před hráči, kteří zabijou den uprostřed svátků a jedou třeba přes půl republiky. Klobouk dolů před všemi, co kvůli tomu rozsvítí halu, zatopí a narazí sud. Klobouk dolů před každým, kdo přijde povzbudit, zatleskat. Jenže tihle všichni jdou možná do předem prohraného souboje.
Chápeme, že CZ.Basketball chce podobnou akci prodat partnerům. Chápeme, že pro hráče je to hlavně společenská příležitost se v sezoně sejít a užít si trochu zábavy. Dokonce chápeme, že některé diváky v hale to baví.
Pro většinu to ale zábava není.
Dokud nepřijedou všechny hvězdy a nominace do utkání nezíská punc exkluzivity, pak je těžké brát tuhle akci vážně.
A je vůbec formát ASG pro českou basketbalovou ligu vhodný? Nešly by trojky a dunky udělat – co my víme - třeba jako součást Final 4 Českého poháru? Není zbytečný luxus pořádat takovou akci extra mezi svátky?
Byla toto akce, na kterou se všichni celý rok těší a pořadatelé se o ni perou?
Snad se aspoň nikdo nezranil.
Tak zase za rok.
----------------
Autor: JR a OM
Foto: CZ.Basketball