Redakční poznámka na úvod: Tento text vznikal v ohromných bolestech. Což je možná dobrý důkaz toho, jak nejednoznačně se dá vystoupení českého reprezentačního týmu na Eurobasketu vnímat. Prostě jsem nevěděl, jak to pojmout. Něco mi přišlo příliš oslavné, něco příliš pesimistické. První verze byla napsaná už v pondělí. Nebyl jsem si její kvalitou jistý, proto jsem ji poslal kolegovi Honzovi a ten mi bez skrupulí řekl, že stojí za prd. Jak by řekl otčím Vavroch: „Pomocné síly jsou den ode dne drzejší, pane doktore!“. Nicméně nejsem urážlivý, snesu konstruktivní kritiku, takže poté, co jsem ho odebral z přátel, jsem si vzal jeho připomínky k srdci a jal se přepisovat.
Přesto to, co teď budete číst, asi nebude to nejlepší, co jsem kdy sepsal. Zkusím tvrdit, že je to záměr. Ani vystoupení české reprezentace v Praze totiž nebylo to nejlepší, které kdy předvedla.
------
Vrchol jedné generace.
Takové bylo heslo, které mělo nalákat fanoušky pod střechu majestátní O2 Arény. Slibovalo mnohé a fanoušci také mnohé čekali. Chtěli vidět nejlepší tým v historii České republiky, chtěli světové výkony, chtěli zažít elektrizující atmosféru domácího prostředí, chtěli velký výsledek, chtěli vidět hvězdy NBA v dresech soupeřů, chtěli zážitky. Leccos dostali, leccos nedostali.
Začněme tím horším.
Nedostali jsme velký výsledek. Můžete se o tom se mnou hádat, jak chcete, nepřesvědčíte mě o opaku. Ačkoli si myslím, že moc lidí by se nehádalo. Samotnými reprezentanty počínaje.
Všichni totiž dobře víme, že tady se čekalo víc. A tajně se doufalo v ještě víc. Postup ze skupiny – byť ta se zpětně ukazuje jako silnější, než jsme možná po rozlosování čekali – není víc než splněnou povinností. Osmifinálové vypadnutí s Řeckem bylo sice po krásném výkonu, ale ve finále je to pořád osmifinálové vypadnutí. Slovy čísel – 9. až 16. místo. Pro šestý tým na světě a účastníka elitního olympijského mejdanu je to krok zpátky.
Příčin bylo několik. Za některé nemůžeme. Poslední týdny přípravy stíhala český tým jedna rána za druhou. Vlastně se dá říct, že ten „nejlepší tým v historii České republiky“ viděli na vlastní oči v plné síle jen diváci v Pardubicích, kteří přišli na první přípravný zápas s Bulharskem. Tam to ještě vypadalo dobře, ale ne nadlouho. Zranění utrpěl Vítek Krejčí, který nezažil šťastné léto. Nějakou breberku potom chytil Boči. A to nejhorší se pochopitelně stalo v Německu, kde si ošklivě podvrtnul kotník Tomáš Satoranský.
Právě u něj bych se rád na chvilku zastavil.
Tomášovo zranění v žádném případě nebylo lehké. Saty to přesto nezabalil. Přitom by to klidně udělat mohl a spousta rozumně uvažujících lidí by možná i řekla, že to udělat měl. Moment, ona to spousta lidí vlastně říkala. Ale on má svoji hlavu.
Český basketbal je neuvěřitelně šťastný, že má hráče jako Tomáš Satoranský. Ne kvůli 17 asistencím v zápase s Řeckem nebo famóznímu výkonu proti Izraeli. V první řadě kvůli tomu, že Tomáš mohl celé tohle mistrovství sledovat s nohou nahoře z Barcelony a nikdo by nemohl říct ani půl slova. Nenechte se mýlit, spousta hráčů by to přesně tak udělala.
Tomáš ne. Tomáš to nevzdal, protože u toho chtěl být. Tak jako vždycky před tím. Kdyby v neděli na tiskovce řekl, že končí, nikdo by neměl právo cokoliv namítat. Saty dal tomu týmu tolik. Správná reakce by byla padnout na kolena a klanět se minimálně do zimního slunovratu.
Zatím to ale není potřeba. Saty řekl, že pokračuje. Protože je to Saty.
Snad se ani nechci mučit představou, co by se mohlo stát, kdyby byl Saty od začátku v plné síle. Ne, nechci. Fakt ne. Ne …. ale dovedete si to představit?! Kurvafix, to je škody!
I přesto, že se Tomáš zvládl na závěr skupiny i osmifinále dát relativně do kupy, do ideálního stavu to mělo daleko. Minimálně bylo vidět, že nemůže být tak agresivní v nájezdu. O prvních čtyřech zápasech pražské skupiny v tomto směru ani nemusíme mluvit. V některých nehrál vůbec, proti Polákům pak bylo znát, že sice chtěl v prvním domácím zápasu Eurobasketu moc nastoupit, ale ten kotník měl v hlavě víc než cokoliv jiného.
Jenže to se bavíme jen o Satym. Problémy měli i další a tím pádem měl problémy celý tým. Pak se pochopitelně muselo míchat sestavou, což se někdy povedlo, někdy méně. Hráči ale každopádně museli hrát role a plnit úkoly, na které nebyli tolik zvyklí. Improvizovalo se více, než by všichni chtěli. Občas to možná zvenku připomínalo trochu paniku.
Ovšem zranění a nemoci, to se prostě děje, i když si to nikdo nepřeje. Za to nikdo nemůže. Jako fanoušek to chápu, nikomu bych si nedovolil to dávat za vinu.
Přesto jsem dvakrát odcházel z O2 Arény zklamaný. Ne z prohry.
Proti Polákům to bylo z výkonu. Ani doteď jsem se nezbavil pocitu, že tým šel do toho utkání připraven hůře, než soupeř, že se nechal převálcovat atmosférou a - což je nejhorší - že to Poláci prostě chtěli víc. Můžeme stokrát říkat, že soupeř měl štěstí a balóny se mu odrážely do rukou, jenže soupeř tomu šel v první řadě sám naproti. Vyhrál zaslouženě.
Proti Finům to pak bylo kvůli vypadnutí z role a totální ztrátě koncentrace na přelomu 3. a 4. čtvrtiny. Finové byli lepší tým, ale v tom zápase jsme pořád byli, bojovali jsme, to těm klukům nikdo nemůže upřít. Rvali se. Měli bychom být ale dostatečně chytří a zkušení na to, aby nás sporné výroky rozhodčích a herecké etudy soupeřů nerozhodily natolik, že se přestaneme kontrolovat. Náš nejlepší hráč Honza Veselý, který byl jediný schopný zpomalit nebo zcela zastavit Lauriho Markkanena, si na začátku poslední čtvrtiny udělal během jedné minuty svůj druhý, třetí, a nakonec i čtvrtý faul. V takovém případě prostě trenér musí hráče alespoň na chviličku stáhnout ze hřiště, aby se uklidnil, vychladnul a do zápasu se vrátil zase koncentrovaný. Neno to neudělal. Finský trenér Markkanena v těchto vypjatých chvílích stáhnul, přestože v takových problémech jako Honza nebyl. Výsledek znáte. Veselý se vyfauloval sedm minut před koncem. Markkanen nás na konci dorazil.
Mimochodem, rozhodčí jsou na tomhle Eurobasketu hrozní a také v zápase Česka s Finskem to z hlediště vypadalo všelijak. Po zhlédnutí televizního záznamu mám ale pocit, že jediná opravdová písknutá hovadina byl druhý útočný faul Patrika Audy. Všechno ostatní se písknout dalo, i když u toho Finové dělali větší teátr, než bylo potřeba.
Poláci budou hrát v pátek semifinále. Finové byli ve čtvrtfinále. Jistě, měli výrazně hratelnější osmifinálové soupeře. Ale za to, že jsme hráli proti Řecku, nemůže nikdo jiný než my sami.
Čímž se dostáváme k tomu lepšímu.
Zápas s Řeckem, to byl přesně ten tým, který jsme znali z Číny a Kanady a chtěli jsme ho vidět i v Praze. S přimhouřenýma očima jsme náznaky viděli ve druhém poločase proti Srbsku, velmi blízko jsme tomu byli proti Izraeli a ti šťastnější z vás, kteří jeli osobně do Berlína, se pak konečně dočkali proti Řecku. Sice to nakonec nevyšlo, stáli jsme proti ohromné síle týmové a především individuální, ale tam se až na pár chybiček ze začátku posledního kvartálu nedalo nic vytknout. Bylo jasně vidět, že Lvi to v sobě pořád mají. A znovu připomínám, že Tomáš Satoranský nebyl rozhodně stoprocentní. Přesto zvládl rozdat rekordních 17 asistencí. Chcete-li hrát hru na kdyby, pak se třeba můžete trápit tím, jak by to vypadalo, kdyby si skvěle hrající Tomáš Kyzlink na konci třetí čtvrtiny nepochroumal kotník a mohl hrát v závěru.
Konec dobrý, všechno dobré, říká se. Nebylo všechno dobré. Ani náhodou.
Ale jsem si naprosto jistý, že někdy v roce 2046 si nebudu pamatovat nějakou porážku s Poláky. Ale budu si pamatovat výbornou atmosféru O2 Arény, davy lidí před vstupem, skvělé finské fanoušky, Nikolu Jokiče pár metrů od nás, koncert Markkanena, euforii po postupu proti Izraeli, skandování „hoši děkujeme“ a radost z toho, že jsem na vlastní oči mohl vidět nejlepší tým, který tahle země kdy vyprodukovala.
Byl to vrchol výjimečné generace. A i když nedopadl tak, jak všichni chtěli, přesto za něj děkuju.
Protože o to nakonec šlo především. Dát si v Praze v hledišti krásné haly osobní schůzku s těmihle kluky, kteří nám v předchozích letech někde na druhých koncích světa dělali tolik radosti.
A poděkovat jim za to. Povzbuzováním, potleskem vestoje.
V příštích letech na velkých akcích už to totiž může být trochu jiný tým. Nebo výrazně jiný tým. To uvidíme. Nebo možná neuvidíme. V první řadě je totiž otázka, kolik velkých akcí se nás v příštích letech bude týkat.
O to víc pak třeba tenhle tým a všechno, čeho dosáhl, doceníme. Čert vem nějaký zápas s Poláky.
Text: OM
Foto: CZ.BASKETBALL