Je to sen každého basketbalisty. Ze zápasu zbývá už jen pár sekund, váš tým těsně prohrává. Vy máte míč. Všichni vás sledují. Rozdíl mezi vítězstvím a porážkou je jen ve vašich rukou. Přijmete zodpovědnost. Ukážete odvahu. Soupeři vás neumí zastavit. Jste klinicky přesní. V poslední chvíli vytáhnete svůj tým k euforickým oslavám nejtěsnějšího vítězství. Jste hrdinou okamžiku.
Většina hráčů tento pocit nikdy nezažije. Ti lepší možná párkrát za kariéru. Ti nejlepší to třeba výjimečně zvládnou zopakovat i během jedné sezóny. A pak je tu rozehrávač Kolína Adam Číž. Ten byl hrdinou okamžiku třikrát za poslední měsíc! V celé KNBL momentálně není většího zabijáka. Je to přitom docela paradox. Adam totiž střelecky vůbec nezažívá dobrou sezónu. V úspěšnosti z pole je jeho jméno dokonce na dně ligové tabulky. Ale koho by to zajímalo. Adamův tým vítězí nad plán, on sám je spokojený a střílet bude dál. Dělá to celý život a jeho tým to od něj čeká.
"Beru to tak, že každá střela je nová," říká. A říká toho mnohem víc. O aktuální formě, o trenéru Benačkovi, o reprezentačních otaznících, o útrapách Alpe Adria Cupu i o tom, proč si přeje, aby se dařilo Ostravě. A taky prozradil, co mu po příchodu do Kolína nedovolil "postarší pan Machač".
Začněme aktuálním tématem. Poměrně velké překvapení vyvolal nečekaný odchod Jakuba Petráše na Slovensko. Jak jste na to reagovali a co to pro Kolín v blízké budoucnosti znamená?
Taky nás to strašně překvapilo. Kuba o ničem takovém dopředu nemluvil. Ale je to jeho rozhodnutí, potřeboval se vrátit domů k rodině. Zásah do týmu je to každopádně velký. Kuba hrál spoustu minut, my dva jsme spolupracovali dobře. Situace to není ideální, ale pokud vím, tak jiná pětka je už „na cestě“. (rozhovor vznikal ve čtvrtek, o den později Kolín oznámil příchod srbského pivota Milenka Veljkoviće)
Máš ty jako kapitán a také rozehrávač, který s pivotem na hřišti hodně spolupracuje, nějaké slovo při výběru nového hráče?
Není to tak, že by se mě někdo ptal. Oni ale samozřejmě vědí, jaký typ hráče mi sedí. Takže by to měl být velmi podobný typ jako Kuba. Velká, silná pětka.
Kolín zatím hraje úspěšnou sezónu. S bilancí 8-5 jste na čtvrtém místě. Čekali jste to, nebo jedete nad plán?
Co si budem … nečekali jsme to i vzhledem k tomu, jak se celý tým proti loňské sezóně obměnil. Je to příjemné překvapení. Samozřejmě není zdaleka dobojováno, ale chceme teď určitě udržet pozici ve skupině A1. Máme pěkně našlápnuto.
Je nějaký zápas, který vás zatím mrzí?
Těsná domácí prohra s Pískem nás mrzí hodně. Na druhou stranu jsme dost zápasů v těsných koncovkách vyhráli.
K těsným koncovkám se určitě dostaneme. Nejprve ale zkus porovnat loňského trenéra Adama Konvalinku a letošního kouče Predraga Benačka.
Jsou úplně odlišní. Adam Konvalinka je mladý, velmi ambiciózní trenér. Všechno na hřišti u něj mělo svůj důvod, řád. Predrag Benaček nám dává určitou volnost, hlavně v útoku. Není to šablonovité. Spíš nás někdy hodně podporuje. Já jsem to upřímně úplně nečekal, ale je to příjemné. Rozdíl je třeba i v přípravě u videa, která není tak podrobná a dlouhá jako loni. Máme ale jasně určené zásady, které přizpůsobujeme jednotlivým soupeřům.
V létě se hodně řešila finanční situace Kolína. Bývalý hráč Pavol Lošonský na sociální sítě dal velmi otevřený příspěvek, ve kterém si stěžoval na platební morálku kolínského týmu. Vyjádřili se i někteří další bývalí hráči. Spekulace se objevují pořád, vlastně i teď, když odešel Jakub Petráš, tak se někteří ptali, jestli za tím nejsou finanční důvody. Ovlivňují vás tyhle aféry nějak?
Na začátku jsme to v hlavách měli. Já sice měl podepsanou smlouvu, ale bál jsem se, jak to vlastně je, jestli ji třeba neukončí. Je to určitě nepříjemné. Ale teď už jsme si na to tak nějak zvykli. Lidi to budou pořád řešit, ale my se soustředíme na basket.
Pojďme se na něj soustředit i my. Probereme tu neuvěřitelnou šňůru těsných vítězných koncovek, kterou Kolín v posledních týdnech zažívá. Začalo to na konci října domácím zápasem proti Opavě, který jsi rozhodl dvě vteřiny před koncem trojkou.
Vybavuju si to pořád velmi dobře. Prohrávali jsme o dva body a na trojce mě přebral Adam Pecháček. Přebírali už posledních pár útoků, a tak jsem věděl, že budu hrát do pivota. Vyšší bránící hráč je v takové situaci trochu v nevýhodě. Musí si vybrat, jestli si od hráče s míčem trochu odstoupí, aby stíhal případný nájezd, čímž ale riskuje střelu, nebo bude natěsno a tím riskuje, že ho hráč s míčem obejde. Já jsem viděl, že Pechy je trochu odstoupený, takže mi to vyšlo na ten side step doleva a trefil jsem.
Nakopnulo vás takové vítězství, navíc proti obhájci titulu?
Určitě. Pomohlo nám už před tím vítězství v Alpe Adria Cupu v Chorvatsku, kde jsme otáčeli ztrátu o víc než 20 bodů, ale ta výhra proti Opavě je podle mě jedním z důvodů, proč jsme teď v těch těsných koncovkách tak úspěšní. Do té doby jsme se trápili herně i výsledkově. Ta výhra ale zvedla sebevědomí úplně všem.
Další těsný závěr byl doma s Ostravou. Tam jsi v poslední čtvrtině měl šestky 7/7, ale paradoxně jsi netrefil žádný koš z pole. Což popravdě není letos výjimka. V lize je momentálně 72 hráčů, kteří vystřelili alespoň 60 střel ze hry. Ty jsi z nich úplně poslední v úspěšnosti, jako jediný jsi dokonce pod 30 procenty. Vysvětli mi, kde se bere kontrast mezi tím zabijáckým Čížem v těsných závěrech a Čížem v průběhu zápasu?
Nevím, vlastně o tom takhle vůbec nepřemýšlím. Nejsem si ani vědom této statistiky. Beru to tak, že každá střela je nová. Když vím, že mi věří tým i trenér, tak nemám problém vzít to na sebe, i kdyby ta střela nespadla.
Ty jsi vlastně s tím, jak se ti z pole nedařilo, začal v posledních zápasech střílet z dálky paradoxně ještě víc. Ve čtyřech z posledních pěti utkání máš víc než deset pokusů za tři.
Já tam prostě nemám co vymýšlet. Pár let hraju tak, že beru první řešení, které je. Když je to střela, vystřelím. Když je u mě víc lidí, nahraju. Snažím se hrát basket fakt jednoduše. Nijak to nekomplikuju.
Proti Ostravě jste to nakonec také zvládli a potom přišel domácí zápas s Ústím. O něm se bude ještě hodně dlouho mluvit. Na jedné straně to bylo jedno z nejhezčích utkání v posledních letech. Na druhé straně tam bylo kontroverzní zaváhání kameramana, který nestihl Nicholsovu vyrovnávající trojku s klaksonem. A ty sám jsi tam nastřádal v koncovkách tolik velkých momentů, že by to jiným vystačilo na tři sezóny.
Já jsem pak v šatně říkal, že to byl možná vůbec nejhezčí zápas, který jsme s tímhle týmem odehráli. Jeho důležitost možná nebyla taková, protože to je pořád „jen“ základní část. Ale pokud jde o basketbalovou krásu, tak to sneslo nejpřísnější měřítka.
Začněme koncovkou základní hrací doby. Ty jsi nejdřív dal trojku na 86-83, byla prakticky totožná jako v opavském zápase, akorát teď byla přes Johana Haiblíka. Přesto to nestačilo. Nakonec jsi za stavu +3 pro vás minul pár vteřin před koncem šestku, Ústí doskočilo a Ty Nichols těžkou trojkou vyrovnal.
My jsme tam chtěli faulovat, aby se k trojce vůbec nedostali. Konkrétně já jsem měl faulovat. Jenže jsem nezareagoval správně. Možná to bude znít blbě, ale já jsem před tím tři šestky dal a v tuhle chvíli jsem vůbec nečekal, že bych tu další nedal. Myslel jsem si, že je to koš a byl jsem hrozně překvapený, když tam ten míč nespadl. Oni doskočili a já nefauloval, nesepnulo mi to. Byla v tom už asi i únava. Kdybychom nakonec nevyhráli, hrozně bych si to vyčítal.
Na konci prvního prodloužení jste naopak prohrávali o tři body vy. Ty jsi po vyhození z pod vlastního koše zvládl předriblovat půlku a naskočit do Ládi Pecky tak šikovně, že z toho byl faul při střele za tři body.
Při tom vyhazování z pod koše jsem si všiml, že Haiblík, který mě měl bránit, se otočil na svého trenéra. Zkusil jsem toho tedy využít a utéct mu, což vyšlo. Pak jsem viděl, jak se ke mně Láďa Pecka blíží a chce udělat faul. Tak jsem zkusil naskočit do střely a povedlo se to. Jestli bych se za nějakou věc z těch všech v tomhle zápase fakt pochválil, tak za tohle.
Pořád jsi ale musel dát v závěru, kdy jste byli o tři body dole, všechny tři šestky. To není jednoduchá situace.
Neřekl bych, že jsem byl přímo nervózní. Ale tak nějak jsem si vnitřně nadával, abych nad tím moc nepřemýšlel. Říkal jsem si „dej šestku proboha, vždyť tě nikdo nebrání“. Byl to vypjatý moment, to určitě.
Na konci druhého prodloužení jsi pak dal další dvě trojky, které už rozhodly. V tu chvíli už přece musela být únava extrémní?
To bylo vidět. Všichni jsme toho měli dost. Při té druhé trojce proti mně stál zase Láďa Pecka. Viděl jsem, že toho má taky dost. Byl to souboj dvou zafuněnců. Upřímně, ta poslední trojka už byla trochu se štěstím.
Je pro tým cennější výhra, kdy soupeře úplně přejedete, nebo právě takovéto těsné, ale vybojované vítězství?
Každý umí vyhrát, když se mu daří. Ale když je to vydřené, všichni si musí sáhnout na dno, tak je to takové sladší.
Když jsme u těch vydřených zápasů, tak se zastavme u toho dalšího – Olomoucko. Tam jsi nejdřív v závěru nedal dvě šestky, které už mohly rozhodnout.
Já jsem pár posledních dní už úplně vyčerpaný. Dokonce když nás trenér viděl včera (ve středu v Alpe Adria Cupu), tak nám dal čtyři dny volna, ať jdeme spát. Teď je naštěstí ligová pauza, ta nám opravdu přijde vhod. Asi únava v těch nedaných šestkách roli hrála. Je to nepříjemné nedat v závěru ani jednu ze dvou, sám do sebe bych to neřekl, ale stalo se.
Olomoucko pak v následujícím útoku otočilo a vedlo těsně před koncem o bod. Nakonec jsi ale trefil další těžkou trojku. Přitom vám vlastně stačila dvojka. V tom taky hrála roli únava a fakt, že vystřelit trojku je fyzicky jednodušší než najíždět?
Já bych řekl, že jsem byl docela volný. Přišlo mi, že si obránce odstoupil trochu dozadu, možná právě pod dojmem toho, že to bylo jen o bod a mohl jsem najíždět. Prostě jsem měl pocit, že to můžu trefit. Tak jsem to trefil (smích).
Je v těchto těsných závěrech vůbec nějaký plán B, nebo je to všechno o tom „dáme míč Adamovi a on s ním něco vymyslí“?
Zatím plán B úplně nemáme, ale je to tím, že jsem zatím všechno trefil. Až v dalších dvou zápasech dvakrát minu, tak s nějakým plánem B určitě přijdeme.
Trénuješ hodně tyto těžké střely, back stepy, side stepy?
Trénuju je dost. My teď na trénincích nejsme moc schopní hrát pět na pět ve velké intenzitě a moc dlouho, takže hodně střílíme. Každý zkoušíme své zápasové střely. Kluci třeba střílí bez driblinku a já u toho pořád „bubnuju“ a zkouším side stepy.
Trenér Benaček asi taky musel vidět, že se ti z pole v zápasech tolik nedaří, když tedy pomineme ty excelentní závěry. Říkal ti něco k tomu?
Začátek sezóny mi nevyšel i proto, že jsem udělal takovou blbost, kdy jsem hrál zápas s nedoléčeným kotníkem. Dělával jsem to i v minulosti, ale teď je mi už 32 let a musím být zdravotně stoprocentní, abych podal dobrý výkon. Opravdu se mi nedařilo. Měl jsem potom s trenérem mítink. Viděl na mě, že si v těch situacích přestávám věřit a kladl mi na srdce, že tak to nejde. Jsem v týmu brán za lídra a musím hrát s takovým nastavením. Ty střely přijdou. Na tréninku je dávám, vím, že jsem schopný je dát. Trenér mě tedy povzbuzoval, ať hraju pořád svoji hru, že je mu jedno, jestli budu mít někdy trojky 0/10. Dodal mi sebevědomí. Řekl mi, co jsem potřeboval slyšet.
Když přijde taková střelecká krize, tak její řešení je spíš v hlavě nebo v tréninku?
Je to kombinace obojího. Střely, které si bereš v zápase, musíš nejdřív dát na tréninku. Ale v zápase už je to pak jenom o hlavě.
V zápase ti to samozřejmě komplikují i soupeři. Kdo je v lize nejlepší obránce?
Viktor Půlpán.
A kdo se nejhůř brání tobě?
Celý život to jsou hráči, kteří jsou menší než já a mají nízko těžiště. Čím menší, tím je to pro mě obtížnější. Takže bych zmínil určitě Kubu Šiřinu nebo třeba Martina Nábělka.
Kde v lize se ti hraje nejhůř?
Asi na Folimance. Ta je opravdu velmi specifická.
Ještě se zastavme u toho zmiňovaného Alpe Adria Cupu, se kterým se pojí dlouhé cestování. Pro vás hráče je to jistě zkušenost, ale také zátěž. Co převažuje?
Když nepočítám Olomoucko, tak hrajeme proti týmům, se kterými se normálně nesetkáme. Je to určitě zpestření, noví hráči, nové haly. V české lize už znám všechny „zezadu, zepředu“. Ale ty cesty jsou v tom nabitém programu opravdu složité. Jezdíme autobusem třeba přes noc, a i když tam každý máme své sedačky, tak to na spaní nic pohodlného není. Zkoušeli jsme už leccos, bral jsem si karimatku, lehal si do uličky, nepomohlo to. Autobus zatáčí, brzdí, padáš tam. Někdy tak nad novými basketbalovými zkušenostmi převáží únava a trochu si povzdychneme, že bychom odpočinek přivítali.
Adame, co reprezentace? Před pár lety, když jsi měl MVP sezónu, tak lidé po tvoji nominaci často volali, pokaždé neúspěšně.
Já v tom nechci šťourat. Ale abych pravdu řekl, nerozumím tomu. Nechci ze sebe něco dělat, vůbec nechci tvrdit, že bych měl hrát nějaký počet minut, v žádném případě si nechci nárokovat ani tu finální nominaci, ale naštvaný jsem byl kvůli tomu, že jsem nedostal ani šanci v tom širším výběru. To si myslím, že jsem si v tu chvíli zasloužil. Dostat pozvánku na sraz. Ale nevybrali mě, musím to respektovat. Byli tam na mojí pozici lepší hráči nebo ti, kteří lépe zapadali trenérovi do systému.
Ono se také trochu proslýchalo, že jsi některé pozvánky odmítal.
Neodmítal, to bych chtěl uvést na pravou míru.
Letos se vyměnil reprezentační trenér. Dá se to brát jako restart, nový trenér znamená novou filozofii. Bereš to jako šanci i pro sebe?
Asi to tak neberu. Samozřejmě jsem si říkal, že kdyby mi rok vyšel, tak by mě mohli pozvat. Určitě bych o to pořád stál, bylo by to hezké. Ale neupínám se k tomu. Také se říká, že reprezentace chce omladit, mně je 32, tak se tam třeba už nehodím. Ale já basket sleduju hodně, včetně různých reprezentačních akcí a tam vidím spoustu hráčů, kteří jsou starší než já. Nicméně nejsem v pozici, abych to nějak hodnotil.
Zeptám se tě ještě na jeden tým, a to je „tvoje“ Ostrava. Sleduješ, jak se jí letos (ne)daří?
Sleduju. Začínal jsem tam, vždycky to bude tým, ke kterému budu mít blízko. Znám tam všechny, od stolku po vrátné. Tu letošní krizi jim nepřeju. Potřeboval bych, aby Ostrava hrála lépe, protože se tam třeba jednou budu chtít vrátit a nemuselo by to být zrovna do nižší soutěže (smích).
Před pár dny se objevila zpráva, že legendární ostravská hala Tatran už to má „za pár“ a bude se stavět nová. Prozraď nějakou tvoji vzpomínku na Tatran.
Mám jednu, kterou nemůžu publikovat (smích). Chci ale říct, že mám tu halu strašně rád. Vím, že ji protihráči nemusejí. Je tam problém s teplotou, a to v zimě i v létě, ale já jsem tam odtrénoval spoustu hodin. Pamatuju doby, kdy jsme tam byli v kulichách, protože se zrovna opravovalo topení. Přes to všechno to byl takový můj druhý domov.
Tím bychom mohli skončit, ale ještě mě zajímá, proč nosíš číslo 1. Fanoušek Tracyho McGradyho?
Toho mám taky rád, ale kvůli tomu to není. Já začínal s číslem 11, měl jsem ho celý život. Ale když jsem přišel do Kolína, tak tam měl jedenáctku takový postarší pán. Machač se jmenoval. A přes toho nejel vlak. Tak jsem ze dvou jedniček jednu ubral a už mi to zůstalo.
A úplně poslední věc – na Instragramu tě lidé najdou pod jménem Nabukadnezar11. Máš nějakou speciální zálibu v babylonské historii nebo jsi prostě fanouškem Matrixu?
Rád bych řekl, že je to kvůli té historii, ale pravda je taková, že když jsem si tehdy Instagram zakládal, tak zrovna dávali Matrix (smích).
----------
Text: OM
Foto: JR