Josef Masopust. Pavel Nedvěd. Ondřej Švec.
Co mají tito tři pánové společného? Všichni jsou držiteli zlatého míče. Pravda, ti první dva dostali Zlatý míč, ten třetí „jenom“ zlatý míč. Pro něj osobně nemá ale o nic menší hodnotu. Byl totiž určený pro nejlepšího hráče mistrovství Evropy divize B do 20 let. Ta trofej znamená dvě důležité věci – turnaj se vydařil jemu samotnému, ale především celému týmu. Češi se po roce vracejí do elitní divize a Ondřej Švec to celé dirigoval z pozice rozehrávače i kapitána.
Dvacetiletá naděje českého basketbalu celkově prožívá v posledních měsících velmi úspěšné období.
Ta trofej vypadá krásně. Je to skutečný basketbalový míč, se kterým se dá hrát?
Moc jsem s ním zatím nedribloval, ale dá se to. Je to podle mě normální míč. Akorát je pozlacený.
To se nedá přehlédnout. Je to tvoje nejcennější individuální trofej?
Určitě. Tohle je zatím nejvýš.
Těch úspěchů bylo v poslední době více. Shrňme si poslední rok - první pozvánka do dospělé reprezentace, první reprezentační body, super série proti Nymburku v KNBL, postup s U20 do divize A, MVP turnaje, ocenění pro nejlepšího mladého hráče Česka a teď další pozvánka do reprezentace. To je slušné resumé.
V uplynulé sezóně NBL jsem podle mého mínění zase tak extra dobře nehrál. Je ale pravda, že když vezmu ty události po ní, tak to asi bude mé nejlepší basketbalové období.
Loni jsi byl součástí týmu, který sestoupil z A divize ME U20. Byla letos o to větší motivace dostat se tam zpátky?
Určitě. Spousta lidí si navíc myslela, že se na to my „nula trojky“ (hráči narození v roce 2003) letos vykašleme. Že když jsme sestoupili, tak pro nás nemá cenu hrát divizi B. Ale my jsme naopak chtěli odčinit ten loňský rok. Naštěstí se nám to povedlo.
Příprava a možná i začátek samotného mistrovství zase tak přesvědčivé nebyly.
Souhlasím, bylo to vidět i na výsledcích. Sedlo si to až na samotné play-off, kdy jsme začali hrát náš basket.
Úvodní zápas s Makedonií jste otočili až v posledních 15 minutách a byla z toho důležitá výhra. Jak jsi ho vnímal ty?
Zpětně vzato to byl jeden z nejdůležitějších zápasů celého mistrovství. Začátek byl z naší strany hrozný, ale zachránil nás Ráďa Mrázek, který měl asi 20 bodů v první polovině a udržel nás na dostřel. Ve druhém poločase pak měl hodně důležité minuty Matěj Šafařík a hlavně díky nim jsme to nějak zvládli.
Pak přišli Bulhaři, a byl to opačný průběh. Většinu zápasu jste vedli a konec vám utekl. Co se stalo?
V tom zápase se nebránilo. Ale tím, jak se nám dařilo v útoku, tak nám to procházelo, protože jsme prostě dávali víc bodů než Bulhaři. Jenže pak se to zlomilo, my se přestali trefovat a jim padly těžké střely. Naše obrana neexistovala, takže jsme na to nezvládli reagovat. Zápas šel do prodloužení a tam vyhrál šťastnější tým, což jsme my bohužel nebyli.
Po dvou těžkých zápasech jste to měli 1-1. Jaká byla v tu chvíli nálada?
Nevěšeli jsme hlavu, byli jsme v klidu. Po zápase s Bulhary jsme samozřejmě zklamaní byli. Ale když jsem si pak na hotelu v hlavě srovnal tu naší trojtabulku, tak jsem si řekl, že na tom nejsme úplně špatně. Měli jsme pořád dobrou naději na postup v případě vítězství v posledních dvou zápasech (Irsko a Slovensko), které jsme papírově vyhrát měli. To se nakonec podařilo, i když proti Slovákům to hezký zápas nebyl.
Přišlo čtvrtfinále s Portugalci. Na těchto turnajích bývá čtvrtfinále označováno za utkání pravdy. S Portugalskem jste navíc asi nic jednoduchého nečekali?
My jsme věděli, že nejsou úplně ofenzivně ladění. Neměli moc střelců, zakládali si na obraně. Přizpůsobili jsme tomu taktiku, takže jsem poprvé v životě hrál celý zápas zónu (smích). Ale vycházelo to, nevěděli, jak do toho hrát. Navíc nám pomohlo, že jeden z jejich nejlepších hráčů byl takový … psychicky labilní. Povedlo se nám ho dostat do situace, že se vyfauloval zhruba po deseti odehraných minutách. Nakonec z toho byla výhra o 16 bodů, zvládli jsme to dobře.
Před začátkem turnaje se počítalo s tím, že do „áčka“ postoupí tři nejlepší týmy. Ale postupně se ukázalo, že z A divize nejspíš sestoupí Polsko, které příští mistrovství pořádá, takže má účast jistou. Což najednou znamenalo, že do A divize půjdou jen dva týmy. V semifinále se Švédskem jste tak hráli o všechno. Věděli jste to před začátkem toho zápasu?
My hráči jsme to vůbec nevěděli. Trenéři prý ano, ale nám to neřekli. Po zápase jsme jim to s klukama z legrace vyčítali.
Neprospělo vám to nakonec v tom, že jste třeba nebyli tak svázaní? Švédy jste porazili o 20 bodů, to je rozdíl třídy.
Asi ano, prospělo. Já si před mistrovství paradoxně říkal, že jestli nějaký zápas prohrajeme, tak to bude proti Švédům. Docela jsem se jich obával, vypadali z videa velice slušně. Ale zahráli jsme nejlepší zápas na turnaji, přejeli jsme je. Těžko říct, jestli třeba oni nebyli pod nějakým tlakem, že musejí vyhrát, aby postoupili. My jsme ten tlak neměli.
Najednou jste měli postup do divize A jistý a čekalo vás finále, kde zdánlivě už o moc nešlo. Jak se vlastně přistupuje k finále v divizi B, kde reálně hraješ o 15. místo v Evropě?
My „nula trojky“, co jsme v reprezentaci končili, jsme to brali jako takový hezký poslední zápas. Samozřejmě do každého zápasu se jde s tím, že ho chceš vyhrát, ale tohle jsme si chtěli taky užít. Bylo to bez tlaku, hlavní cíl už jsme splnili. Má to pak trochu jinej „vibe“. Výhra byl příjemný bonus, byli jsme za ní rádi.
Podruhé na turnaji jste narazili na domácí Makedonii. Jak se hrálo v takové atmosféře?
Balkánci jsou trochu jiní. Popsal bych to jako play-off v Opavě. Nebylo tam slyšet nic. Pořád fandili, pískali, bučeli. Ale atmosféra to byla super.
Jaký byl tvůj další program po ME?
V pondělí večer po příletu do Prahy jsme to ještě oslavili s klukama v Praze. Ve středu jsem pak odlétal na dovolenou do Paříže.
Kterou ti zkrátil Michal Šob telefonátem, že jsi nominovaný do reprezentace?
Nezkrátil. Vyšlo to akorát, jen jsem po příletu z Francie neměl žádný čas. Jenom jsem se otočil doma, vybalil z dovolené, zabalil na reprezentační sraz a jel jsem hned do Poděbrad.
Absolvuješ s reprezentací celý program, až do té doby, než se určí finální sestava na předkvalifikaci?
To se všechno uvidí. Po turnaji v Portugalsku se má připojit Vítek Krejčí, možná Mičego (Martin Peterka), takže se sestava bude asi dál zkracovat.
Jak ke své roli reprezentaci přistupuješ?
Je určitě cílem každého tady se prosadit do finální dvanáctky hráčů. Já nejsem výjimkou. Ale beru to celkově jako super zkušenost. Jsem tady s nejlepšími hráči v České republice, kteří byli na olympiádě nebo mistrovství světa, mají spoustu úspěchů. Tréninky mi dávají víc, než tréninky v klubu nebo s U20, protože tady jsou hráči fyzicky, zkušenostmi a individuálně úplně jinde.
Máš v reprezentaci pořád nováčkovské úkoly, například sbírání míčů?
Popravdě řečeno je v reprezentaci spousta lidí okolo, včetně kondičních trenérů nebo fyzioterapeutů, kteří tyhle věci zastanou, takže na mě toho moc nezbývá. Ale když je něco takového potřeba, tak se vždycky jde za nejmladšími, to je všude stejné.
Jak se ti zatím pracuje pod novým trenérem Diego Ocampem?
Je to docela náročné. Já jsem se připojil později, ale kluci říkali, že i před tím to bylo hodně běhavé. Řeší se hodně detailů v obraně. Trénují se úplně nové systémy, které jsem třeba já ve své kariéře ještě vůbec nehrál. Řekl bych, že je to hodně precizní, na vysoké úrovni. Je to moje první zkušenost pod španělským trenérem, ale zhruba takhle nějak jsem si před tím tu španělskou basketbalovou školu představoval.
Sice jsi dosud nehrál pod Španělem, ale za poslední tři roky jsi hrál pod Chorvatem, Američanem, Italem, Izraelcem a příští rok tě čeká na Folimance Francouz. Není pro tebe vlastně český trenér U20 Lukáš Pivoda tak trochu exotika?
(smích) Těžko se v tomhle případě srovnání klubová a reprezentační úroveň, to je něco trochu jiného. Každý z nich se ale na nás snažil přenést něco ze své národní basketbalové školy. Je vždycky potřeba si zvykat na nové věci, v tom je to docela náročné. Ale zároveň si myslím, že trenéři z těchto velkých basketbalových zemí mají větší zkušenosti, to je jejich plus. Do USK navíc přicházejí trenéři, kteří prošli nějakými mládežnickými projekty, vědí, jak pracovat s mladými hráči, což je samozřejmě na Folimance neocenitelná zkušenost.
Na U20 jsi teď zažil při jeho premiéře v roli asistenta i Jakuba Šiřinu. V sezóně je to tvůj soupeř. Byla nějaká hecovačka?
Musím říct, že Šířa to vzal docela profesionálně. Čekal jsem, že s námi bude větší kámoš. Je pravda, že jsme si nevykali (smích). Bylo to uvolněnější, bavili jsme se o lize, dělali si srandu z rozhodčích, ale žádná hecovačka se nekonala. Dokonce ani kluci z Brna neslyšeli moc narážek na to, že je Opava vyřadila.
Na začátku jsi říkal, že loňskou sezónu na USK nehodnotíš moc dobře. Tím jsi myslel týmově, nebo individuálně?
Obojí. Vždycky máme cíl dostat se do skupiny A1, což se nám nepovedlo o jednu výhru. Ve skupině A2 jsme pak byli o level výš ostatní, takže to pro nás nebylo dobré v tom, že jsme si odvykli hrát těžké zápasy. Pokud jde o mě, dlouho jsem se pod novým trenérem hledal. Měl jsem taky zranění, které jsem úplně nedoléčil. Až pak před play-off si to sedlo a ta série s Nymburkem už byla povedená, i když jsme ji nedotáhli.
Bavil ses už s novým trenérem Kuhnem, který USK od příští sezony převezme?
Ještě jsme se vůbec nepotkali.
O USK se většinou říká, že je to mladý nadějný tým. Ale není už čas na nějaký průlom i v play-off?
Od té doby, co jsem v áčku USK, tak jsme vždycky vypadli ve čtvrtfinále. Je určitě cílem nás všech dostat se dál, hrát o medaile. Mezi tolika zkušenými týmy to ale není jednoduché. Hráči ostatních týmů už odehráli mnoho těžkých play-off zápasů, v tom máme jako mladý tým nevýhodu.
Já sám jsem v USK už od přípravky a ten klub podle mého názoru pracuje s mladými hráči nejlépe v republice. Všechno tam navazuje, celý koncept dává smysl. My mladí hráči tam pak v důležitých zápasech dostáváme docela velkou roli, což je velmi důležité, jelikož největším problémem bývá přechod z juniorů do chlapů. Je to úplně jiný basket. V některých klubech si mladí v prvních letech moc nezahrají, chodí na poslední minuty za rozhodnutého stavu. To ti tolik nedá. Na USK dostáváme velkou šanci, to je neocenitelné.
V USK tě čeká čtvrtá sezóna. Přes všechnu chválu na tento klub nepochybuju o tom, že se určitě rozhlížíš i jinde. Co je tvým cílem?
Od doby, co jsem basket začal brát vážně, chci hrát evropské soutěže a poháry. Doufám, že když mi bude zdraví sloužit, tak se co nejdříve podívám někam ven do Evropy. Basket, který sám nejvíc sleduju, je právě Euroliga a další evropské poháry. NBA beru spíš jako zábavu, z té koukám většinou jen ráno na highlighty.
Máš informace o agenta, jestli o tebe už nějaký zájem je?
Momentálně agenta nemám a sám žádné takové informace také nemám.
Někteří hráči – aspoň tedy dříve – brali jako přestupní stanici z KNBL do Evropy angažmá v Nymburce. Tahle cesta nebyla ve hře? Tvůj trenér z minulé sezony bude letos trenérem Nymburka, tak se to vlastně trochu nabízí.
Když jsme tam hráli čtvrtfinále play-off a mě se docela dařilo, tak mi tamní fanoušci říkali, že pokud bych chtěl, tak mě berou (smích). Oficiálně od vedení ale žádná nabídka nepřišla. Zároveň je otázka, jestli by to vůbec byla dobrá volba. Souvisí to s tím, o čem jsem už mluvil. Je lepší být v USK Praha a mít výraznou roli, nebo být v Nymburce a nemít v tomhle směru nic jistého? Musel bych to hodně zvažovat.
Co jsou podle tvého názoru tvé silné a slabé basketbalové stránky?
Silnou stránkou je řízení hry, získávání faulů a snad mentalita. Slabou stránkou je určitě střelba.
Pracuješ na střelbě nějak intenzivněji? Hodně tě třeba podle statistik trápí trestné hody, což v kombinaci s tím, že si umíš dojít pro faul, není ideální.
Na tréninku přitom ty šestky docela trefuju. Není to ani zdaleka tak hrozné jako v zápasech. Nemám ani psychický problém, že bych se bál jít na šestku. Vlastně nevím, kde ten problém je.
Tvůj vzor?
Od mala LeBron James.
----------
Text: OM
Foto: FIBA, Daniel Fadrný