První díl zde.
6) ÉRA TROJKOVÉHO OBLOUKU
6 . ledna 2001
základní část
BK NOVÁ HUŤ OSTRAVA - SPARTA PRAHA 73:61
Nenápadný a nijak zvlášť důležitý zápas byl předznamenáním příchodu nového stylu basketbalu. Jeho podstata by se dala shrnout jednoduchou matematickou definicí "3 > 2".
Tři jsou víc než dva.
Každý, kdo hrál basketbal v 90. letech, dobře ví, kdo byl divnej. Byl to vysoký hráč, který vystřelil za tři. Takoví borci byli kuriozitou pro soupeře a osinou v zadku pro vlastního trenéra. Role byly tehdy jasně rozdané. Jsi malej, tak můžeš střílet z dálky. Jsi velkej, tak vlez do bedny, koukej se prdelit ke koši, nahoru lez maximálně postavit clonu. Pick-and-roll s dlouhým znal každý, pick-and-pop s dlouhým byl anomálií.
Ale časy se nezadržitelně mění. V basketu to začalo právě na přelomu století. Dnes už je vysoký trojkař nejenom samozřejmostí, ale spíše nutností. Mít v týmu borce s dřevěnou rukou je luxusem, který je potřeba kompenzovat jinak.
Za průkopníka nového stylu je celosvětově nejvíce považován Dirk Nowitzki. Nicméně nebyl to jenom on. A především se tahle evoluce netýkala jen vysokých hráčů, ačkoliv u nich byla změna nejvíce patrná.
Trojková střelba začala postupně nabývat na důležitosti napříč všemi pozicemi, všemi týmy, všemi ligami, všemi kontinenty. Výrazně to ještě podpořily různé pokročilé analýzy, které například zjistily, že pokud nejste v těsné blízkosti koše, pak se vyplatí střílet pouze za tři. Třeba v Houstonu se k této poučce každé ráno povinně modlí a vystřelenou dlouhou dvojkou tam riskujete doživotní členství v Síni hanby.
Česká liga nemohla zůstat pozadu. K evoluci trojkové střelby v naší nejvyšší soutěži vyjde (pokud vše půjde dobře) na CrunchTimu v průběhu léta rozsáhlý materiál. Ale už teď si můžeme na malém příkladu ukázat, jak raketově trojková mánie na české palubovky vlétla:
98/99 - v průměru 31,77 trojky na zápas
99/00 - 33,24
00/01 - 38,61
01/02 - 40,31
02/03 - 42,12
V těchto letech ale bylo pořád výjimkou, pokud jeden tým vystřelil v zápase víc trojek než dvojek. V sezoně 1998/1999 bylo v tomto směru průkopníkem USK, které to udělalo hned třikrát. Žádný další tým ani jednou. O rok později opět dvakrát USK a dvakrát Děčín. A to bylo opět vše.
V sezoně 2000/2001 se ale otevřela stavidla. USK zaznamenalo osm zápasů (včetně dvou finálových), kdy vysmažilo víc trojek než dvojek. Dva zápasy měla Sparta, jeden Děčín a jeden Nová Huť.
A právě ten ostravský je důležitý. Byl proti Spartě. A byl to zároveň jeden z těch zápasů, kdy i Sparta vystřelila vícekrát za tři než za dva.
Šestého ledna 2001 se tak v české lize historicky poprvé stalo, že oba týmy měly v jednom zápase víc pokusů zpoza trojkového oblouku než z dvojek.
Žádná velká sláva to teda nebyla. Nová Huť střílela trojky s bilancí 29/10, Sparta dokonce 34/9 (Miloš 9/3, Velenský 9/3, Dvořák 6/1, Burda 5/0). Na tom ale nezáleželo.
Historie byla napsána.
7) MILOŠŮV REKORD
30. prosince 2004
základní část
SPARTA PRAHA - BK SČP ÚSTÍ NAD LABEM 102:79
U trojek ještě chvíli zůstaneme. Jen se posuneme o více než tři roky dopředu.
Pavel Miloš je v českém prostředí prakticky synonymem trojkové palby. Málokdo si tento prvek osvojil tak moc jako tento sparťanský snajpr. Za celou svou kariéru v nejvyšší soutěži vystřelil 2983 trojek. Dvojek pouze 1950. To je rozdíl více než tisíc střel. Bodoval také v trojkových soutěžích při all star game. Pavel Miloš dobře chápal, že tři jsou víc než dva.
Den před koncem roku 2004 se pak rozhodl oslavit nadcházejícího Silvestra pořádným ohňostrojem. V domácím zápase proti Ústí nad Labem vypálil 20 trojek!!! Vemte si, že každou druhou minutu zápasu Pavel Miloš zvedl jeden trojkový pokus. Zkuste si to schválně udělat v nějakém svém zápase a stopujte, za jak dlouho vám spoluhráči přestanou půjčovat balon/trenér vás vystřídá/diváci vás zlynčují.
Pavla Miloše ale nikdo nestřídal. Na hřišti vydržel celých 40 minut, zaznamenal 49 bodů a užitečnost 53.
Ale co je nejpodstatnější - z těch 20 trojkových pokusů jich 13 proměnil.
Jak to tehdy hodnotil trenér Ústí Jan Šedivý? Takhle: "Zklamala obrana Miloše, čekali jsme že dá 35 bodů. Těch 49 bodů si však zasloužil," řekl. Vzhledem k tomu, že Sparta vyhrála o 23, tak ta matematika panu Šedivému moc nevycházela, ale zákruty trenérské mysli bývají často nevyzpytatelné.
Třináct trojek je dodnes jednoznačný rekord ligy. A troufám si říct, že je to jeden z těch, které bude opravdu těžké překonat (i proto, že v roce 2004 byla trojka blíž ke koši, než je teď).
Pavel Miloš sám v překonání svého rekordu v roce 2009 věřil:
Váš ligový rekord je třináct trojek na zápas. Dá se ještě zlepšovat?
Myslím si, že dá. Záleží na zápase, na okolnostech. Na nějakých patnáct nebo šestnáct to ještě jde.
A také prozradil, kdo stál za jeho trojkovou evolucí:
Byl jste povoláním kanonýr už od žákovských let?
To by museli říct trenéři. Nejspíš to rozpoznali na Spartě, když si mě brali do dorostu a pak do áčka. Tam tyhle věci začínali preferovat. Trenér chtěl, abych stál na perimetru a střílel trojky. Už jsem u toho zůstal.
Který to byl trenér?
Michal Ježdík
Chcete-li trojkový recept od jednoho z nejpovolanějších, pak si pište:
Hráč potřebuje dobrou techniku, mít hodně natrénováno a věřit si. Nepřemýšlet o minulé střele, ale o té příští. Nebát se a zůstat klidný. Je to taky o síle, ale především střelba vychází z nohou, takže hodně silné nohy. Ruce by tam neměly hrát až takovou roli. Hlavně musí být včas na místě, odkud chce střílet. To znamená sledovat obránce, vědět o jeho pohybu, načasovat si akci. Aby člověk neztrácel čas tím, že někam přiletí a srovnává se, nebo že je tam naopak brzo a čeká. Samotná střela už je pak druhá věc.
Tak pravil Pavel Miloš, který prý jednou ve Spartě při střeleckém tréninku dal 49 trojek z 50 pokusů.
8) JELÍNKŮV HISTORICKÝ MILNÍK
6. března 2004
skupina A2
BK CHOMUTOV - TRIGA BRNO 64:80
Kdyby se to stalo v NBA, vypadalo by to nějak takhle:
Zápas by se zastavil. Celá hala by vstala a dlouhé minuty tleskala. V prvních řadách by seděly největší legendy soutěže, dotyčnému gratulovaly a symbolicky ho vítaly do svých řad. Na kostce by běžel sestřih největších okamžiků jeho kariéry, s předtočenou zdravicí by přispěchaly osobnosti světa sportu, šoubyznysu a snad i politiky. Hráč by stál dlouho ve středovém kruhu, možná obklopen rodinou, mával by divákům, třebas i slzel a pak by slavnostně převzal míč, se kterým posvátné mety právě dosáhl.
V Česku se střídání na historickém trůnu krále střelců odehrálo o něco skromněji, ale bez povšimnutí rozhodně nezůstalo. Minuty se tleskalo, třáslo se rukou, předával se míč, dres i šek na keš.
Josef Jelínek je žijící legenda československého basketbalu. První body dal už ve vánočním čase sezony 1984/1985. "Jako pendlující dorostenec jsem nastoupil za Zbrojovku Brno proti SVŠT Bratislava, v čase 3:35 jsem dostal míč od Vlasty Havlíka a z levé strany jsem proměnil dvojtakt. Za chvíli jsem dal koš ještě jeden a druhý den jsem šel do školy jako její ředitel," řekl o 20 let později novinářům.
K těm čtyřem bodů začal v průběhu let přidávat stovky dalších. Se Zbrojovkou se stal čtyřikrát mistrem Československa, se Stavexem Brno a Kunínem vyhrál pokaždé jednou českou ligu. Hrál na Mistrovství Evropy 1987, dvakrát byl vyhlášen nejlepším basketbalistou v zemi a zkusil si taky angažmá v Rakousku.
Vždycky to byl střelec a protože v československé a české soutěži strávil celkem 22 sezon, není překvapením, že nakonec se dostal do čela historického pořadí nejlepší šutérů. V československé lize zaznamenal 3633 bodů, ale v české samostané soutěži vůbec nezpomalil. Ačkoliv to byl docela basketbalový nomád, soupeřovy obrany větral v každém dresu.
Po návratu z Rakouska hrál postupně za Vyšehrad, Brno, Kunín, Nymburk, Kroměříž, Chomutov a BBK Brno. Tak jako vynikal v basketbalu, tak by jistě obstál i ve slepé mapě ...
Střeleckou historii definitivně napsal ve druhé minutě utkání Chomutova proti Trize Brno. Svou levačkou zaznamenal svůj 11.030. bod v nejvyšší soutěži, překonal tím krále střeleckých tabulek Kamila Brabence a sám se vyhoupl do čela. Po utkání, které jeho Chomutov prohrál, měl na svém kontě 11041 bodů. "Teď v sobě skutečně spíš cítím z devadesáti procent naštvání a bezmoc. Zlobím se také na sebe, protože jsem rozhodně nepodal optimální výkon a týmu tak moc nepomohl," řekl po utkání, když se snažil okolí přesvědčit, že i v tomto speciálním okamžiku byl nejdůležitější výsledek týmu.
Přitom později vyšlo najevo, že se Chomutov chtěl s Brněm domluvit, aby Jelínek dal potřebné čtyři body co nejdříve, gratulace se odbyly na začátku a dál se mohlo normálně hrát. Brno ale dohodu odmítlo. "Nechtěli. I tak mi to trvalo asi o šest sekund déle, než jsme plánovali. Ze tří útoků jsem dal dva koše, hra se přerušila, pogratulovali mi a jelo se dál," řekl Jelínek v roce 2012.
Ve stejném rozhovoru také odmítl některé názory, že nebránil. Prý byl jen lepší než ostatní směrem dopředu a stejně dobrý směrem dozadu. "Když srovnávali moje schopnosti, tak jim z rovnice vždycky vyšlo, že blbě bráním," zamyslel se.
"Chomutovu jsem vděčný za to, že mi dal šanci, a já jsem moc rád, že jsem rekord mohl překonat právě tady,“ vyjádřil svůj vděk. Jelínek v době překonání rekordu už nebyl nejmladší, bylo mu 37 let. Ale pozor! I v tomto věku skončil ve střelecké tabulce ligy na druhém místě s průměrem skoro 21 bodů na zápas. Jen tedy tomu Chomutovu se moc nedařilo, s pěti výhrami skončil jasně poslední v soutěži ...
Po rekordním zápisu si Jelínek postěžoval na přístup soupeřů, konkrétně brněnského Hudečka, který jej tvrdě fauloval. "Nechápu, jak si něco podobného může takový hráč dovolovat. Vymyká se to všem pravidlům. Za deset let, co jsem se sem vrátil, jsem se s něčím podobným nesetkal," ohradil se.
Ani to ho ale neznechutilo a v lize ještě rok vydržel. Pak už to nešlo. "Hlava chtěla hrát, ale nohy už nesloužily. Klouby a chrupavky to vzdaly," dodal.
Jeho střelecký součet se nakonec zastavil na úctyhodných 11.737 bodech. V čele střeleckých tabulek je dodnes.
9) ZIMÁK
18. května 2015
druhý zápas finále
BK DĚČÍN - BASKETBALL NYMBURK 61:87
Původně jsem na tomto místě měl pátý zápas semifinále Děčína proti Prostějovu z roku 2015, který Válečníci vyhráli a slavně postoupili do svého prvního finále. Ale nebylo by to správně. Historický průlom hochů z Maroldovky do bojů o zlato totiž mnohem víc symbolizuje zápas, který nakonec jasně prohráli a navíc se ani nehrál na Maroldovce.
Děčín se tehdy sám dobrovolně rozhodl připravit o svou největší výhodu. Když totiž hráči tehdejšího kádru tvrdili, že jejich fanoušci jsou nejlepší v zemi, nebyl důvod jim to něvěřit. Atmosféra na domácích zápasech byla frenetická. Hodně co do činění s tím měla hala v Maroldově ulici. Palubovka sevřená dvěma stoupajícími tribunami s ochozy po obou kratších stranách je totiž ideálním prostředím pro vytvoření kotle, v němž se za ty dlouhé roky uvařil nejeden soupeř. Nymburk nevyjímaje. Tady byl Děčín vždycky nejnebezpečnější.
Proto mnozí kroutili hlavou nad tehdejším rozhodnutím Maroldovku na největší utkání týmové historie odvrhnout. Nymburk ten rok nevypadal úplně nepřemožitelně a panovalo obecné přesvědčení, že Děčín jim doma může zatopit. Potvrdil to i první zápas v Nymburce, který mnohomistr vyhrál jen o pět bodů.
Přesunutím do typově zcela jiné haly, do velkého prostoru s jinými koši, se z druhého finále ale stal prakticky zápas na neutrální půdě.
Uvažování Děčína ovšem bylo pochopitelné. Maroldovka má uváděnou kapacitu 1800 diváků, na zimák se vejde 5000 lidí. Zájem byl veliký. "Lidé jsou už nadržení, přijedou i fanoušci z okolí. Bude to dobré, ale jestli přijdou tři nebo čtyři tisíce, vám neřeknu,“ řekl tehdejší děčínský křídelník Pavel Bosák.
Nakonec dorazilo 4850 lidí, což znamenalo divácký rekord české ligy.
"Je to neuvěřitelné. Byl to zážitek možná až na další život. Až se mi hrnuly slzy do očí. Děčín se ale znovu zapsal do histori zlatým písmem. Jen je škoda prohry. Ale Nymburk je prostě kvalitní," zhodnotil to po zápase děčínský kapitán Jakub Houška, jinak prototyp klubového srDCaře.
Nymburk skutečně dominoval. Zaváhal jen na začátku, ale nakonec vyhrál každou čtvrtinu, byl soustředěný, ztratil jen šest míčů. Na velké haly byl z evropských pohárů a VTB ligy zvyklý. Atmosféra rozlehlého stadionu i finále samotného nakonec semlela domácí, kteří byli horší prakticky v každém statistickém ukazateli. Jejich nervozita se projevila jak na špatné úspěšnosti střelby, tak na 18 ztrátách, což ale částečně padá samozřejmě i na vrub tlaku nymburské obrany.
Třetí finále v Nymburce pak bylo už pouhou formalitou.
Na první pohled to tak vypadá, že Děčín svým překvapivým krokem vzdát se svého trumfu finále prokoučoval. Před samotným zápasem to tak trochu naznačoval i Pavel Houška, který tehdy nastupoval v nymburském dresu: "V Děčíně tím asi chtěli poděkovat fanouškům, chtějí, aby přišlo co nejvíc lidí. Je to vstřícný krok. Jestli to pro ně bude pozitivní, nebo negativní, ukáže až čas," řekl.
A co ukázal čas?
Že se zápas na zimáku stal jedním z největších symbolů úspěšné éry Válečníků. Že pro hráče i diváky znamenal jedinečný zážitek. "Kdybych po utkání neviděl na tabuli skóre, tak bych měl pocit, že Děčín vyhrál. Prohrát o tolik a mít ovace vestoje, to je možné snad jen v Děčíně. Tohle byl nejkrásnější zápas, jaký jsem koučoval. Atmosféra byla neuvěřitelná. Klobouk dolů před fanoušky," rozplýval se trenér Budínský.
Ta bouřlivá atmosféra možná hráče motivovovala i do budoucna a přispěla tak k tomu, že Děčín vůbec nezpomalil. Naopak. Dupnul na plyn. A zimák si ještě několikrát zopakoval.
Ale poprvé je poprvé. Tuhle zkušenost partě kolem Houšky, Strii, Vyorala, Landy, Jelínka nebo Bosáka nikdo nesebere.
10) PÁD OBRA
3. dubna 2005
předposlední zápas sezony
BK SYNTHESIA PARDUBICE - BK OPAVA 75:72
A teď trochu z jiného soudku.
BK Opava byla od roku 1996 v české lize tím, čemu Američané říkají "powerhouse". Sedm sezon v řadě získala medaili, čtyřikrát z toho zlatou. Ročník 2003/2004 byl sice ústupem ze slávy, ale jen velmi mírným. Porážka v souboji o třetí místo pořád značí kvalitu.
Ale sezona 2004/2005 ukázala, jak hluboko a jak rychle mohou mocní padnout.
Pro Opavu začaly problém už v "bramborové" sezoně rok před tím. Tým ji zahájil v nové víceúčelové hale, která si ale vybrala krutou daň. Ekonomické problémy zasáhly Opavu plnou silou. "Musíme si sednout a poradit se, co dál. Jestli je reálné najít řešení, jak soutěž se ctí dohrát, nebo se bude tým muset rozprodat," říkal v listopadu 2003 opavský trenér Slobodan Nikolič.
Klubu uvažoval o hromadném výprodeji. "Všechny výplaty teď pozastavujeme. Co bude dál, nevím. Už jsem rezignoval. A licence a hrací práva na ligu? Ty vám můžu dát za tři piva," zhodnotil to lakonicky prezident klubu Jaroslav Dostál.
Tým se musel se odhlásit z ULEB Cupu a celý ročník je pak znám jako sezona "sedmi statečných". S ligovou konkurencí se totiž se ctí prali Czudek, Sokolovský, Sucharda, Staněk, Beneš, Klapetek a Stuchlý. Tehdy to ještě stačilo na boje o medaile.
O rok později bylo hůř. Výrazně hůř.
V kádru ze sedmi statečných zůstal jen David Klapetek. Nejvytěžovanějším hráčem byl David Panáček. Na rozehrávce vystřídal Čoudu Jiří Vorlíček. A Opava zakončila základní část se dvěma výhrami a 20 porážkami.
Ve skupině A2 se Slezané trochu probrali, vyhráli první čtyři domácí zápasy. Tak se stalo, že jim ještě svitla naděje na záchranu. V předposledním kole ale bylo nutné zvítězit v Pardubicích, které se plácaly na předposledním místě. Jejich nejlepším hráčem byl David Špička, výraznou roli měli i Branislav Laco, Victor Avila nebo Derrick Snowden. Nebyl to úplně all-star tým.
Utkání o záchranu bylo hodně nervózní a hodně vyrovnané. Bohužel pro Opavu ale v poslední desetiminutovce domácí odskočili na devět bodů. Hosté se ale zvládli vrátit do hry a přes 800 diváků tak vidělo dramatickou poslední minutu. Nejprve Klapetek proměnil dvě šestky, pak ztratil dvacet vteřin před koncem míč Špička a Opava mohla ještě trojkou vyrovnat.
Pokusil se o ní Panáček. "Bohužel se tato střela neujala a zápas do prodloužení nedospěl. Jsem rád, že jsme byli schopni hrát takto důstojně," řekl po zápase Klapetek.
Trenér Pardubic Miroslav Marko byl po zápase k výkonu svého týmu dost kritický a naopak ocenil Opavu. "Musím však Slezanům složit poklonu. V momentální formě si rozhodně nezaslouží sestoupit," podotkl.
Zaslouží, nezaslouží ... bylo rozhodnuto. Po letech medailových žní letěla Opava rovnou do druhé ligy.
Trvalo tři roky, než se mezi domácí smetánku vrátila.
Pokračování příště ...
Comments