Nebyl jsem sám. Vím to.
V nesčetných anketách o nejnenáviděnějšího hráče historie NBA se Kobe Bean Bryant s železnou pravidelností umisťuje na předních příčkách.
Jenže.
V nesčetných anketách o nejlepšího hráče historie NBA se Kobe Bean Bryant s železnou pravidelností umisťuje po boku největších legend hry s oranžovým míčem.
Tyto dvě věty nejlépe vystihují ambivalentní vztah, který široká basketbalová veřejnost vůči Kobemu Bryantovi po více než 20 let chovala. Je to naprosto pochopitelné. V obou ohledech tomu sám Kobe šel naproti.
Pro mně byl Kobe zcela přirozený nepřítel. Jsem fanoušek Celtics. Kobe celý svůj život zasvětil tomu největšímu z odvěkých rivalů, Los Angeles Lakers. Co hůř, on si dokonce jako mladý zobák právě draftovaný ze střední školy vydupal trejd z Charlotte do města andělů. Jinde hrát nechtěl. Tehdy na takové manýry NBA příliš zvyklá nebyla a už vůbec ne u mladého pometla, které v lize neodehrálo ani minutu a jeho jméno v souvislosti se Síní slávy zatím nikoho nenapadlo zmínit ani v legraci. Nikoho, kromě Kobeho samotného.
Tady si dovolím malou odbočku směrem k osobní vzpomínce - v roce 1996, kdy se Kobe do NBA dostal, byl internet (natožpak kvalitní) stále jen předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích. Pokud jste v Čechách chtěli znát výsledky nočních zápasů, museli jste počkat DO DRUHÉHO DNE a přečíst si je ve sloupku v deníku Sport. To znamená, že jste se výsledky dozvěděli v momentě, kdy už byly odehrané další zápasy. Ti šťastnější to pak zvládli rychleji pomocí teletextu. Každopádně taková doba nahrávala různým dezinterpretacím a komunikačním šumům.
A tak se stalo, že jsem si - čert ví proč - několik let myslel, že byl Kobe Bryant z Charlotte do Lakers vytrejdován ... wait for it ... za Jiřího Zídka!!! Rovnou, kus za kus. Tehdy mi bylo úplně jedno, že Zídek za Lakers nikdy nehrál. Někde se to v mojí hlavě zrodilo, někde v temných zákoutích šedé kůry mozkové se Zídek = Divac a jedna městská legenda byla na světě. Vydrželo mi to několik let a i díky tomu je pro mně Kobe navždy svázán se jménem prvního Čecha v NBA.
Ale zpět.
První roky mi byl Kobe samozřejmě ukradenej, Lakers zatím NBA nedominovali. Vše se změnilo v sezoně 1999/2000. První titul. O rok později antipatie eskalovaly nadzvukovou rychlostí. Lakers prošli do finále bez porážky a narazili na Sixers. Byli jednoznačnými favority.
Na první zápas toho finále jsem se díval ve svém pokoji na televizi s úhlopříčkou přibližně 35 centimetrů na německé sportovní stanici DSF. Ta se vyznačovala především tím, že člověk nikdy do poslední chvíle nevěděl, jestli ten zápas bude skutečně vysílat. Často místo toho dávala prostě teleshopping. Tentokrát to ale vyšlo a já jsem tak na vlastní oči vzdálené zhruba půl metru od obrazovky viděl, jak Iverson zboural Bryantovi, Shaqovi a Jacksonovi hračky, při cestě za jedním z největších překvapení ve finále NBA ztrapnil Tyrona Lue a všem, kteří fandí slabším, udělal tehdy nefalšovanou radost.
Lidskou přirozeností totiž je fandit slabším. Proto bylo fandit Bryantovi často tak těžké. On většinou slabší nebýval.
Jak a kde jsem se díval na zbývající zápasy toho finále se Sixers už nevím. Moje selektivní paměť je spolehlivě vytěsnila, stejně jako patetické finále Lakers s Nets o rok později. Měl jsem celých Lakers i s Bryantem plné zuby. Byli příliš dobří, příliš dokonalí. Vyhráli tři tituly v řadě a bylo snadné věřit tomu, že jich vyhrají ještě několik.
A Kobeho bylo tak snadné nenávidět. Byl posedlý vítězstvím. Internet už v té době fungoval spolehlivě a tak nebylo těžké přečíst si historky o tom, jak je tvrdý nejen na své protihráče, ale - a to především - na své spoluhráče. Vyžadoval bezvýhradnou dokonalost a oddanost basketbalu. Nedělal kompromisy. Historky o tom, jak chodil do haly několik hodin před oficiálním tréninkem a odcházel několik hodin po něm, měly až mýtický nádech.
Kobe netoužil po kamarádech. Kobe toužil po vítězství. A věřil, že on je tím klíčem k němu. Dával to až příliš ostentativně najevo. Pro lidi, kteří nefandili Lakers, tak bylo příliš snadné Kobeho nenávidět.
Miloval jsem Spurs za to, že o rok později ukončili sen Lakers o čtyřech titulech za sebou. S dětinskou radostí jsem sledoval finále Lakers s Detroitem v roce 2004. V letech, kdy "moji" Celtics brázdili dno ligy, pro mě cesta k radosti z NBA byla dvojí - buď si najít dočasný náhradní tým kterému fandit, nebo si najít nepřítele proti kterému budu fandit. Zvolil jsem druhou variantu.
Bylo příliš snadné Kobeho nenávidět.
Pak to vzalo strmý spád. Kobe se nesnesl se Shaqem a virtuálně dokonalý tým se rozpadl. Na čas odešel také legendární kouč Phil Jackson a Lakers se propadli do podprůměrnosti. Objevila se aféra se znásilněním. Další rok Lakers ani nepostoupili do play-off.
A najednou to celé začalo vypadat nějak divně. Liga bez nebezpečných Lakers jakoby neměla šťávu. Člověk si najednou uvědomoval, že je potřebuje. Titul Shaqa v dresu Heat mě sice škodolibě potěšil, čistě jenom proto, že určitě nepotěšil Kobeho, ale já chtěl fandit proti němu. Protože byl jeden z nejlepších a protože není lepšího pocitu, než když "váš" tým porazí ty nejlepší.
Sezony 05/06 a 06/07 sice pro Lakers ještě slavně neskončily, ale Kobe dělal všechno pro to, aby jeho jméno bylo nesmazatelně zapsáno v análech ligy. Dostali jsme 81 bodů v jednom zápase, dostali jsme čtyři zápasy v řadě s 50 a více body, dostali jsme střelecký průměr přes 35 bodů na zápas za celou sezonu.
A v průběhu celé té doby se spolu s legendou Kobeho šířila i legenda o tom, jak je to sobecký hráč. A taky, že sám už nikdy nic nevyhraje.
V roce 2008 jsem se dočkal. Celtics složili svou velkou trojku a došli do finále, kde na ně čekali Kobeho Lakers. Pochopitelně, že to dopadlo nejlépe, jak mohlo. Celtics vyhráli svůj zatím poslední titul a já jsem moc rád přitakával všem těm názorům, že Kobe sám už nikdy žádný titul nevyhraje a že ty tři, co má, má jenom kvůli Shaqovi.
Pak z nás všech Kobe udělal voly.
Nejprve v roce 2008 pomohl památnému americkému olympijskému Redeem Teamu sjednat pořádek ve světovém basketbale.
Pak Lakers vyhráli v roce 2009 titul. Druhý nejlepší hráč v týmu byl Pau Gasol.
A co hůř, Lakers vyhráli titul i v roce 2010. Proti Celtics. V obou případech byl Kobe zaslouženě MVP finále.
Najednou měl pět prstenů. O jeden méně než Jordan. V tu dobu pořád víc než Duncan. LeBron zatím ještě neměl žádný. O Durantovi se tehdy teprve začínalo mluvit. Najednou ty řeči o tom, že Kobe by možná mohl být lepší než MJ, už nešly s hurónským smíchem odmítnout jako nesmysly, najednou tady bylo dost argumentů, proč je to legitimní otázka.
Kobe si svým absolutním přístupem definitivně zajistil místo mezi nejlepšími. Všechno, co se stalo po roce 2010, už bylo jen nadstavbou, Kobeho labutí písní. V NBA začala nová éra, nejdřív přišli Heatles, pak Warriors totálně změnili basketbal jako takový. Kobe vydržel ještě šest let, ale postupně to už celé začínalo připomínat jednu velkou rozlučkovou tour.
Předvedl, že i na přetržené achilovce se dají odstřílet dvě šestky, chvíli se trápil a pak si užil svou skutečně poslední sezonu, vyprodal každou z hal a odešel v nejlepším rozlučkovém zápase v historii basketbalu.
V tu dobu jsem už měl nové nepřátele. Warriors. A právě v ten večer, kdy Kobe hrál svůj poslední zápas, hráli Warriors utkání, jehož výhrou se mohli zapsat do historie jako tým s nejlepší základní částí v dějinách NBA. Nikdo na ten zápas nekoukal. Všichni se dívali jak Kobe Bryant ve svém posledním zápase v životě dává 60 bodů Utahu Jazz. Staples Center bylo narvané až po střechu a poslední minuty všechny ty celebrity stály na nohou a obdivně tleskaly.
Pak to skončilo, Kobe si vzal mikrofon a se slovy "Mamba out" ho pustil na zem.
A jestli jste si to neuvědomili nikdy do té doby, tak v tu chvíli vám to dojít muselo.
Skončila jedna éra.
Skončila legenda.
Skončil hráč, který basketbalu dával všechno.
Možná jste si mysleli, že ho nenávidíte. Ale ve skutečnosti jste ho obdivovali. Málokdo si to zasloužil víc.
Kobe Bryant byl největším fenoménem basketbalu od Michaela Jordana. Pakliže jste o tom někdy pochybovali, jestli jste se včera večer podívali na kterýkoliv světový server, už nepochybujete.
Po té šokující zprávě jsme si všichni povinně nasdíleli na svoje sociální sítě RIPující fotografie. OK.
Ale jestli chcete Kobemu opravdu vzdát poctu, tak na svůj příští trénink přijďte dřív. Odejděte jako poslední. Makejte celou dobu naplno. Vyžadujte od sebe dokonalost. Buďte precizní. Soustředění. Nedělejte kompromisy. Dejte basketbalu to, co si basketbal zaslouží. Dejte basketbalu všechno.
Tak, jak to dělal Kobe Bryant 20 let.