Sklonil se ke středovému logu, klekl na kolena a políbil palubovku. Michael Jordan vyjádřil vděk za přízeň, kterou mu nadělovala hala Chicago Stadium. Bylo to právě deset let od doby, kdy se tu začal zabydlovat. Další šanci rozloučit se by už nedostal. Devátého září 1994 se tu odehrála vůbec poslední akce, charitativní basketbalový zápas Scottie Pippen’s Ameritech All-Star Classic. O pět měsíců později bylo Stadium zbouráno, ve třetím největším americkém městě ho nahradila neméně legendární United Center.
Všechny kamery v závěru večera cílily na propoceného baseballistu marně se snažícího prorazit z nižší South League do MLB. Přirozeně. Jedenatřicetiletá bývalá (i budoucí) hvězda basketbalové NBA zazářila, svůj tým proti Pippenovým mužům dovedla k jasnému vítězství 187:150, když vysázela 52 bodů.
Absolute Jordan.
Šest sekund před koncem duelu si vychutnal ovace. Pokynul publiku, 18 676 šťastlivcům, a zamířil k největšímu býku v hale, aby ho uctil polibkem.
Chicago Stadium bylo pro veřejnost otevřeno 28. března 1929, s tehdejší kapacitou 16 tisíc diváků se jednalo o největší sportovní halu nejen v Americe, ale i na světě. Jako první velká aréna bylo vybaveno odvětrávacím systémem. Chloubou haly přezdívané Madhouse on Madison, Blázinec na Madisonově ulici, se staly varhany s 3663 píšťalami, rovněž největší svého druhu. V roce 1933 se tu konal pohřeb chicagského starosty Antona J. Cermaka, který tragicky zahynul při neúspěšném pokusu o atentát na prezidenta Franklina D. Roosevelta. Sloužila 65 let.
Jordan neděkoval jen za sebe, ale symbolicky i za generace předchůdců. Od roku 1944 tu konal každoroční World Professional Basketball Tournament. Stadium hostilo i řadu exhibic chicagských Harlem Globetrotters. Po své první sezoně v International Amphitheatre se sem na podzim 1967 přestěhovali Chicago Bulls. V letech 1973 a 1988 zde hostili NBA All-Star Game, ve druhém případě už s Jordanem jako hlavní hvězdou víkendu. Vyhrál Slam Dunk Contest i trofej MVP pro hlavní postavu samotného zápasu, k vítězství svého Východu nad Západem 138:133 pomohl 40 body.
V dubnu 1987 tady Jordan uzavřel základní část 61 body, s průměrem 37,1 bodu na zápas se stal poprvé střeleckým šampionem NBA, v sezoně zvládl vysázet přes 3000 bodů - jako druhý po Wiltu Chamberlainovi. Nikdo další to zatím nedokázal.
Roku 1992 tu Bulls v šestém finále NBA porazili Portland Trail Blazers 97:93 a dosáhli na svůj druhý titul. Další dva úspěchy v rámci prvního three-peatu slavili venku.
Sportovní televize a internetový server Stadium, které zviditelňuje basketbalový insider Shams Charania, je dost možná po Chicago Stadium pojmenována. Sídlí totiž v United Center a jejím spolumajitelem je Jerry Reinsdorf, jemuž patří i Bulls a baseballoví Chicago White Sox.
Už bez Jordana zvládli Bulls 20. května 1994 šesté semifinále Východní konference proti New York Knicks. Tak se se Stadium rozloučila NBA. Ovšem v Madison Square Garden v rozhodujícím utkání Chicago neuspělo a jediná šance Scottieho Pippena vyskočit z obřího stínu s číslem 23 dopadla nezdarem.
Ale ještě se našel jeden způsob, jak zmlsanému basketbalovému publiku ve městě spravit chuť. Duel ve prospěch Pippenovy nadace a Operation PUSH’s Excel, za kterou stál tehdy uznávaný černošský aktivista a kazatel Jesse Jackson, přes obě putovaly finance na podporu vzdělávání v chudších částech Chicaga. Titulární sponzor akce věnoval na dobročinnost 175 tisíc dolarů, zápas následně pro charitu zajistil 150 tisíc dolarů.
Michael bude, nebude?
Čtrnáct dní dopředu se veřejně spekulovalo, že se Jordan po více než roce znovu obleče do basketbalového. Až musel 1. září oficiálně ohlásit svou absenci, pouze popřál Pippenovi štěstí. Nejspíš tušil, že by svou účastí podpořil stále probublávající spekulace o comebacku do NBA. Pak se nechal chvíli přemlouvat, po žádostech hostitele nakonec svolil. Potvrzení přišlo těsně před zápasem - taky proto, že Pippen chtěl prodávat lístky výhradně na své jméno. Třetího září skončila Jordanovi baseballová sezona s Birmingham Barons, pak dostal týden na to, aby se s Pippenem a Tonim Kukočem v tréninkových prostorách Bulls připravil.
První a jediná baseballová sezona Michaela Jordana v Birminghamu nevyniká. Posuďte sami: průměr pálkování 0,202, tři homeruny, RBI 51, to vše za 127 odehraných zápasů.
Nejlevnější lístky byly zprvu k mání za deset dolarů, těsně před duelem je překupníci nabízeli za stovku. Však to taky mohla být vážně poslední šance, jak vidět Michaela Jordana hrát basketbal…
Ochranka ve svítivě žlutých vestách byla v permanenci. Novináři, fotografové i obyčejní fanoušci toužili vzít si svůj kousek nejlepšího hráče své doby. Další fandové čekali alespoň před halou v naději, že zahlédnou. Jako kdykoli jindy a jinde, když se měl objevit ON. Spatřit ale mohli jen Jordanův vůz. Z podzemních garáží ho klubko osobních strážců eskortovalo do hostující šatny. I to byla pro Jordana premiéra a derniéra zároveň. A pak už jen vystoupat k hřišti a poslechnout si první z mnoha nadšených výkřiků z publika.
Jordan, Pippen a nový Jordan
„Myslím, že Michael bude v pohodě. Je to skvělý sportovec, jsem si jistý, že se neztrapní, když vyběhne.“
„Hlavně nechci, aby mě na hřišti ztrapnil.“
To jsou dva předzápasové výroky hostitele Pippena. Zda sekera na některou stranu dopadla, ať si každý vyhodnotí sám.
Pippenovo snažení ubránit Jordana rozhodně nevypadá předstíraně, ostatní účastníci je zhusta nechávali vyřádit se jedna na jedna. Zvlášť dvě trojky za sebou a následná těžká střela z odskoku na prahu druhé čtvrtiny nemohly pana domácího nechat v klidu. Červená třiadvacítka v bílém dresu párkrát (ne)hezky nechala za sebou i Nicka Andersona, jemuž právě začíná hrozit postavení otloukánka tohoto seriálu. Samozřejmě, našlo se pár zakončení zcela bez obran, ale i nádherné kombinace.
Devadesátkově bzučivá atmosféra v hale byla něčím, co tolik postrádají dnešní exhibice. Už nástup za tradiční skladby Sirius od The Alan Parsons Project přinesl dobře známé mrazení v zádech.
Patnáct měsíců od prvního odchodu z NBA se Jordan rozhodně nešetřil ani v exhibici. Odehrál takřka celé utkání, trefil 24 ze 46 střel. To je úspěšnost 52 procent.
Je ale otázkou, zda ještě větší hvězdou tohoto utkání nebyl Anfernee „Penny“ Hardaway, který stál na Jordanově straně. Jeden z tehdejších žhavých kandidátů na „nového Jordana“ patřil do stáje Nike, dokonce spadal přímo pod Air Jordan. Ve třiadvaceti letech se tady předvedl jako příští superhvězda. Vysázel 42 bodů, proměnil 20 střel ze 22. A ještě připojil 10 asistencí. Za necelý rok budou ti dva mít pamětihodný souboj v semifinále Východní konference NBA. Na předání koruny mezi nimi ale nedošlo. V sezoně 1997-98, Jordanově poslední v Bulls, si Penny vážně zranil koleno. Jako prominentní nástupce třiadvacítky se nakonec vyloupl Kobe Bryant.
V rozehrávačské sestavě snů po Jordanově boku Pennyho následovali Gary Payton, jenž se blýskl 22 body, a začínající Jason Kidd, který ke kanonádě přispěl 10 body. Doplnil je ještě Sedale Threatt, záskok za Magica Johnsona v LA Lakers při jeho nečekaném přerušení kariéry v roce 1991, na rozdíl od ostatních členů „hostujícího“ výběru neskóroval. Willie Burton prožil jeden ze svých výjimečných střeleckých večerů a zazářil 29 body. John Starks osobně zařídil 16 bodů, Vernon Maxwell se postaral o 14 bodů.
Jordanův White Team „koučovali“ Ernie Banks, legenda baseballových Chicago Cups, a televizní hlasatel Jim Rose. Pippenův Red Team vedli Bob Love, někdejší hráč Bulls, a jiný televizák Dan Roan, který se „rozvášnil“ až k technické chybě. Jeho následné házení sakem už rozhodčí raději přehlédli.
Při porážce o 37 bodů se Scottie Pippen stal nejlepším střelcem celku v rudém, zaznamenal 24 bodů. Jeho sestava, přiznejme mu, se na papíře jeví jako slabší. Jádro tvoří tehdejší spoluhráči z Bulls. Rozehrávač B. J. Armstrong se postaral o 23 bodů, možná nejpřekvapivější účastník exhibice - protože to s Pippenem nikdy neměl lehké - Toni Kukoč zapíše 17 bodů a devět doskoků. Na 17 bodů se dostane i mladík Corie Blount. Horace Grant, jenž byl spolu se Starksem jediným hráčem, na kterého se z tribun zabučelo, se postará o šest bodů a sedm doskoků.
Pivotman Corie Blount patří ke smolařům devadesátkové NBA. Za Chicago Bulls nastupoval v letech 1993 až 1995, aby se následně přestěhoval do LA Lakers. Ti se jej ovšem v roce 1999 vzdali. Tituly se mu tedy úspěšně vyhnuly.
Ostatní kluby zastupovali Mark Jackson (16 bodů), Ron Harper (12 bodů) nebo Nick Anderson, který zařídil šest bodů. Sestavu dotvořilo několik skoronováčků, kteří toho v NBA nakonec ani moc neodehráli. Asi nejznámějším jménem mezi nimi je Isaiah Rider, jenž tehdy v Chicago Stadium zapsal 13 bodů. Na desetibodového Erica Murdocka či šestibodového Rexe Walterse čekala kariéra v Evropě či v nižších zámořských soutěžích.
Některé zdroje hovoří také o účasti Charlese Oakleyho, Mitche Richmonda a Dominiqua Wilkinse v Jordanově týmu a Vinovi Bakerovi a Antoniu Davisovi v rudém dresu Pippenova výběru, autoru tohoto textu se ale nepodařilo jejich přítomnost potvrdit.
Sbohem, ale i na shledanou
„Jsem vážně unavený, vystřelil jsem opravdu mockrát,“ připustil po utkání Jordan. „Chtěl jsem zápas ukončit pozitivně, a tentokrát tím pozitivním bylo, že Scottie Pippen zblokoval mou střelu. On je tu teď doma. Přeju mu, ať se mu daří a ať ho Chicago podporuje tak, jak stálo za mnou,“ dodal nejordanovsky smířlivě.
Publiku poděkoval ještě jednou: „Chvíli jsem tu nebyl a bylo fajn se vrátit, potkat se starými známými, bylo skvělé zase jednou cítit za zády podporu Chicaga, už je to nějaký čas, co jsem si ji vychutnal naposledy. Lidi mě tu uznávají stejně, jako já uznávám je.“
Jedna trivie pro sneakerheady: exhibice v Chicago Stadium byla jediným veřejným vystoupením Michaela Jordana v botách Air Jordan 10 Steel.
Ze zápasu pohříchu nevznikl televizní přenos. NBA tehdy zakazovala vysílání charitativních utkání, a to i ze záznamu. K dispozici jsou jen televizní záběry na ruční kameru zpoza koše. Zato tiskové konference několik dní před zápasem i krátce po jeho skončení byly vysílány přímým přenosem.
Vlastně to málem byl večírek před několika konci. Basketbalové Chicago tehdy potřebovalo nějaké antidepresivum. Loučilo se s letitou arénou, ale málem i s největší etapou Bulls. Opravdu hrozilo, že se slavný tým zcela rozpadne.
Horace Grant právě z vlastní vůle odešel po sedmi letech, přednost dostali Orlando Magic. Proto to bučení. Pippena nabízeli Bulls během léta hned několikrát k výměně. Široce medializovanou byla případná dohoda se Seattle SuperSonics, která by do Chicaga poslala Shawna Kempa. Dalšími žhavými uchazeči byli Washington Bullets. „Nezamlouvá se mi, jak se mnou tenhle klub jedná,“ netajil Pippen zklamání. „Samozřejmě i tohle je součást byznysu. Jen myslím, že mi něco dluží, mohli by přijít a říct mi, že mě nevymění, nebo že nadále uvažují o tradu.“
Týden po exhibici se Bulls upsal Ron Harper a mnozí to četli jako signál, že Pippen v klubu skončí. Nestalo se. Pippenův pasivně agresivní souboj s generálním manažerem Jerrym Krausem pokračoval. Když se ho v lednu 1995 dotázal televizní reportér Craig Sager, zda bude vyměněn, odvětil mu: „Doufám, že ano.“ Až v březnu nastala událost, která celou dynamiku klubu vrátila o dva roky zpět. Michael Jordan zase naskočil do NBA.
Mnozí jsou si jisti, že chuť na basketbalový comeback pocítil už o půl roku dřív. V září, při rozlučce s Chicago Stadium.
----------
Autor: Petr Koten
Pokud se chcete dozvědet mnohem víc z historie NBA, neváhejte investovat do jeho knihy Basketbal: Velký americký příběh. Je to zábavné čtení.
Kommentare